Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro ‘grafický design’ kategorii

Jazzová fantasmagorie roku 1975

26. 2. 2017 | žádné komentáře

Dnes kvapím z antikvariátu bohatší o unikátní příklad moderního grafického designu — odnesl jsem si totiž dvě desky z berlínského hudebního vydavatelství Amiga, proslulého především krásnou sérií Amiga Jazz. Ta byla ve svých nejslavnějších projevech v šedesátých až osmdesátých letech postavena na silné černobílé fotografii, neinvazivní typografii a také typickém oranžovém J umístěném do rohu desky. Řada nahrávek z Amigy je dostupná v nabídce našich antikvářů a patří mezi pěkné a dodnes velmi kultivované příklady grafické úpravy hudebních alb.

Duke Ellington

Méně známá (a o to vzrušivější) je nevelká série tuším osmi stereofonních jazzových desek vydaných v Amize roku 1975. Designér Christoph Ehbets se v ní utrhl ze řetězu a přišel s nebývale moderním a sebevědomým typografickým pojetím, jaké možná nemá v jazzové historii obdoby. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že si vzal do parády takovou žánrovou klasiku, jakou je Duke Ellington, Count Basie nebo Dizzy Gillespie. Klasiku, jež se neotřelému a neuctivému přístupu zdánlivě usilovně vzpírá.

gillespie+ellington

Není progrese bez drzosti a odvahy, jako není současného designu bez odmítnutí patetického nánosu minulosti. Kryštof Ehbets se nebál jít do kontrastní černobílé grafiky, ani neměl obavy z popření purismu německé typografické tradice, když vyházel všechny nepodstatné informace, jež by jen zbytečně kontaminovaly jeho fantasmagorický a psychedelický výtvarný záměr. Edici postavil na manifestu expresivních nápisů. Své primitivní komposice bez ladu a skladu (a také bez zájmu o tradicionalistickou eleganci) vystříhal z papíru a nalepil na černý podklad, čímž dosáhl ryze punkové bezprostřednosti o nebývalé síle.

slim+basie

Čtyřicet let stará a dosud stále nevyčpělá úprava není o nic méně platná ani méně současná než aktuální trendy designérských přehlídek či předních universit. Je asi zbytečné klást si otázku, jestli je něco takového možné i dnes — v prostoru mimo klidný tvůrčí přístav soukromých projektů a malých, „nezávislých“ hudebních vydavatelství. Buďme rádi, že aspoň jednou za čas může dojít k chybě v Matrixu, která připustí obdobně subjektivní a i přiměřeně neuctivý design, odehrávající se mimo obvyklá hřiště a obvyklé žánrové mantinely.

teagarden+morton

Typo pivo: vařit pivo je skvělý ♥

29. 1. 2017 | jeden komentář

Touha chlemtat ve škole pivo je asi odvěká, společná všem generacím českého studentstva. A protože v typografickém atelieuru na pražském Umprumce dlí samí osvícení duchové, dostali vpravdě mimořádný nápad, že ze školy na půl roku udělají nefalšovaný pivovar!

Kdo si myslí, že pivovarnická klausura se skládá z výlepu plakátů fejkových pivních lahví na zeď, ať se vrátí zpátky na LŠU v Horních Počernicích, protože seriosní vysokoškolské studium žádá od čerstvých adeptů pivní kultury mnohem víc než nalepení ušmudlané linorytové etikety na špatně omytou lahev Ostravaru.

Typosemestr: Afterparty

Čeho si na současném vedení Atelieru 305 (pánové Haloun, Brousil, Sidun) cením úplně nejvíce, to je důslednost, s jakou ke každému semestrálnímu zadání přistupují. Bez ohledu na to, zda se jedná o nápad vytvořit bestsellerová písma a prodávat je po tisících na MyFonts, o napsání, navržení, vysázení a vytištění vlastní publikace o písmu nebo založení minipivovaru, jde vždy o projekty nebývale komplexní, náročné na výzkum, čas, samostatnost i tvůrčí invenci. Díky tomu jsou pak obhajoby svátkem, který pravidelně přiláká signifikantní množství publika z řad české grafické špičky od nejstarší po nejmladší generaci.

Katalog Pít pivo je skvělý!

Stejně je tomu v případě atelierového pivovaru, pro který každý študent navrhl logo, uvařil vlastní pivo (!) o výstavu minimálně třiceti lahví, pro své pivo pak zvolil originální název, nakreslil a vyrobil etiketu a zrealisoval opravdický neon. Součástí výsledku je potom (již tradičně bezvadně zpracovaný) katalog Pít pivo je skvělý! a závěrečná výstava lomeno párty, proměňující atelieur ve skutečnou hospodu se stoly a pulty z pivních beden, vlastním osvětlením a obsluhou baru. Koupě prezentovaných podomácku vyrobených piv je v daném kontextu samozřejmostí. Tento způsob studia zdá se mi poněkud bezvadným — zvlášť proto, že takto rozsáhlé projekty od všech lidí v ateliéru žádají mnohem víc než jen prázdný typografický estetismus školních cvičení.

Katalog Pít pivo je skvělý!

Kvalita jednotlivých prací, jak už to tak chodí, je notně rozkolísaná a může být předmětem vášnivých diskusí nad Vihonradskou dvanáctkou, Suchdolským Jeníkem, Klášterním speciálem sv. Jiljí nebo jiným lokálním pražským pivkem. Za sebe hodnotím velmi vysoko práci korejské studentky So-Hyun Bae, která se rozhodla propojit místní tradici pivovarnictví s vyhlášeným korejským rýžovým destilátem sodžu, přezdívaným „občan alkohol“. Její vysokovoltážní pivo Somek představuje krásné spojení svrchně kvašeného piva z českého chmele s korejským destilátem, podobně jako typografická značka Somek propojuje evropská a korejská kaligrafická východiska. Potisk zelené lahve bílou barvou na rotačním sítotisku představuje moderní pojetí obalového designu, neutápějícího se v ospalém sentimentu klasických českých etiket nevalné kvality.

typovar-08

Z jiného soudku je tmavý Half Matyáše Bartoně, ovlivněný nejstaršími německými tmavými pivy, jako je Braunschweiger Mumme (Brunšvická máma). Half je vařený ze dvou typů sladů, a tak i motiv půlení a řezání je přítomný ve výsledném pojetí. Současné lomené písmo, v tazích půlené negativní linkou, reflektuje odkaz starého pivovarnictví a nabízí jeden z možných návodů, jak lze aktualisovat provařené téma, aniž by okamžitě nastal zběsilý úprk ochmelků do bezpečí dvoulitrových PET lahví značky Braník.

Katalog Pít pivo je skvělý!

Osobitý přístup zvolil Jakub Spurný, koncipující šafránem kořeněné pšeničné pivo Stigma jako láhev s lékem, nebo i Jakub Hojgr, který své nízkoalkoholické pivo No comply určené pro sportovce zabalil do izometrické fólie, jež kromě tepelně a světelně izolačních vlastností dává jeho produktu i futuristický vzhled. Zvláštního kontrastu mezi klasickou papírovou etiketou a ryze současným typografickým chápáním značky dosáhl Matej Vojtuš. Jeho Simulant vlastně pracuje s několika kontrasty najednou: zářivě stříbrnou etiketu potiskuje sytě černou barvou, opile deformovanou tučnou typografii doplňuje jemnou lineární linkou, parodující „primitivní motorické chování po stimulaci alkoholem“.

Katalog Pít pivo je skvělý!

V představeném souboru se najdou i výrazně slabší kusy — jsou to především ty, které k tématu nepřinášejí nic nového nebo vlastního, rozvíjejí jen (více či méně zdařile) klasickou českou zápecnickou pivní grafiku a folklór. Příkladem neinvenčního řešení může být Kandidát Přemysla Zajíčka, Kominík Lukáše Bursíka, Senovážný ležák Martina Činčára či Vypravěč Jana Šindlera. Škoda, že se autoři víc nepoučili o tom, jak rozmanitá je současná světová pivní kultura a jak různorodě může být reflektována v obalovém designu.

Naštěstí se všechny méně zdařilé výkony bez potíží ztratily v hospodsky rozšafné instalaci. Fantastické neony pověšené na zdi dají brzy zapomenout na některé průměrné etikety a také příjemně se zvyšující hladina alkoholu na semestrálním večírku milosrdně zahladila všechny případné připomínky…

Mám pocit, že se u práce většina autorů výborně bavila — na výsledku to je, myslím, vidět. Nevěřte zkazkám, že úroveň tuzemského školství se snižuje — je to přesně naopak. Pít pivo je skvělý. Vařit pivo je lepší. Ale studovat typografii je úplně nejlepší.

(Závěrem děkuji Mateji Vojtušovi, který mi věnoval láhev svého piva Simulant, jehož popíjení mne stimulovalo celou dobu, co jsem psal výše uveřejněný text. ♥ Kompletní fotogalerii v lepším rozlišení si můžete prohlédnout v tomto albu.)

Simulant Pale Ale

Kterak jsem šel ven a dostal tam řádný pojeb

13. 5. 2015 | 30 komentářů

Na křesty a autorská čtení moc nechodím, vlastně takřka vůbec. Výjimečně zajdu morálně podpořit některého autora, pro kterého jsem pracoval, ale jenom tehdy, když je kniha dobrá a když se za svou práci nestydím. Většinou někde v koutě vypiju litr nebo dva vína, abych nemusel s nikým mluvit, a jdu zas domů. Takhle jsem zašel nedávno na čtení Honzy Němce, který napsal príma knížku o Drtikolovi, no a teď pro změnu na křest Spouště Sáry Vybíralové — konal se dole v kavárně Veletržáku.

Sára napsala skvělé, literárně vyzrálé povídky, ke knížce mi ale moc neseděla anotace. Text jsem četl a vnímal jinak a z těch vícevrstevnatých povídek jsem si pro grafiku vybral jeden obraz, který mě při čtení praštil do očí — trochu lascivní Sára, která v psaní nejde pro nějakého toho šulínka nebo přisprostlé péčko daleko, své muže neustále dráždí rudou rtěnkou, jemnými náznaky i okatě vyzývavými pohledy. Tak proto kosočtverec, klasicistní ornament, ženské písmo, knížečka s hvězdičkou, jaká se dává do rohu obrazovky ve filmech pro dospělé diváky. Ne že by to byla jediná vstva a kvalita, ale grafický design je pro mě nakonec vždycky nejsilnější tam, kde dosahuje maximální zkratky a mistrné stylizace. Jiní grafici třeba postupují úplně jinak, stejně si ale myslím, že vměstnat 300 nebo kolik stránek textu na jeden obrázek 130×200 mm není v lidských silách. Ani když máte k dispozici osmnáct fotošopů a tisíc pět set sedmdesát grafických efektů.

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová se se mnou na křtu seznámila vcelku originálně; přistoupila ke mně, podala mi ruku a řekla, že na mě je naštvaná, protože je moje úprava „genderově nevyvážená“. Úplně mě to polekalo, protože to bylo, přísahám, poprvé, co jsem se osobně a naživo setkal s genderovou tematikou. Zatím jsem ji vnímal jenom jako srandovní akademickou debatu na půdách humanistických škol. A měl jsem až do včerejška za to, že dokonce i samotné posluchačky gender studies se na přednáškách smíchy plácají do kolen. Proto mě ani ve snu nenapadlo, že když někam prdnete kosočtverec, je třeba přidat ještě bimbase, aby byl svět zase zpátky v rovnováze a aby se naplnily kvóty na rovnoměrné zastoupení pohlaví na předsádkách beletristických knih. Mrzí mne, že jsme si o tom nepopovídali trochu víc.

Ještě o stupeň zajímavější ale byla debata s Janou Beránkovou, pro kterou jsem před několika lety na dálku připravoval malý katalog ke studentské výstavě. Debata vlastně není přesný výraz, protože já jsem se ke slovu prakticky nedostal. Nikdy jsme se s Janou neviděli osobně, takže jsme si potřásli rukou, načež mne dáma doslova zjebala jako pětileté dítě. Jak jsem si, proboha, mohl dovolit dát kosočtverec na knížku ženské autorky, „která se o něco snaží“? Úplně jsem svou prací knížku Sáře zničil, protože stylizace dámského pohlavního ústrojí na obálce knihy je hnusná a sexistická urážka.

Škoda, že nebyla příležitost — chtěl jsem se s dámou pobavit o grafickém designu, o zkratce, o stylizaci, o hledání výrazu, třeba i o pochybách o vlastní práci. Namítl jsem na svou obranu jen to, že sebevědomý debut si zaslouží taky sebevědomou úpravu. A že bych dal směle kosočtverec na knížku i autorovi mužskému. Ale bylo to marné, marné, marné, nedostal jsem šanci a dáma odešla, aniž by mi věnovala jedinou vteřinu nebo jediný pohled navíc.

V takových rozpacích jsem nebyl minimálně since o mně Radka Denemarková napsala, že jsem prázdný, amúzický pozér s dýmkou v koutku úst — za to, že jsem odmítl dát do její knížky fotky ze staré Prahy, kterých mi „přivlekla plný kufr“. Ne že by svazek byl ve výsledku zvlášť podařený, ve finále jsme stejně uvařili klasický kompromisní segedín, ze kterého dnes s odstupem žádnou radost nemám. Přesto se jakýmsi záhadným způsobem probojoval mezi dvacet nejkrásnějších knih veletrhu ve Frankfurtu — v konkurenci 7400 vystavovatelů. Nedělám si iluze, že ty knihy vybírala kompetentní porota, jinak by totiž volila úplně jinak, ale i tak to je zajímavý paradox.

Boje o grafickou úpravu jsou únavné, ale nutné, pokud člověk nechce rezignovat na svoji práci a stát se jenom jakousi obsluhou počítače nebo pásu s knihami. Dobře si vzpomínám, jaké protesty u pozůstalých vyvolala úprava posmrtně vydaného Díla Jana Balabána, kterou jsem přinesl do nakladatelství circa před pěti lety. Bylo to trochu náročné, ale nakonec jsem si řešení víceméně obhájil, čtenáři mi úpravu občas pochválí, první svazek dostal cenu v Nejkrásnějších českých knihách a celá série později dostala zlato v European Design Awards.

Co je vlastně důležitější měřítko? Názor a vkus autora textu, nebo jakýsi obecný zájem o to, aby knížka plnila svůj účel, poutala na krámě a měla svoji vlastní nezpochybnitelnou kvalitu? Má vůbec mluvit autor knihy do její grafické úpravy, nebo už mu ve chvíli odevzdání rukopisu dílo nepatří? Kdo je vlastně kompetentní rozhodovat o tom, jak má výsledný produkt vypadat? Je to autor, který text napsal a zná ho nejlépe? Nebo nakladatel, který se o knížku stará a podstupuje jako jediný podnikatelské riziko? Nebo designér, který jako jediný má patřičnou odbornost a může k textu vytvořit paralelní doprovod v odlišném médiu? Neznám odpověď, ale ze zkušenosti vím, že tyto tři osoby se jenom málokdy dohodnou, aniž by to znamenalo rezignaci na jasný názor a výraz.

Sebevědomá úprava s názorem bude každopádně jitřit vášně. A je to tak správně. „Otevírání debaty“ o grafickém designu, byť to někdy trochu bolí, nás všechny nutí přemýšlet, artikulovat a někdy i revidovat svoje postoje. Na Facebooku se nedávno strhla jedna taková ostrá debata o mojí úpravě série Ernesta Hemingwaye pro Odeon. Nejčastější námitka krom prostého „nelíbí“ byla, že je design málo uctivý k autorovi, že je neadekvátní. Je to naprosto legitimní názor a těžko s ním mohu polemizovat. Stejně ale věřím, že knihy jednadvacátého století mají být upraveny současně, třebaže to někdo na socsíti bude vnímat jako málo uctivé.

A teď si představte ten úděs na tvářích militantních feministek, kdyby se náhodou dozvěděly, že Spoušť Sáry Vybíralové je vysázená písmem Kunda od Vojty Říhy.

Update: Ženy ◊ musí ◊ najít ◊ pozitivní ◊ vztah ◊ ke ◊ své ◊ vagině
Update 2: Vojtova Kunda oceněna na European Design Awards
Update 3: Manuál pro myšlenkového impotenta Martina Pecinu!

Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího koláře

23. 11. 2014 | žádné komentáře

Včera skončila v Galerii Smečky druhá výstava (vedle té v Museu Kampa), konaná u příležitosti stého výročí narození Jiřího Koláře. Jmenovala se Tanec v ruinách, stála deset korun a představila nedávno nalezené práce z Kolářova raného tvůrčího období. K výstavě vyšel katalog (poprvé jsem ho zahlédl ve formě makulatur v tiskárně Libertas/Indigoprint), upravený Petrem Bosákem a Robertem Jansou. Reklama říká, že koncepce knihy je nekonvenční, ale na první pohled publikace vypadá jako úplně normální katalog ve vazbě V2 nebo V4. Teprve při bližším prozkoumání se ukáže, v čem ta nekonvenční koncepce má spočívat, a jsou to konkrétně tyto dvě věci:

1) Použití různých druhů papíru pro knižní blok
2) Použití různých formátů papírů

Tanec v ruinách

Střídání papírů mám rád a zde hezky podtrhuje ten kolážový princip tvorby. Druhá věc mě víc štve než těší, protože výsledkem je knížka, ve které se špatně listuje. Zatímco nahoře a dole je klasicky zaříznutá, na vnější straně se různost formátů projevuje tak, že jednotlivé stránky náhodně přesahují o jeden nebo dva milimetry ven. Vypadá to víc jako chyba než záměr, a manipulace s blokem je kvůli tomu trochu nepříjemná.

Měl bych asi ještě zmínit, že uvnitř bloku se občas náhodně objeví nepotištěný list papíru, seříznutý rovně nebo šikmo pár centimetrů od vnějšího okraje dovnitř. Je to všechno jakoby cool, ale veškeré vložené vakáty nemají žádný jiný smysl než vypadat cool, nebo jsem ten smysl aspoň neobjevil. Vakáty neoddělují jednotlivé části knihy, nenesou žádnou informaci, prostě jenom trčí uvnitř bloku a vytvářejí určitý typ materiálového kontrastu, což ve výsledku působí poněkud samoúčelně. Ale po pravdě — kdo jsem já, abych to hodnotil?

V každém případě je to docela hezká knížečka a coby fanoušek Koláře jsem ji samozřejmě hned přidal k těm ostatním kolářovským monografiím a katalogům, které už v domácí knihovně mám. Neobešlo se to ale bez jedné trochu komediální příhody.

Na výstavě jsem si všiml, že vedle katalogu mají ještě jinou brožuru stejného formátu a s jinou obálkou, opatřenou kruhovými výseky. Pak se mezi mnou a prodavačkou odehrála přibližně následující konverzace.

— Dobrý den, támhle máte katalog k výstavě… ale co je ta druhá knížka stejného formátu, která stojí dvojnásobek?
— To je úplně stejný katalog, který se liší jen obálkou.
— Super, mohl bych se na něj podívat?
— Říkám, že to je úplně stejný katalog.
— A můžu si ho vzít do ruky a prohlídnout si zblízka tu perforaci?
— Já vám ho takhle zdálky ukážu, protože je to úplně stejný katalog. Nechci, aby nám ho lidi osahali, my jsme dostali jenom šest kusů.
— Aha, ale já bych si ho docela rád koupil, tak si ho chci nejdřív prohlídnout, můžu se na něj konečně podívat!?

Dotyčná dáma se nechala třikrát prosit, než mi dala do ruky jeden obyčejný katalog s papírovou obálkou. A i tak se tvářila se, jako bych chtěl rukama upatlanýma od čokolády nebo rovnou od hoven osahávat nějaké umělecké dílo za sedm milionů tři sta padesát tisíc. Katalog jsem si nakonec koupil, třebaže mne paní svým chováním dost aktivně odrazovala. A i přesto, že cena 600 Kč je naprosto neadekvátní publikaci o rozsahu 148 stran. Ale asi jsem blázen, ten výsek jsem prostě chtěl. Vzadu na obálce je číslování 14/20, což má asi znamenat, že jde o „limitovanou edici“ dvaceti kusů. V tom případě asi bude obálka tištěná digitálně a vysekávaná ručně, vážně nevím.

Tanec v ruinách

Tanec v ruinách

Později u vína jsem si pak ještě všiml, že je knížka špatně slepená — pod obálkou je úplně vytečené lepidlo. Tady se Indigoprint moc nevytáhl, palec dolů. Ve Smečkách už výstava sice skončila, ale ještě pořád můžete jít na Kampu, kde je Kolář vystavený až do ledna 2015.

Type O Negative — October Rust

29. 5. 2014 | žádné komentáře

Type O Negative logo

Zvukový bonbónek pro vaše uši. Jestli mě paměť nešálí, byla těmito slovy nadepsaná recenze na desku October Rust od brooklynských Type O Negative, publikovaná někdy v roce 1996 v jakémsi rockovém časopise, nejspíš asi ve Sparku. Pak jsem viděl v televizi videoklip My girlfriend’s girlfriend, a to v nezapomenutelném hudebním pořadu Eso, moderovaném afektovanou Terezou „Čágobelo“ Pergnerovou. Muselo to být ještě v době, kdy brala jen piko, ještě chvíli před tím, než nafotila lechtivé fotky pro erotický magazín a těžce vydělané miliony pak rychle projela v heroinu. Vzpomínám si, že klip mě tehdy moc nebavil, přestože v něm byly psychedelické barvy a docela pěkné lesby, a muzika mi přišla primitivní a vcelku bezduchá. Kdybych jen tušil!

Až teprve o rok nebo o dva později se ke mně dostalo celé album v iksté kopii na audiokazetě. A byl jsem lapen, téměř okamžitě a v podstatě navždy. Těžká, depresivní, pomalá, ale extrémně melodická hudba, plná lásky, násilí, hudebních i skutečných orgasmů, dekadence, tlení a umírání. Temné klávesové vyhrávky, podladěné kytary, záhrobní basa… a nad tím vším čněl hlas. HLAS!

Peter Steele — třímetrový orangutan na steroidech, s uhrančivýma očima, do mramoru vysekanými lícními kostmi, havraními vlasy až na zem a basovou kytarou zavěšenou na tlustém řetězu. Be my drrrrruidess, volá čtyřmetrový Steele ve stejnojmenné skladbě a nechává si záležet na obzvlášť brutálním a neamerickém R. I’ll do anything to make you cum. I’ll do anything to make you…, mručí o kousek dál spasitel Steele a docela mu to věříte, třebaže jste třeba hetero. Am I good enough for you?, ptá se — nejspíš jenom řečnicky — barbar Steele a chce se vám křičet, že ano, že je úplně boží a nikdo mu to už nevezme. Osmimetrový basák Steele pravidelně střídá čistý mužný hlas se záhrobním šepotem i brutálním mručením. Desetimetrový Steele se vznáší nad kytarami… a když potom zavelí Die with me, máte nezvladatelnou chuť nechat se přemluvit.

S každým dalším poslechem se mi to album víc a víc zarývalo pod kůži, až se z něj nakonec stala jedna z nejdůležitějších a taky nejposlouchanějších desek mého života. Dopřávám si ho v plných doušcích a na plné koule přesně v takové večery, jaký je dnes. Když za oknem padají dlouhé špagáty vody a pokrývají ulice čpavým vlhkem. Nejsem fanatik a mám samozřejmě rád i spoustu jiné muziky, ale k October Rust se stejně vracím pořád dokola. Patří mezi těch několib alb, která jsem slyšel asi tisíckrát, pamatuji si jednotlivé skladby podle názvů a většinu z nich poznám už po několika prvních tónech, akordech, skřecích či zasténání. Což se o drtivé většině hudby, kterou jsem si později pořídil digitálně, říct rozhodně nedá. Dokonce i zvuk toho alba, vlastně zvuk celé kapely, je nezaměnitelný a neopakovatelný. Zatímco na koncertech hrávali TON většinou docela strašlivě, studiová alba v sobě mají cosi magického, nepopsatelného. Typický zvuk, jedinečné vstvení nástrojů, hromový vokál, dunivé bicí a skoro nekonečné, někdy i patnáctiminutové balady. Je to ještě metal? Doom metal, gotický rock, nebo snad dokonce pop? Všechno dohromady a možná právě nic z toho… Zvukový bonbónek pro vaše uši.

S kapelou vzácné krevní skupiny se pojí jedna grafickodesignérská zajímavost. Je to první kapela, u které jsem si všiml jednotného vizuálního stylu. Má svoji korporátní barvu — zelenou — která se objevuje na všech albech, na fotkách, na oblečení, dokonce i na hudebních nástrojích. A i všechny obaly řadových desek dodržují jednotnou typografickou úpravu, totiž písmo úhledně poskládané do protějších rohů.

Type O Negative

Stejně důsledně působí „logo“ kapely, zcela nemetalové. Chytré, jednoduché, moderní a v kontextu temně rockových žánrů podobně progresivní jako celá hudební tvorba skupiny. Značka vynikne především v kontrastu se všemi těmi death/doom/blackmetalovými zrůdnostmi.

Hned od chvíle, co jsem si pořídil gramofon, měl jsem October Rust na seznamu věcí, které mi rozhodně ve sbírce nesmí chybět. Ale vinyl byl dlouho nedostupný, tak jsem si ho pořídil až dnes, po dlouhém čekání. Konečně se teď deska vyjímá vedle podobně brilantního staršího brášky pod názvem Bloody Kisses, vydaného v roce 1993. A taky vedle posledního alba Dead Again (2007), které svým názvem předznamenalo konec kapely. O tři roky později totiž Peter Steele zemřel na srdeční příhodu.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu