Typographie, grafika, čeština et cetera


Kniha je jako cédéčko

11. 5. 2016

Soutěž o nejnádhernější české knihy roku sleduji už pěknou řádku let. Nejprve na výstavkách a v katalozích k přehlídce, později i na besídkách ve Strahovském klášteře či Letohrádku Hvězda, kde se předávají medaile vítězům. Letos navíc z pozice člena odborné poroty, do níž jsem byl Památníčkem národního písemnictví laskavě přizván. Díky tomu vím, že soutěž postupně prochází omlazovací kúrou a hledá svou novou podobu v době, která se vyznačuje všeobecným zkoumáním nových forem, jak prezentovat cosi tak děsně nemoderního a prehistorického, jako je médium tištěné knihy.

Nově a jinak (snad i zábavně)

Začalo to ohledáváním hranic tištěného katalogu vítězných prací, který má tradičně na starosti vítěz předchozího ročníku Nejkrásnější českých knih v kategorii Katalogy. Zuzana Lednická v roce 2006 obnažila vazbu knižního bloku, když jej nechala ve hřbetu prachsprostě přelepit knihařským gázem, uvnitř pak přetiskla strohé i květnaté texty z tiráží knih, čímž poskytla dostatek informací o povaze a autorech oceněných publikací zároveň. O rok později, ve 43. ročníku soutěže, přišli Štěpán Malovec s Martinem Odehnalem s ujetou vizí spočívající v tom, že z vítězných knih namísto obligátní obálky zveřejnili jen a pouze 43. stranu knižní bloku, třebaže ta stránka zrovna byla celá černá. Se stejnou podvratnou hravostí (a v duchu současných konceptuálních tendencí) na obálce zveřejnili rozhněvaný mail Kláry Kvízové, která se jim na takový střelený koncept chtěla vykašlat.

Nejkrásnější české knihy roku 2006, 2007

Nejkrásnější české knihy roku 2006, 2007

Dosud největší posun v chápání prezentace výsledků soutěže představili loni u příležitosti 50. ročníku Petr Babák s Lukášem Kijonkou, kteří katalog okleštili na laciný štůsek papírů, aby mohli svou energii nasměrovat k jiným — možná i důležitějším — věcem okolo soutěže. Rozhodli se zdigitalizovat (rozuměj nafilmovat) všechny oceněné knihy za padesát let historie. Proces digitalizace probíhal přímo v prostorách Letohrádku Hvězda coby performance a celý soubor se pak postupně zjevoval na webu bookreport.cz, kde je uchován pro příští generace typografických fanošuků. Aby to náhodou nebylo málo, autoři si naložili na svá bedra i podobu ceremoniálu včetně jeho moderování, jak to ostatně velí současný trend prolínání grafického designu s uměním, kurátorstvím a společenskou zodpovědností. Snad proto jsme loni namísto klasického vyhlašování výsledků byli svědky k nevydržení zdlouhavého a postupem času stále méně vtipného skeče, ve kterém Babák s Kijonkou nezúčastněným hlasem předčítali z tabletů scénář večera v duchu „čte Lukáš dvojtečka v kategorii Krásná literatura nebyla oceněna žádná kniha tečka děkujeme tečka konec tečka potlesk tečka“. Šlo o dobře míněný pokus novátorsky pojednat přehlídku oceněných publikací, výsledek ale působil křečovitě a nesetkal se s přílišným pochopením ani u grafických designérů, kteří z povahy své smutné profese ledacos snesou, ani u širší veřejnosti.

Bookreport — NČKR 2014

Bookreport — NČKR 2014

Sociální experiment (a sociální inteligence)

Grafici a typošuci rádi lkají, že design nikoho nezajímá a že na výstavky nikdo nechodí, protože je náš obor moc okrajový a jeho propagace příliš sebestředná. Políček všem škarohlídům se letos pokusila vytnout Kateřina Šedá s Adamem Macháčkem, vítězové loňské kategorie Katalogy. Přizvali k sobě fotografa Martina Hlavicu, publicistu a spisovatele Aleše Palána, ilustrátora Ondřeje Basjuka a děti z Bedřichovického zpravodajství, aby soutěž o nejlepčejší knihy převrátili vzhůru nohama, což se jim na každý pád povedlo.

