Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro Květen 2013

El pé platně

28. 5. 2013 | 3 komentářů

Stihl jsem sice ještě oposlouchat pár nahrávek z kotoučového magnetofonu, ale celé moje dětství na přelomu osdesátek a devadesátek mě provázely staré audiokazety. Nejprve pochybné černé kopie dovezené z polské burzy za padesát ká čé, později regulérní nahrávky z českých obchodů za dvě sta padesát. Na děšivých kazeťácích za pár stovek bylo úplně jedno, co přehráváte, vždycky to nakonec hrálo strašlivě. Pokud jste ovšem neměli pátou nebo šestou kopii Guns N’ Roses, ta hrála ještě o pořádnej kus hůř. Ostatně přestávkové šmelení s kazetami, to byla vedle čáry a hokeje na lavici jedna z hlavních kratochvílí jinak trudných let na základní škole.

Pioneer PL112 + Receiver SX450

Někdy tak kolem roku 1995 se u nás začaly hromadně nakupovat kompaktní disky, jenže při cenách kolem pěti set padesáti Kč za zahraniční album to byla absurdní investice, nahrávající pažravým producentům. Už po roce 2000 rozšiřovali své kolekce CD jen staří fotrové, my ostatní jsme kvapně přešli na brutálně komprimované MP3. A šmelení s kopiemi kazet se transformovalo v neřízenou distribuci všemožných výpalků. Vzpomínám si, že v roce 1998, kdy ještě nebylo samozřejmostí mít doma počítač a vypalovačku, se chodilo do specializovaných firem, kde vám za stovky korun (!) vypálili jedno cédéčko. Dnes už se tomu děti asi budou smát…

Asi před deseti lety, když jsem se přestěhoval do Brna, měl jsem v pronajatém bytě jakýsi prehistorický gramofon s integrovaným zesilovačem a propojenými bedničkami. Nehrálo to dohromady moc dobře, ale na občasné buzerování opilých kamarádů deskami se Sagvanem Tofi taková sestava stačila ažaž. Pak jsem se ale odstěhoval do jiného bytu, a posledních osm let byl odsouzený k poslouchání hudby výhradně z plastových bedniček od počítače, na kterých se dalo kroutit akorát ovladačem výšek, to bylo vše. Když nad tím teď přemýšlím, nikdy v životě jsem ještě neměl řádnou aparatůru, na které by bylo možné užít si ta kvanta hudby, co jsem postupně nasbíral z ripovaných CD a různě postahovaných empétrojek. Takže pravděpodobně už trpím absolutní, nevratnou hudební hluchotou… a v podstatě nevím, jak má znít pořádná muzika.

Bez ohledu na to, že chyběl gramofon, kupoval jsem si příležitostně vinylové desky; kvůli obsahu i kvůli designu. V posledních letech zažívá starý vinyl neskutečnou renesanci — a ať už si o souboji analogové a digitální hudby myslíte cokoliv, tak velká černá deska na pořádném gramofonu je nejen hudební, ale doslova rituální zážitek, kterému trapné plastové disky ani empétrojky z flešky konkurovat nemůžou. Takže když už se moje sbírka desek začala povážlivě rozrůstat, začalo být jasné, že další akvizicí musí být gramofon a solidní reproduktory k němu.

Jsa totální hi-fi-laik, napsal jsem o plánované akvizici na Facebook a dostal doporučení na prodejce na Aukru, který je blázen do audiotechniky a nabízí občas opravdové skvosty. Můj plán investovat do gramofonu a bedniček „pár tisíc“ vzal rychlé za své, té krásné technice se prostě nedalo odolat. Takže nakonec jsem koupil vintage gramofon, zesilovač i bedny, a vytvořil z nich docela obstojnou aparaturu. Jistě, mohl jsem si pořídit nové komponenty, ale většina současných produktů s digitálními displeji nemá duši, jsou to v Číně smontované bazmeky s papírově nabušeným výkonem. To zachovalý gramofon, který už hraje čtyřicet let, v sobě má kus historie, není to fádní černá krabice s plastovými tlačítky a dálkovým ovládáním.

Pioneer PL112 + Receiver SX450

Japonský Pioneer dělal v sedmdesátých letech úžasné produkty. V každém katalogu (dají se najít na internetu) měl celou škálu gramofonů od plně manuálních přes poloautomaty (auto return) až po plně automatické, které vám v průběhu přehrávání upletly svetr. Mnozí pravověrní hifisté dodnes říkají, že manuál očesaný až na kost je nejlepší, obejde se bez nadbytečných součástek, které se časem pokazí. Já jsem to dlouho zvažoval a nakonec se přiklonil k manuálnímu gramofonu PL112, jak byl nabízený v katalogu 1976/1977. Jedná se vlastně o funkčně nejjednodušší verzi z celé produktové řady, obsahuje pouze přepínač rychlosti, zvedání ramene a nastavení antiskatingu. Čistý, jednoduchý, založený na kombinaci kovu, dřeva a hezké typografie. Nejen na svou dobu je gramofon na vysoké konstrukční úrovni — má kvalitní ramínko, dvojí odpružení a motorek v nezávislé kinematické sestavě.

Ve zhruba stejné době vyráběl Pioneer i nádherné stereo receivery. V katalogu 1978/1979 nabízí několik příbuzných typů s podobným vzhledem i technickými parametry (ve kterých se samozřejmě vůbec nevyznám). Moc se mi líbil typ s černým předním panelem a analogovými budíky, ale musel bych dlouho čekat, než dorazí z opravny, rozhlas totiž nefungoval stereofonně. Takže nakonec jsem si vybral coby alternativu Pioneer SX-450. Jednoduchý, ale velice pěkný přístroj, který má všechno, co od něj chci. Receiver dohromady s gramofonem svým designem ladí skvěle, mají stejnou barvu dřeva a pocházejí dokonce od jednoho majitele. Zkoušel jsem přehrávat rádio, ale už jsem si úplně odvykl — některé stanice buď šumí, nebo hrají čistě jen v mono, chtělo by to asi připojit lepší anténu. V době, kdy už všechna rádia vysílají digitálně, asi nemá cenu řešit klasický analogový příjem. Stejně z českého vysílání poslouchám jen Vltavu a Jazz, přičemž druhá jmenovaná stanice klasicky po vlnách nevysílá vůbec.

Pioneer PL112 + Receiver SX450

Říká se, že minimálně padesát procent investice do aparatury by mělo jít do reproduktorů, protože zvuk závisí hlavně na nich. To jsem sice nedodržel, ale i tak se mi, myslím, podařilo pořídit za málo peněz hodně muziky (a to doslova). Hlavně ve srovnání s plastovými ubožáky k počítači je to učiněný ráj. Anglická firma Bower&Wilkins patří mezi renomované výrobce reprosoustav, nejznámější je díky svému šílenému šnečímu výrobku Nautilus v ceně cca jeden a půl milionu ká čé (ten si schválně najděte). V devadesátých letech uvedli na trh velice populární řadu DM601, která svého času patřila mezi špičku v dané kategorii. Postupně se dočkala dvou pokračování (S2, S3) a zlé jazyky tvrdí, že první typ hrál lépe než jeho „vylepšení“ bráchové. Reproduktory jsou kromě nadčasového designu zajímavé i tím, že mají kevlarovou membránu basového reproduktoru, vyznačují se vysokou tuhostí při nízké hmotnosti. A všichni hráči Counter Strike vědí, že z kevlaru se vyrábějí mimo jiné neprůstřelné vesty. Nejsou to úplně maličké bedny, s rozměry 356×204×244 se nacházejí spíše na horní hranici daného segmentu. Při instalaci doma jsem je neměl kam narvat, protože všude překážejí knížky. Jedna police v knihovně si ještě říká o převrtání do jiné polohy, jednou se k tomu budu muset dotlačit.

Dohromady to všechno hraje nádherně, nemá cenu rozpitvávat detaily. Balzám. Úplně nadšený jsem hlavně z jazzových nahrávek, které na sestavě hrají božsky, zpěvavé výšky se střídají se zadumanými tóny kontrabasu, ve středech to valí jako o život. Největší trik samozřejmě je, že i u tak staré sestavy se dá do AUX vstupu připojit kabel vedoucí od notebooku — na receiveru dvakrát cinch, v počítači obyčejný 3,5mm jack. Receiver pak žene do beden všechno možné, internetovým rádiem a Google Music počínaje, filmy a Youtube konče.

V současné době vycházejí velmi často takzvané audiofilské edice na silnějších 180gramových (až 200gramových) vinylech. Oproti tenčím 120 až 140gramovým nahrávkám by měly mít lepší a dynamičtější zvuk a větší odolnost proti opotřebení. Těžší deska = víc materiálu, takže teoreticky i dražší výroba. Jenže většina vinylů stejně obsahuje recyklovaný plast (až 30 procent), takže tlustá deska nemusí znamenat automatickou výhodu. Může mít v sobě různé nečistoty, které negativně ovlivní zvuk i na fungl nové desce, bude to praskat. Z toho důvodu se ještě prodává tzv. Virgin Vinyl, ve kterém by už žádný recyklovaný materiál být neměl.

Teď vidím, že jsem se úplně zbytečně rozepsal o nezáživných technikáliích a zapomněl se zmínit o tom hlavním, totiž o samotných gramodeskách. Ale vy už to všechno dávno znáte, protože patří k dobrým mravům vědět, že je to jedno z nejvděčnějších médií, ke kterému se člověk může dostat. Rozměr LP je jedno velké plátno, na kterém se můžete vyřádit o mnoho víc než na kompaktu anebo, nedejbože, audiokazetě. O-BROV-SKÁ plocha pro písmo a obraz. Takový malý plakát, kam se toho vejde hromada, když zrovna chcete. K tomu navíc ještě neobvyklý čtvercový formát a tedy i nekonečné možnosti kompozice, rotace titulu, zkrátka totální fantazie. Z éry dlouhohrajících desek pochází přehršle ikonického grafického designu, mezi nejznámější kousky určitě patří floydovské album The Dark Side of the Moon od londýnské designérské skupiny Hipgnosis, která dělala i pro Led Zeppelin, Yes, Genesis a spoustu dalších muzikantů. Dokonale čistá grafika se známým optickým hranolem, rozkládajícím bílé světlo na barevné spektrum. Reedice vydaná ke čtyřicátému výročí vzniku alba má stejnou úpravu jako originální britské výlisky z roku 1973 a neobsahuje tudíž žádné plevelné nápisy, jenom ilustraci. Označení kapely původně řešila malá samolepka na ochranné fólii, po rozbalení Vám zůstala čirá krása.

Dark Side of the Moon

No ale i v československém Supraphonu nebo Pantonu se našlo dost hezkých obalů na gramodesky, zvlášť v oblasti vážné hudby, kde se mohl dobře uplatnit náš tradiční cit pro typografii lépe než na singlu Holky z naší školky. Vysloveně boží je Šeherezáda Rimského-Korsakova, kterou navrhl Gustav Šeďa v roce 1970. To je krásný příklad náramného typografického „loga“, citlivě odkazujícího na arabské písmo… Není to jenom prostor titulní strany LP desky, který se dá graficky zpracovat. Častá jsou alba obsahující dvě desky, protože celá nahrávka by se v odpovídající kvalitě na jedinou fošnu nevešla. Bývají uložené ve dvojitém obalu, kterému se říká gatefold, prostor pro grafiku se tím zvětšuje na úctyhodný dvojnásobek. Kromě obalu je potřeba upravit i středovou samolepku na samotné desce, v posledních letech navíc přibyla možnost vyrábět desky v jiné než černé barvě, možnosti jsou tím o dost pestřejší. Existují desky zelené, modré, červené i bílé, skvěle vypadají vinyly průhledné. Finální řešení představují desky potištěné grafikou celé od středu až po okraj — obsahují buď motiv z obalu LP, nebo samostatnou grafiku…

Šeherezáda

Přijde mi docela pozoruhodné, že na vinylu dnes vycházejí především metalová alba. Nevím, jestli je to móda, náhoda nebo boží vůle, ale faktem je, že pokud chcete v roce 2013 koupit nové desky, nejvíce toho najdete v metalových žánrech. Díky tomu jsem bez velké námahy sehnal některé zásadní desky z devadesátých let, které tvoří nezbytný základ mé temnější části diskotéky. Zaplesal jsem nad Type O Negative (Bloody Kisses) i My Dying Bride (The Angel and the Dark River), juchal u Opeth (Orchid, z novějších Blackwater Park, Damnation, Herritage), teď jim ještě sháním kamarády: zejména Moonspell, Anathemu a některé další. Coby typograf nesmím zapomenout ani na Master’s Hammer Františka Štorma — strašlivě srandovní blackmetalová muzika (astrálně-hekatombický senilní gay-metal) a taky skvělá grafická úprava se Stormovými dřevořezy.

Gramodesky

Mimo metal přehrávám i některou rockovou klasiku a pár českých úchyláren (Sagvan, Dalibor Janda, Kotwald—Hložek), momentálně si ale dávám za úkol sehnat všechna nejoblíbenější jazzová alba včetně moderních nahrávek; bude to v každém případě Esperanza Spalding i Amy Winehouse, David Dorůžka bohužel na černé desce nevyšel. Naštěstí je ale k dostání spousta rozhlasových her, mezi moje nejoblíbenější určitě patří troj-LP Hrabě Monte Christo se Soukupem a taky Komisař Maigret s Hrušínským — toť veliká slast!

A protože pár božích desek mi pořád ještě chybí (špatně se shání), doplním ještě malý inzerát. Koupím teď hned za přiměřenou cenu LP platně:

  • Type O Negative: October Rust
  • Type O Negative: World coming down
  • Moonspell: Wolfheart
  • Moonspell: Irreligious
  • Moonspell: Sin/Pecado
  • The Gathering: Mandylion
  • The Gathering: Nighttime Birds

Jestli se něčeho podobného chcete zbavit, pište mi rychle na mail info@book-design.eu!

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu