Typographie, grafika, čeština et cetera


Češi reprodukující aneb Letmý exkurs do tiskových metod

9. 4. 2007

Nenapadá mě žádná jiná oblast lidského konání, kde by Čeští rodáci ovlivnili natolik světový vývoj, jako tomu bylo u vynálezů a zdokonalování reprodukčních tiskových technik. Zvyšující se kvalita papírů, náklady knih a periodik, vznik fotografie a potřeby reprodukování výtvarných děl si vyžádaly rozvinutí reprodukčních tiskových technik. Přestože se pro barevné reprodukce v tiskovinách užívá v dnešní době prakticky výhradně metoda ofsetového tisku, z historie známe několik dalších metod, z nichž některé, ač vysoce kvalitní, byly nakonec postupným vývojem a nároky na rychlost a flexibilitu vytlačeny. Je to trochu škoda, poněvadž každá z nich měla své neopakovatelné kouzlo a charakter.

Způsoby tisku jsou v zásadě čtyři. Tisk z výšky, z hloubky, z plochy a skrze síto. Nejstarší z nich je tisk z výšky, kdy tisková plocha je vyvýšena nad ostatní části tiskové matrice. Princip stejný jako u linorytu, který jste určitě zkoušeli ve škole — netisknoucí části plochy se většinou mechanicky (rytím, řezáním) vyhloubí, na vyvýšená místa se naválí tisková barva a následně otiskne na papír. Touto technikou však není možné reprodukovat složitou polotónovu grafiku, a tak bylo třeba hledat jiné postupy a jiná řešení.

Alois Senefelder a litografie

Věnování Senefelderovy Učebnice kamenotisku, komb. litografie, 1818

Věnování Senefelderovy Učebnice kamenotisku, kombinovaná litografie, 1818

Vynálezce litografie pocházel z Prahy. Narodil se v listopadu 1771 v rodině herce Petra Senefeldera. Během studií práv pokukoval Alois po divadelní kariéře, která jej nakonec dovedla k převratnému vynálezu tisku z plochy, když se pokoušel o levné rozmnožování divadelních her, které napsal. Přeskočíme-li nespočet marných pokusů, podařilo se mu nakonec — částečně dílem náhody — vymyslet zcela nový způsob, který je založen na odpuzování mastnoty a vody.

Na litografický kámen ze solenhoferského vápence se provede mastnou křídou nebo tuší pozitivní kresba. Povrch kamene se zaleptá kyselinou dusičnou ve vodním roztoku arabské gumy, což má za následek zvláštní vlastnost: je-li kámen vlhký, odpuzuje mastnou tiskařskou barvu na nepokreslených místech a kresbu naválenou barvou lze otiskovat na papír.

I přes mnohé životní peripetie dokázal Senefelder techniku v následujících letech nebývale rozvinout. Je autorem prakticky všech známých litografických variant — stříkané litografie, rytiny do kamene, autografie na křídový způsob i litografie vícebarevné. Sám navrhl několik typů tiskových strojů a principem metalografie, plošného tisku z kovové desky, položil základ modernímu ofsetu.

Nástěnný kalendář

Nástěnný kalendář, šestnáctibarevná litografie, Haase, Praha

Je nabíledni, že technika, kterou bylo možno psát na litografický kámen a přímo z něj otiskovat, našla své uplatnění v reprodukování písma. Značnou výhodou byl fakt, že autor textu nebyl omezený z písmoviny odlitou matricí, mohl tedy vyrovnávat snadno vnější světlosti jednotlivých písmen, libovolně písmena k sobě vázat a vzájemně propojovat, kaligrafovat svobodně špičatým nebo seříznutým perem, což však, pravda, vyvrcholilo v některých případech písmy neukázněných mravů a přebujelými barokizujícími tendencemi tehdejších písmařů. Zářným příkladem jsou vzorníky Jeana Midolle; zmiňme alespoň kuriosním stromovím písma přeplněný Abecedaire forestier (Lesní slabikář).

Karel Klíč a heliogravura

Dobrým východiskem pro reprodukování jednobarevných polotónových předloh byla technika tisku z hloubky, kdy do mechanicky (rytí, zrnění, škrábání) nebo chemicky (leptání) vyhloubené kovové desky se vtírá měditisková barva a tlakem válce otiskuje na navlhčený papír. Ve volné grafice umožnila tato metoda rozvinout množství originálních a působivých technik (suchá jehla, čárový a zrnkový lept, krejónová manýra, rezerváž…), jejichž existence připravila živnou půdu pro využití v průmyslové výrobě.

V roce 1852 objevil britský fotograf William Henry Fox Talbot nerozpustnost osvětlené chromované želatiny ve vodě a na tento objev navázal malíř, grafik a karikaturista Karel Václav Klíč svými experimenty s přenesením fotografie na měděnou desku. Spojil dohromady techniku akvatinty a Talbotův objev, aby tak dal vzniknout heliogravuře — doslova rytině světlem. Na měděnou desku rozptýlil rovnoměrně jemná zrnka syrského asfaltu, která na ni přitavil nahřáním nad kahanem. Na takto vzniklý rastr nalil vrstvu želatiny, zcitlivěnou vůči světlu dvojchromanem draselným, po zaschnutí želatiny přiložil na desku fotografický negativ a prudce ji osvítil. Ponořením do vlažné vody se grafika „vyvolala“ — voda odplavila neosvětlená místa a vytvořila na tiskové desce reliéf, který se dále leptal chloridem železitým. Výsledkem byla deska s různými stupni vyleptání, vhodná pro vysoce kvalitní tisk fotografií a polotónových předloh obecně. Klíč později ve své práci pokračoval v Anglii a krom toho, že nahradil vrstu asfaltu čtvercovou hlubotiskovou mřížkou, použil pro přenesení předlohy pigmentový papír a dočkal se ve světě značného uznání a rozšíření svého objevu.

Jakub Husník a světlotisk

Dvoustrana Gutenbergovy 42řádkové bible z roku 1455

Dvoustrana Gutenbergovy 42řádkové bible z roku 1455, světlotisk, 1955

S utvrzováním želatiny souvisí i nejdokonalejší z technik, světlotisk, fototypie či klihotypie, ačkoliv se řadí mezi metody tisku z plochy. Na skleněnou tiskovou desku se nanese tenká vrstva směsi želatiny, bílku a vodního skla, na niž se po zaschnutí nalije chromovaná želatina a usuší ve světlotiskových kamnech při teplotě 40—45 °C. Na želatině se vytvoří tiskové zrno, na něž je možno pod světlem nakopírovat negativ. Deska se následně umístí do studené vody, která odplaví neosvětlenou vrstvu, roztok glycerinu s vodou pak způsobí nabobtnání méně osvětlených a ne zcela zatvrdlých částí tiskové matrice. Nabobtnalá místa přijímají hůře barvu než místa světlem zcela utvrzená, což umožní tisk dokonale odstíněných polotónů. Hlavní výhoda a největší kvalita tkví v tom, že deska nemá prakticky žádný rastr, a tak nedochází přenosem ke snížení kvality otisku, jako je tomu u ostatních metod.

Problém s dokonalým upevněním želatiny na tiskovou desku vyřešil kolem roku 1869 právě český malíř Jakub Husník, od kterého však myšlenku odkoupil mnichovnský fotograf Josef Albert, po němž je vynález znám a patentován jako albertotypie. Smůla pro světlotisk je ta, že tisk je poměrně pomalý, želatina vydrží maximálně 2000 výtisků, přičemž je úspěšnost tisku závislá i na vlhkosti prostředí. Neobstál proto v nastalé konkurenci, i když zejména barevné světlotiskové reprodukce a faksimile se pyšnily na svou dobu špičkovou obrazovou kvalitou.

