Typofilos

Jsou knihy krásné, výpravné, vytištěné na drahých a neekologických papírech, plné brilantních obrazových reprodukcí, které si přímo říkají o pozornost, často až opulentní co do užitých výtvarných a technických prostředků. A pak jsou také knihy nenápadné, ty, které svou krásu projeví teprve při meditativním čtení pod lampou. Texty Jindřicha Štyrského, jež pro nakladatelství Argo upravil Luboš Drtina, spadají jednoznačně do kategorie druhé. Ze záplavy výtvarných publikací jsem je vytáhl takřka intuitivně, v očekávání plnohodnotného zážitku… Kniha — ač na první pohled velmi vydařená — nakonec je i není zvláštní, tak trochu má i nemá vysoké kvality. Záleží, jak se to vezme a jak moc jste hnidopich.

Poloplátěná vazba s titulem vyvedeným ražbou dává vzpomenout na úpravu obvyklou v minulých desetiletích.

Už z principu se v řadě anonymních titulů s líbeznou fotografi í na obálce bude vyjímat křehká grafická úprava, zvláště když namísto pozlátka lesklé laminace papírového přebalu, který se i při šetrném používání časem poničí, přebal vynecháte a zvolíte staromódní poloplátěnou vazbu. Když už staromódní, pak jedině v nejuctivějším slova smyslu, protože to je ta nejušlechtilejší úprava, kterou můžete titulu dopřát. Namísto obvyklého potažení celého knižního bloku papírem je přes hřbet a část předního i zadního lepenkového přířezu přilepen pás knihařského plátna. Toto řešení ovšem poněkud zvyšuje náklady, obvykle totiž musíte vyrobit též knihařský štoček, kterým se na hřbet provede ražba textu metalickou fólií anebo barvou. V případě Štyrského Textů použili tiskaři štočky dva; kromě hřbetu jsou jméno autora a titul knihy vyraženy i na přední straně vazby — je to řešení hezké i na dotek příjemné.

Proložený tučný řez v titulcích bývá obyčejně doménou literatury spíše pokleslé.

Knihou provázejí dvě česká písma. Titul a také předěly (vymezené vždy dvěma letopočty) jsou vyvedeny písmem Vafle Marka Pistory. Poměrně bezkrevnou titulkovou abecedou, kterou znají čtenáři časopisu Reflex, abecedou odkazující nejvíce na Deutsche Industrie Norm — typografii německých dálničních tabulí. Font RePublic, užitý pro sazbu veškerého textu, je oživením poznávacího znamení někdejšího Rudého práva, novinového písma Public z roku 1955 od autora Stanislava Maršo. Po letech písmo přepracoval Tomáš Brousil; odstranil kresebné nedostatky, rozšířil abecedu o podporu moderních typografických funkcí, jakými jsou malé kapitálky, zlomky a speciální znaky. Písmo je přísné, robustní, poněkud geometrizující a repetitivní v užitých výtvarných formách.

Vyznačování malými kapitálkami má smysl jen tehdy, použijeme-li kapitálkový řez, ne zmenšené verzálky.

Teprve (a právě) v knižní sazbě se projevuje hlavní nedostatek Maršova konceptu i pochybení v úsudku úpravce. (Re)Public je zjevně nevhodný pro texty delší než plocha novinové stránky. V knize čítající 248 stran se bez varování proměňuje v monolitickou texturu, postrádá výraznější rozlišení šířek jednotlivých liter i živost tvarosloví, které čitelnosti delších textů prospívá. Zvlášť tehdy, když je sazba kompresní a postrádá citlivější řádkový proklad, krok zřejmě nutný k tomu, aby měl svazek ekonomicky přijatelný počet stran. Kurziva dost dobře neplní svůj účel — vyznačovat. Má poměrně malý sklon a rozdíly v kresbě jednotlivých znaků oproti základnímu řezu nejsou dle mého názoru dostatečně markantní.

Od zkušeného knižního grafika (Drtina je odborným asistentem ateliéru Tvorba písma a typografie na VŠUP v Praze) očekáváme zákonitě důraz na drobné písmové detaily. V tomto ohledu je úprava zklamáním. Užívá kupříkladu úpadkový typografický projev — proložený tučný řez v úpravě titulků. Možnosti moderních fontů jsou nevyužity. Ačkoliv RePublic obsahuje speciální číslice pro sazbu indexů, tmavostí i velikostí dokonale lahodící se základním textem, autor úpravy používá číslice vzniklé zmenšením výchozích textových; v sazbě malé, světlé a nevýrazné. V úpravě poznámek u paty stránky, kam se naopak číslice v textové velikosti hodí lépe, sází horní indexy — číslice jsou titěrné a téměř nečitelné. Podobný problém se projevuje u popisků obrázků. Namísto pravých malých kapitálek v sazbě jmen autorů volí Drtina zmenšené verzálky, světlé, rušivé. Citlivý úpravce neopomene ve verzálkové sazbě a u verzálkových číslic posunout pomlčku do vertikálního středu znaků, v tomto případě není podobnému vyladění sazby, jež dává zainteresovaným neklamné znamení o erudici typografa, věnována pozornost. A je to velká škoda a promarněná příležitost, protože jinak je na členění svazku a celkové koncepci vidět zručnost i um autora.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 7/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

S velkým zájmem jsem dnes rozečetl článek Michala Rydvala v A2 číslo 36, věnovaný mimo jiné problematice probíhajícího bienále grafického designu, ale čím déle jsem se mu věnoval, tím více mne nadzvedával ze židle. Nic proti tomu, že autor volí silně konfrontační tón, dopouští se ale řady dezinterpretačních výroků, polopravd a vágních tvrzení, která vydává za objektivní stanoviska.

Podezírám jej, že letošní bienále vůbec nenavštívil, protože výstavám grafického designu vytýká věci, které právě na letošním Bienále Brno výtky nezaslouží. Pro účast na přehlídce totiž není potřeba určit obecné téma, na které se grafici snaží našroubovat své práce, protože ona přehlídka je letos vymezena jen okruhem designérských disciplín: grafický design, písmo a ilustrace v knihách, časopisech, novinách a digitálních médiích. Bez jakéhokoliv dalšího omezení. Stejně tak se až na několik výjimek nevyskytují publikace, kterými nelze listovat, ba právě naopak. Stovky knih a časopisů jsou rozprostřeny ve výstavním prostoru, bezvýhradně přístupné všem zájemcům o důkladné prozkoumání.

Vážněji než věcné nedostatky Rydvalova textu však vnímám jeho naříkání nad úrovní českého designu obecně. Vždyť přece nejen ten náš zlatý český design je pragmatický, efektní, přizpůsobivý — toto všechno jsou symptomy doby, nezbytné průvodní jevy současného světa, v němž vládne blahobyt a ve kterém pro hlubší sdělení nezbývá místo zkrátka proto, že naše životy jsou o mnoho snadnější a pohodlnější než kdykoliv předtím. Rydvala vnímá negativně vytrácení textu z designu, absenci interpretace. Jenže užitá grafika není a nikdy nebyla volné umělecké dílo, neživotný výstavní exponát z muzea, opatřený názvem, vročením a vysvětlujícím komentářem či dokonce katalogem. Veškerý současný design je (měl by být) podmíněn svým účelem; a bez účelu přirozeně ztrácí veškerý smysl. Každý jeden plakát, kniha nebo obal musí obstát sám o sobě, protože ten, komu je produkt grafického designéra určen, jej bude prohlížet, číst, používat. Musí to být smutné zjištění, narušující romantické ideály o uspořádání světa, ale užitá grafika je a i nadále bude závislá na zadavatelích a jejich osobních cílech. Umělecké pojetí grafiky tak má předem vymezeno jen úzký manévrovací prostor, přesah do konceptuálního umění je spíše kratochvílí, nikoliv nezbytností. Výstava Práce z Marsu na minulém brněnském bienále představila experimentů a prací nezávislých na osobě zadavatele zvenčí víc než dost.

Autor si v textu klade spoustu řečnických otázek, ale s odpověďmi si evidentně neví rady, sám ani žádná řešení nenabízí. Vzniká u nás opravdu tak málo autorských a odvážných realizací?, ptá se naoko dětinsky. Vzniká u nás přesně tolik odvážných realizací, kolik jich naši klienti unesou, na které oni sami mají odvahu. Stejně jako autor se domnívám, že grafický design u nás je nedospělý. Důvodem ale nejsou nedospělí designéři — ti mají výborných nápadů nepřeberné množství —, nýbrž české klientské prostředí, které ještě neuzrálo k tomu, aby tvůrčí experiment považovalo za nutnou součást svého fungování. Protože je to především odvaha klientů a jejich osobní a finanční risk, který alespoň čas od času umožňuje realizovat neotřelé myšlenky.

Otištěno v A2 č. 37/2008.