Greta Sans od Typotheque: spíš zklamání

Peter Biľak zvládá marketing dobře. Má pod kontrolou sociální sítě (Facebook, Twitter), zveřejnil hezké propagační video a napsal velký článek na odborný typografický server I love typography. Takže zprávy o nové Gretě Sans jsem prostě nemohl minout — začaly na mě vyskakovat prakticky odevšad. Jelikož jsem ale člověk málo důvěřivý a nenechám se ošálit perfektním technickým zpracováním ani chytrým dávkováním informací, neodpustím si několik odstavců, ve kterých nabídnu svůj pohled, nezatížený prodejními ambicemi.

O serifové Gretě jsem psal před více než čtyřmi lety. A písmo autorů Biľak a Djurek jsem veskrze chválil, i když nějaké výhrady koncepčního rázu jsem přece jen měl. A podobné je to i dnes, i když tentokrát budu kritizovat o trochu víc. Ještě než se pustím do toho kverulantství, chci poznamenat, že umím ocenit práci, která za Gretou je. Jedná se bezpochyby o velmi dobré písmo, profesionálně zpracované, s širokou nabídkou znaků a obrovskými možnostmi užití. Výhrady bych měl snad jen ke kursivám, které mi přijdou už tradičně trochu polámané a nevzhledné, ale vyznačují dobře, to je hlavní.

Greta Sans
Greta Sans (zdroj: Typotheque)

Kvalita, nebo spíš kvantita?

Víc mě zajímá fakt, že písmo je nabízeno — jestli to dobře počítám — v desíti duktech a čtyřech šířkách s kursivami, celkem tedy osmdesáti řezech. Číslo je to úctyhodné a určitě teď řadě lidí spadla čelist, protože kromě základních řezů ve škále od vlasového po supertučný máme i varianty zúžené, kompresní a rozšířené skoro až ad absurdum. A tady je podle mě hlavní problém celého systému: extrémní polohy prostě nefungují.

Předně jsem přesvědčený, že důvody pro vznik maximálně zúžených nebo rozšířených duktů jsou většinou obchodní, nikoliv praktické. Vždycky dobře vypadá, když napíšete, že písmová rodina má sto šedesát nebo tisíc pět set devadesát šest řezů, dobře se to pak prodává a v novinách nebo časopisech vám za takové písmo rádi utrhnou ruce. V extrémech už ale textový typ zpravidla ztrácí většinu svých původních charakteristik. Greta Sans to potvrzuje dokonale. V supertučných polohách se totiž nebezpečně přibližuje bizarnímu zprznění Gillova grotesku pod názvem Gill Sans Ultra Bold. I u Grety dochází k nehezké deformaci původního (krásného!) písma a celkové disproporci veškerého tvarosloví. Litery sice nejsou mechanicky zdeformované, ale schází jim přiměřené vyvážení šířky a výšky, ztrácí téměř veškerou svou eleganci. Co je přípustné u výrazných titulkových abeced, textové typy zpravidla nesnesou. Jakkoliv o nich můžeme tvrdit, že balancují na hranici titulkového písma.

Greta System
Myslím, že by v Typotheque udělali nejlépe, kdyby půlku řezů nemilosrdně vyhodili, bylo by z toho nakonec asi lepší písmo. (zdroj: Typotheque)

Velká síť řezů v rámci jedné rodiny samozřejmě není žádná novinka — opírá se o první (a možná i nejlepší) realizaci tohoto druhu, Frutigerův Univers. Adrian Frutiger přišel v padesátých letech minulého století s novátorskou myšlenkou, že písmová rodina nemusí být jen lineární systém o několika duktech, ale může se jednat o velmi komplexní, prostorový systém řezů od zúžených po rozšířené a od vlasových po tučné. Na rozdíl od většiny epigonů ale Frutiger záměrně (!) na začátku nakreslil velmi uměřené statické písmo, moderní neogrotesk s vertikálním a horizontálním zakončením tahů, písmo prosté jemných detailů a všech nadbytečných nesmyslů. To mu umožnilo rozšiřovat a zužovat písmo tak, aby si ve všech polohách zachovalo čitelnost, jednotu výrazu a maximální možnou konzistenci. A především díky tomu, že si na začátku zvolil adekvátní písmařský princip, podařilo se mu obhájit vytvořený systém a vytvořit jednu z nejvýznamnějších a po právu nejoblíbenějších rodin za posledních let.

Eurostile (zdroj: MyFonts)
Eurostile (zdroj: MyFonts)

Velké využití pro nové schéma skýtají především písma geometricky konstruovaná, odvozená ze čtverce, jako je Eurostile Alda Novarese. Ve většině ostatních případů, zvláště tam, kde autor znásilňuje typy svou povahou spíše dynamické, dochází k narušení přirozených proporcí a devastaci původního písma. Zdá se mi čím dál víc, že interpolace je dobrý pomocník, ale začíná být svým uživatelům trochu nebezpečná. V módní honbě za stovkami řezů někdy zapomínají na původní určení svého písma a natahují je do extrémů, které jsou ve výsledku spíše kontraproduktivní. Jistěže, bezserifové písmo snese mnohem větší napínání duktu i proporcí než antikva, ale také má své limity. Autoři si jich byli evidentně vědomi, protože udělali maximum pro to, aby i v nejtenčích řezech udrželi slušnou čitelnost: přistoupili k několika změnám v kresbě některých interpunčních znamének a transformovali smyčku g i minusku a do jednobříškových (obvykle kursivních) variant. Možná jim tato nutnost mohla naznačit, že onu pomyslnou hranici už překročili.

Ani sto řezů nepomůže tam, kde chybí vzdělání

Druhý problém podobných širokých písmových systémů je ten, že jenom málokdo s nimi umí pracovat. Je to pořád ještě kategorie písem, která ke svému účelnému využití vyžaduje studium, rozhled a zkušenost. Kdybych chtěl být jízlivý, tak napíšu, že s nimi často neumí zacházet ani jejich autoři. Podívám-li se na ukázky novinové sazby na blogu Typotheque, nevidím nic jiného než ledabyle vyskládanou paletu duktů a řezů. Jestli to má být návod pro budoucí uživatele, přijde mi docela slabý, protože tam, kde schází přehledná vizuální hierarchie, střídání písem je spíše na obtíž. Pokud jde pouze o vzorník řezů, který připomíná novinovou úpravu, pak nemám výhrady.

Greta Sans v praxi
Greta Sans v praxi (zdroj: Typotheque)

Obávám se, že designérům nepomůže ani návod pro kombinování vyznačovacích řezů a pro vytváření optických kompenzací. Celé schéma má funkci spíše dekorační než praktickou, protože kombinace řezů předpokládají cit a zkušenost. Podobné návodné tabulky více zmatou než pomohou. Ale možná se mýlím.

Shodou okolností jsem se s problémem superrodin a kombinování mnoha řezů na ploše jediné stránky potýkal několik měsíců nazpět. A ověřil jsem si, že zdrženlivost v kombinování písem a řezů má někdy větší hodnotu než obrovská fontotéka. Přestože jsem měl k dispozici několik desítek řezů, použil jsem dohromady jen osm včetně kursiv. Navíc jsem místo kombinace serifového a bezserifového písma ze stejné rodiny sáhl po grotesku odjinud, protože jsem měl pocit, že za daných okolností funguje lépe. Ale o tom raději až příště, bude to ještě na delší povídání a hodně obrázků.

Komentáře (2)

  • Mám stejný pocit. Proti těm nejužším příliš nejsem. I když by jistě bylo lepší navrhnout něco co by to kompresování líp sneslo. Ale ty široké řezy mi přijdou vyloženě zbytečné. K čemu by se přesně daly použít? A navíc opravdu působí deformovaně.

    Myslím, že to taky trochu souvisí s teoriemi Gerrita Noordzije a jeho žáků. Jde o to prozkoumávat parametrický systém. Jako experiment fajn, ale pokud chci přispět oboru asi bych měl začít od užitečnosti, ne od teoretického modelu.

    Mimochodem, např. Adobe Type 3 multiple-master fonty, kde si uživatelé mohli přesně volit tučnost/kontrast/střední výšku číselným parametrem, se taky neujali právě proto, že se je lidé nenaučili používat. A nebo jim to prostě k ničemu nebylo? (Nám typouchylům by se to jistě líbilo, ale to jestli text vyjde o trochu tmavší nebo světlejší je většině lidí úplně fuk.)

  • Zdravím díky za článek. No docela by mě zajímalo jaký má vliv styl (font) písma na takový marketing https://seoprofy.cz/ co se týká třeba kategorii PR článků. Myslíte že správně zvolený styl písma může, uživateli být lépe čitelný pro dané téma článku? A nebo je to individuální a každému by vyhovoval trochu jiný styl u čtení. Beru to spíše s filozofického hlediska. Děkuji

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky