Typofilos

Redesigny, zvláště ty velké, vždycky jitří vášně. Lidé jsou konzervativní a nesnášejí změny. Grafický design se hodnotí způsobem líbí/nelíbí, protože jen málokdo má povědomí o tom, co je to jednotný vizuální styl a proč je důležitý. Tady, v informování veřejnosti, jako desginéři zatím naprosto selháváme.

Vzpomínám si, jak po vyhlášení výsledků veřejné soutěže na redesign České televize v roce 2007 přetékaly diskusní portály sprosťárnami a hnusem. A také na to, že odborná veřejnost přijala vítězný návrh Štěpána Malovce smířlivě, často dokonce s nadšením. Myslím, že po právu. Po pěti letech se z fragmentů jeho práce stala nedílná součást vizuálního stylu televize, třebaže to hlavní, samotné logo, se nikdy neimplementovalo. Obrovská škoda. I díky tomu řada lidí včetně ředitele Dvořáka evidentně nepochopila sílu koncepce oné minulé změny, spočívající v jednoduchém nadtržítku a střídání loga televize s čísly jednotlivých kanálů.

Základ vizuálního stylu od Štěpána Malovce

Nové koště ředitel Dvořák avizoval, že se chce vrátit k „tradici“, prakticky vzato ke značce z roku 1963. Ta odpovídala duchu doby a také faktu, že Česká televize tehdy měla jediný kanál. Dnes má kanály čtyři, navíc ředitel plánoval další (dětský) program, změnila se forma komunikace televize a razantně i počet a forma vizuálních výstupů, které takový podnik má. I v té soutěži z roku 2007 se objevily pokusy o modernizaci starého loga ČT (galerie tady), nejblíže se dostalo studio Typo+, ale Malovcova razantní proměna vizuálu byla prostě nejsilnější a nejpromyšlenější.

Ve čtvrtek se odnikud vynořily zprávy, že studio Najbrt pro televizi vytvořilo nový vizuální styl. Proč právě Najbrt? Ať se to lidem líbí nebo ne, je to jediné studio v České republice, které se dostalo do širšího povědomí, a Aleš Najbrt je jediná celebrita českého grafického designu. Především díky tomu, že s kolegy vytvořil desítky zásadních realizací posledních dvaceti let, mimo jiné i na poli vizuálního stylu. Poslední dobou se zdá, že má monopol na všechny velké zakázky, ale to jen sklízí, co postupně zasel. Když někdo hledá spolehlivé studio pro realizaci rozsáhlé a náročné zakázky, je přece logické, že se obrátí právě na Najbrta, má s tím nejvíce zkušeností. Každý má možnost dostat se k velkým zakázkám, ale jen málokdo to dokáže.

Logo ČT od Studia Najbrt

Objevují se výtky, proč do takové zakázky studio Najbrt vlastně šlo, když Malovcova práce byla dobrá, ale jsou zoufale naivní. Kdyby zakázku Najbrt odmítl, vezme ji někdo jiný a ke změně dojde tak jako tak. Grafický design je byznys jako každý jiný a studio, které má deset a více zaměstnanců, má i obrovské provozní náklady. Chod studia bude dělat určitě pět set tisíc měsíčně, takže odmítat zákazníky velikosti České televize nebo Českých drah si nemohou dovolit, bylo by to prostě sebevražedné. Každý manažer studia se na to musí dívat pragmaticky a dotahovat i zakázky, které se dostanou na scestí. Jsem si jistý, že přesně takovým případem je i ČT. Od určitého okamžiku muselo všem být jasné, že tahle práce jde do kopru a že z toho plyne maximálně ostuda. Ale zastavit zakázku, na které se udělal kus práce, už často nejde. Těžko se pak vysvětluje zaměstnancům, proč příští měsíc nedostanou výplatu. Smůla je, že na rozdíl od většiny jiných prací se televizní grafika nedá nijak ututlat, miliony lidí se s ní budou setkávat každý den.

Tohle je přesně ten důvod, proč nikdy nechci mít klasické studio se zaměstnanci. Náklady na provoz a lidi vás nutí do nekončící série dohadů a kompromisů. A musí být nesmírně psychicky náročné tomu čelit. Solitér, člověk na volné noze, si vystačí s pár korunami měsíčně, když je to nutné, prostě se dokáže uskromnit. Náklady na vybavení jsou relativně malé, moc toho k práci nepotřebujete. Ale o hodně horší už je přesvědčovat zaměstnance, aby se uskromnili oni. Takže ano, nikdy nebudu dělat vizuální styl pro České dráhy (vlastně ani nechci), ale nemusím nést zodpovědnost za dalších deset lidí, kteří jsou na mě závislí.

Zadání od České televize tentokrát bylo jiné — navázat na starou značku, tu pokroucenou typografii ve tvaru obrazovky. A to se evidetnně ukázalo jako velký problém, protože kdyby takovou proměnu Najbrti provedli důsledně, dostali by se buď nebezpečně blízko k logu Václava Kučery (Typo+), nebo ke své vlastní práci z nedávné doby, logu pro nákladní dopravu ČD Cargo. Obě značky jsou totiž založeny na stejném principu složení dvou liter, rozdělených uprostřed. Obě značky vycházejí ze tvaru obdélníku, tedy moderní obrazovky. Aby se Najbrti srovnávání vyhnuli (což se nepodařilo, já sám jsem byl jeden z prvních, co si z toho dělal kozy), nepřistoupili k moderní, hranaté verzi, která je a i nadále bude pro televizi charakteristická. Místo toho se přidrželi archaického oblého tvaru, který jsme všichni naposled viděli na staré televizi z devadesátých let. A mám takové tušení, že za pár let se dočkáme faceliftu nového loga, jeho hranaté verze, protože „nová“ značka je už dnes zoufale zastaralá. Čirý alibismus je pak tvrzení Aleše Najbrta, že „symbol není třeba číst, protože jej každý identifikuje“. Pokud mělo smysl navazovat nějakým způsobem na staré logo, tak jedině proto, že neslo kromě tvaru obrazovky i nějaké sdělení, obsahovalo litery ČT. V aktuální verzi už nic takového nemá. Místo minimalismu jsme se dočkali obsahové vyprázdněnosti.

ČT — ČD — ČT nebo také Kučera — Najbrt — Najbrt

Co je pro mě absolutně nepochopitelné, to jsou šílené odlesky a efekty, za které by se nemusel stydět žádný třetiřadý webový grafik. Je mi líto, ale něco tak upoceného se každý den nevidí. Nedovedu si představit, že to Najbrt a Štěpán mysleli vážně, spíše se kloním k názoru, že byli do odlesků dotlačeni vedením televize. Protože nikdo příčetný už snad v dnešní době podobou banalitu, klišé a zhůvěřilost neudělá dobrovolně.

Loga jednotlivých kanálů s bizarními efekty

Zmínku si zaslouží písmo TV Sans Marka Pistory. Když pominu fakt, že mi nepřijde nijak zvlášť moderní (nebo spíš současné), přijde mi evidentní, že ČT žádné nové písmo nepotřebuje. Na trhu je řada dobrých textových typů, které obstojí na televizní obrazovce. Jejich pořízení by vyšlo levněji (maximálně desítky tisíc) než tvorba koporátního písma na zakázku (stovky tisíc). Pokud by studio Najbrt trvalo na doplnění sady piktogramů, rozšíření znakové sady je práce na tři až čtyři odpoledne. Ale plně rozumím tomu, že nabídnout firmě korporátní písmo je vždycky dobrý přesvědčovací trik. Nemám samozřejmě zhola nic proti písmům na míru, ale je myslím třeba prosazovat je tam, kde písmo hraje dominantní roli v celém vizuálním stylu. Jinak je to zbytečnost.

Říkám to opravdu nerad, ale dočkali jsme se zase jednoho plochého vizuálu bez jakéhokoliv nosného obsahu. Plochosti totiž někdy nezabrání ani všechny plastické efekty světa. Přesto si myslím, že hlavní vina je na straně zadavatele. Nepřipustil totiž žádné jiné řešení než naleštěné, roztažené řitní půlky, které naznačují směr, kterým se Česká televize hodlá ubírat. Hodně štěstí.

V létě 2012 začíná další ročník Bienále Brno, tradiční přehlídky grafického designu světové kvality. Všichni zájemci o účast na bienále se mohou přihlásit do 31. 12. 2011. Přihlášku i podmínky účasti najdete na www.bienalebrno.org. Účast v soutěži je zdarma, každý účastník může zaslat až sedm exponátů. Zásadní změnou je zrušení kategorií, takže padá dřívější rozdělení na Knihy, typografii, písmo a ilustraci vs. plakáty, reklamní grafiku a vizuální styly.

Jádrem nadcházejícího jubilejního 25. Bienále Brno je, mimo výstavy hostujícího kurátora, řady doprovodných výstav a úvodního třídenního cyklu přednášek a prezentací, již tradičně mezinárodní soutěž, která si klade za cíl představit široké spektrum současného grafického designu a jeho proměny napříč médii a formami. Soutěž je nově otevřena všem formám grafického designu, přihlásit lze práce, které vznikly v období posledních dvou let. V rámci mezinárodní soutěže 25. mezinárodního bienále grafického designu Brno 2012 bude udělena Grand Prix – Cena ministra kultury ČR a další ceny, o nichž rozhodne mezinárodní porota, složená z významných světových osobností grafického designu: Andrew Blauvelt (designér USA), Zak Kyes (designér a teoretik UK), Robert V. Novák (designér CZ) , Sulki & Min (designéři KR), Jan van Toorn (designér NL)

Meziměstská, mezinárodní ani meziplanetární řevnivost, dokonce ani jakákoliv jiná podoba nacionalismu a vyprseného patriotismu mě ani za mák nezajímají. Pro brněnské firmy ale pracuji docela rád, protože se mi zdá logické a správné podporovat lidi, kteří jsou součástí mého privátního prostředí k životu. Proto svou prací (nebo penězi) vyjadřuji podporu nejen místnímu nakladateli, ale i zelináři a uzenáři, hospodskému, holkám od tyče a pouličním prodejcům čehokoliv. Ani mimobrněnské peníze mi moc nesmrdí, takže spím docela klidně ani při fakturaci většinou nemívám špatné svědomí.

Atrium — katalogy výstav v Pražákově paláci Moravské galerie

Funguje to i naopak, takže mi neušlo, že Moravská galerie se stala klidným přístavem mimobrněnských, především pražských designérů. Tvůrci vizuálního stylu Moravské galerie jsou už několik let pánové z pražského studia Side 2. Na rozdíl od starého a nepřehledného webu od (pražských) DGU, který nám tady dlouho ztrpčoval život, se jim povedlo poměrně vkusně a jednoduše, v duchu minimalistického švýcarského stylu, upravit web i tiskoviny tak, aby se netloukly s rozmanitým vizuálním obsahem, který galerie návštěvníkům nabízí. Rád si prohlížím výstavní programy, které mi chodí do schránky, rád nakupuji knihy v Místodržitelském paláci, kde mají polepené regály infantilními samolepkami. Fantastickou práci odvedlo studio Side 2 především na vizuálním stylu pro Jurkovičovu vilu, která shodou okolností stojí jen pár metrů od mého bytu a spadá pod křídla Moravské galerie. Pomocí — vlastně primitivních — pixelových ilustrací dokázali vtipně navázat na dekorační balast slovenského architekta, ale zároveň vytvořili originální a hlavně funkční orientační systém i kouzelné tištěné prospekty. Dokonalý balanc mezi starým a novým, gejzír nápadů a poctivá práce.

Nijak se netajím výrazně menším nadšením z propagace Bienále Brno, které Moravská galerie pořádá, a je mi jedno, jestli v soutěži o vizuální styl vítězí pražští designéři, nebo intergalaktická expedice. U vítězných prací mi zpravidla uniká jejich smysl, často jsou odtržené od reality a odmítají srozumitelně komunikovat podstatu neseného sdělení. Aktuální plakáty od Adély Svobodové (?) naštěstí patří k těm lepším z posledních let. Vystačí si jen s typografií odkazující na pestrost grafického designu, nesnaží se o komplikovaný a zdánlivě rafinovaný komunikační kód, který zpravidla víc otravuje než těší. Nemohu se dočkat ostatních realizací, snad nezklamou.

Úplně čerstvou zkušenost teď ale mám s katalogy krátkých výstav v atriu Pražákova paláce. Pro Moravskou galerii je upravuje Radim Peško, který žije v Amsterodamu a věnuje se kromě grafického designu i tvorbě nepříliš krásných, ale v jistém ohledu originálních autorských písem. Ačkoliv mě Peškova tvorba většinou zdaleka míjí, série katalogů Atrium mě baví tím, s jakou lehkostí se dovede vypořádat s nesourodými uměleckými projekty. Výsledkem je seriál subtilních sešitků, které svou střídmostí a rezignací na přehnanou „kreativitu“ dobře slouží zamýšlenému účelu ve zhuštěné podobě informovat o jednotlivých autorech. I přes velký záběr projektů si všechny katalogy drží pevnou koncepční linii, obálky citují nebo parafrázují umělecká díla či jejich fragmenty. Pomocí několika signálních barev a obrysových linií vytvářejí sérii decentních, neinvazivních a zpravidla i abstraktních kompozic. Pěkná realizace na minimálním prostoru několika stránek.

Moravská galerie nepochybně má určitou vizi. Ví, kam směřuje a jakým způsobem se chce prezentovat. Ačkoliv ne všechny výstupy mě dovedou oslovit, na výsledcích je s odstupem času vidět, že vedení má dlouhodobou ambici dát prostor současnému designu, který se často vymyká průměrnosti, líbivosti a někdy i zbytečně bojácným očekáváním, která jako veřejnost máme.

Jestli se zas někdy budou psát dějiny českého národa, mělo by tam být hlavně uvedeno, že je líhní fotbalových trenérů, politologů a kritiků umění. Ale nejen těch — také grafickému designu u nás každý rozumí, patří to už k základnímu vzdělání našeho občana, odkojeného výtvarnou výchovou na ZŠ. Nebo výstavami v krněnské galerii Vaňkovka, kde návštěvníci v průběhu nightshoppingu při cestě z asijského bistra do módního butiku stihnou autogramiádu kapely Lunetic, exposici zahradní architektury a vánoční instalaci z polystyrenu a chomáčů vaty.

Nemyslím si, že mám oko z kašparovy krávy, píše mi překladatel, aby tím dal váhu svým připomínkám ke grafické úpravě. S redaktorkou se dojemně shodují, že můj grafický návrh je kýčovitý, že titulní stránka je prázdná nebo že obrázek je nesmyslný. Když mají dobrý den, vybičují se i ke složitější češtinské komposici skoro až mantrického charakteru, která naznačuje, že za sebou mají několik buddhistických seminářů: Prázdným prostorem nemíním místo, kde nic není, ale jistou nesamonosnost určité plochy. Zapamatovat, uvařit čaj, koupit bubny a opakovat až do zblbnutí.

Koneckonců žijeme v demokratickém zřízení a každý má právo vyjádřit svůj názor. A tak se i já postupně zbavuji vrozeného ostychu a začínám hodnotit polské překlady, protože jsem byl v Polsku a umím si tam koupit párek v rohlíku a jízdenku na vlak. Ale nejde to úplně samo a hned, poněvadž ve mně zůstává zakořeněná úcta k práci ostatních lidí.

Nabízet služby je odjakživa trochu nevděčná a marná činnost, protože služby se berou jako samozřejmé a bezplatné, jako by neměly žádnou hodnotu. Zaplatit za tisk, tvárnice, kožich nebo počítač je normální, ale platit nebo ocenit duševní práci bývá velký problém. Pravidelně mi chodí výzvy k účasti na výběrových řízeních, postrádající jakoukoliv zmínku o úhradě za předložené návrhy. Bere se u nás za samozřejmé, že parta grafiků nemá na práci nic zajímavějšího než týden o hladu a žízni mlátit do myši a klávesnice s vidinou, že možná — jestli bude správná konstelace a jestli budou mít dost štěstí — dostanou někdy za svůj výkon zaplaceno, neznámo kolik. Návrhy vybere pan ředitel, ale jestli se mu nebudou líbit, hradit je nebude. Vždyť je přece nepoužil. Hodnotit cizí práci systémem líbí/nelíbí je vždycky jednoduché, jenže umět objektivně zhodnotit její kvality, to už vyžaduje trochu vzdělání a rozhledu.

Vážení a milí — možná si dovedu zavázat tkaničky, ostříhat nehty, zvládnu přidávat na stavbě, uvařit čaj a namazat chleba s marmeládou. Možná jsem už jel tramvají, byl s maminkou u zubaře, možná jsem viděl hada s kolikou i partu gaymanů, jak jdou ruku v ruce do temného pokojíčku v suterénu pánské diskotéky. Ale zatím nemám pocit, že jsem dobrý kuchař, řidič MHD ani specialista na dentální anorexii, vyměšování plazů a choroby pohlavního ústrojí.

Stojí to hodně úsilí a sebekontroly, ale někdy je vážně dobré zatnout zuby a mlčet. Myslím, že nejlépe uděláme, když se pokusíme dát ostatním kolegům-odborníkům prostor k tomu, aby mohli dělat svou práci. Vyjádříme tím respekt k jejich profesi a uděláme krok na cestě ke šťastné planetě i k vlastnímu osvícení. Protože aby zůstala zachována už tak dost křehká rovnováha světa, měli by spisovatelé v prvé řadě psát, překladatelé překládat, dyzajnéři dyzajnovat, kojné kojit, dojnice dojit a provazochodci provazochodit.

O Americe se vždycky mluvilo jako o zemi neomezených možností. Ale neomezené možnosti už stihly dorazit i do Evropy. Zatímco dříve existovala určitá institucionalizace vzdělávání, literatury nebo designu, internet maže veškeré podobné bariéry. Poznání dnes není koncentrováno v knihovně a jeho dostupnost není omezena otevírací dobou. To jen školy se evidentně nestihly (a snad ani nesnaží) na změnu adaptovat. Místo toho, aby učily pracovat s informacemi a rozpoznávat jejich hodnotu, stále svou energii plýtvají na memorování snadno dostupných dat, jejichž znalost pak testují prostřednictvím přežitých a úplně nesmyslných maturitních nebo státních zkoušek. Přestože všichni študáci i kantoři vědí, že nic se z hlavy nevykouří tak rychle jako ve stresu získané vědomosti. V době, kdy vyhledání odpovědi na většinu otázek trvá několik vteřin, ztrácí veškeré biflování jakýkoliv význam.

Čím méně memorování je potřeba, tím větší smysl má jedinečná intelektuální nebo umělecká činnost, schopnost spontánně vytvářet novou hodnotu. Stejně tak znalost jazyka a orientace ve společenských a kulturních vědách je mnohem zásadnější pro pochopení světa, ve kterém žijeme. Absolventem školy má být samostatně kriticky smýšlející člověk, jeho vzdělání potom není definováno souborem již existujících dat, ale primárně intelektuálním výkonem, který prověří jeho připravenost pro budoucí život. V grafickém nebo průmyslovém designu je česká škola užitečná skoro výhradně jako místo navazování profesních kontaktů. Má-li si získat statut vzdělávací instituce nezbytné k vykonávání specifické profese, musí si klást úplně jiné cíle, než je tolik oblíbená výchova ovcí, které dovedou správně citovat literaturu.

Svoboda informací stírá hranici mezi profesionálem a laikem, protože odborníkem se může stát každý, kdo má ambice a vytrvalost. Třebaže se to neobejde bez různých třenic a kolizí. Samozvaní teoretici designu po dvou letech praxe v zaplivaném DTP studiu radí mnohonásobně zkušenějším a vzdělanějším „kolegům“, jak mají dělat svou práci. Mámy od plotny sází časopisy, veršotepci upravují knihy a designéři dělají redaktory. Ale je to zároveň v pořádku, že místo glejtu potřebujete spíš dravost, zkušenost a touhu prosadit se, protože konkurence je zdravá. Jediná potíž spočívá v tom, že absence institucí a garancí vytváří prostředí, kterému bude veřejnost nesnadno rozumět.

Svoboda člověka je tak vykoupena úsilím většiny zorientovat se v džungli, ve které chybějí garance některých dříve samozřejmých hodnot. Hlavní riziko dnes představuje možnost, že rezignujeme na kvalitu, protože ji nedokážeme rozpoznat. Nebezpečí informačních portálů nebo elektronických knih není v tom, že ohrožují vydávání novin a některých tištěných publikací. Největší hrozbou je fakt, že nekvalita jejich úpravy a často i absence korektury či redakce publikovaných textů snižuje zdánlivě neotřesitelné standardy. Texty s pravopisnými chybami degradují sdělení v podobné míře jako neadekvátní úprava. Pokud dovolíme, aby se z lajdáctví stala samozřejmost, potom automaticky přichází i brutální degradace kvality.

Ošklivé učebnice, neprofesionální sazba ani nepřehledné časopisy určitě nezničí svět. Dokonce si myslím, že vydavatel tisku se bez dobrého designéra dost často a docela dobře obejde. Naštěstí ale nemalá část literatury spadá do oblasti kultury. A lidé od kultury svého čtenáře nechtějí jen bavit. Občas se jej snaží také kultivovat a vzdělávat.