Kdo zná tvorbu Kateřiny Šedé, ten už ví, že označení konceptuální umění je pro ni příliš svazující, ploché a nepřesné. Kateřina se důsledně vyhýbá tomu samozřejmému a snadnému, co z výstav konceptualistů známe, ať už to jsou různé podoby ready made, nebo jiné umělecké formy, u kterých je divák sice neodmyslitelným příjemcem výsledného díla, ale nijak do něj sám nevstupuje, nijak se jej neúčastní. Šedá pracuje přesně naopak — její metoda je vyloženě závislá na přímé interakci s lidmi, bez kterých by dílo nemohlo vzniknout. Sociálně laděné projekty, při kterých občané Bedřichovic reprodukují svůj každodenní život před Londýnskou Tate Modern, případně sousedé z kterési vesnice jedou do Berlína přelézat ploty, nebo jindy zas obyvatelé Ponětovic celý den dělají synchronně totožnou činnost (nákup, oběd, pivo, spánek), boří hranice mezi tzv. vysokým uměním a oním „obyčejným člověkem“, který se o postmoderní artistní kreace ze zásady nezajímá. Podobné sociální experimenty navíc od své autorky vyžadují jen obtížně představitelné organizační schopnosti, stejně jako ad absurdum hypertrofovanou sociální inteligenci.

Nejkrásnější komise (pro nejkrásnější knihy)

Nepřekvapí proto, že také soutěž o Nejkrásnější české knihy je letos doslova zalidněná humanoidy z ulice. Zatímco kostru předchozích ročníků soutěže tvořily oborové ceny, letos se staly jen jednou z mnoha vrstev oslavy krásné knížky, překrytou především takzvanou Nejkrásnější porotou. Kateřina Šedá doplnila dvě odborné komise o více než šedesát nevýtvarníků z řad herců (včetně Aťky Janouškové a Létajícího Čestmíra), zpěváků, Českého zahrádkářského svazu a Klubu českých turistů. Přidala jednoho svářeče, vrátného, bezdomovce, nečtenáře, Roma, filosofa, jednu modelku, amatérského fotbalistu, postaršího sexuologa, textaře a ještě mnohé další, na které jsem už zapomněl. Výsledkem je komická sestava lidí majících ke knize úplně jiný vztah a uplatňující zcela jiná hodnotová měřítka než přizvaní odborníci. Vezměte v potaz, že na ceremoniálu ve Hvězdě se rozdalo plných 99 cen a že to celé moderoval Alexander Hemala, a dostanete přibližnou představu o bizarnosti takové akce. Za podobné konstalace jen těžko překvapí, že Cenu vedoucího montéra tvoří svářečská kukla s podpisem, svářečské rukavice s podpisem, montérská blůza s logem a láhev alkoholu.

Letohrádek Hvězda

Letohrádek Hvězda

Nutnost dostat na pódium více než dvě stovky lidí sice zavání šílenstvím, naštěstí ale automaticky vylučuje děkovné proslovy, které by přítomné publikum unudily k smrti. Snad jenom miláček bulváru Sámer Issa byl jedním z mála těch, co dostali příležitost cosi krátkého říct. A je třeba nekriticky uznat, že svou životní šanci dokonale využil. Oduševnělým výrokem, že „kniha je něco jako cédéčko“ se nevědomky zařadil po bok astrální existence Jany Uriel Kratochvílové, jež svým mimózním hudebně-tanečním vystoupením definitivně negovala případnou nezamýšlenou vážnost celé společenské události.

Oslava normálnosti (místy skoro dojemná)

Kdo by si snad myslel, že celá taškařice vzbuzovala primárně posměch na účet nic netušících účastníků, je na omylu. Třebaže při Sámerově projevu bylo prakticky nemožné ubránit se pobavenému cukání koutků, celá akce, jakkoliv zábavná, jen zcela výjimečně ponoukala k výsměchu jednotlivým aktérům. Na to má Kateřina Šedá „své“ lidi přece jen příliš ráda. A tak se všemožně snaží, aby je uchránila od situací, ve kterých by se měli cítit trapně a nekomfortně. Díky tomu nakonec dosáhla toho, po čem stále dokola voláme: zapojení nejširší veřejnosti do oborového dění. Kdy jindy jste na podobné akci viděli sto mimoňů ze všech oborů lidské činnosti, kteří by do Letohrádku jinak jen těžko zabloudili? Kdy jindy si mohl dobrovolný hasič připadat důležitý, protože předával cenu za knížku, kterou si podle svého nejlepšího svědomí a vědomí vybral z více než dvou set přihlášených prací? Kdy naposledy byl pozván bezdomovec na výstavu grafického designu? Kdy to bylo naposled, co dostal ambiciosní třetiřadý grafik či jeho nakladatel ocenění za svou veskrze podprůměrnou práci?

Besídkou to nekončí (ani zdaleka)

Mohli bychom na tomto místě škodolibě konstatovat, že ceremoniál pro „pár stovek“ lidí je z hlediska věčnosti bezvýznamný. Že má stále ještě příliš malý rádius na to, aby způsobil významnější společenský zásah. Podobnou skepsi ovšem hravě rozptýlí katalog vydaný k výstavě, za nímž je vidět šílený kus práce, kterou celý tým odvedl. Po salátovém sešítku z loňska to je úplně opačný přístup: knížka totiž doslova přetéká obsahem. Má 424 (!) stránek textů i fotografií a jsem skálopevně přesvědčený, že listování a pročítání katalogu bude stejně dobře bavit jak ostřílené oborové matadory, tak i knihou nepolíbené laiky. Kromě dokumentace obligátních vítězů v tradičních kategoriích obsahuje knížka asi šest set padesát sedm dalších položek, tvořících různé významové a obsahové vrstvy, plasticky dokreslující lehce chaotickou atmosféru soutěže. Jsou to například svou civilností až odzbrojující fotky Martina Hlavici, na kterých pózuje Nejkrásnější komise s oceněnými knížkami i se svými bizarními cenami včetně vajíčka, mongolské vodky nebo flakonu od voňavky. Jiným příkladem jsou zápisky Aleše Palána z jednání technické a výtvarné komise, ve vší nahotě zobrazující, jak fundovaně odborná porota po většinu času rokuje. (Já myslím, že jsme se rozhodli. První bylo tohle, druhé tohle a třetí… Co bylo vůbec třetí? Tahle kniha už není první. Dřív byla, ale pak jsme se k tomu vrátili a změnili to. Udělili jsme vůbec podruhé první místo? Rychle to zapište, ať to zase neměníme!) Přijde Vám to pořád málo? Pak byste neměli propásnout dadaistické reportáže Bedřichovického zpravodajství (tadytady).

Katalog Nejkrásnější české knihy roku 2015

Katalog Nejkrásnější české knihy roku 2015

Jaderná puma (vcelku neškodná)

Jeden zvlášť vypečený vtípek si Šedá s kolegy přichystala pro výtvarnou jury soutěže. Palán stáhl odkudsi z webu pošahaný text o domácí výrobě jaderné bomby, Macháček to hezky upravil a Basjuk zlehka ilustroval. Hotové dílo se pak vytisklo, pojmenovalo Jaderná puma a její výroba v amatérských podmínkách a následně i podstrčilo do soutěže mezi ostatní učebnice a didaktické pomůcky, aby se vidělo, co se bude dít. Nedělo se nic zvláštního krom toho, že brožurka nakladatelství UTE (Ukradené TExty) získala třetí místo ve své kategorii, protože je na poměry didaktických textů opravdu docela dobře upravená. Kolektiv autorů chtěl patrně poukázat na to, že výtvarná komise soutěže není schopná posoudit dílo jako celek, jelikož není v jejích silách seznámit se s hodnotou samotného textu. Tím ale nic nového pod sluncem neřekla, to se už přinejmenším jednapadesát let dobře ví. Proto také soutěž o Nejkrásnější knihy nekonkuruje Magnesii Liteře. Opájí se především formou a nedělá si ambice hodnotit literární kvality přihlášených děl. Za sebe mohu konstatovat, že pavědecké ptydepe Jaderné pumy je mi bližší než valná většina ostatních titulů, které mi během dvou dnů, kdy probíhalo zasedání jury, prošly rukama. Karbonizujte koksohydráty! Termujte nukleáry! Akcelerujte moderáty! Ohřejte mi párek!

Jaderná puma a její výroba v amatérských podmínkách

Jaderná puma a její výroba v amatérských podmínkách

Umění masám (a maso umění)

Neodbytnou otázkou, jak zpřístupnit grafický design veřejnosti, se zabývá už přinejmenším celá jedna generace grafiků a typografů — prozatím bez viditelného úspěchu. Kateřině Šedé, která jako uragán vtrhla do Památníku národního písemnictví, se podařilo udělat z letošního ročníku Nejkrásnějších českých knih normalizační estrádu, dojemný večírek i oslavu normálnosti zároveň, aniž by se při tom uchýlila ke schválnostem a posměchu. Se svými kolegy doslova na koleně zorganizovala ojedinělou kulturní událost, jaká se v příštím půlstoletí patrně nebude opakovat. Těžko totiž najdeme někoho dalšího, kdo dovede nenásilně propojit na jednom místě a ve stejný čas tak nesourodou skupinu lidí, jaká se na konci dubna sešla v Letohrádku Hvězda, aby se víc než dvě hodiny zaobírala výhradně aktuální českou typografickou kultůrou.

5 komentářů k článku „Kniha je jako cédéčko“

  1. Alan Cox tvrdí:

    Mě zaujala ta kniha o jaderné pumě, ale zcela jinak. Jsem laik, ale znamená to, že existuje nějaká levná a zároveň možná cesta jak vytisknout vlastní knihu v počtu jednoho nebo několika málo exemplářů? Protože pochybuji, že by vydali tisíc výtisků.

  2. Martin Pecina tvrdí:

    Náklad je dle údaje v tiráži 1100 kusů. Kniha se rozdávala účastníkům ceremoniálu (takže stovky jí být musejí) a prý je stále k dostání. Možnost vytisknout knihu od jednoho kusu samozřejmě existuje. Říká se tomu „print of demand“, nejznámější služba tohoto druhu je lulu.com, ale u nás to také někdo dělá.

  3. Alan Cox tvrdí:

    Děkuji, váš návod byl perfektní. Našel jsem řadu firem i v Česku. Nicméně ceny jsou tak vysoké, že i když zadám 50–100 kusů knihy (čímž se cena/kus výrazně zlevní), tak za stejnou cenu je možné vydat klasickou cestou 1000 kusů.

    Takže asi jediná rozumná cesta je vytisknout na vlastní tiskárně a vyrobit si málo kusů zcela sám až do konce. Tedy naučit se to.

  4. věra marešová tvrdí:

    Tak vystoupení Jany Uriel Kratochvílové je neuvěřitelné až po rychlém zkouknutí jsem uvěřila …

  5. Adam Hrňa tvrdí:

    Myslím, ze už jsem dokonce na jedné soc síti viděl, jak se Samer chlubí dopisem od Dáši Havlová, ze vybral knihu jejího manžela.Bez tohoto příspěvku bych ještě dlouho dumal nad tímto spojenim

Zanechte komentář

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu