Typofilos

Až do půli dvacátého století lze rozeznat téměř ve veškerém umění slohovost. Snahu celé jedné historické etapy či jen skupiny podobně smýšlejících lidí stanovit celistvý stylový a myšlenkový proud, kterým se má umění nadále ubírat. Takový sloh je pak buď evolucí předchozích etap a postojů, nebo je s nimi v dokonalém rozporu, vymezuje se vůči nim a boří vše minulé. Toto střídání vlivů je dobře patrné ve volném umění, méně už, zdá se, v tvorbě užité.

V každé odnoži lidského konání narazíte na lidi, jimž záleží na tom, aby si právě jejich obor vydobyl uznání i u širší veřejnosti a dostalo se mu vážnosti, která jemu samojedinému náleží. A protože ona neuchopitelná veřejnost je, jak známo, instituce nevděčná, pasivní, těžkopádná, nevzdělaná a veskrze líná, je potřeba všemi dostupnými prostředky v ní vzbudit zájem, rozdmýchat oheň zdravé zvědavosti, přinést jí výsledek našeho snažení takříkajíc na stříbrném podnose, asi jako když pečení holubi sami létají do patřičných tělesných otvorů.

Ve snaze decentralizovat Českou republiku a vytvořit pod Špilasem jakýsi protipól pražským pepíkům, utvořili jsme před několika měsíci s podobně naladěnými kolegy uskupení nazvané Fleuron, k němuž dodáváme podtitul typografické studio.

Všechno souvisí se vším. Někdy se člověk nacestuje ažaž, ale třeba nakonec uvidí nevídané a pozná nepoznané.