Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro Říjen 2009

Nejkrásnější české knihy roku 2008

7. 10. 2009 | žádné komentáře

Na výstavu pořádanou Památníkem národního písemnictví chodím každý rok, mám to coby knihomil a typomil jaksi v popisu práce. Po dobrém půlroce od vyhlášení bývá otevřena v Místodržitelském paláci Moravské galerie v Brně. V pozvánce tradičně říkají výstavnímu prostoru nadneseně ambit, ve skutečnosti se jedná o uzoučkou chodbu s hajzlem na jedné a se vstupem do malé výstavní síně na druhé straně. Vpravo je výhled na obvykle pusté nádvoří, které se zaplňuje jen o velkých akcích (např. Bienále) diskutéry a alkoholiky, vlevo je solidně zakouřená kavárna, jejíž návštěvníci svým halekáním spolehlivě přeruší každé úvodní slovo. Ono ale není o co stát, člověk se stejně nikdy nedozví více než z pozvánky nebo katalogu. Krátký proslov má zřejmě za úkol dlouho nenudit, a tak se odbude spočítáním přihlášených knih a připomenutím předsedy odborné komise. Žádný happening se nekoná, takže kdo se těšil na pálení knih, má jako vždy smůlu.

Nejkrásnější české knihy roku 2008

Moc nás ale není. Myslím těch knihomilů. Na vernisáž, která se konala 24. 9., přišlo asi deset lidí, kteří se zase záhy — po vypití jednoho pohárku vína — vytrousili. Nepřišel ani ředitel Marek Pokorný, s nímž jsem loni vedl v Hostu zábavnou korespondenční přestřelku, takže jsme si nemohli dát vzájemně do nosu.

Vystavovat knihy ve vitrínách je hloupost. To jsem psal už předminule a od té doby se nic nemění. Kdyby se expozice přesunula z chodby do některého hlídaného sálu galerie, bylo by možné nechat knihy volně k prolistování. Jinak celá akce postrádá smysl. Knižní grafika opravdu není jen záležitostí hezké obálky. Galerie argumentuje tím, že na závěr výstavy (v lednu) pořádá derniéru spojenou s listováním ve vítězných knihách, to je ale velmi chabá náhražka za takto závažný nedostatek. Naštěstí je možné alespoň část vítězných knih ohmatat či zakoupit v prodejně uvnitř budovy. Odhadem je tam ale k mání asi jen čtvrtina vystavených titulů, což je docela málo.

Nejkrásnější české knihy roku 2008

K vítězům se toho asi moc napsat nedá. Některé knihy jsou skvělé, u jiných mám tu nebo onu výhradu. Ostatně je to soutěž z velké části estetická a různé názory jsou naprosto přípustné. Volba je záležitostí komise, ta rozhoduje. Nemám jediný důvod myslet si, že je nekompetentní. K vítězi kategorie Krásná literatura jsem své připomínky napsal posledně, tím s podobnými rozbory prozatím končím.

Jednu poznámku si ke komisi ovšem neodpustím. Moc bych se divil, kdyby její předseda v některé kategorii nezvítězil. A proto jsem rád, že se dá na aspoň na některé věci v životě spolehnout. Za rok 2006 si tři ceny odnesl předseda Zdeněk Ziegler, tentokrát dostala předsedkyně Klára Kvízová jen jedno první místo v kategorii knih pro děti a mládež. Ale i to se počítá. V katalogu má Klára hezký text o tom, jak se dělá nejkrásnější kniha, takže je to vlastně docela stylové.

Nejkrásnější české knihy roku 2008

Nicméně katalog je jinak obrovským zklamáním. Po skvělé práci Zuzany Lednické (2006) a Štěpána Malovce s Martinem Odehnalem (2007) je to propad přímo propastný. Tentam je konceptuální přístup minulých let, tatam je snaha propojit katalog s tematikou knih; práce Jaroslava a Matěje Bárty je totálně tuctová. Na obálce vyskládané knížky, uvnitř informace o knihách nalevo, reprodukce napravo, typografie bez nápadu, v rozích oranžové obdélníčky, dál už nic. Žádný vztah ke knihám, žádná technická zvláštnost, žádná idea, žádný signifikantní prvek. Kdyby se jednalo o katalog kuličkových ložisek nebo turistických salámů, úprava by zřejmě byla úplně stejná. Škoda, že tentokrát Památník národního písemnictví rezignoval na oslovení výrazných osobností a obrátil se na obyčejnou tiskárnu. Velmi si tím uškodil.

Studená statistika přihlášených knih a autorů je ale přece jen k něčemu dobrá. Umožňuje porovnávat úspěchy grafiků a ilustrátorů. Vyplývá z ní například, že tři knihy upravené Martinem Strnadem dostaly ocenění a čtvrtá postoupila do užšího výběru. Pavel Rút má ve výběru tři knihy, čtvrtá na cenu dosáhla. Filip Heyduk dostal dvě ceny, Aleš Najbrt také dvě. Fantastická práce. Gratuluji!

Foto: archiv Moravské galerie

Smog / reklamy / knihy / plynatost / krásno / Ziegler / Exupéry!

2. 10. 2009 | 3 komentářů

Aktuální přetlak písemných a obrazových informací možná zrychluje reakční schopnosti a tříbí smysly. Zároveň ale tříští pozornost. Může se stát, že časem už z přemíry zbytečných informací nebudeme schopni vybírat ty důležité a rozumně je třídit. Tomuto zamoření životního prostoru, této nekontrolované přemíře vizuálních podnětů říkáme romantickým opisem vizuální smog. A podobně jako chemické znečištění atmosféry nás vážně ohrožuje na zdraví, stejně jako oxidační smog dráždí oči a sliznici. Přinejmenším. U některých jedinců dokonce způsobuje nekontrolovatelné záchvaty agrese či smutku, deprese. Zvláště pak u těch osob, které se v temných dobách svého života samy na výrobě různých reklam, vývěsních štítů a barevných tabulí podílely, obyčejně jako námezdní síla v kterési reklamní agentuře.

Antoine de Saint-Exupéry v úpravě Zdeňka Zieglera

Antoine de Saint-Exupéry v úpravě Zdeňka Zieglera

Nejinak je tomu s knihami. Moderní obchod s literaturou přetéká barvami a je nasycen vůni potištěných archů i všudypřítomným kýčem. Nejeden návštěvník je z té pastvy pro oči postižen skličující plynatostí. Reklamní láce a dotěrnost mnohých knih je přímo do očí bijící. Není pak divu, že zejména milovníci krásna, umění (tichých žen, vážné hudby a klasické filologie, …) sdílejí také lásku ke klasické knižní úpravě. Uchylují se ke svazkům, které představují trvalejší grafickou úpravu bez módních výstředností. Takové jsou i knihy od Zdeňka Zieglera.

Zřejmá pokora pana Zieglera se projevuje v úpravě, která je vždy promyšlená, decentní, někdy až meditativní. V posledních letech se Ziegler v knižní grafice odklonil od vícevrstevnatého grafického pojetí, které charakterizovalo mnohé jeho filmové plakáty z 60. a 70. let, a znovuobjevuje uhrančivou krásu čistého typografického řešení, někdy doplněného pěknou grafikou nebo ilustrací. U luxusně vypravených bibliofilií pro nakladatelství a galerii Aulos je výtvarné dílo v popředí a typografie je mu jen nenápadným, pokorným služebníkem. U jiných knih, třeba u edic pro nakladatelství Vyšehrad, už tomu tak docela není — typografická úprava, i když knize nedominuje, je obrazové části minimálně rovnocenným partnerem. Ostatně to je dobře vidět také u vyšehradské edice Harmonie, série drobných knih doprovázených reprodukcemi děl renomovaných českých výtvarníků (Róna, Kulhánek, Rittstein, Šalamoun aj.) na obálce i uvnitř jednotlivých svazků.

Antoine de Saint-Exupéry v úpravě Zdeňka Zieglera

Barevné řešení hřbetů

Že ani ta nejčistší forma typografie nemusí být nudná, to dokazuje set čtyř brožovaných knížek Antoine de Saint-Exupéryho v Zieglerově úpravě. Čtyři svazky úzkého formátu jsou zasunuty v otevřené kartonové krabičce. Tituly obsahují pouze jméno autora a název knihy, jediným dalším grafickým prvkem je řada pravidelných vodorovných linií, nevzrušeně dělících prostor obálky. Pouze dvě barvy, naprostá absence vyznačování — typografické nebe! Na hřbetech se postupně střídají čtyři plné barvy, dohromady tvořící část barevného spektra: červená, růžová, fialová a modrá. Pro Zdeňka Zieglera jsou charakteristické i užité materiály; libuje si v klasických přírodních papírech tónovaných do slonoviny, někdy i v těch s přiznanou strukturou. Ze zažloutlého papíru se dobře čte, struktura je příjemná na dotek, dává výrobku nový, smyslový rozměr. Přírodní papíry navíc hezky stárnou; letitá patina, ohnuté rožky ani změna barevnosti jim neškodí tolik, co přešlechtěným, vyběleným krasavcům, jejichž krása je ze zásady dočasná.

Méně nadšený jsem z úpravy vnitřní. Bodoni, kontrastní antikva, se ke čtení nehodí, na stránce jiskří a čtenáře píchá do očí. John Sans užitý v poznámkách s Bodonim neharmonuje, má úplně odlišnou „barvu“, styl kresby i proporce. Sám bych volil některé monolineární bezserifové písmo s podobnou délkou dotahů jako má textový typ. Autor rezignuje také na malé detaily na úrovni jednotlivých slov a liter, takzvanou mikrotypografii. Ve verzákové sazbě je nutné posunout účaří spojovníků a pomlček doprostřed výšky znaků (SAINT-EXUPÉRY), pro indexy zvolit speciální číslice, jsou-li v písmu obsaženy. Anebo změnit výchozí hodnoty pro výrobu nepravých indexů v nastavení sázecího programu. Nechápu ani, proč jsou v textu použity číslice verzálkové a v poznámkách tradiční minuskové, to je nonsens dosti těžkého kalibru… Ale podobné nedostatky mě vůbec netěší. Jdu se opít. A nebo vybrečet.

Typo.cz v novém

1. 10. 2009 | 2 komentářů

Je známo, že nejsem velkým přítelem publikování rozličných novinek a odkazů, tentokrát ale velice rád udělám výjimku. Po několika letech totiž došlo ke zcela zásadní změně formátu serveru Typo.cz, který byl po dlouhou dobu zřejmě nejrozsáhlejším českým zdrojem informací o písmu a typografii. Teprve dnes se ovšem proměnil v moderní typografický portál se vším všudy. Největší změnou je sloučení s webem česko-anglické revue TYPO, takže na jednom místě teď můžete načerpat veškeré dostupné informace o časopisu a jeho předplatném, stejně jako rozličné aktuality z typografického dění. Tak šup! Nejkratší cestou — Typo.cz. A nezapomeňte se k Typu připojit na TwitteruFacebooku.

typo1

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu