Typofilos

Procházeje se ulicemi známých i neznámých měst a míst, byv zároveň patřičně vzdělán v oboru písmomalířském a též jsa znám svou citlivostí k otázkám jazykovým, naráží člověk při chůzi uvnitř městské zástavby na mnohé písmové realisace v architektuře, jež prozkoumá pohledem nejprve po stránce písmařské estetiky: zváží sám a pro svou potěchu použité písmo a duktus, rozpal a sklon, barvu i měřítko, načež odtrhne svůj zrak od těchto zdánlivých detailů, jejichž přítomnost nevnímá zástup uspěchaných kolemjdoucích zdaleka tak citlivě jako on (vnímá-li je vůbec), až nakonec přečte si v duchu ještě jednou celý text, čímž ukončí své soukromé zkoumání, nazývané též někdy napůl výsměšně nemocí z povolání. Řeknu vám, že někdy jsou to skutečné perly.

A nebo raději začněme jinak… Shodnou-li se na něčem lingvisté, ti kultivovaní prostovlasí pánové (dámy prominou) ponoření myšlenkami do tučných svazků ohmataných knih — ano, titíž pánové, již se zalíbením hovoří jedním dechem o fonetice, morfologii a syntaxi, sémantice i lexikologii —, shodnou-li se tedy na něčem tito lingvisté, je to především myšlenka, že jedno z největších bohatství jedince spočívá jakýmsi lákavě tajemným způsobem v jeho národní identitě, již podvědomě sdílí se svými krajany i napříč světadíly; v myšlenkách, slovech, básních a událostech, které jedině v příznivé konstalaci času, lidí, náhodných okolností a genia loci vznikají a které zároveň díky vlastnímu jazyku mohou být zaznamenány v nezředěné podobě — se všemi charakteristikami svého vzniku, jež do jiného prostředí a do jiného jazyka jsou prakticky nepřenositelné. A pokud snad ano, tak jen stěží a za cenu nemalých ústupků. Nu považte sami: cožpak lze Hrabalovy krasosmutné prózy anebo Čapkovské povídky předat ve vší celistvosti někomu, kdo české jazykové a geografické prostředí nepoznal? Nelze. Snad moderní básnické texty Kolářovy, Magorovy či Hrabětovy je možno přeložit do cizích jazyků, aby většina podstatného zůstala zachována, ale jsou to zároveň texty vyznačující se částečným vytržením z proudu času i klimatu, takové, jaké rádi nazýváme nadčasovými proto, že opouštějí — někdy samovolně a někdy záměrně — reálie dnešního ve prospěch obecné výpovědi, platné a nezpochybnitelné dnes i za dvacet nebo sto let; tím více, že mají své hmatatelné souputníky v zahraniční literatuře.

Pravděpodobně největší krásou a zároveň i prokletím českého jazyka je jeho různost. Stejná různost, již se snažil prokázat Dobrovský, když připravil k vydání Deutsch-Böhmisches Wörtebuch, tutéž rozmanitost propagoval o několik dekád později Pavel Eisner ve svém veledíle Chrám i tvrz. Milovník češtiny je za to rád, poněvadž tato pestrost je mu municí pro osobitý styl a odstínění drobných významových rozdílů, neposedné dítko se však trápí diktáty, větnými rozbory a souborem výjimek namísto toho, aby se věnovalo všeliké činnosti, která mu v tomto věku připadá o mnoho důležitější. A má snad i částečně pravdu, když vezmeme v úvahu, že rozmanitost češtiny přináší s sebou rozličné svízele a často i leckterá nedorozumění… Buďme však přece jen rádi, že jsou to nedorozumění zhusta neškodná, a někdy dokonce i vtipná.

Jako by nebylo dost na tom, že uvíznout v lepkavé síti utkané českými jazykovědci je tak snadné, podrážejí nám nohy opětovaně také různá místní nářečí, zvyklosti, hantýrky a (quasi)odborné termíny, ke kterým je třeba přihlédnout, nechceme-li si takzvaně trhnout ostudu a dělat si legraci z jevů, jež jsou v podstatě jen povahopisem určitého prostředí, sociální skupiny.

Je to už poněkud delší čas, co jsem se zamýšlel nad předložkovými vazbami na prodejně, na dílně a jim podobnými, které u mne mají lehkou (avšak znatelnou) příměs lidovosti, atmosféru provinčních měst, kde čas plyne tím zvláštně zpomaleným způsobem, který s oblibou popisují autoři laskavé prózy. Vybavují se mi tehdy vesnice mého dětství, kde upocení traktoristé z doby dávno před klimatizacemi orali přilehlá pole, zapíjejíce dlouhou šichtu zvětralým pivem zabaleným v Rudém právu, a navečer na skladě vyfasovali voňavou Solvinu, aby ze sebe smyli dotěrný černý prach. Vzpomínám i na pupkaté montéry a svářeče, kteří na dílně při práci usilovně kleli — možná proto, že nesnesitelné vedro museli místo piva spláchnout žlutou sodovkou s neodbytným rojem vos, neboť na ně při práci bylo více vidět než na polonahé solitéry v polích…

Předložka „na“ se používá ve významu určení místa (kam) a vyjadřuje zpravidla přesnější lokalizaci na povrchu onoho místa (na trávě, na moři, na zádech, na posteli, …). Oproti tomu předložka „v“ je určena pro vyjádření významu uvnitř, zpravidla se jí tedy užívá ve spojeních typu v restauraci, v bance, v domě apod. V případě, kdy vyjadřujeme, že děj probíhá v rámci nějakého místa nebo instituce, je i zde možné, nebo dokonce žádoucí použít předložku „na“ (na poště, na nádraží, na kolejích, na fakultě, na Buchlově, …), ačkoliv je potom nutné rozpoznat konkrétní význam na/uvnitř místa nebo na povrchu podle okolního kontextu. Dokážeme pak jistě vyjmenovat nemalé množství příkladů, kdy lze použít kteroukoliv z těchto předložek, aniž by se význam změnil (na poli/v poli, na zahradě/v zahradě, na okrese/v okrese). Jak už to tak v češtině bývá, u některých jiných však působí spojka „na“ ve významu v rámci místa více než nepatřičně, cize, přestože podle zmíněné jazykové logiky její užití připadá v úvahu (na bance, na restauraci).

Velmi často je však volba té či oné formy podmíněna dalšími faktory a v neposlední řadě i místním územ. (Příruční mluvnice češtiny, LN, 2003.)

Dá se tedy říci, že užití dané předložky je zčásti závislé na vůli autora/pisatele, zčásti je třeba respektovat obvyklou normu a zvyklosti. V některých případech mění užití té které předložky význam sdělení (srov.: byl jsem v úřadě [pracuji tam] X byl jsem na úřadě [vyřídit nějaké papíry]). A nakonec jsou i případy, kdy už sice existuje slovní spojení obvyklé, ale pozornost by si ráda vydobyla invence mluvčího nebo pisatele, a tehdy dochází k těm nejzajímavějším slovním spojením, která svou originalitou udeří čtenáře či kolemjdoucího do očí, vzbudí v něm živý zájem nebo aspoň pobavený smích.

Cenu sympatie za měsíc duben proto získává text Nabídka platí pouze na okýnku z brněnského McDonaldu na náměstí Svobody. Manažer pobočky, který se mi prokáže patřičnými doklady, nechť si u mne vyzvedne jedna zánovní Pravidla českého pravopisu (Academia, 2005) a McFacku zdarma coby milou pozornost neboli dárek zdarma.

Venku je nádherné počasí, vysvitlo slunce a vietnamští prodejci už přichystali novou kolekci moderního letního zboží. Letos to bude zřejmě něco speciálního…

Trápilo mě v minulosti, že je web i přese všechny své možnosti takřka prostý stránek věnovaných češtině. Co dělají všichni ti učitelé češtiny, lingvisté a literáti, že nepíší o mateřštině, že se nepodělí o své zkušenosti a vědomosti, nekochají se krásnými slovy a nevytvářejí společenství spřízněných lidí tak, jako to činí kdejaká prapodivná skupinka fanoušků brakové fantaskní literatury, televizní stupidity a plastikových celebrit?

Ozdravující slovo dne

Konečně to vím, přátelé, píší na Slovo dne, milý a vtipný češtinářský deníček, pro nějž žádné téma není tabu, a tak všichni ti, kteří ještě neznají význam slova čamrda, nebo se rádi potěší libozvučnou třasořitkou, nechť následují odkaz. Velice nerad bych opomenul osobu Freda Williamse, Američana bojujícího se všemi myslitelnými zákoutími češtiny vskutku originální způsobem. Kromě přinejmenším svérázných (a v dané komunitě dosti odvážných) názorů na české pivo dělá ohromně vtipnou věc — informuje o svých specifických problémech a postřezích i vlastnoručně pořízenými zvukovými nahrávkami. Všichni zvrácení masochisté, pro něž je vzrušující představa slyšet cizince vyslovovat typicky český jazykolam, nesmí minout příslušný článek.

Se zmíněným webem souvisí jedna těžko uvěřitelná věc. Po dlouhé době, kdy jsem v duchu žehral na příšernou věcnou, pravopisnou i stylistickou úroveň komentářů na všelijakých možných místech, jsem konečně narazil na webovou stránku, kde pročítání příspěvků není utrpením, ale právě naopak živou vodou na nezhojené rány, rajskou hudbou pro unavený sluch, skutečnou potěchou a rozšířením obzorů. Kdyby mělo být Slovo dne jediným místem na internetové síti se slušnými komentáři, jedinou oázou kultivovaného projevu, budu nesmírně rád alespoň za ně.

Floskule, kam se podíváš

Kde Slovo dne volí přívětivý přístup, je Vladimír Just ve svém dvoudílném Slovníku floskulí zdrcujícím kritikem současného verbálního a literárního projevu zejména žurnalistů a mediálně činných lidí (politici, hlasatelé a moderátoři). Citlivě vnímá zamoření češtiny přílivem amerikanismů, slovních vycpávek a vyprázdněných rčení, která mají za úkol zakrýt nevědomost, mentální chudobu a do očí bijící neumětelství ve vyjadřování.

Možná vás už také napadlo, že něco není zcela v pořádku, když jste slyšeli ministra, který už po tisící něco artikuloval, deklaroval, projektoval, navýšil nebo zafinancoval, vydával férové signály, třeba dokonce napříč politickým spektrem, vždy ale naprosto trasparentně. Nebo sportovního komentátora přepisujícího dějiny, uvaděče hudebního pořadu, který neustále něco vydejchává nebo řeší, pro kterého je všechno hustý a který vám řekne, jakou hudbu je nutné si užívat…

Jestli patříte mezi nepočetnou skupinu lidí bez schopnosti přizpůsobit se pokorně prznění jazyka v médiích, rozhodně si oba Slovníky kupte, stojí za přečtení — už kvůli nabytí pocitu, že nejste ve svém utrpení tak osamoceni. Doporučuji i přesto, že s největší pravděpodobností nebudete se zahrnutím některých slov souhlasit, protože každý jedinec má jinak nastavenou citlivost, a rozděluje slova na zakázaná, tolerovaná a libozvučná podle jiných kritérií, zejména podle svého věku, prostředí, ve kterém žije, a vlastních zkušeností.

Letem světem

Zdrojů poznání je na internetu stále pomálu, ale za zmínku určitě stojí jazyková poradna Ústavu pro jazyk český (a hlavně seznam častých dotazů) a internetové vysílání České televize, kde si můžete pustit odvysílané pořady z cyklu O češtině. O některých probíraných pravidlech jsem už psal, některá mi vyfoukli. Aspoň se můžu věnovat jiným věcem.

V knihkupectví je nabídka jazykovědných příruček neobvykle pestrá, kromě všelijakých pravidel českého pravopisu doporučuji všem literátům Slovník českých synonym z nakladatelství Lidové noviny, Příruční mluvnici češtiny od stejného nakladatelství, hodí se vědět, Jak psát správně čárky (pozor, strašně odbytá sazba), náročnější čtenáři jistě ocení Akademický slovník cizích slov. Vaše odkazy na další (především internetové) zdroje rád uvítám. Howgh.

Mini kvíz: Zdá se vám, že je v nadpisu něco v nepořádku? Jestliže ano, gratuluji; pokud ne, čtěte dále, poněvadž v následujícíh odstavcích se pravděpodobně dozvíte některé zásadní skutečnosti.

Většina chyb, kterých se v psaném projevu dopouštíme, pramení z neznalosti, respektive z nedostatku jistoty — nedostatku zažitých pravidel v práci s jazykem. S těmi pravidly to ovšem může býti dosti ošemetné, jelikož máme často návyky špatné. To proto, že se v dané věci chybuje tak často, až se příslovečná stokrát omílaná lež stane pravdou.

Tipuji, že v případě slovních hybridů typu 18-ti, 20-ti, 8-mi a jim podobných se z neznalosti stal tolerovaný návyk. Totiž že míra chybovosti je tak vysoká, až vzniklo mylné povědomí o správnosti takového zápisu.

Takže v čem je vlastně problém?

Platí, že číslovky zapsané numericky, tedy čísly, se skloňují až při čtení. Proto se zapisují výhradně následovně, jiný způsob není (!) možný:

Zákaz vstupu do 18 (osmnácti) let. Setkal jsem se s 15 (patnácti) kamarády. Intimně se poznal s 20 (dvaceti) partnerkami. Byl uchvácen 7 (sedmi) divy světa.

Minimálně poslední věta také není úplně v pořádku, protože je dobrým zvykem v beletrii nižší číslovky vypisovat slovně. Uznejme, že věta „Laškoval jsem s 3 dívkami“ vypadá přinejmenším trochu komicky. Co už ale zavání extremismem, je chybování u řadových číslovek:

Stál jsem tam 6-tý v řadě.

Takto tedy, přátelé, rozhodně ne! Za řadovými číslovkami píšeme vždy tečku (6. v řadě). Existuje pak ještě druhé pravidlo, které určuje psaní čísel pojených se slovem.

Přišel tam 60letý stařec. Jistota 10násobku. Preferuji 12válcové motory. Vytiskni to na formát A3.

Ani zde se spojovník (-) nikdy nepíše, dokonce ani mezera. Úzus se zapamatuje lépe, představíme-li si výraz rozepsaný slovně; ten je totiž také bez mezer (šedesátiletý, desetinásobku). I zde platí, že rozepsáním nic nepokazíme. Pozor ale na ošemetnou slovenštinu, kde se spojovníku v takových případech užívá (100-krát viac, 10-násobok…)

Tato dvě snadná pravidla by si snad mohl zapamatovat každý. Píšeme-li odborný text, je podobné chybování zjevně amatérské a velmi výrazně hodnotu a důvěryhodnost třebas i dobrého textu snižuje.

Bez mučení se přiznám. Mám vrozený odpor k psaní cizích slov tam, kde jejich užití není nutné. Jeden si nemůže nevšimnout toho, jak se v posledních letech angličtina protlačila či byla protlačena do takřka každého oboru lidské činnosti, nemenší měrou také do mluvy „obyčejných“ lidí.

Nějakou dobu jsem přemýšlel nad tím, co nutí používat stále více slov cizích. Dost na tom, že v češtině stabilně fungují tisíce slov přejatých nebo počeštěných (historie, jubileum, pacifikace, restaurace, fluidum, metafora, piano, hurikán a já nevím co ještě); je opravdu nutné za každou cenu sahat po slovech cizích, obzvláště máme-li krásné slovo české? Ale ono je to vlastně ve své podstatě celkem jasné; vše vychází z lidské psychologie. Cizí slova mají onen nádech odbornosti, propůjčují lidem zdání vlastní důležitosti a vzdělanosti. Dokáží poměrně nenápadně zakrýt jak prázdné blábolení, tak zjevnou duševní impotenci svého autora či instituce.

O mluvě mládeže nemluvě.

U mládežníků je to dost podobné, i ta motivace není vzdálena světu dospělých a rádoby vzdělaných. Aby mladý člověk, který vlastně ani nic světoborného neumí, obstál v partě a počítalo se s ním, musí být dostatečně cool, happy & smiling one. Zvlášť v kombinaci s úžasnými floskulemi (hustý týpek, v pohodě úlet — ale o tom snad až jindy…) vzniká „vskutku krásný“ městský slang.

Co je ale pseudoodborným a pseudokůlovým výrazům opravdu společné — povyšují efektní cizí slova nad ta obyčejná a nudná česká, aniž si uvědomují, že tím dochází jak k jejich inflaci (těch cizích), tak k degradaci jazyka rodného. Místo toho, aby se užívala nebo tvořila slova česká, přejímají se oddaně slova k nám importovaná, a děje se tak dokonce s nefalšovaným nadšením. Celkem zarážející pro mě je fakt, že k infiltraci češtiny angličtinou dochází zcela dobrovolně, přestože máme v dobré paměti (no dobře, my mladí už vlastně ne) dobu protektorátu, kdy nám byla nucena němčina a kdy se většina nápisů realizovala dvojjazyčně.

Oč krásnější a plnější je slovo žalostný než dezolátní, slovo hustoměr než denzimetr, setkání než mítink (či meeting)! Ale to je jen vrcholek ledovce. Primát drží hlavně rozličné PR a reklamní agentury (nepřehlédněte slovník reklamštiny a webšitny!), kde se každá guma, která chodí vařit kafe, nazývá director. Někdy se bavím prohlížením vizitek, co mi lidé dávají, a nevycházím z údivu. Jako by se každý styděl za práci, která se jmenuje česky! Je snad potupné zastávat funci výrobního ředitele, provozního technika nebo něčí sekretářky? Pravděpodobně ano, protože mezi těmi creative a executive directory, account managery a DTP operatory aby člověk něco alespoň trochu českého pohledal. A je to bohužel opět dáno tím, že celá firma včetně zaměstnanců si připadá mnohem důležitější, když se pro funkci člověka, který strká papíry do kopírky, vymyslí nějaký efektní název.

To je nešvar především velkých zahraničních firem, které mají u nás pobočku — ale nemohu se zbavit dojmu, že se šíří jako mor do všech společností, které mají více než tři zaměstnance včetně uklízečky.

Plně chápu užití cizích slov tam, kde nestihla čeština dostatečně pružně zareagovat vytvořením slova vlastního, nebo tam, kde je český výraz nepraktický, nepřesný nebo zavádějící (odborná literatura). Co ale bytostně nesnáším, je nadužívání angličtiny i tehdy, když k tomu není žádný zjevný důvod.

Aktualizace: Za odůvodnělé nepovažuji takové psaní a mluvení v médiích určených pro nejširší veřejnost (televize, rozhlas, deníky). V textech určených pro vyhraněný typ čtenářů nebo mezi skupinou podobně vzdělaných/smýšlejících/zaměřených lidí však do určité míry ano.

Cizí slova jsou rozvinutím, ozvláštněním jazyka. Musí se s nimi zacházet opatrně. Pak nám napomohou k živosti a rozmanitosti textu nebo upřesnění podané informace; v opačném případě jsou branou do pekel.