Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro Květen 2015

Kterak jsem šel ven a dostal tam řádný pojeb

13. 5. 2015 | 30 komentářů

Na křesty a autorská čtení moc nechodím, vlastně takřka vůbec. Výjimečně zajdu morálně podpořit některého autora, pro kterého jsem pracoval, ale jenom tehdy, když je kniha dobrá a když se za svou práci nestydím. Většinou někde v koutě vypiju litr nebo dva vína, abych nemusel s nikým mluvit, a jdu zas domů. Takhle jsem zašel nedávno na čtení Honzy Němce, který napsal príma knížku o Drtikolovi, no a teď pro změnu na křest Spouště Sáry Vybíralové — konal se dole v kavárně Veletržáku.

Sára napsala skvělé, literárně vyzrálé povídky, ke knížce mi ale moc neseděla anotace. Text jsem četl a vnímal jinak a z těch vícevrstevnatých povídek jsem si pro grafiku vybral jeden obraz, který mě při čtení praštil do očí — trochu lascivní Sára, která v psaní nejde pro nějakého toho šulínka nebo přisprostlé péčko daleko, své muže neustále dráždí rudou rtěnkou, jemnými náznaky i okatě vyzývavými pohledy. Tak proto kosočtverec, klasicistní ornament, ženské písmo, knížečka s hvězdičkou, jaká se dává do rohu obrazovky ve filmech pro dospělé diváky. Ne že by to byla jediná vstva a kvalita, ale grafický design je pro mě nakonec vždycky nejsilnější tam, kde dosahuje maximální zkratky a mistrné stylizace. Jiní grafici třeba postupují úplně jinak, stejně si ale myslím, že vměstnat 300 nebo kolik stránek textu na jeden obrázek 130×200 mm není v lidských silách. Ani když máte k dispozici osmnáct fotošopů a tisíc pět set sedmdesát grafických efektů.

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová se se mnou na křtu seznámila vcelku originálně; přistoupila ke mně, podala mi ruku a řekla, že na mě je naštvaná, protože je moje úprava „genderově nevyvážená“. Úplně mě to polekalo, protože to bylo, přísahám, poprvé, co jsem se osobně a naživo setkal s genderovou tematikou. Zatím jsem ji vnímal jenom jako srandovní akademickou debatu na půdách humanistických škol. A měl jsem až do včerejška za to, že dokonce i samotné posluchačky gender studies se na přednáškách smíchy plácají do kolen. Proto mě ani ve snu nenapadlo, že když někam prdnete kosočtverec, je třeba přidat ještě bimbase, aby byl svět zase zpátky v rovnováze a aby se naplnily kvóty na rovnoměrné zastoupení pohlaví na předsádkách beletristických knih. Mrzí mne, že jsme si o tom nepopovídali trochu víc.

Ještě o stupeň zajímavější ale byla debata s Janou Beránkovou, pro kterou jsem před několika lety na dálku připravoval malý katalog ke studentské výstavě. Debata vlastně není přesný výraz, protože já jsem se ke slovu prakticky nedostal. Nikdy jsme se s Janou neviděli osobně, takže jsme si potřásli rukou, načež mne dáma doslova zjebala jako pětileté dítě. Jak jsem si, proboha, mohl dovolit dát kosočtverec na knížku ženské autorky, „která se o něco snaží“? Úplně jsem svou prací knížku Sáře zničil, protože stylizace dámského pohlavního ústrojí na obálce knihy je hnusná a sexistická urážka.

Škoda, že nebyla příležitost — chtěl jsem se s dámou pobavit o grafickém designu, o zkratce, o stylizaci, o hledání výrazu, třeba i o pochybách o vlastní práci. Namítl jsem na svou obranu jen to, že sebevědomý debut si zaslouží taky sebevědomou úpravu. A že bych dal směle kosočtverec na knížku i autorovi mužskému. Ale bylo to marné, marné, marné, nedostal jsem šanci a dáma odešla, aniž by mi věnovala jedinou vteřinu nebo jediný pohled navíc.

V takových rozpacích jsem nebyl minimálně since o mně Radka Denemarková napsala, že jsem prázdný, amúzický pozér s dýmkou v koutku úst — za to, že jsem odmítl dát do její knížky fotky ze staré Prahy, kterých mi „přivlekla plný kufr“. Ne že by svazek byl ve výsledku zvlášť podařený, ve finále jsme stejně uvařili klasický kompromisní segedín, ze kterého dnes s odstupem žádnou radost nemám. Přesto se jakýmsi záhadným způsobem probojoval mezi dvacet nejkrásnějších knih veletrhu ve Frankfurtu — v konkurenci 7400 vystavovatelů. Nedělám si iluze, že ty knihy vybírala kompetentní porota, jinak by totiž volila úplně jinak, ale i tak to je zajímavý paradox.

Boje o grafickou úpravu jsou únavné, ale nutné, pokud člověk nechce rezignovat na svoji práci a stát se jenom jakousi obsluhou počítače nebo pásu s knihami. Dobře si vzpomínám, jaké protesty u pozůstalých vyvolala úprava posmrtně vydaného Díla Jana Balabána, kterou jsem přinesl do nakladatelství circa před pěti lety. Bylo to trochu náročné, ale nakonec jsem si řešení víceméně obhájil, čtenáři mi úpravu občas pochválí, první svazek dostal cenu v Nejkrásnějších českých knihách a celá série později dostala zlato v European Design Awards.

Co je vlastně důležitější měřítko? Názor a vkus autora textu, nebo jakýsi obecný zájem o to, aby knížka plnila svůj účel, poutala na krámě a měla svoji vlastní nezpochybnitelnou kvalitu? Má vůbec mluvit autor knihy do její grafické úpravy, nebo už mu ve chvíli odevzdání rukopisu dílo nepatří? Kdo je vlastně kompetentní rozhodovat o tom, jak má výsledný produkt vypadat? Je to autor, který text napsal a zná ho nejlépe? Nebo nakladatel, který se o knížku stará a podstupuje jako jediný podnikatelské riziko? Nebo designér, který jako jediný má patřičnou odbornost a může k textu vytvořit paralelní doprovod v odlišném médiu? Neznám odpověď, ale ze zkušenosti vím, že tyto tři osoby se jenom málokdy dohodnou, aniž by to znamenalo rezignaci na jasný názor a výraz.

Sebevědomá úprava s názorem bude každopádně jitřit vášně. A je to tak správně. „Otevírání debaty“ o grafickém designu, byť to někdy trochu bolí, nás všechny nutí přemýšlet, artikulovat a někdy i revidovat svoje postoje. Na Facebooku se nedávno strhla jedna taková ostrá debata o mojí úpravě série Ernesta Hemingwaye pro Odeon. Nejčastější námitka krom prostého „nelíbí“ byla, že je design málo uctivý k autorovi, že je neadekvátní. Je to naprosto legitimní názor a těžko s ním mohu polemizovat. Stejně ale věřím, že knihy jednadvacátého století mají být upraveny současně, třebaže to někdo na socsíti bude vnímat jako málo uctivé.

A teď si představte ten úděs na tvářích militantních feministek, kdyby se náhodou dozvěděly, že Spoušť Sáry Vybíralové je vysázená písmem Kunda od Vojty Říhy.

Update: Ženy ◊ musí ◊ najít ◊ pozitivní ◊ vztah ◊ ke ◊ své ◊ vagině
Update 2: Vojtova Kunda oceněna na European Design Awards
Update 3: Manuál pro myšlenkového impotenta Martina Pecinu!

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu