Dopisy s cejchem na čele
Obdržím-li dopis s ručně nadepsanou obálkou (bez modrého pruhu, logotypu finanční instituce, policie či jiné verbeže) podobá se veškerá činnost spojená s jeho čtením malému obřadu. Přečtu si údaje na razítku, spočinu chvilku pohledem na nalepené známce, nezapomenu se podivit, o kolik zase obyčejný dopis podražil, a ještě než obálku rozříznu — není-li na ní uvedena zpětná adresa — snažím se uhodnout, kdo byl odesilatelem. Písmo napoví. A nejen to. Klasický, ručně psaný dopis dostávám jen zřídka. Dnes už komunikace na větší vzdálenosti probíhá několika různými způsoby, z nichž obyčejná listovní zásilka je považována za nejméně praktickou. Telefon společně s e-mailem vytlačují dopis, dříve často jediný způsob, jak se s vzdálenou osobou dorozumívat, na okraj zájmu. A přestože je to řešení logické i praktické, přestože šetří čas i peníze, velkou radost mi vlastně nedělá. Tak jako se z běžného života ruční psaní vytrácí, je zajímavé sledovat proměny rukopisu, jež mívají obdobný charakter i průběh. Málokdo dnes dokáže psát úhledně, čitelně, dát svému dopisu hezkou vnější formu, zdomácňuje psaní všech písmen verzálkami. Ale i tak je mi každý kousek papíru, jehož se dotkl psací nástroj, ona prodloužená ruka autorova, neskonale milejší než chladný, nepěkný strojový výstup z textového editoru nebo e-mail s chybami, k tomu prostý diakritiky, interpunkce i dalších zdánlivých samozřejmostí, jež postupně přestávají být samozřejmé. Existují případy, kdy chce pisatel kromě prosté informace dát adresátovi, ať už je jím osoba ve společnosti vážená nebo osoba pisateli milá, najevo úctu, popřípadě vyznat cit, ten nejsilnější nevyjímaje. Volí potom své oblíbené plnicí pero, vybírá k němu vhodný ruční papír, píše soustředěně a s rozmyslem, obálku následně opatří vlastní pečetí a vyšle důvěryhodného posla, aby zásilku včas a spolehlivě doručil. Dostal jsem k narozeninám od jedné sympatické a inteligentní dívky se zálibou v krásných knihách (zvláštní to kombinace) darem pečetní vosk v rukodělné krabičce. Nejsem zvyklý na obdarovávání, vážil jsem si té milé pozornosti snad ještě o něco více a počal téměř okamžitě osnovat plán, jak ji prakticky využít. Zapátral jsem mezi rytci jednadvacátého století, abych nalezl toho, který mi dokáže vyrobit vlastní pečetidlo dle dodaného návrhu, a toto mé hledání se setkalo s úspěchem. Učinil jsem tak další krok za pozvednutí úrovně své písemné komunikace, protože výsledek nakonec předčil i ta největší očekávání… Až tedy obdržíte list opatřený mým vlastnickým znakem, vězte, že si vás velice vážím. A pokud by na vás toto gesto mělo působit jakkoliv samolibě nebo podivně, říkám na svou obhajobu, že hlas toho, kdo stojí v ústraní a v opozici vůči průměrnosti, musí být vždy silnější než hlasy ostatních; to aby mezi nimi nezanikl.
11. 3. 2007 at 15.07
Jen nevím, jestli se mi to vyplatí, takové dopisy bych posílal rád, ale moc nemám komu :)
11. 3. 2007 at 15.13
11. 3. 2007 at 15.18
11. 3. 2007 at 15.37
11. 3. 2007 at 15.39
11. 3. 2007 at 15.41
11. 3. 2007 at 16.02
11. 3. 2007 at 18.59
→ Jane Onesorku, s papírem by problém být neměl, produkty z losinské papírny jsou, myslím, dobré řešení. Vytříbená čeština autorova, k tomu český papír příjemný na omak, s elegantní průsvitkou…
→ Oki, budeš se možná divit, ale svůj účel, kterým rozhodně není zatěžkávat papíry na stole, pečetidlo zatím plní velmi dobře. Nevím, kde jsi objevil cenu 3000 Kč; investoval jsem částku v řádu stovek, nikoliv tisíců.
11. 3. 2007 at 20.12
11. 3. 2007 at 20.29
11. 3. 2007 at 20.45
11. 3. 2007 at 21.25
11. 3. 2007 at 21.37
ne, jde o psaní dopisů rukou
12. 3. 2007 at 1.25
12. 3. 2007 at 9.45
12. 3. 2007 at 9.50
Sám jsem nad tím docela dumal, ale tohle mě fakt nenapadlo. :-DD
Teď si ještě říkám, že velký problém to může být pro negramotné jedince, kterých bude v base možná nezanedbatelné procento. Ti teď hořce litují, že místo do školy chodili v dětství vykrádat auta. :)
12. 3. 2007 at 10.59
Díky za pěkný a inspirující článek, třeba se taky v létě odhodlám k psaní písemných dopisů teď konečně vím, jak tomu dodat nový rozměr.
12. 3. 2007 at 13.08
ps: promin za diakritiku ale mam nejakou “specialni” klavesnici :(
12. 3. 2007 at 14.45
14. 3. 2007 at 22.09
21. 3. 2007 at 20.06
25. 3. 2007 at 10.14
18. 5. 2007 at 20.45
Eva
13. 9. 2007 at 20.22
7. 10. 2007 at 13.30
HHBBVV@seznam.cz
31. 10. 2007 at 14.06
I já byla obdarována před několika lety pečetidlem (toužila jsem po něm od dětství). Pak jsem si Ježíškovi napsala o plnící pero a papíry už si sháním sama :) (nemusí být ruční, ve vzorkových prodejnách papíren se dají vybrat hotové poklady, včetně obálek..).
Dopisy píšu ráda odjakživa a se všemi těmi drobnostmi, kterými je člověk může vyzdobit si to neskutečně užívám - a věřím, že i adresáti :).
Úžasné je, že s každým dopisem přicházejí další a další nápady a inspirace pro příště. Věřte, že perem, papírem a pečetí rozhodně nic nekončí :).
Jen se musím také, bohužel, podělit o nepříjemnou zkušenost, že setkání s poštou pečeť nikdy nepřežila :(.
I tak to ale stojí za to :).
25. 1. 2009 at 13.08
Mno ja jsem pečeť dostal od ježiška (otce) k vanocum. Je to teda mimochodem pečetní prsten. Jo je to fajn si pořidit k tomu ručne dělaný papír a ani to neposílat v obálce jen přehnout zapečetit a odeslat. Tet si budu delat nový pečetidlo, asi více ve stylu starověku. ;-) abych ho mel ke kostímu na Táborské slavnosti. Jepravda že dopisu už také moc nerozesílám. Zaco když nejaký pošlu o to více se v tom výžívám. Jinak svou pečet jsem si nakreslil a dávám jí ke svým emailům, také to má něco do sebe.