Na margo moderní české knihy

Váha a důležitost národního dědictví je přímo odvislá od toho, zda je nebo není dostatečně zdokumentováno a publikováno. Celá výtvarná hnutí i celé zástupy českých výtvarníků se svého objevení anebo rehabilitace dočkaly až v posledních letech, zatímco jiní na to své objevení ještě čekají. Co je psáno, je dáno, a co se už jednou otisklo na papír, stává se provždy veřejným bohatstvím, ze kterého lze čerpat a vůči kterému se lze ohrazovat.

Moderní česká kniha
Moderní česká kniha

Žijící autoři si své PR povětšinou zvládají obstarat sami, ale celé historické epochy výtvarné kultury si teprve musí počkat na svého badatele-nadšence, který se dobrovolně odsoudí k veřejné službě, o volných chvílích se přehrabuje v archivech a vtírá do společnosti galeristů a sběratelů, aby z nich vydoloval toužebný materiál pro svou práci. K takovým patří i Jindřich Toman, autor série Moderní česká kniha, která se po dlouhých pěti letech dočkala druhého dílu.

V roce 2004 vyšel péčí nakladatelství Kant první svazek Kniha v českém kubismu, zaměřený na vliv, jaký mělo moderní lomené tvarosloví počátku dvacátého století na knižní grafiku. Ačkoliv malířský kubismus byl typickým druhem importovaného výtvarného směru, na který se místní umělci adaptovali, specifický přínos českých autorů je nezpochybnitelný — kubistické principy se staly inspiračním zdrojem nejen pro malířský a sochařský projev, ale pronikly postupně i do užitého umění: architektury, designu, dokonce i do knižní grafiky, což je v rámci celého evropského kontextu jev zcela ojedinělý. V. H. Brunner, František Kysela, Method Kaláb i Josef Čapek dokonale transformovali lomené vidění světa do polohy užitého grafického umění, které i přese svou výchozí omezenou optiku tvoří variabilní grafický a typografický kosmos a zároveň i dostatečně soudržný výtvarný směr. Do něj se projektuje progresivní modernismus doby, pevností svých idejí dokonale zapadá do aktuálních potřeb proměněné společnosti.

Kniha v českém kubismu
Kniha v českém kubismu

Na sklonku roku 2009 se na pultech objevila kniha druhá, nadepsaná Foto/montáž tiskem, která se v některých ohledech trochu liší. Tvůrčí užití fotografie na knižních obálkách a v časopisech představuje mnohem širší a neohraničenější téma. I proto, že zatímco kubismus byl hnutím spíše krátkodobým a módním, technika fotografické montáže pokračuje s různými obměnami kontinuálně až do dneška. Bohatý obrazový soubor knižních obálek Jindřicha Štyrského a Toyen, Otakara Mrkvičky a Karla Teigeho, Františka Muziky a dalších představuje široké spektrum autorských přístupů k problematice moderní sériové produkce.

Při prohlížení souboru knižních obálek se ale nedokážu ubránit pocitu, že oběma knihám přece jen něco zásadního chybí. Titul série (Moderní česká kniha) naplňují jenom napůl, protože se vůbec nezaobírají problematikou vnitřní typografické úpravy. Grafika knižní obálky nebo řešení vazby jsou především plakátem vydávaného titulu, mají potenciální čtenáře zaujmout a nalákat ke koupi. Kniha jako trojrozměrný objekt se ale skládá také z knižního bloku, jehož výtvarné řešení má být v souladu s vazbou a přebalem, aby se obě tyto neoddělitelné složky vhodně doplňovaly. Bez přímého srovnání obojího se nedá posoudit, nakolik kvalitní je grafická úprava jako celek, a u neodborné veřejnosti se prohlubuje už tak dost pokřivený pohled na knižní grafiku, která se tak zplošťuje maximálně na řešení papírového přebalu.

Foto/Montáž tiskem
Foto/Montáž tiskem

Řada lidí, mé nejbližší okolí nevyjímaje, vůbec netuší, že profese knižního grafika existuje. Mají pocit, že kniha se zhmotní v tiskárně a nebo rovnou v knihkupeckém krámě, zřejmě úplně bez doteku lidské ruky. Někteří sice chápou, že knižní obálka má svého autora, přinejmenším autora fotografie nebo ilustrace, ale autorství použitého písma nebo grafické úpravy je pro ně docela abstraktní pojem. Nerozumí tomu, že i formát knihy musel někdo navrhnout, že okraje stránky, řazení informací, velikost ani typ písma nespadly najednou shůry, ale jsou dílem konkrétního člověka, který strávil hodiny práce tím, že se snažil najít optimální vztah mezi formátem, písmem i obrazem, aby milovníka literatury při čtení pokud možno nic nerušilo a aby si z knihy odnesl kromě čtenářského zážitku i zážitek estetický.

Komentáře (8)

  • pravda, dobrý postřeh. díky!

    při čtení mi jen tak probleskla jedna věc – ohledně kubismu v architektuře. ano, na jednu stranu je označován světovým unikátem, na stranu druhou je mnohými teoretiky zpochybňován. argumentem je právě (zde na příkladu knih popisovaná) propojenost vnějšího a vnitřního v jeden celek, která v kubistické architektuře není. chybí větší vazba mezi pojetím exteriéru a interiéru a to je ten důvod, proč někteří teoretici tvrdí, že kubismus v architektuře neexistuje.

    vím, že to s článkem asi přímo moc nesouvisí, ale tak nějak mi to přišlo jako zajímavá paralela …

  • Adame, kubistické interiéry sice mnohdy čerpaly z art deco i secese, na druhou stranu existoval i typicky kubistický nábytek, který se pro ty baráky navrhoval (Gočár, Hofman, Janák). Takže propojenost vnitřního a vnějšího tam určitě nějaká byla. Třeba konkrétně pro Dům u Černé matky boží navrhl Gočár kubistický bar, lustry a podobně. Smůla je ta, že v okamžiku, kdy kubismus vyšel z módy, začaly se interiéry „modernisovat“.

    Přiznám se, že nevím, jak vypadaly původní interiéry třeba v těch vilách pod Vyšehradem.

  • to jistě ano, ale já jsem měl na mysli (stejně tak jak jsem to četl v nějaké studii) spíše propojení exteriéru s architekturou interiéru, nikoliv s doplňky (nábytek, atp.). někteří historikové uvádí právě toto jako hlavní argument, tedy značný kontrast mezi progresivní „fasádou“ a klasickým pojetím vnitřního řešení domů …

    ovšem – nejsem historik architektury. nevím, nakolik je toto opodstatněné tvrzení. jen vím, že je to v zasvěcených kruzích poměrně diskutované téma. mám také pocit, že někdo to obhajoval třeba i tím, že když se najde jeden, dva takové domy, nelze to hned paušalizovat a prohlásit za architektonický „směr“ kubismus, ale spíše za kubistické prvky/principy objevující se v architektuře. zřejmě je asi potřeba určitý objem průkazných artefaktů, než historikové prohlásí, že se jedná o nový směr :) ale tomu už já nerozumím, to je mimo můj záběr. i když v podstatě s tím vlastně souhlasím. kubistické tendence v české architektuře jsou jistě pozoruhodným a ojedinělým momentem, považovat je ale za samostatný směr je, dle mého názoru, skutečně diskutabilní …

  • To už je pak otázka definic. Jestli můžeme považovat za kubistickou architekturu něco, co trvalo jen pár let, než se proměnilo v rondokubismus (alias národní sloh) nebo než architekti zběhli třeba k funkcionalismu. Já bych řekl, že můžeme. A v interiéru s kubisticky lomenými stěnami by se mi asi bydlet nechtělo. :)

  • Ano, je to otázka definic. A definici lze zkonstruovat dle libovolné potřeby, což říkám jako matematik. Konstruovat pojem sloh natolik přísně, aby se zdejší architektonický kubismus vyšoupl mezi neslohové výboje, by podle mě věci moc neprospělo – ať už je to s kubistickou architekturou jakkoliv, je velmi pozoruhodná, ojedinělá, snadno rozeznatelná, a v lecčems půvabná i inspirativní. Leckteré její limity jsou taky docela zřejmé, ale to nijak neumenšuje její význam. Ale chtěl jsem vlastně poznamenat něco k článku – mě se na tom prvním dílu také něco nezdálo a nedošlo mi hned že je to vlastně právě ono zmiňované omezení pouze na obálky; mě zarazilo, jak málo prostoru tam je dáno Josefu Čapkovi – že by autorům připadal už příliš zpracovaný jinde ?

  • Prvne k interieru. Martine pises „smulal“ ze se zmenou doby se nabytek modernizoval. S tim nesouhlasim. Architektura ktera funguje jen s navrzenym nabytkem od autora koncepce domu neni zivou architekturou ale skanzemem. Takove architektonicke pociny rovnou odsuzuji a smeju se jim. Tendence zakazovat menit interier nebo presne definovat co za nabytek muzes pouzit a co ne je naproste nepochopeni architektury. Architekt domu stejne jako treba architekt softwaru a cehokoliv jineho je prave zosobnen v tom, ze jeho dilo (dum) je schopne reagovat na zmenu doby, funkce ci okoli.

    Postavit dum, zakazat na nem upravy, nadefinovat na pevno interier, urcit kde si obyvatele maji uprdnout a kde ne, exterir kolem domu opet nadefinovat, vysazet keriky zakazat kacet stromy atd… To neni architektura. To je design.

    Takze ne „smula“ ale diky bohu… A pokud nejaky dum ztrati zmenou okolnosti sve kouzlo, muze to byt spatna architektura, ale vybornej design.

  • Lukáši, já jsem to myslel trochu jinak. Modernisace interiérů, ale vlastně celých baráků může probíhat buď v souladu s dobovou architekturou, nebo v protikladu k ní. Tady v Žabinách jsou moderní prvorepublikové vilky s luxferovými schodišti a krásnými kulatými okny v duchu nautismu. Majitelé do toho začínají cpát hnusná plastová okna a plastové barokisující dvéře (jaký paradox), a úplně tím devastují původní krásu té architektury. Nechci vidět, jak to vypadá uvnitř.

    V Otrokovicích, na takzvaném Baťově, je kolonie krásných cihlových domků baťovské éry, které majitelé začali omítat, přebarvovat a přestavovat, aby byli co možná nejvíce originální…

    Ve vile Tugendhat na začátku osmdesátých let při rekonstrukci zprasili koupelnu a původní luxusní sanitární vybavení nahradili jakýmsi šméčkem. A tak dále.

    Architektura má žít. Vila Tugendhat už zůstane skanzenem, protože je to památka, ale normální obytné baráky se přirozeně budou proměňovat, aby vyhovovaly současným nárokům na bydlení. Ta proměna ale může být provedena dvěma způsoby: s ohledem na architektonické řešení, nebo bez ohledu na něj. Záleží na vkusu, vzdělání a kulturním rozhledu majitele.

  • Jasná věc. Pokud se rozhodneme že je např. Tugendhat skanzen pak mě samozřejmně mrzí že při rekonstrukci se něco pokazí.

    Tak si asi v zásadě rozumíme. Já sám neznám tu míru kdy je to ještě ok a kdy už ne. Já to psal taky hlavně v principu, a spíše jsem se rozčiloval nad některými architektonickými manýry které za architekturu moc nepovažuji (viz to přísné diktování a zakazování jakýkoliv „neodborných zásahů“ do záměrů architekta sladit jeho beton s tvojí sedačkou.

    Hodně polouchám na Radiu Wave pořad Bourání, a sám jsem byl mile překvapen kolik architektů tohle diktování neuznává. Takže to taky není nic proti architektonické obci.

    Další věcí je, že třeba když chci budovu tak já jako klient pro ní mohu požadovat i interiér a exteriér (zahradu atd) od profesionálů a udělanou v tom souladu jak ty píšeš. To samozřejmně vítám. Ovšem za předpokladu, že když se můj pes rozhodne dispozice interiéru i exteriéru měnit tak to nesmí být problém (s betonem si Kiwi ohužel neporadí, příčky musím bourat sám :)).

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky