Lettrismus: písmo, gesto, znak, umění (1/2)

Lettrismus je fascinace písmem. Jeho plynutím, obnaženými tvary liter, dynamikou slova, okamžitým akcentem, kontrapunktem, pronikavým výkřikem nebo naopak lyrickou strukturou, již vytváří. Písmo, zvláště to užité ve volném výtvarném umění, má nesčetně podob, tak jako psát či tisknout lze na tisíc způsobů. Od exaktní kresby ostrým perem přes kaligrafování měkkou stopou sobolího štětce, otisk matrice odlité z písmoviny, stříkání skrze šablony, rytí a škrabání až po techniku koláže anebo dekoláže.

Jan Puni - Systematicko-dadaistická kompozice (1918)

Jan Puni – Systematicko-dadaistická kompozice [1918] (detail) celá reprodukce

Písmo je inspirativním zdrojem řady umělců zřejmě pro mystérium výrazu, svrchované přetavení vyřčené skutečnosti do sumáře abstrahovaných znaků. Ale stejně tak nás láká samotnou svou výtvarnou kvalitou, kterou jí propůjčuje osoba autora-grafika, malíře, kaligrafa, namnoze i za přispění mechanických pomůcek nebo principu řízené náhody.

Lettrismus je též nezvladatelnou obsesí písmem – a jako takové jí není cizí vášeň ani hravost, přísná geometrie ani neurvalost, protože oproti lapidárnímu tahu štětcem může být samou o sobě plnohodnotným nositelem významu, dávat dílu zcela nový kontext, stát se jeho završením. A nebo jen, chceme-li, skromnou součástí, nahodilým služebníkem ve službě vyššímu výtvarnému záměru. I když se vlastně s propojením písma a obrazu setkáváme odpradávna, už v pravěkých dobách, kde stylizovaný obraz na jeskynní stěně byl zároveň písmem primitivního člověka, k jeho vědomému začlenění coby obrazotvorného výtvarného prvku, přesněji řečeno začlenění fonetického písma bez vizuální vazby na svůj původní (fyzický) význam, dochází poprvé výrazněji ve středověku, kdy v podobě bohatě zdobených iluminovaných iniciál doprovází tehdejší církevní spisy a stává se mnohdy také jedinou ilustrací knihy.

Raoul Hausmann — Elasticum (1920)

Raoul Hausmann — Elasticum [1920] (detail) celá reprodukce

Od prvních pokusů ve století devátém, jež postupně vykrystalizovaly do vypjatého – zejména rostlinného – ornamentu, po poučené epigonství klasicismu století sedmnáctého, které rádo dávalo na obdiv virtuositu rozmáchlé kresby ostře seříznutým perem. Avšak až na počátku dvacátého století našeho letopočtu dochází k opravdovému, razantnímu proniknutí typografie do oblasti (euro-amerického) volného výtvarného umění. Nejprve do kubismu, následně pak do futurismu, dada, surrealismu, abstraktního expresionismu i pop-artu, až se nakonec stala naprosto samozřejmou municí moderního umělce; další pestrou barvou na malířově paletě, rydlem grafika, dlátem sochaře, výtvarným zosobněním myšlenky.

Antoni Tàpies — Svoboda (Libertat) (1988)

Antoni Tàpies — Svoboda (Llibertat) [1988] (detail) celá reprodukce

Průkopníci

Těsný vztah obrazu a písma lze pozorovat souběžně v oblasti výtvarného umění a vizuální poezie. Překotný vývoj v umění a ve společnosti na počátku dvacátého století s sebou přinesl touhu po boření stávajících hodnot, které se již jevily vyčpělé a nic nepřinášející. Guillaume Apollinaire vydává roku 1918 sbírku Calligrammes, v níž spájí slova do nového obrazového celku, a takto vzniklý kaligram (Eiffelova věž, kůň, déšť) rozšiřuje textovou složku básně o její obrazový ekvivalent. Italský básník Filippo Tommaso Marinetti přinesl futurismu přelomový manifest Osvobozená slova, dadaismus popustil otěže spontaneitě, náhodě a destrukci jazyka. Do moderního výtvarného umění vstoupila litera stejně rázně. Georges Braque začlenil v roce 1911 do obrazu Portugalec několik šablonových verzálek a číslic a zároveň tak utvrdil modernismus kubistického smýšlení hledajícího inspiraci v aktuálních technických výdobytcích, jako byla fotografie, film, reklama… Zanedlouho nato proniklo písmo do maleb Pabla Picassa (Zátiší s novinami a houslemi) či do figurálních námětů Michaila Larionova – a už ve dvacátých letech ovládla svérázná typografická kompozice celou plochu obrazu v díle ruského avantgardního umělce Ivana Puniho (známého též jako Jean Pougny).

Jean Dubuffet — Cantalský hotel (1961)

Jean Dubuffet — Cantalský hotel [1961] (detail) celá reprodukce

Pojem lettrismus se objevuje poprvé v polovině čtyřicátých let v pařížském hnutí kolem básníka Isidora Isoua, v hnutí, jež razilo myšlenku propojení písma a obrazu programově – jako ryze intelektuální podobu umělecké produkce, tvořenou s vědomím šíře kulturně-společenského záběru písma, psaní, vazeb mezi textem, myšlenkou a jejich autorskou interpretací. Francouzský lettrismus spolu se svými předchůdci nebo současníky (Apollinaire, Marinetti, Picabia, Klee, Artaud…) měl potom nepochybně nemalý inspirační vliv na zformování nové poezie let padesátých a šedesátých, kterou nazýváme konkrétní poezie, poezie nového vědomí nebo povšechným výrazem experimentální poezie, jenž asi nejlépe vystihuje celou oblast inter-mediálního prolínání (písmo, obraz, zvuk, prostor).

Raoul Hausmann, berlínský dadaista, básník, fotograf a teoretik, je tvůrcem množství fotomontáží a koláží, v nichž má písmo nezaměnitelnou úlohu básnického fragmentu, stejně tak jako u Hanah Höchové. Netajený, doslova hravý údiv nad kvalitou doslova vrstevnaté písmové skladby se projevil u Kurta Schwitterse, předního německého dadaisty s neutuchajícím zájmem o malbu, poezii, sochu, instalaci i zvuk. Mnohotvárnost písma v jeho četných kolážích vycházela většinou z předmětů denního užívání – znovunalezených dopisů, osobních poznámek, kalendářů, jízdenek, hracích karet apod., přičemž výsledný tvar, ten pestrý sediment každodennosti, prostoupený střípky z intimity soukromého života, tvoří překvapivě barvitý záznam zdánlivé všednosti. Ovšem experimentování s literami nebylo cizí ani surrealistům – vzpomeňme alespoň Mana Raye nebo monumentální nápis z obrazu Umění konverzace, jak jej namaloval René Magritte.

Jan Kotík — Písmo (1962—1963)

Jan Kotík — Písmo [1962—1963] (detail) celá reprodukce

Gesto je výraz

Říká se někdy, že hrůzy druhé světové války vytvořily živnou půdu pro následné umění zoufalství a negace. Ať už je to tvrzení pravdivé, či není, od počátku padesátých let se vzedmul enormní zájem o depresivní, monotematická plátna mající tendenci stávat se bitevním polem rychleschnoucích nitrolaků, bojovými zákopy uhnětenými z vysokých zemitých struktur a neurvalé pastózní malby. Přímo do ohniska onoho zájmu se namísto zobrazované skutečnosti dostal proces malby coby autonomní výtvarná hodnota, svazující figurace ustoupila okamžitému gestu, jakoby narychlo zmrazenému ve dvoj- nebo trojdimenzionálním prostoru. Gestu, které říká: tady jsem! Vytržení moderního umění ze zaprášeného dogmatismu je pro jeho tvůrce vždy nesmírně ozdravné. A v době, kdy je dovoleno vše, se odmyká takřka bezmezný prostor pro tvůrčí experiment a hledání nové tvářnosti. Určujícím inspiračním motorem proto může být i domněle bezvýznamná skvrna nebo prostý tah štětcem…

V tomto období se na scéně doslova zjevil španělský malíř Antoni Tàpies. Po surrealistickém období čtyřicátých let se jeho tvorba stala do značné míry směrodatnou pro kvapem nastupující neformální umění. Opojení tahem, trámovitá skriptura, ba i barva v úloze nositele výrazu, to jsou podstatné prvky, jež nezapřou jiskru zažehnutou krásou kaligrafie, písmařství. V centru dění je tedy znenadání znak, plnohodnotná umělcova signatura povýšená na hlavní námět obrazu. Prudký příklon ke kvalitě psaného gesta je více než patrný též u jeho současníků – amerických abstraktních expresionistů, jakými byli Franz Kline nebo Jackson Pollock – či u německého Francouze Hanse Hartunga. Kline a Pollock při zpětném pohledu představují pomyslný vrchol gestické malby, zatímco třetí jmenovaný pozvedl malířskou črtu, živoucí snopy měkkých tušovitých čar, do podoby čarokrásné lyrizující abstrakce.

Miroslav Šnajdr — Tabule hry (1967)

Miroslav Šnajdr — Tabule hry [1967] (detail) celá reprodukce

Ale byli to i Pierre Soulages, Henri MichauxGeorges Mathieu, již propadli obdobnému kouzlu. Ostatně Francie druhé poloviny dvacátého století byla na postavy světového formátu skutečně bohatá. Kupříkladu Jean Dubufett, pozoruhodný samorost, vytyčil svou výtvarnou a literární tvorbou nové
hranice, když hledal inspiraci ve výtvarných projevech dětí a duševně chorých jedinců. Jeho rozsáhlé malířské a sochařské cykly i teoretické dílo jsou potom důkazem o nezlomném osobním přesvědčení a vytrvalé touze po novátorství. V okamžiku, kdy se stalo námětem Dubuffetova díla město přeplněné bizarními figurkami, pronikla naprosto samozřejmě do obrazů i barvotisková typografie francouzských ulic, opilecky rozmělněná v hluku obchodů, škol, kaváren, lidí, automobilů…

Za formální uzavření principu gesta v obraze lze zřejmě považovat minimalismus děl, která vytvořil od konce padesátých let prostým proříznutím plochy plátna Lucio Fontana, jenže to už se vlastně dostáváme kamsi mimo hlavní oblast našeho zájmu. Padesátá a šedesátá léta byla plodná na zářné příklady svérázného abstraktního expresionismu také v Čechách a na Slovensku. Zvláště v oblasti hmotných struktur, vystupujících agresivně z plochy obrazu, dosáhli Čechoslováci mistrovství. Bylo tedy jen otázku času, kdy si najde písmo a znak cestu i do jejich tvorby.

Jacques Mahé de la Villeglé — Avenue de la Motte-Piquet, Paris XVe (1961)

Jacques Mahé de la Villeglé — Avenue de la Motte-Piquet, Paris XVe [1961] (detail) celá reprodukce

Mezi těmi, kteří psali do povrchu malby, byl Jan Kotík jedním z prvních. Svým expresivním malířským přístupem, jak jej deklaroval tvorbou šedesátých let, se zařadil po bok západním hvězdám jako Wols, Emilio Vedova, Willem de Kooning anebo Achille Perlili. Zvýšenou pozornosti si ale zaslouží Kotíkův obraz Písmo (1962–1963), v němž se na jednom místě stýkají střepy neurovnaných myšlenek, vaginální tematiky a prostých hesel s ultimativním obsahem (láska, skála, amor, ne, …). Existenciální podtext měly obrazy z cyklu Dekretů, Zpráv, Událostí a Rozsudků, na nichž pracoval od roku 1959 Jiří Balcar a v nichž mu sloužilo písmo anebo jeho skripturální základ k podpoře kafkovského pocitu absolutního odcizení jedince – bez vlastního přičinění uvrženého do osidel obludného systému, trestajícího nemilosrdně každou lidskou odlišnost. Protipólem Balcarovým by mohla být tvorba Miloslava Šnajdra, po několik let prostoupena bezprostředními zásahy jeho malého syna, který do barevné pasty ryl hřebíkem linie, postavy a písmena podle toho, v jaké fázi dětského vývoje se právě nacházel (Tabule hry, 1967). Výsledek bezprostřední dětské hravosti, pro mne za mne i korigované zásahem dospělého umělce a vznikající v období zasvěceném pesimistické malbě, snad ale ani negativní být nemůže.

Vznik a zánik reklamní kultury

V opozici k úvahám nad bytím člověka, jak je nechali svými obrazy prostupovat expresionisté, nachází se pop-artové opojení masovou kulturou, osobnostmi populární hudby, barevné módy, nehasnoucích neonů a trendů v bydlení. Pop-art přenesl davové šílenství, kulturní, náboženské, politické modly i bezvýznamné reklamní produkty a prosté předměty každodenního užívání na plátna obrazů, přímo pod blyštivé reflektory výstavních sálů. Písmo v nejprůzračnější podobě vůbec známe dnes z produkce Roye Lichtensteina, který brakovou komiksovou literaturu nabitou neporazitelnými hrdiny s ostře řezanými rysy a neodolatelnými kráskami plavých zvlněných vlasů vyzvětšoval na monumentální formáty, zhusta včetně autotypického rastru, tolik příznačného pro techniku ofsetového tisku, jíž se hrdinské příběhy realizují podnes. A samozřejmě též včetně charakteristických bublin s banálními texty.

Roy Lichtenstein — Vicki (1964)

Roy Lichtenstein — Vicki [1964] (detail) celá reprodukce

Robert Rauschenberg dokázal do svých maleb, koláží i asambláží vměstnat prakticky cokoliv od fotografie prezidenta či kosmonauta po novinové výstřižky anebo reprodukované nápisy, zvláštní kapitolou je pak Andy Warhol a jeho široký námětový rozsah, v němž také písmo mělo nezastupitelnou úlohu – symbolizovalo jeden ze stěžejních nástrojů reklamního průmyslu, jímž se tolik inspiroval. S Warholem se od počátku semdesátých let významně přátelil i Jean-Michel Basquiat, na některých dílech spolupracovali a vzájemně se ovlivňovali. Do výtvarného dění se zapsal zpočátku jako tvůrce pouličních graffiti, tuto zkušenost potom zúročil v tvorbě, která byla postupně uznána i teoretiky umění.

Reklama mohla inspirovat skutečně různě, jak dokazují už v padesátých letech autoři „nového realismu“ (François Dufrêne, Jacques de la Villeglé, Mimmo Rotella nebo Raymond Hains). Z tohoto období se nám dochovalo množství inspirativních děl, která vznikala seškrabováním nesčíslných vrstev z plakátovacích ploch, odebíráním jednotlivých elementů namísto jejich vrstvení, jak známe z techniky koláže. Vzniká tak protiklad koláže – dekoláž. Útržky písma, obrazu a barev, prolínané skrze jednotlivé vrstvy, dávají na obdiv jedinečnou kvalitu. Mezi zástupy tvůrců, kterým bylo písmo pouze jedním z mnoha dostupných výrazových prostředků, existují přece jen výjimečné příklady toho, kdy se z něj stalo když ne přímo jediné téma obrazu, tak alespoň zcela zásadní prvek provázející celou jejich výtvarnou dráhu coby zřetelná stylotvorná konstanta. Dovolím si proto věnovat se některým z nich o něco více než v dosavadním, nutně zběžném, přehledu…

Komentáře (2)

  • Ahoj Martine, nebude Ti vadit když použiji část Tvé recenze v mé galerii?
    Né, že bych neměl svůj vlastní výklad toho co lettrismus je, ale líbil se mi úvod a to seznámení se s tímto druhem umění. Na můj vkus sice používáš příliš cizích slov, což může nezainteresovaného a neznalého čtenáře trochu mást a od textu odradit, ale jinak je to pěkný.
    Díky, že sis s tím dal takovou práci.
    Jakub

  • Dobrý den rád bych šel na školu NÁVRHÁŘ PÍSMA ale za 1). nevím jestli je taková škola.
    2). nevím jaké jsou potřeba předměty.
    3). mám své písmo GRAFFITI ale zabývám se už i jiným písmem. Mohl byste my odepsat na tuto emailovou adresu romcaseidl@seznam.cz. Děkuji a naschledanou

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky