Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro Duben 2007

Nabídka na okýnku aneb Čeština na mučírně

30. 4. 2007 | 21 komentářů

Procházeje se ulicemi známých i neznámých měst a míst, byv zároveň patřičně vzdělán v oboru písmomalířském a též jsa znám svou citlivostí k otázkám jazykovým, naráží člověk při chůzi uvnitř městské zástavby na mnohé písmové realisace v architektuře, jež prozkoumá pohledem nejprve po stránce písmařské estetiky: zváží sám a pro svou potěchu použité písmo a duktus, rozpal a sklon, barvu i měřítko, načež odtrhne svůj zrak od těchto zdánlivých detailů, jejichž přítomnost nevnímá zástup uspěchaných kolemjdoucích zdaleka tak citlivě jako on (vnímá-li je vůbec), až nakonec přečte si v duchu ještě jednou celý text, čímž ukončí své soukromé zkoumání, nazývané též někdy napůl výsměšně nemocí z povolání. Řeknu vám, že někdy jsou to skutečné perly.

Nabídka platí pouze na okýnku

Babylonské zmatení jazyků

A nebo raději začněme jinak… Shodnou-li se na něčem lingvisté, ti kultivovaní prostovlasí pánové (dámy prominou) ponoření myšlenkami do tučných svazků ohmataných knih — ano, titíž pánové, již se zalíbením hovoří jedním dechem o fonetice, morfologii a syntaxi, sémantice i lexikologii —, shodnou-li se tedy na něčem tito lingvisté, je to především myšlenka, že jedno z největších bohatství jedince spočívá jakýmsi lákavě tajemným způsobem v jeho národní identitě, již podvědomě sdílí se svými krajany i napříč světadíly; v myšlenkách, slovech, básních a událostech, které jedině v příznivé konstalaci času, lidí, náhodných okolností a genia loci vznikají a které zároveň díky vlastnímu jazyku mohou být zaznamenány v nezředěné podobě — se všemi charakteristikami svého vzniku, jež do jiného prostředí a do jiného jazyka jsou prakticky nepřenositelné. A pokud snad ano, tak jen stěží a za cenu nemalých ústupků. Nu považte sami: cožpak lze Hrabalovy krasosmutné prózy anebo Čapkovské povídky předat ve vší celistvosti někomu, kdo české jazykové a geografické prostředí nepoznal? Nelze. Snad moderní básnické texty Kolářovy, Magorovy či Hrabětovy je možno přeložit do cizích jazyků, aby většina podstatného zůstala zachována, ale jsou to zároveň texty vyznačující se částečným vytržením z proudu času i klimatu, takové, jaké rádi nazýváme nadčasovými proto, že opouštějí — někdy samovolně a někdy záměrně — reálie dnešního ve prospěch obecné výpovědi, platné a nezpochybnitelné dnes i za dvacet nebo sto let; tím více, že mají své hmatatelné souputníky v zahraniční literatuře.

Pravděpodobně největší krásou a zároveň i prokletím českého jazyka je jeho různost. Stejná různost, již se snažil prokázat Dobrovský, když připravil k vydání Deutsch-Böhmisches Wörtebuch, tutéž rozmanitost propagoval o několik dekád později Pavel Eisner ve svém veledíle Chrám i tvrz. Milovník češtiny je za to rád, poněvadž tato pestrost je mu municí pro osobitý styl a odstínění drobných významových rozdílů, neposedné dítko se však trápí diktáty, větnými rozbory a souborem výjimek namísto toho, aby se věnovalo všeliké činnosti, která mu v tomto věku připadá o mnoho důležitější. A má snad i částečně pravdu, když vezmeme v úvahu, že rozmanitost češtiny přináší s sebou rozličné svízele a často i leckterá nedorozumění… Buďme však přece jen rádi, že jsou to nedorozumění zhusta neškodná, a někdy dokonce i vtipná.

Jako by nebylo dost na tom, že uvíznout v lepkavé síti utkané českými jazykovědci je tak snadné, podrážejí nám nohy opětovaně také různá místní nářečí, zvyklosti, hantýrky a (quasi)odborné termíny, ke kterým je třeba přihlédnout, nechceme-li si takzvaně trhnout ostudu a dělat si legraci z jevů, jež jsou v podstatě jen povahopisem určitého prostředí, sociální skupiny.

Je to už poněkud delší čas, co jsem se zamýšlel nad předložkovými vazbami na prodejně, na dílně a jim podobnými, které u mne mají lehkou (avšak znatelnou) příměs lidovosti, atmosféru provinčních měst, kde čas plyne tím zvláštně zpomaleným způsobem, který s oblibou popisují autoři laskavé prózy. Vybavují se mi tehdy vesnice mého dětství, kde upocení traktoristé z doby dávno před klimatizacemi orali přilehlá pole, zapíjejíce dlouhou šichtu zvětralým pivem zabaleným v Rudém právu, a navečer na skladě vyfasovali voňavou Solvinu, aby ze sebe smyli dotěrný černý prach. Vzpomínám i na pupkaté montéry a svářeče, kteří na dílně při práci usilovně kleli — možná proto, že nesnesitelné vedro museli místo piva spláchnout žlutou sodovkou s neodbytným rojem vos, neboť na ně při práci bylo více vidět než na polonahé solitéry v polích…

Předložka „na“ se používá ve významu určení místa (kam) a vyjadřuje zpravidla přesnější lokalizaci na povrchu onoho místa (na trávě, na moři, na zádech, na posteli, …). Oproti tomu předložka „v“ je určena pro vyjádření významu uvnitř, zpravidla se jí tedy užívá ve spojeních typu v restauraci, v bance, v domě apod. V případě, kdy vyjadřujeme, že děj probíhá v rámci nějakého místa nebo instituce, je i zde možné, nebo dokonce žádoucí použít předložku „na“ (na poště, na nádraží, na kolejích, na fakultě, na Buchlově, …), ačkoliv je potom nutné rozpoznat konkrétní význam na/uvnitř místa nebo na povrchu podle okolního kontextu. Dokážeme pak jistě vyjmenovat nemalé množství příkladů, kdy lze použít kteroukoliv z těchto předložek, aniž by se význam změnil (na poli/v poli, na zahradě/v zahradě, na okrese/v okrese). Jak už to tak v češtině bývá, u některých jiných však působí spojka „na“ ve významu v rámci místa více než nepatřičně, cize, přestože podle zmíněné jazykové logiky její užití připadá v úvahu (na bance, na restauraci).

Velmi často je však volba té či oné formy podmíněna dalšími faktory a v neposlední řadě i místním územ. (Příruční mluvnice češtiny, LN, 2003.)

Dá se tedy říci, že užití dané předložky je zčásti závislé na vůli autora/pisatele, zčásti je třeba respektovat obvyklou normu a zvyklosti. V některých případech mění užití té které předložky význam sdělení (srov.: byl jsem v úřadě [pracuji tam] X byl jsem na úřadě [vyřídit nějaké papíry]). A nakonec jsou i případy, kdy už sice existuje slovní spojení obvyklé, ale pozornost by si ráda vydobyla invence mluvčího nebo pisatele, a tehdy dochází k těm nejzajímavějším slovním spojením, která svou originalitou udeří čtenáře či kolemjdoucího do očí, vzbudí v něm živý zájem nebo aspoň pobavený smích.

Cenu sympatie za měsíc duben proto získává text Nabídka platí pouze na okýnku z brněnského McDonaldu na náměstí Svobody. Manažer pobočky, který se mi prokáže patřičnými doklady, nechť si u mne vyzvedne jedna zánovní Pravidla českého pravopisu (Academia, 2005) a McFacku zdarma coby milou pozornost neboli dárek zdarma.

Rhapsody in Yellow

30. 4. 2007 | 4 komentářů

Venku je nádherné počasí, vysvitlo slunce a vietnamští prodejci už přichystali novou kolekci moderního letního zboží. Letos to bude zřejmě něco speciálního…

Dám S Ký pán to F le

Dám S Ký pán to F le vs. pán to F LE: zatím nerozhodně!

Češi reprodukující aneb Letmý exkurs do tiskových metod

9. 4. 2007 | 21 komentářů

Nenapadá mě žádná jiná oblast lidského konání, kde by Čeští rodáci ovlivnili natolik světový vývoj, jako tomu bylo u vynálezů a zdokonalování reprodukčních tiskových technik. Zvyšující se kvalita papírů, náklady knih a periodik, vznik fotografie a potřeby reprodukování výtvarných děl si vyžádaly rozvinutí reprodukčních tiskových technik. Přestože se pro barevné reprodukce v tiskovinách užívá v dnešní době prakticky výhradně metoda ofsetového tisku, z historie známe několik dalších metod, z nichž některé, ač vysoce kvalitní, byly nakonec postupným vývojem a nároky na rychlost a flexibilitu vytlačeny. Je to trochu škoda, poněvadž každá z nich měla své neopakovatelné kouzlo a charakter.

Způsoby tisku jsou v zásadě čtyři. Tisk z výšky, z hloubky, z plochy a skrze síto. Nejstarší z nich je tisk z výšky, kdy tisková plocha je vyvýšena nad ostatní části tiskové matrice. Princip stejný jako u linorytu, který jste určitě zkoušeli ve škole — netisknoucí části plochy se většinou mechanicky (rytím, řezáním) vyhloubí, na vyvýšená místa se naválí tisková barva a následně otiskne na papír. Touto technikou však není možné reprodukovat složitou polotónovu grafiku, a tak bylo třeba hledat jiné postupy a jiná řešení.

Alois Senefelder a litografie

Věnování Senefelderovy Učebnice kamenotisku, komb. litografie, 1818

Věnování Senefelderovy Učebnice kamenotisku, kombinovaná litografie, 1818

Vynálezce litografie pocházel z Prahy. Narodil se v listopadu 1771 v rodině herce Petra Senefeldera. Během studií práv pokukoval Alois po divadelní kariéře, která jej nakonec dovedla k převratnému vynálezu tisku z plochy, když se pokoušel o levné rozmnožování divadelních her, které napsal. Přeskočíme-li nespočet marných pokusů, podařilo se mu nakonec — částečně dílem náhody — vymyslet zcela nový způsob, který je založen na odpuzování mastnoty a vody.

Na litografický kámen ze solenhoferského vápence se provede mastnou křídou nebo tuší pozitivní kresba. Povrch kamene se zaleptá kyselinou dusičnou ve vodním roztoku arabské gumy, což má za následek zvláštní vlastnost: je-li kámen vlhký, odpuzuje mastnou tiskařskou barvu na nepokreslených místech a kresbu naválenou barvou lze otiskovat na papír.

I přes mnohé životní peripetie dokázal Senefelder techniku v následujících letech nebývale rozvinout. Je autorem prakticky všech známých litografických variant — stříkané litografie, rytiny do kamene, autografie na křídový způsob i litografie vícebarevné. Sám navrhl několik typů tiskových strojů a principem metalografie, plošného tisku z kovové desky, položil základ modernímu ofsetu.

Nástěnný kalendář

Nástěnný kalendář, šestnáctibarevná litografie, Haase, Praha

Je nabíledni, že technika, kterou bylo možno psát na litografický kámen a přímo z něj otiskovat, našla své uplatnění v reprodukování písma. Značnou výhodou byl fakt, že autor textu nebyl omezený z písmoviny odlitou matricí, mohl tedy vyrovnávat snadno vnější světlosti jednotlivých písmen, libovolně písmena k sobě vázat a vzájemně propojovat, kaligrafovat svobodně špičatým nebo seříznutým perem, což však, pravda, vyvrcholilo v některých případech písmy neukázněných mravů a přebujelými barokizujícími tendencemi tehdejších písmařů. Zářným příkladem jsou vzorníky Jeana Midolle; zmiňme alespoň kuriosním stromovím písma přeplněný Abecedaire forestier (Lesní slabikář).

Karel Klíč a heliogravura

Dobrým východiskem pro reprodukování jednobarevných polotónových předloh byla technika tisku z hloubky, kdy do mechanicky (rytí, zrnění, škrábání) nebo chemicky (leptání) vyhloubené kovové desky se vtírá měditisková barva a tlakem válce otiskuje na navlhčený papír. Ve volné grafice umožnila tato metoda rozvinout množství originálních a působivých technik (suchá jehla, čárový a zrnkový lept, krejónová manýra, rezerváž…), jejichž existence připravila živnou půdu pro využití v průmyslové výrobě.

V roce 1852 objevil britský fotograf William Henry Fox Talbot nerozpustnost osvětlené chromované želatiny ve vodě a na tento objev navázal malíř, grafik a karikaturista Karel Václav Klíč svými experimenty s přenesením fotografie na měděnou desku. Spojil dohromady techniku akvatinty a Talbotův objev, aby tak dal vzniknout heliogravuře — doslova rytině světlem. Na měděnou desku rozptýlil rovnoměrně jemná zrnka syrského asfaltu, která na ni přitavil nahřáním nad kahanem. Na takto vzniklý rastr nalil vrstvu želatiny, zcitlivěnou vůči světlu dvojchromanem draselným, po zaschnutí želatiny přiložil na desku fotografický negativ a prudce ji osvítil. Ponořením do vlažné vody se grafika „vyvolala“ — voda odplavila neosvětlená místa a vytvořila na tiskové desce reliéf, který se dále leptal chloridem železitým. Výsledkem byla deska s různými stupni vyleptání, vhodná pro vysoce kvalitní tisk fotografií a polotónových předloh obecně. Klíč později ve své práci pokračoval v Anglii a krom toho, že nahradil vrstu asfaltu čtvercovou hlubotiskovou mřížkou, použil pro přenesení předlohy pigmentový papír a dočkal se ve světě značného uznání a rozšíření svého objevu.

Jakub Husník a světlotisk

Dvoustrana Gutenbergovy 42řádkové bible z roku 1455

Dvoustrana Gutenbergovy 42řádkové bible z roku 1455, světlotisk, 1955

S utvrzováním želatiny souvisí i nejdokonalejší z technik, světlotisk, fototypie či klihotypie, ačkoliv se řadí mezi metody tisku z plochy. Na skleněnou tiskovou desku se nanese tenká vrstva směsi želatiny, bílku a vodního skla, na niž se po zaschnutí nalije chromovaná želatina a usuší ve světlotiskových kamnech při teplotě 40—45 °C. Na želatině se vytvoří tiskové zrno, na něž je možno pod světlem nakopírovat negativ. Deska se následně umístí do studené vody, která odplaví neosvětlenou vrstvu, roztok glycerinu s vodou pak způsobí nabobtnání méně osvětlených a ne zcela zatvrdlých částí tiskové matrice. Nabobtnalá místa přijímají hůře barvu než místa světlem zcela utvrzená, což umožní tisk dokonale odstíněných polotónů. Hlavní výhoda a největší kvalita tkví v tom, že deska nemá prakticky žádný rastr, a tak nedochází přenosem ke snížení kvality otisku, jako je tomu u ostatních metod.

Problém s dokonalým upevněním želatiny na tiskovou desku vyřešil kolem roku 1869 právě český malíř Jakub Husník, od kterého však myšlenku odkoupil mnichovnský fotograf Josef Albert, po němž je vynález znám a patentován jako albertotypie. Smůla pro světlotisk je ta, že tisk je poměrně pomalý, želatina vydrží maximálně 2000 výtisků, přičemž je úspěšnost tisku závislá i na vlhkosti prostředí. Neobstál proto v nastalé konkurenci, i když zejména barevné světlotiskové reprodukce a faksimile se pyšnily na svou dobu špičkovou obrazovou kvalitou.

Kašpar Hermann a ofset

Litograf narozený roku 1871 v Kynšperku nad Ohří pracoval ve Spojených státech jako tiskař. Při snaze o zrychlení tisku na knihtiskových lisech vymyslel přenosný gumový válec, který přejímá barvu tiskové formy a otiskuje ji na papír, v roce 1904 navrhl první ofsetový stroj pro knihtisk a po návratu do Evropy vynalezl i stroj pro současný tisk lícní a rubové strany papíru na rotačním stroji s nekonečným pásem papíru, který byl postaven roku 1912.

Tak až si budete někdy listovat ve starší knize se světlotiskovými přílohami, vzpomeňte v dobrém na Jakuba Husníka. A až na vás zase při otevření poštovní schránky vypadne hromada reklamních letáků, můžete zplna hrdla proklít Aloise Senefeldera. A Kašpara Hermanna k tomu. :)

Literatura

  • Senefelder a polygrafie dneška: Kolektiv (SNTL, 1971)
  • Grafické techniky: Aleš Krejča (Aventinum, 1994)
  • Slovník a receptář malíře-grafika: Jan Rambousek (SNKLHU, 1953)

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu