Co se formátu týká, nebyl bych tak příkrý. Jsou zkrátka knihy (a Bible) pro různé příležitosti, od toho se obvykle odvíjí jejich formáty. Pokud s sebou knížku často nosíte (v tašce třeba), bude Vám nejspíš vyhovovat střední formát, někomu se bude hodit malý a někdo si potrpí na velký, protože má svazek většinu času schovaný v knihovně nebo rozložený někde na stole. Velké formáty se hodí pro vydání spíše reprezentativního charakteru, menší formáty jsou praktičtější.

Těžko lze jen tak předepsat, od jaké velikosti jsou vhodné dva sloupce, tak jednoduché to není. S menším formátem se vždy zmenšuje i písmo, takže se klidně může stát, že malého vydání bude písmo kolem osmi bodů, zatímco u velkého formátu dvanáct nebo čtrnáct. Podstatný je vždy poměr velikosti písma, jeho proporce a proklad řádků vůči formátu publikace. A to jsou parametry, kde nám prostá matematika nestačí. Je to spíše otázka, citu, zkušenosti a konkrétního zadání.

Důvod, proč jsem napsal „od 10 cm“ vlastně naznačuju v předchozím bodě. Bible s listy pod 10 cm je snad vhodná jako kuriozitka do muzea, ale na souvislé čtení asi ne.

1. Obrat „pozvolná změna“ vyvolává dojem, jako bychom pomalu, ale jistě, měli obrušovat krychli až z ní bude koule. Uvěřil bych tedy oprávněnosti „drobné změny“ – nikoli změny pozvolné.

2. A věříte, že nejcennější jsou právě ty středoformátové ? Malé se blbě čtou, velké se špatně přenášejí. Nechápu, proč se Kralická ani Ekumen nedělá ve středním formátu v měkké vazbě…

3.+ 4. Codex Sinaiticus nebo Vaticanus mají „jednotnou úpravu“ :-) A vypadají proto špatně ? Neřekl bych… Myslím, že přehnaný ohled na domnělou „tradici“, která údajně chce např. poezii a krátké věty v úzkých sloupečcích je nerozumný a kontraproduktivní. To je právě to, co pak způsobuje ty „potíže“. Myslím, že při šířce listu od 10 do 14 cm je ideální jednosloupcová sazba ( všude ). U většího bych pochopil dvousloupcovou ( všude ). Jaképak potíže.

5. Přesně naopak. Myslím si, že je geniální, když nad textem, u horního okraje je vždy, na každém listě, název příslušné knihy. Všechny ostatní čísla a poznámky by měly být velmi decentní, malé a nejlépe v kurzívě, jinak působí rušivě. To, co popisujete, je spíše Bible pro slabozraké, kteří ji nikdy předtím nečetli ( takže se v textu neorientují ) a jen si chtějí občas, rychle najít nějaký odkaz.

Dodnes se mi nedaří zapomenout, jak jsem zíral, když kolem roku 1994 vydala ČBS novou sazbu Kralické ( velká černá,“rodinná“ ), kolik tam bylo tiskových chyb… No, hnus, velebnosti.
Už ten corpus delicti, nemám. Prodal jsem ho pod cenou, ale přesto s pocitem hanby a provinění, protože jsem věděl, že není v pořádku. Dnes už bych to neudělal. Zajel bych do ČBS, omlátil jim to o hlavu a požadoval vrácení peněz.

Smutně dopadl i „fotomechanický“ přetisk Kralické z roku 1991. Místy se viditelně nedostává inkoust, písmenka jsou čím dál „okousanější“, mizí bříška i diakritika ( např.str.245 ), ale na jiných stránkách jsou literky vypasené, jako vepříci.
Ale možná je to spíš vina tiskařů, než typografů…

Podobně jako některé z dalších „moderních“ zpracování, kde jsou čísla veršů necitlivě vložena do textu obrovskými numery, nebo záplava poznámek, atd.

Zavádět jednotné ‘logo’ bible jsem samozřejmně nemyslel vážně. :)

1. „Uživatelé“ Bible jsou velmi konzervativní a těžko jim lze nutit věci, na které jsou léta zvyklí. Je to podobné, jako kdyby se nějaký přičinlivý grafik pokoušel změnit sazbu matematiky. Spousta na první pohled nepochopitelných rozhodnutí je tak dána tradicí. Nejsem proti změnám, ale u knihy takového významu musí být velmi pozvolné. V tomto vydání musí čtenáři skousnout překlad, který se snaží oprostit od historizujícího jazyka, a nějaké kotrmelce v grafice by mohly být přespříliš.

2. Bible se dělá v zásadě ve dvou variantách: domácí, která může vážit třeba deset kilo, a kapesní, kterou si věřící berou s sebou na bohoslužby. Tam jde především o skladnost a pochopitelně i cenu. Z šíře role papíru pro tisk pak snadno vypadne několik málo možností, jak formátem knihy co nejvíce ušetřit na papíru. A že je to nějakého papíru!

3. Dvousloupcová sazba je v Bibli poměrně výhodná. Text totiž obsahuje mnoho pasáži řazených do veršů (třeba celé Žalmy), čímž je sloupec textu velmi úzký. Sice by teoreticky šlo části textu sázet jednosloupcově, v praxi by s tím byla ale spousta problémů. Třeba Pentateuch obsahuje jak běžný text, tak text ve verších (někdy dost dlouhý) a pochybuji, že by do střídání 1-2 sloupce šel zavést rozumný systém.

4. S verši v Bibli se pojí ještě jedna grafická nepříjemnost. Některé části textu, například výroky, jsou tradičně sázeny jako verše, tj. s daným dělením na řádky, i když jiné než tradiční opodstatnění tu zřejmě není. Některé verše (tj. řádky) jsou velmi dlouhé, až si volají po jednosloupcové sazbě, jiné jsou zase velmi krátké. Má-li mít celá Bible jednotnou úpravu, je třeba vybrat takové řešení, které chtě nechtě bude v některých pasážích vypadat pitomě.

5. Bible se ve většině případů nepoužívá jako román, ale spíš jako encyklopedie. Při bohoslužbě se řekne třeba „žalm 30, verš 10″, a je třeba co nejrychleji nalistovat. Proto volání po decentnější úpravě nadpisů apod. nepovažuji za rozumné.