Typofilos

Bez mučení se přiznám. Mám vrozený odpor k psaní cizích slov tam, kde jejich užití není nutné. Jeden si nemůže nevšimnout toho, jak se v posledních letech angličtina protlačila či byla protlačena do takřka každého oboru lidské činnosti, nemenší měrou také do mluvy „obyčejných“ lidí.

Nějakou dobu jsem přemýšlel nad tím, co nutí používat stále více slov cizích. Dost na tom, že v češtině stabilně fungují tisíce slov přejatých nebo počeštěných (historie, jubileum, pacifikace, restaurace, fluidum, metafora, piano, hurikán a já nevím co ještě); je opravdu nutné za každou cenu sahat po slovech cizích, obzvláště máme-li krásné slovo české? Ale ono je to vlastně ve své podstatě celkem jasné; vše vychází z lidské psychologie. Cizí slova mají onen nádech odbornosti, propůjčují lidem zdání vlastní důležitosti a vzdělanosti. Dokáží poměrně nenápadně zakrýt jak prázdné blábolení, tak zjevnou duševní impotenci svého autora či instituce.

O mluvě mládeže nemluvě.

U mládežníků je to dost podobné, i ta motivace není vzdálena světu dospělých a rádoby vzdělaných. Aby mladý člověk, který vlastně ani nic světoborného neumí, obstál v partě a počítalo se s ním, musí být dostatečně cool, happy & smiling one. Zvlášť v kombinaci s úžasnými floskulemi (hustý týpek, v pohodě úlet — ale o tom snad až jindy…) vzniká „vskutku krásný“ městský slang.

Co je ale pseudoodborným a pseudokůlovým výrazům opravdu společné — povyšují efektní cizí slova nad ta obyčejná a nudná česká, aniž si uvědomují, že tím dochází jak k jejich inflaci (těch cizích), tak k degradaci jazyka rodného. Místo toho, aby se užívala nebo tvořila slova česká, přejímají se oddaně slova k nám importovaná, a děje se tak dokonce s nefalšovaným nadšením. Celkem zarážející pro mě je fakt, že k infiltraci češtiny angličtinou dochází zcela dobrovolně, přestože máme v dobré paměti (no dobře, my mladí už vlastně ne) dobu protektorátu, kdy nám byla nucena němčina a kdy se většina nápisů realizovala dvojjazyčně.

Oč krásnější a plnější je slovo žalostný než dezolátní, slovo hustoměr než denzimetr, setkání než mítink (či meeting)! Ale to je jen vrcholek ledovce. Primát drží hlavně rozličné PR a reklamní agentury (nepřehlédněte slovník reklamštiny a webšitny!), kde se každá guma, která chodí vařit kafe, nazývá director. Někdy se bavím prohlížením vizitek, co mi lidé dávají, a nevycházím z údivu. Jako by se každý styděl za práci, která se jmenuje česky! Je snad potupné zastávat funci výrobního ředitele, provozního technika nebo něčí sekretářky? Pravděpodobně ano, protože mezi těmi creative a executive directory, account managery a DTP operatory aby člověk něco alespoň trochu českého pohledal. A je to bohužel opět dáno tím, že celá firma včetně zaměstnanců si připadá mnohem důležitější, když se pro funkci člověka, který strká papíry do kopírky, vymyslí nějaký efektní název.

To je nešvar především velkých zahraničních firem, které mají u nás pobočku — ale nemohu se zbavit dojmu, že se šíří jako mor do všech společností, které mají více než tři zaměstnance včetně uklízečky.

Plně chápu užití cizích slov tam, kde nestihla čeština dostatečně pružně zareagovat vytvořením slova vlastního, nebo tam, kde je český výraz nepraktický, nepřesný nebo zavádějící (odborná literatura). Co ale bytostně nesnáším, je nadužívání angličtiny i tehdy, když k tomu není žádný zjevný důvod.

Aktualizace: Za odůvodnělé nepovažuji takové psaní a mluvení v médiích určených pro nejširší veřejnost (televize, rozhlas, deníky). V textech určených pro vyhraněný typ čtenářů nebo mezi skupinou podobně vzdělaných/smýšlejících/zaměřených lidí však do určité míry ano.

Cizí slova jsou rozvinutím, ozvláštněním jazyka. Musí se s nimi zacházet opatrně. Pak nám napomohou k živosti a rozmanitosti textu nebo upřesnění podané informace; v opačném případě jsou branou do pekel.

Sxto es Slovio? Slovio es novju mezxunarodju jazika ktor razumijut cxtirsto milion ludis na celoju zemla. Slovio mozxete upotrebit dla gvorenie so cxtirsto milion slavju Ludis ot Praga do Vladivostok; ot Sankt Peterburg cxerez Varsxava do Varna; ot Sredzemju Morie i ot Severju Morie do Tihju Okean. Slovio imajt prostju, logikju gramatia i Slovio es idealju jazika dla dnesju ludis. Ucxijte Slovio tper!

Slovio je uměle vytvořený jazyk, který vymyslel kanadský Slovák Mark Hučko v roce 2000, a funguje obdobně jako známé esperanto — s tím rozdílem, že má reálný základ ve většině obvyklých slovanských jazycích, některá mezinárodně používaná slova přejímá též například z angličtiny. Mixem těchto jazyků vznikl jazyk nový — „všeslovanský“, kterému by východoevropané měli bez problémů porozumět. Nejblíže má asi k ruštině nebo polštině, ale v zásadě platí, že se skládá převážně ze slov pro slovanské jazyky více méně společných. Je docela prostý (viz čísla), podle Hučka 5—10× snazší než angličtina.

Elegantně si tvůrce poradil s diakritizovanými znaky, které nahradil spřežkami. Využil málo frekventovaného písmene X, aby tak nechal vzniknout následujícím spřežkám:

cx (č), sx (š), zx (ž), gx (dž), wx (šč)

Pokud si zapamatujete toto jednoduché pravidlo, s největší pravděpodobností nebudete mít s texty psanými v jazyku Slovio problémy. Mne tato Hučkova aktivita rozhodně zaujala, držím mu v dalším vývoji palce. Nepovažuji za nutné psát hned nadšené nekritické reakce, jaké jsou k vidění na webu www.slovio.com, na druhou stranu — nebylo by hezké domluvit se s ostatními (nejen) Slovany na této planetě? A nemusí jich být hned čtyři sta milionů!

Rozhodně pít Plzeňský Prazdroj, vařený jedině v měšťanském pivovaru v Plzni z našich prvotřídních surovin.

Přednosti Prazdroje, vyplývající z obsahu cenných výživných látek, jež jsou lidským organismem účinně resorbovány, staly se předmětem častých lékařských úvah. Mnoho lékařů, v prvé řadě však naši význační odborníci dr. F. Plzák a  dr. J. Pelnář, se vyslovili o Prazdroji se vším uznáním. Dr. F. Plzák uvádí, že podle provedené analysy představuje Prazdroj ideál kvality a trvanlivosti, jaké bylo u piva vůbec kdy dosaženo.

Z analysy je zřejmo, že Prazdroj je plně vyzrálý a zcukřený, následkem čehož je nápojem snadno stravitelným. Obsahuje značné procento živin ve formě lehce přístupné lidskému organismu. Příznivé složení popelu zdůrazňuje vysoký obsah fosforu, o jehož významu pro výživu a udržení nervového systému není pochybnosti.

Mikroskopickým nálezem bylo zjištěno, že výroba se děje s naprostou čistotou, jež přispívá ve značné míře k velké trvanlivosti. Následkem toho je Prazdroj nápoj jedinečných výživných a hygienických vlastností, které jsou nadto doplněny příznačnou plnou chutí a osvěžujícím účinkem.

Proto vždy jen Plzeňský Prazdroj pro Vaše zdraví a dobrou náladu.

MUDr. Pavel Viskup, Pít či nepít? (Nakladatel A. Neubert, Praha 1939).

Sám bych to nenapsal lépe.

Pravidelně narážím na problém, jak správně zapsat jméno společnosti nebo podniku včetně jeho obchodního charakteru. Což o to, česká pravidla hovoří jasně, ale vysvětlujte to klientu, který má vždycky pravdu. To pak chce zapojit veškeré argumentační schopnosti, a pravdu povediac, ani se nedivím, že ne každý na to má nervy.

Založíte-li si v České republice firmu, oficiální (obchodní) název se skládá z jejího jména a obchodního charakteru, zřízení. To je to známé „s. r. o“ nebo „a. s.“ za jménem. Tedy společnost s ručením omezeným, případně akciová společnost. Tato slovní spojení se obvykle v písemné podobě zapisují zkratkou. Akciová společnost má ustálenou zkratku „a. s.“, u společnosti s ručením omezeným se akceptují zkratky tři — „spol. s r. o.“, „s. r. o.“ a „s. s r. o“.

Zkratky zastupují celá slova a (většinou) jsou ukončeny tečkou. Za tečkou v tomto případě vždy následuje mezera. Za chybné se proto považují všechny varianty, které se od tohoto pravidla liší (a.s., s.r.o a další).

Z hlediska češtiny jsou tyto zkratky členem přístavkové skupiny (tvrdí odborná literatura) a oddělují se čárkou. V případě, že stojí uprostřed věty, oddělují se čárkou z obou stran. Jakýkoliv jiný zápis není přípustný. Správné jsou tedy výhradně tyto varianty:

Před lety jsem založil firmu Ferda, s. r. o.
Ve firmě Kokos, spol. s r. o., jsem byl zaměstnán 7 let.
Agentura Teplý a Narcis, s. s r. o., prodává pánskou konfekci.
Komerční banka, a. s., nabízí svým zákazníkům nové služby.

O překvapení nebývá nouze

Konec diskuse, říkám si, s pravidly pravopisu bude někdo jen stěží polemizovat. Jenže člověk míní a život mění. Na mém překvapení má podíl kouzelná formule „zápis v obchodním rejstříku“.

To je tak. V obchodním styku je platný takový název firmy, jenž respektuje zápis v obchodním rejstříku. Když někdo zakládá „eseróčko“, dostane na výběr tři varianty zápisu zmíněné výše. Úředníček to naťuká do počítače, a zdánlivě je vymalováno.

Pak za vámi přijde zákazník, vy mu připravíte sazbu tiskoviny, která respektuje všechna daná pravidla, načež zákazník zdvihne varovně prst a řekne, že to takto nechce, že si přeje odstranit čárky i mezery za tečkami. Znalec jazyka se shovívavě usměje a s klidem vysvětlí, jak se to s těmi zkratkami vlastně má, poté klient vytáhne z rukávu poslední eso a zvolá: Ale my jsme tak zapsáni v obchodním rejstříku!

A to bych se na to podíval, řeknete si a na dané internetové adrese vyhledáte patřičnou firmu. Ach ouvej!, úředníček neměl o češtině ani páru a zapsal zkratku chybně — bez čárky za jménem, bez mezer. A teď je skutečně každá rada drahá. Je menší zlo napsat název správně česky, ale rozdílně oproti OR, nebo budete brát zřetel na „typograficky chybný“ zápis v OR a ignorovat tak pravidla jazyka? Sám za sebe mám jasno. Je čirý nesmysl přepisovat chyby na straně byrokratů. Nicméně, pro klienta můj názor nemá valného významu, je proto vhodné posvětit jej nějakou institucí.

Inu pokud jste muž činu, neleníte a pro klid duše napíšete na ministerstvo spravedlnosti, kde očekáváte kompetentní osobu, schopnou vyřešit jednou provždy tuto zapeklitou situaci. Jenže na ministerstvu je zase jen úředník neschopný ani na třetí pokus podat uspokojivou odpověď na předmět sporu. Stále odpovídá na něco jiného, než na co je tázán. Marnost lidského počínání. Kafkárna.

Studiem češtiny jsem se opravdu nikdy příliš důkladně nezabýval, přesto si troufám tvrdit, že v některých jejích zákoutích jsou mé znalosti mírně nadprůměrné. Záměrně nerozebírám to, že se vyloženě vyžívám v mírně bastardním slohu, kdy míchám dohromady češtinu spisovnou, obecnou a hovorovou — baví mě to. Myslím, že každý, kdo pravidelně čte, si automaticky vytváří povědomí o jazyku a správné slovotvorbě — získává cit pro jazyk. Proto mě překvapuje, jak často se chybuje v tak triviální věci, jakou je oslovení, přestože na tento nešvar se nepochybně již mnohokrát upozorňovalo na různých místech.

Ze základní školy si pamatuji, že pátým pádem oslovujeme, voláme. Zvláštní je, že ačkoliv v případě křestního jména se nechybuje, u příjmení nebo některých titulů pravidelně ano.

Nikomu nepřipadne divné oslovovat kamaráda Honzo, Marku, Pavle, Petře, Miloši nebo vole, ale pravděpodobně není dne, abych nenarazil v mailové zprávě nebo telefonickém rozhovoru na oslovení pane Novák, Jantar, Panoš, Kokožka, tedy oslovení chybné. Správný tvar je jen a pouze pane Nováku, Jantare, Panoši, Kokožko, … Výjimku tvoří některá jména, která mají pátý pád shodný s prvním (Jiří, Šerých, Mladý, …), a příjmení ženská — slečno Nováková, Jantarová, Panošová, Kadaňská atd.

Nevím, kde má tato častá chyba původ, ale je znakem humpoláctví, jazykem plebsu (pane mistr, pane magistr, pane šéf). Možná má svůj díl viny vliv slovenštiny, která pro oslovení zpravidla zvláštní tvar nemá — pán Novák, pán Jantar, drahý priateľ a další; možná je to jen další příklad tolik moderního zjednodušování jazyka a jeho postupného zakrnění.