Typofilos

Poslední měsíce při práci nejraději poslouchám rozhlasové hry a čtené knihy. Metodou pokus-omyl jsem postupně zjistlil, že zdaleka nejstravitelnější je nenáročná, dějová literatura. Že napínavý Jules Verne obstojí při práci na grafické úpravě lépe než Milan Kundera a že navrhování plakátů je sice možné zpříjemnit si některým Kafkovým románem, ale ještě lépe jde od ruky s chlapeckými knihami Jaroslava Foglara. Díky tomuto zjištění jsem nejenže překonal některé náročné zakázky, ale také si tím hezky osvěžil dobu před patnácti lety, kdy jsem trávíval takřka celé prázdniny s nosem zabořeným ve všem, co Jestřáb napsal.

Vlevo netradiční vydání Pokladu Černého delfína v úpravě Viktora Šafáře a s ilustracemi Milana Zezuly (1966), uprostřed nehynoucí klasika mého dětství ilustrovaná Bohumilem Konečným (1969), vpravo úpadek nové éry — Marko Čermák na prahu nového tisíciletí.

Když na začátku devadesátých let začala vycházet nová vydání Foglarových knih, nechávala mě úplně chladným — opakovaně jsem se vracel k vydáním o třicet let starším. V šedesátých letech vyšla v Olympii pěkná vázaná knížka Pod junáckou vlajkou i sequel Devadesátka pokračuje, obě s báječnými ilustracemi Bohumila Konečného. Nová vydání sebraných spisů v Olympii ilustroval zčásti Marko Čermák, který mě aktivně štval už jako ilustrátor, který nahradil Dr. Fischera v rychlošípáckých komixech. Dnes mi Čermákovy Šípy nejvíce připomínají mladé svazáky na chmelové brigádě, někdy mám chuť domalovat jim pionýrské šátky svázané krabičkou od zápalek. Zatímco Fischer dosáhl v posledních příbězích Rychlých šípů maximálně rozvolněného výrazu, od začátku toporné Čermákovy figury se v devadesátých letech rozmělnily do stále stejných typů s bujarými kšticemi. Helena Zmatlíková pro dospívající chlapce. Podobný osud potkal i jiné (kultovní) dětské autory. Nespočetněkrát jsem četl trojdílné vydání Vinnetoua z roku 1967, ilustrované Zdeňkem Burianem. Přestože brožované svazky už se mi dávno rozpadaly v rukou, a bylo třeba s nimi nakládat s maximální opatrností. Dvojdílné vydání v Kentauru (1990), opatřené anatomicky zoufale nepodařenými ilustracemi Pavla Žiláka jsem nepřečetl ani jednou. Burianova Tarzana v laciných sešitových vydáních jsem upřímně miloval, pozdější vázaná vydání v Pasece už kouzlo neměla.

Dnes mě na Rychlých šípech baví nejvíce lidová tvořivost.

Proč vlastně jsem nová vydání svých oblíbených knih zavrhl? Byla to jen nostalgie? Šlo jen o lepší ilustrace, nebo se na výsledku podílelo více aspektů? Dnes si myslím, že mnohé z oněch starších vydání měly především těžko definovatelnou atmosféru, která konvenovala mladé duši toužící po čteném dobrodružství. Ilustrování knih pro mládež se věnovala řada lidí, v současnosti už malíři tehdejšího typu nejsou — není poptávka. Máme několik dobrých autorů pro nejmenší děti, ale v oblasti ilustrace pro mládež zůstává, zdá se, vakuum.

V dětství jsem přirozeně žádné konkrétní odborné ponětí o typografii ani grafickém designu neměl, ale každý svazek jsem vnímal, cítil a prožíval, nasával. Kresby v Batličkových knihách jsem dříve chápal jako prvořadý prvek, dnes už knihu registruji na mnohých dalších rovinách. Foglarova Devadesátka pokračuje z roku 1969 je vysázená pěkným, širokým Baskervillem na poctivém smetanovém papíře, který neprosvítá. Historie Svorné sedmy (2000) je vyvedena nepodařenou verzí starého novinového písma a vytištěná na zašedlém papíru. Ta stará kniha má celoplátěnou nakladatelskou vazbu a pěknou barevnou obálku, třebaže již trochu poničenou. Nový Foglar ze sebraných spisů má lesklou laminovanou vazbu, která se dá umýt, když jste prase a knihu si pobryndáte; opravdová pozitiva hledám marně. Člověk by čekal, že každé další vydání starého bestselleru (zvláště u stejného nakladatele) bude zákonitě lepší po výtvarné i technické stránce, že se z minulých chyb vydavatel poučí, případně že naváže na to, co se minule podařilo. Často je tomu přesně naopak.

Toť se ví, že celá řada foglarovek a mayovek vyšla ještě před rokem 1989 i v mnoha nekvalitních edicích. Nepodařená vydání však byla bohatě kompenzována několika luxusními svazky, na kterých si nakladatel dal záležet. Avšak nová vydání mládežnické klasiky mezi sebou žádné podařené kousky nemají. Jsou jako Mirek Daneš, zlý stínadelský dvojník Mirka Dušína, nebo jako Haha Bimbi alias Baba Himhi neboli Alžbětina Prknářová, parodie na milou a hodnou dívku. Marko Čermák je možná ona tajemná Zelená příšera a v Olympii dnes sedí Bohouš, Štětináč a na ředitelské židli — himbajs šůviks — Dlouhé bidlo.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 4/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.