Kašpar Hermann a ofset

Litograf narozený roku 1871 v Kynšperku nad Ohří pracoval ve Spojených státech jako tiskař. Při snaze o zrychlení tisku na knihtiskových lisech vymyslel přenosný gumový válec, který přejímá barvu tiskové formy a otiskuje ji na papír, v roce 1904 navrhl první ofsetový stroj pro knihtisk a po návratu do Evropy vynalezl i stroj pro současný tisk lícní a rubové strany papíru na rotačním stroji s nekonečným pásem papíru, který byl postaven roku 1912.

Tak až si budete někdy listovat ve starší knize se světlotiskovými přílohami, vzpomeňte v dobrém na Jakuba Husníka. A až na vás zase při otevření poštovní schránky vypadne hromada reklamních letáků, můžete zplna hrdla proklít Aloise Senefeldera. A Kašpara Hermanna k tomu. :)

Literatura

  • Senefelder a polygrafie dneška: Kolektiv (SNTL, 1971)
  • Grafické techniky: Aleš Krejča (Aventinum, 1994)
  • Slovník a receptář malíře-grafika: Jan Rambousek (SNKLHU, 1953)

21 komentářů k článku „Češi reprodukující aneb Letmý exkurs do tiskových metod“

  1. Jakub Krč tvrdí:

    Posílám na tyhle stránky povinně své studenty, jsou lepší a lepší (stránky a pak díky nim i studenti :). Díky.

  2. Martin Pecina tvrdí:

    Jakube, začal jsem se teď vážně červenat. Dík. :)

  3. jirka /zou tvrdí:

    Zdravím Vás a také děkuji.

  4. David Březina tvrdí:

    Moje otázka je myslím jasná. Jsi si jistý, že vícebarevnou litografii vymyslel Senefelder? Jaký o tom máš doklad?

  5. Martin Pecina tvrdí:

    Rambousek pod heslem Senefelderovy vynálezy píše:

    > Roku 1807 užíval již tónovou litografii, zřejmě na přechodu k litografickému barvostisku, o který se rovněž pokoušel v roce 1808.

    A dále pod termínem Tónová litografie:

    > …je provedena v několika tónech, tištěných s několika kamenů, a to zrněných i hladkých, čímž docilovali někdejší litografové malebných efektů.

    Rambousek ještě používá ten archaický termín Chromolitografie, z hesla cituji:

    > Vícebarevná litografie nakreslená ručně. Jedním z prvých chromolitografů byl G. Engelmann, který zaváděl kamenotisk ve Francii. Již roku 1837 zhotovil své prvé velmi zdařilé chromolitografie. jeho syn Jan postup rychle zdokonalil.

    V podstatě se to má tak, že Senefelder stanovil základ vícebarevného tisku, který potom další mužové silně rozvinuli. Například použitím tangýr, želatinových blan s různými strukturami, které otiskovali na kámen, aby dosáhli rychle a jednoduše šrafur a ornamentálních ploch, použitím fotomechanického způsobu přenosu motivu, nebo zdokonalením strojů a jejich soutisku.

    Ostatně Senefelder nebyl sám schopen složité vícebarevné litografie vytvořit, poněvadž mu k tomu scházela značná výtvarná zkušenost, bez které to nebylo tehdy možné provést.

    Litografickým barvotiskem se pak myslí první pokusy o vytvoření barevných výtažků, jak je známe dnes. Ty se ale plně rozvinuly až po nástupu fotografie.

    Engelmannovi patří dík za rozšíření litografie mezi přední umělce své doby a za vydání odborných příruček (Manuel du Dessinateur litographe [1822] a zejména Traité théorique et pratique de lithograpie [1840], v níž popsal svá zdokonalení jednotlivých technik). Viz Senefelder a polygrafie dneška.

  6. David Březina tvrdí:

    Je rozdíl mezi tónovou a chromolitografií (vícebarevnou litografií) v tom, že ta první tiskne tóny stejné barvy, kdežto ta druhá je soutisk více barev? Přijde mi jako by tam byl ještě nějaký další rozdíl, protože jinak je to dvojí název pro totéž. V každém případě ale asi nejde tvrdit, že byl autorem vícebarevné litografie, pokud ji ani jednou neprovedl. Nicméně základ vícebarevné litografie nepochybně stanovil… už tím, že vymyslel lithografii jednobarevnou. Vpodstatě ale opakuji to co jsi řekl. Díky za upřesnění.

    Chromolithographie není žádný archaický thermin!!

  7. Martin Pecina tvrdí:

    → Davide, domnívám se, že hlavní rozdíl je skutečně tento: prostý tisk kresby z několika barevných kamenů na straně jedné versus princip barevného soutisku (blížícího se více klasické malbě nebo barevné fotografii) na straně druhé. Jeho (A. S.) pokus o „litografický barvostisk“ jsem bohužel neviděl, takže se o tom přít nechci.

    Chromolithographie je hodně archaický termín. Nečeský až hanba. :)

    À propos, když jsem si všiml, že můj foťák má již v základní své výbavě režim chrome, zvolal jsem nakvašeně hrome!, poněvadž v tomto režimu dělá hnusné barvotiskové fotky.

  8. David Březina tvrdí:

    S tím rozdílem jsem si to tak přesně myslel. O neexistenci úspěšného výsledku usuzuji jenom z toho, že Rambousek si troufá tvrdit, že se pouze pokoušel (v roce 1808).

  9. David Březina tvrdí:

    http://www.designportal.cz/video-detail.html?id=syf8olcM0z4 Okamžitě smazat, protože to je off-topic.

  10. Martin Pecina tvrdí:

    Stejně tak lze namítnout, že není nikde psáno, že se jednalo o pokus neúspěšný. :)

    To video jsem už viděl, ale je skvělé.

  11. David Březina tvrdí:

    No a právě proto bys neměl to neměl tvrdit.

  12. Martin Pecina tvrdí:

    Už mlčím. Pěkhné polychromathickhé lithographie jsou k vhidění thady: http://www.philaprintshop.com/chromos.html, zvláště tahle je dokonalá. :)

  13. powermac tvrdí:

    Tak, a teď nejlepší vtip, už jsi dělal litografii?

  14. Veronika tvrdí:

    Dobrý den,
    poradíte, jak poznat bezpečně ofset od knihtisku (autotypické reprodukce)? Tiskaři tvrdí, že to je naprosto jasné… Jak to poznat např. u knih nebo letáků z 60.-70. let, kdy se používaly obě techniky?
    Děkuji, Veronika

  15. Martin Pecina tvrdí:

    Veroniko, to rozeznání pouhým zrakem není vždy tak prosté. Zkusím napsat něco o obou technikách, snad vám to pomůže.

    Knihtisk, technika tisku z výšky. Tisková forma je plochá, od počátku dvacátého století se přenáší přes gumový válec na papír na různých typech strojů. Autotypický rastr vynalezl Georg Meisenbach v roce 1881. Do reprodukčních přístrojů se vložilo sklo s hustou černou sítí, autotypickým rastrem, který rozložil polotónovou předlohu na rastrový obrázek. Mechanicky (rydla), později chemicky (leptání) se z kovu odstranily netisknoucí partie. Specialitou potom byly elektrorytecké automaty, které pomocí světelného paprsku snímaly předlohu a vzniklý elektrický impuls přenášely na rycí nebo vypalovací jehlu. Čili výsledkem byl v každé případě kovový štoček s vyhloubenými netisknoucími místy. Standardně se kombinovalo písmo z pohyblivých liter s obrazovými reprodukcemi z rytých/leptaných štočků. Obrazová reprodukce však byla vždy jednobarevná (ne nutně černá), případně s podtiskem druhou barvou.

    Ofset, tisk z plochy. Rozvinutí fotomechanických reprodukčních metod a hlavně vynález barevných výtažků umožnily rozvinout ofsetovou techniku, která své předchůdce velmi záhy vytlačila. Barevná předloha se rozložila na čtyři barevné výtažky, čtyři rastrové předlohy, jež potom při soutisku vytvoří věrnou barevnou reprodukci. Předloha se na tisknoucí materiál, rozměrově stálou kovovou desku opatřenou světlocitlivou vrstvou, kopírovala z fólií, osvětlená místa se utvrdila, zbytek odplavil, dále už to známe — odpuzování mastnoty a vody… Tisková forma je tedy plochá, upíná se na kovový válec a otiskuje na jedno až čtyřbarevných strojích (dnes i více, samozřejmě).

    Teď se konečně dostáváme k tomu podstatnému. Hlavní rozdíly jsou:

    Knihtisk: tisk z výšky, trojrozměrná forma, která se pod tlakem otiskuje na papír a vytváří tak určitý hmatatelný reliéf, zvláště u nižších gramáží papíru. Autotypický rastr může být různých druhů: mřížka, puntíky, elipsy apod., takže pokud pod lupou uvidíte jiný než puntíkový rastr, jedná se zřejmě o knihtisk. Napoví také písmo. Jestliže je na papíru silnější vrstva barvy, bude písmo realizováno technikou tisku z výšky.

    Ofset: tisk z plochy, až šestibarevný, obzvláště vhodný pro fotografie, na tisku není za žádných okolností viditelný reliéf barvy ani tiskové formy, od určité doby se touto technikou realizovaly celé tiskoviny, tedy včetně textových částí. V zásadě platí, že pokud kdekoliv v obraze nebo písmu uvidíte (třeba pod lupou) barvu složenou z puntíků (azurovná, purpurová, žlutá, černá), jedná se bezpečně o ofsetový tisk.

    Vždy ale záleží na konkrétním typu tiskoviny, vše se dá posoudit individuálně.

    Trochu zmatení mohou vznést i další reprodukční techniky, hlubotisk a světlotisk, které se v té době také používaly. O nich ale více v samotném článku výše.

  16. Veronika tvrdí:

    Děkuji za Vaši odpověď. Jde mi právě o případy, kdy selžou všechna vodítka (protlačení tiskové formy, reliéf barvy, informace o tiskárně – zda provozovala v té konkrétní době ofsetový tisk, atd.). V takových případech se mi zdá, že je to opravdu nemožné rozeznat.

  17. milan hurtak tvrdí:

    dobry den. hledam na netu nejake stranky ,kde je neco vice o litografii. jsem sberatel muchy, a mam hodne litografickych pohlednic a tez 4 litograficke plakaty. rad budu vedet jak se zarucene pozna ze jde o litografii ci novodobejsi tisk. jestli nekdo zna odpoved, ci odkaz na vebove stranky. dekuji milan

  18. verka tvrdí:

    Dobrý den, mám menší dotaz, dostala se mi do rukou jedna fotoreprodukce , a nevím si rady s její technikou výroby, jde o tisk na karton, reprodukce je velice kvalitní a čistá, ale zaráží mne že kolem je poměrně silný otisk jakoby kovové desky se zaoblenými hranamy( jakoby tisk z kovove desky na vlhký karton jež je protlačen), pod snímkem je popisek phototyp …….autor….tyto popisky jsou taktéž jakoby součáístí tisku …..muzete mi prosim popsat podrobneji tutu techniku? děkuji mnohokrát verka

  19. verka tvrdí:

    jedná se o starší věc, ale nemohu najít vysvětlivky pro pojem phototyp—-což bude možná světlotisk nebo tak něco, ale zaráží mne i ty popisky pod snimky, které musely bá¨ýt již součástí taktéž phototypu nebo ne? omlouvam se za mé hloupé dotazy ale nevim si rady…dekuji moc v

  20. Martin Pecina tvrdí:

    Verko, Phototyp = Photogragravura = Fotogravura = Heliogravura. Tisklo se z kovové desky, proto ty vytlačené okraje. Pokud jsou popisky mimo obrys kovové desky, mohly být dotištěny jinou grafickou technikou, třeba litograficky.

  21. verka tvrdí:

    děkuji mnohokrát děkuji, ty popisky vypadaji tak ze byly součástí taktéž na desce……jsou hned pod snimkem a okraj protlačení končí až pod nimi:) děkuji mnohkrát nashaedanou v

Zanechte komentář

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu