Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro Leden 2009

Typografie převážně svépomocí

22. 1. 2009 | žádné komentáře

„Poď, vole, budeme to dělat spolu…,“ pravil jednoho pozdního odpoledne básník Stöhr a udělal na mne prosebný pohled, který mohl znamenat cokoliv včetně nabídky ke společnému provozování erotiky. Ale jen těžko by mohl být známým autorem křesťanské lyriky, kdyby se mnou měl nečisté úmysly. Odstoupiv od monitoru, který do té doby zakrýval tělem, umožnil mi pohled na rozpracovanou úpravu literárního časopisu. „Tak — a už je to tady,“ pomyslel jsem si a nasucho polkl…

Literární periodika

Literární periodika

Venku se zrovna čerti ženili, bolelo mě v zádech a v odborných kruzích se mluvilo o tom, že Respekt dlouhodobě prodělává a že jej spasí zřejmě jen změna formátu na obrázkový časopis s barevnými reklamami. A lidé z oboru věděli, že to bude pro grafické studio příjemná zakázka za pěkné peníze. A mně tedy spadla do klína tato báječná nabídka spolupodílet se na úpravě literárního časopisu vydávaného spolkem milovníků literatury, listu závislého na dotacích z Ministerstva kultury. Vyhlídka dlouhých bezesných nocí strávených nad sponzorskou prací, zjevně bez možnosti rozhodovat o výsledné podobě média, mi nepřišla dvakrát vhod. Odmítl jsem. Ale přece jen ta zdánlivě bezvýznamná příhoda k něčemu byla dobrá. Rozvinula totiž dlouhou spirálu mých soukromých úvah nad pozicí literárních časopisů (a kulturních periodik vůbec) v naší společnosti a nad ekonomickými kritérii, která jejich chod i jejich grafickou úpravu přímo a zcela zásadně ovlivňují.

Na rozdíl od velkých komerčních časopisů vycházejících v několikatisícových nákladech jsou literární periodika stále artiklem minoritním, a tedy z povahy nevýdělečným. Autorské honoráře za solidní literárně-věděckou práci beztak adekvátně nezaplatí, peněz nazbyt tak logicky není ani na záležitosti týkající se jejich úpravy. Vydavatelé šetří a často si upravují médium sami nebo ve spolupráci se sazečem. V devadesátých letech byla podoba většiny časopisů právě z těchto důvodů tristní v každém významu onoho slova. Typicky smutným dokladem doby temna je například úprava Hosta z konce devadesátých let, která absenci invence a vkusu chabě zakrývala vysokým počtem zcela nevhodně použitých a kombinovaných písem.

Ohyzdné a především nepřehledné plátky plné chyb v sazbě se začaly zajídat nejen čtenářům (vydrží hodně), ale postupně i lidem v redakcích, kteří mívají možnost konfrontovat své dílo se západní konkurencí. A také — což je podstatné — mají přístup k množství knih, u nichž jsou rozdíly mezi prací amatérskou a prací skutečného grafického designéra dokonale markantní. Příklady táhnou a zároveň dokazují, že kvalitní design není zbytečný luxus, který si redaktor vytvoří sám, bude-li mít náhodou čas, ale že design mimo estetických kritérií řeší především nároky funkční. Vždy když v libovolném časopise tápu, nemohu najít paginaci, název rubriky nebo (chraň bůh!) její dokončení na další stránce, hledám v tiráži jméno autora úpravy, abych mu poslal výhružný dopis. Mám ale dojem, že poslední dobou už je grafická úroveň tištěných literárních periodik o poznání lepší a že to asi nějak souvisí s rostoucí péči věnovanou úpravě knih a také s rostoucím povědomím o tom, co to vlastně dobrý grafický design je.

Na konci roku 2008 zde na jedné straně stojí nenápadné, knižně a kultivovaně pojaté Souvislosti (studio Lacerta), na opačném pólu pak „obrázkový“ Host (pod úpravou je podepsán redaktor Martin Stöhr) s prudce dekadentními kolážemi Miroslava Huptycha na obálkách. Literární noviny (autor neznámý) jsou šedivé a výrazem nesoučasné. Oproti tomu kulturní týdeník A2 (design Helena Šantavá, sazba Marek Naglmüller) je příjemný, moderní a přehledný, prozrazuje jasnou koncepci i zručnost v úpravě. Grafiku brněnského, převážně divadelního časopisu Rozrazil navrhl jeho editor Pavel Řehořík a ladně zkombinovat písma se mu ani přes velké nasazení nepodařilo. Revolver Revue (výtvarník a redaktor Viktor Karlík) se svou typickou obálkou je vděčná vlastní tradici, ale ve vnitřní úpravě tápe kdesi mezi solidním konzervatismem a pokleslým plakátovým kýčem. Literární obtýdeník Tvar (Lukáš Pertl) pracuje docela příjemně s osobitými detaily a zachovává si tvář. Výrazně vyčnívá asi jen starosvětsky pojatá literární revue Weles (Leoš Knotek), která velmi dobře a adekvátně sborníkovému mediu pracuje s papírem i použitými písmy…

Zdá se tedy, že redaktoři si pořídili ještě blbuvzdornější grafické programy, než měli k dispozici v minulosti, z největších chyb se poučili a zcela evidentně si oblíbili písma českých autorů, kterých je v jejich časopisech přehršel. Přesto je však u většiny periodik stále zjevné, zda je upravoval poučený amatér, nebo skutečný odborník. A také jejich podoba mimoděk prozrazuje mnohé o tom, kým se cítí vydavatel být, jak vnímá sám sebe a jak vlastně vnímá svého čtenáře.

Vyšlo v (absolutně nejčastěji redesignovaném) literárním měsíčníku Host 1/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu