Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro Listopad 2008

Quid Novi? Quodlibet…!

14. 11. 2008 | 2 komentářů

A cožpak svobodu tisku,
Tu už má přes deset let,
O cenzůře ani vřísku,
Kdo chce, může tisknout hned;
Proto také já již čekám,
Rád bych si co vystačil.
Náklad svůj dám hnedky někam,
Po svatbě bych nestačil.
(Anton Panenka)

Antologie Ivana Wernische „kvodlibet“, mixáž rozmanitých slovesných forem, muchláž naivního básnění i seriózních prozaických textů, vyšla letos tiskem v nakladatelství Druhé město Martina Reinera. Veletučný svazek o čtyřech stech sedmdesáti čtyřech nažloutlých stranách upravil brněnský designér Bedřich Vémola, spojený ponejvíce s již zaniklým Reinerovým nakladatelstvím Petrov, pro které v minulosti zpracoval celou řadu titulů, na jejichž tváři byl vždy vidět osobitý přístup: lapidární grafická zkratka a také zřetelná snaha vyhýbat se slaboduchým klišé.

Jako u mnohých jiných knih mne nejprve upoutalo písmo na titulu, ve kterém jsem už zdálky poznal antikvu Josefa Týfy, jeden z mála báječných produktů složitých padesátých let. Týfova antikva je tedy písmo staré již osmačtyřicet let, ale ještě stále patří mezi proslulé české realizace s širokým ohlasem a nejvyšší mírou originality výrazu zároveň. Na rozdíl od rozličných výstřelků své doby není svébytný výraz písma ani jeho charakteristické detaily na obtíž čitelnosti a užití v knižní sazbě. Ostatně jeho vznik přímo podnítila soutěž na vytvoření původního československého písma pro krásnou literaturu, vypsaná na jaře roku 1959. Písmo je plné zvláštního napětí a kontrastů; na důsledně rovné, monumentální dříky liter (jakoby odvozené z majestátní architektury) jsou napojeny expresivní oblouky a velká kulovitá zrna, jemně barokizující příkrasy, jež vytištěnému textu dávají nezaměnitelný ráz. Snad ještě výrazněji než v základním řezu se virtuozita Josefa Týfy projevuje v omamně životné kurzivě — štíhlé, jiskřivé, rozverné, přesto dobře čitelné a se stojatým řezem dokonale sladěné.

Kladně hodnotím prostou skutečnost, že pro sazbu Vémola vybral právě produkt českého písmaře, který pak s obsahem — vlastně také ryze českým — tvoří ideální soulad. Vždyť u zrodu několika typografických soutěží, které se na začátku druhé půli dvacátého století konaly, stála právě snaha obohatit nuznou výbavu státních tiskáren o nové písmové typy, které by rozšířily paletu vyjadřovacích prostředků tehdejších úpravců o kvalitní soudobé písmo, jež by snad i nahradilo mnohdy opotřebovaný písmový materiál. Dnes je situace pochopitelně jiná — z nebývale široké produkce světových písmolijen může těžit každý, kdo si zaplatí licenci k užití písmového softwaru. Přesto však patří k projevu jakési „národní hrdosti“ a nesnadno popsatelnému pocitu sounáležitosti s důvěrně známým kulturním prostředím, když literaturu českých autorů zprostředkovávají čtenáři litery tak typicky české.

Vydařená Vémolova grafická úprava dokazuje, že Týfova abeceda je vhodná i pro složitěji členěný knižní svazek. V našem případě se jedná o důslednou dvojsloupcovou sazbu, dělenou robustními horizontálními linkami, hvězdičkami, číslicemi, prázdnými řádky i poznámkami pod čarou. Přesto každá dvojstránka přehledně plyne a vyznačuje se příkladnou čitelností. Pouťovou rozmanitost básní, básniček, říkanek, popěvků, kázání i modliteb se podařilo usměrnit do soustavného toku znaků, svislým korytem půlstrany vedenou až k technické části knihy: soupisu literatury a poznámkám. Naneštěstí u nich autor úpravy dvojsloupcový princip opouští, a proto jsou řádky až přespříliš dlouhé na to, aby se četly bez pomocného prstu, vedoucího oko po široké stránce.

Pozornému čtenáři a milovníku rodného jazyka a typografie neuniknou ani některé nedbalostní chyby v sazbě (zejména v úpravě pomlček), jež také poněkud ruší. Výtvarná reprodukce na obálce je dostatečně univerzální, jak to u takto neohraničeného obsahu má být, jen text zarovnaný na střed je na titulu rozmístěn poněkud ledabyle, bez jasného záměru, a pravděpodobně by zarovnání na levý praporek prokázalo dílu lepší službu. Přesto jsem rád, že v Druhém městě vznikají knihy, na kterých je vidět, že se nad nimi někdo zamýšlel, že na nich pracoval rád. A to ve všech fázích díla, nejen při ediční přípravě.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 9/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Záchvaty lidové tvořivosti

14. 11. 2008 | žádné komentáře

Při psaní o převážně vysokých projevech světové kultury bych málem pozapomněl na neskonale inspirativní literární, grafické i jinak umělecké projevy šílenců a pomatenců, kterých je v našem okolí stále dostatek. Tiše, nenápadně (ale o to vytrvaleji) nás zásobují svou tvorbou, přišedší z paralelních světů či minimálně ze sousedních planet. Vesmírní lidé zatím jen okupují zaplivané městské podchody, produkují své poblázněné časopisy a pokleslé náboženské písně, ostatní odvážlivci už však vydávají regulérní básnické sbírky a infiltrují s jejich pomocí mnohá jinak seriózní knihkupectví.

Mušketýrská vyznání

Marie Terezie chtěla si hrát, / jak těžké je s nikým si nezadat, / cítit své tělo, jak chce milovat / a chladná při všech mužích zůstávat

Jako každý měsíc pátraje po knihkupeckých krámech v řadách nových, ještě neohmataných knížek, vybral jsem i tentokrát Mušketýrská vyznání čirou náhodou. Nelituji. První slovo, které vás napadne, bývá většinou nejtrefnější. Bizarre!, zvolal jsem při prvním listování, fantasque!, capricieux!, extravagant!, dralo se mi na jazyk při listování druhém. Mušketýrská vyznání Evžena Josefa Petra jsou zkrátka ve všech ohledech výtvorem amatérské produkce, té typicky lidové tvořivosti, kterou jsem dříve (patrně mylně) odsoudil k přežívání na internetu.

Ale pokrok je nezastavitelný a od té doby, co na knižní trh nekompromisně nastoupila technologie Print On Demand, umožňující každému pisálkovi i každému laickému fotografovi nechat si vytisknout knihu „již od jednoho kusu“, budeme se zřejmě s podobnými produkty setkávat stále častěji. Ten tam je hustý filtr v podobě dobrozdání zkušeného redaktora, nutný k tomu, abyste mohli veřejně publikovat. Dnes už jen stačí sehnat ochotného sponzora anebo investovat uspořenou korunu do vytištění sta anebo dvou set kusů vaší knihy, a celý svět může okamžitě těžit z nesporného důkazu o tom, že demokracie je mocná čarodějka. Tentokrát se jedná o případ první, protože dedikace i závěrečná trojstránková báseň patří pivu Mušketýr a pivovaru Krušovice.

Mušketýrská vyznání

Prýští ze mne síla / a ona je jak víla

Pokud se na vás usměje štěstí jako na mne, za sto třicet devět korun máte postaráno o královskou zábavu na večer a kulturní zážitek navrch, což je při momentálních cenách kinopředstavení jasná volba. Verše Evžena Josefa Petra se totiž vyznačují nebývale originálním frázováním, při kterém čtenáři cukají nejen koutky, ale mnohdy i kompletní bránice:

Krásná, prázdná maska,
vychází ti životní sázka,
farizej ve frázích žije,
ze snažení jiných s oblibou tyje,
dovede vyměnit frak za montérky,
stále se přetvařuje
a umí držet krok,
zvláště ucítí-li tučný obrok…..

Dílo vydalo nakladatelství Pragoline, jež kromě bohulibé vydavatelské činnosti prodává PVC tašky a gravíruje štítky, ale bez uzardění by mohlo — s ohledem na progresivní design logotypu — provozovat také menší autodopravu. Veršovánky upravilo Grafické studio JIM, které si zachovalo tvář — kombinuje pouze čtyři řezy písma. Nejraději z nich mám romantizující skript užitý v paginaci, dokonale lahodící s tužkovými kresbami smutného bělouše, spící krásky a líbající se dvojice.

Mušketýrská vyznání

Pod Vyšehradem / dřímá svůj sen / Horymír s Šemíkem

A to mi právě včas připomíná, že uchvacující výtvarný doprovod Petrových veršů zasluhuje nebývalou pozornost. Ilustrace „malířky Alexandry Hejlové“ mi svým technickým provedením půvabně připomínají pravidelné návštěvy lidové školy umění v druhé půli osmdesátých let. Obrázky jsou dokonale zaměnitelné s neumětelskými tužkovými nápodobami milostných plakátů vytržených z časopisu Bravo Girl či jemu podobných. O to větší bizarre je text v medailonu paní Hejlové, ve kterém se například píše, že „maluje něžné obrazy něžných vztahů mezi mužem a ženou“, „krajinky, západy slunce, hudební témata“ a že „na jaře by Sandra měla vystavovat v Káhiře pro královské rodiny“. Inu, hodně štěstí za hranicemi! To mně osobně nejvíce konvenuje obrázek něžného vztahu mezi mužem a ženou, na kterém je vypodobněna rozvášněná dáma sedící na nahém pánově klíně.

Zkrátka a dobře, dnes už jedině mimoproudá činnost, jedině obrodné snahy autorů oproštěných od mantinelů příčetnosti, vědění a umu nás mohou vytrhnout z letargického přijímání produkce, jež ničím nemůže šokovat. Jako postupná eroze, rozkládají strnulý stav věcí a zkostnatělých postojů. Teprve mohutná exploze tvůrčího ducha jest univerzálním zaklínadlem všelidové, všeprostupující tvořivosti!

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 8/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu