Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro Únor 2007

Nejhezčejší noviny

19. 2. 2007 | 35 komentářů

Grafickou úpravu novin považuji za jednu z vrcholových disciplín v oblasti typografie a grafického designu vůbec. Klade totiž před svého tvůrce obrovské překážky, které jen málokdo zdolá se ctí a hlavou vztyčenou, jak se můžeme dennodenně přesvědčit, nahlédneme-li za výlohy novinových stánků.


Titulní stránka britského Guardianu má čistou a přehlednou formu

Hlavní potíže způsobují designérovi především obrovské množství textu na každé stránce, nesourodé typy informací, jež je třeba upravovat (články, glosy, tabulky, reklama), nekvalitní recyklovaný papír a s ním související snížená kvalita barevných reprodukcí, a v neposlední řadě též problém ten, jak vytvořit optimální mřížku stránky, do níž lze co nejrychleji a nejpohodlněji vkládat texty různorodého rozsahu, aby byl dodržen stránkový rejstřík a zároveň neutrpěl jemnocit pozorného čtenáře. Jakkoliv dobře navržený design pak také vyžaduje následně přesné dodržování, jakož i souhru dalších pracovníků, zejména pozornost a pečlivost sazeče, jenž s designem dále pracuje. Jedná se proto o vysoce odbornou práci, která si žádá skutečného profesionály, aby byly všechny vyjmenované nároky beze zbytku splněny.

The Guardian

Obecně vzato se úroveň novinové úpravy postupně zlepšuje, a to také díky dostupné odborné literatuře a zvyšující se kvalitě tisku a používaných materiálů. Mezi nejlépe upravené noviny patří britský The Guardian s nákladem blížícím se čtyřem stům tisíc výtisků denně, ostatně v roce 2006 obdržel — společně s polským deníkem Rzeczpospolita — cenu za nejlépe upravené noviny, již uděluje Society for News Design. A jelikož se mi zrovna jeden výtisk Guardianu povaluje na stole, je to vhodná příležitost podívat se na něj trochu detailněji. Zvláštní pozornost si totiž zasluhuje už jen proto, že jej charakterizuje vskutku vynikající práce s typografií. Pro účel krátkého rozboru použiji weekend edition, která se od obyčejného vydání liší předně rozsahem, dále několika nepodstatnými detaily.


Obálky tematických sešitů jsou brilantní

Kdo to má na svědomí

Autory současného vzhledu, představeného v roce 2005, jsou dva mladí a velmi nadějní designéři Christian Schwarz a Mark Porter, kteří exkluzivně pro periodikum navrhli antikvu Guardian Egyptian Text, titulkovou variantu Guardian Egyptian, dvě verze grotesku nazvané Guardian Sans a Guardian Text Sans, a také jeho speciální zúženou verzi určenou pro sportovní rubriky a v ní obsažené tabulkové údaje. Všech pět zmíněných písmových rodin má společné charakteristiky typické pro moderní novinové písmo, kterými je celkově spíše užší obraz, značně zvětšená střední výška a s ní související krátké horní a dolní dotahy. Titulkové varianty jsou nakresleny v široké škále řezů, která umožňuje vytvářet na ploše stránky efektní (ale funkční!) kontrasty za použití prostých typografických prostředků — dramatické střídání velmi tenkého „light“ a tučného „black“ řezu představuje hlavní poznávací znamení deníku. Titulní stránky příloh jsou typické snahou o prosvětlenou písmovou kompozici s dominantní fotografií nebo ilustrací. Koneckonců záměr vytvořit layout s dostatkem bílého místa, které umocňuje účin grafiky a napomáhá oddělit od sebe vizuálně jednotlivé rubriky, je na první pohled evidentní. Když jsem hovořil o „současném vzhledu“, je třeba také podotknout, že úprava se postupně mírně proměňuje, od svého zveřejnění doznala mírných změn.

Sazba

Stránky jsou rozděleny na pět konstantních sloupců, celá řada článků je uvozena krásnou tenkou, či naopak velmi tučnou iniciálou vysokou celých osm řádků. Sazba je vcelku pečlivá, prostá řek, přemíry vyznačování a z velké části také parchantů (občas se nějaký najde). Ačkoliv se v textu používají důsledně minuskové číslice, v záhlaví stránek, titulcích a perexech se střídají nahodile číslice minuskové i verzálkové, což trochu zamrzí. Sazečských chyb se při podrobnějším zkoumání najde více, scházejí například pomlčky v případech, kdy se v textu vyskytuje „od—do“. Osobně mi nevyhovuje úprava titulků, které jsou „nalepeny“ na předcházející obrázek nebo horizontální linku, což trochu postrádá logiku — právě tam bych volil mezeru spíše větší. Ale vzhledem k tomu, že tento systém je dodržován v celém periodiku, nedělá mi větší problém jej akceptovat jako jeden ze stylotvorných prvků.
The Guardian je zřejmě bohatý deník. Může si dovolit velice dobré fotografy a ilustrátory, kteří podtrhují vysoce kvalitní úpravu svým dílem. Prakticky se dá říci, že nekvalitní reprodukce se na stránky nedostane.

Ve srovnání s širokou světovou konkurencí vychází Guardian skutečně víc než dobře. Nepřináší sice mnoho neotřelých nápadů, ale dotahuje léty vše odzkoušené prakticky k dokonalosti. Jeho vzhled je seriózní, autoři se vyvarovali experimentování s textovým blokem, netříští tak pečlivě promyšlený typografický systém dalšími grafickými elementy. Provedl jsem také letmé srovnání s českou „konkurencí“ z níž vyšly české deníky — počínaje nejprodávanějším a konče tím bývalým rudým (přestože v nich dochází pomaličku k určitým změnám k lepšímu) — naprosto tragicky. Porovnejte raději sami. Nuda, šeď, zmatek a chyby, to jsou bohužel ještě stále slova, která charakterizují české noviny nejlépe. Ani před časem redesignované Lidovky za mnoho nestojí.

Užitečné odkazy

Jak se dělá kniha

10. 2. 2007 | 20 komentářů

Na stejnojmennou Pistoriovu příručku pro nakladatele mě nedávno upozornila jedna čtenářka Typomila. Malé recenzi podrobím druhé vydání z nakladatelství Paseka, které se objevilo na knižních pultech v roce 2005.

Vladimír Pistorius: Jak se dělá kniha

Vladimír Pistorius (*1951) je současným ředitelem Paseky (na sklonku roku 2005 nás oblažila Muzikovým Krásným písmem), ale knižnímu vydavatelství se věnuje už od osmdesátých let minulého století. Má tudíž bohaté zkušenosti jak s praxí před nástupem počítačového zpracování publikací, tak se současným stavem. Ve své knize se věnuje všem podstatným aspektům nakladatelské činnosti, které budou patrně zajímat především lidi z oboru, ale na své si přijdou také autoři rukopisů, typografická studia a širší veřejnost s kladným vztahem ke knize. Publikace představuje kompilační soubor informací o knize a jejích částech, přípravě podkladů pro sazbu a tisk, používaných tiskových technologiích apod., ale především přináší jinde těžko dostupné poznatky o redakční praxi, provozu a organizaci nakladatelství, specifikách českého knižního trhu, a navíc několik příloh včetně znění Autorského zákona a Zákona o neperiodických publikacích.

Zvláště zajímavá je kapitola věnovaná ekonomice knižního titulu, v níž je na několika příkladech (malonákladová brožura, vázaný román apod.) zcela konkrétně a na základě čísel demonstrována výše nákladů na honoráře a tisk, stanovení prodejní ceny a tiskového nákladu, či vyhlídky na prodejnost a možný realizovatelný zisk. Velmi užitečné pro pochopení systému plánování vydávání knižních titulů a snahy o zamezení jeho případné ztrátovosti!

Nyní se ovšem dostávám od pochvalných slov k částem, které mají rozličné nedostatky. Obzvláště na kapitole Typografické minimum (str. 67) si hnidopich může smlsnout dle libosti. Přestože je valná část kapitoly včetně reprodukované grafiky nekriticky převzata z Beranova Typografického manuálu, podařilo se autorovi ve snaze o zjednodušení zanést několik zbytečných a zmatečných údajů. Už na straně 67 nazval kapitolu 4.2.1 Základní tvary písma — verzálky, minusky, kapitálky, kurziva. Nevím, kde pan Pistorius došel k termínu základní tvary, nicméně míchá dosti nešetrně a nejasně dohromady základní řez, obsahující malou a velkou abecedu, s řezy vyznačovacími. V následujícím odstavci se pak musíme — chtě nechtě — prokousat nepřesným slovním balastem typu „vedle těchto dvou obrazů většina písem nabízí ještě další možnosti“. Přestože autor nedoporučuje používat nepravé (malé) kapitálky, vzniknuvší zmenšením verzálek v sázecím programu, hnedle v dalším odstavci jsou bez rozpaků použity. Stejně tak polotučné písmo, o němž je v kapitole řeč, Times New Roman neobsahuje, a tak je příklad vysázen tučně. Není také tak docela pravdivé tvrzení, že „dnes se v počítačové sazbě stále častěji prosazuje metrická soustava“, protože metrických jednotek používáme jen pro specifické úkoly — rozměry stránek, šíře sazby apod. Písmo definujeme zásadně v bodech!

Podobných drobností je na následujících stránkách požehnaně, svévolně je interpretována písmová osnova, která je zbytečně matoucí. Lehce k smíchu mi přišel průzkum frekventovanosti jednotlivých písem (převzatý z Blažkovy a Kočičkovy Praktické typografie) provedený časopisy Stern a Spiegel v letech 1992—1994, který kromě toho, že je u Pistoria interpretován velmi nepřesně (jednalo se o užití písem v inzerci, nikoliv „výskyt v časopisech“), je také z dnešního pohledu přinejmenším neaktuální; od té doby se situace kvůli razantnímu nástupu počítačové sazby značně změnila.

Ale dosti typografie a sazebních přehmatů, zastavme se ještě na chvíli u kapitoly Tisk (str. 52—55), ze které cituji:

Rozeznáváme tzv. tisk na plocho, při němž tiskařský stroj s plochými tiskovými formami tiskne na jednotlivé archy papíru, a tisk rotační s válcovými tiskovými formami, při němž je papír do rotačky dodáván ve formě rolí.

Ve své dosavadní praxi jsem ještě nikdy neslyšel termín „tisk na plocho“, kterým zde autor označuje klasický archový tisk. Hrubým omylem je tvrzení, že tiskařský stroj má ploché tiskové formy. Forma — kovolist — sice ve své podstatě plochá je, ale zároveň je upnuta na formový válec, což je ostatně pro jakýkoliv ofsetový tisk charakteristické. Komické mi připadá, že na téže stránce je vyobrazen nákres tiskových válců ofsetového stroje, z něhož je princip velmi dobře patrný. (Existovaly sice nátiskové stroje, kde skutečně byla formová deska vodorovná, nikdy se ale nepoužívaly pro realizaci celého tiskového nákladu. Jestli tento princip přetrval dodnes, to netuším.) Možná se autorovi do úvah plete tisk z plochy coby reprodukční metoda…

Přestože na straně 54 tvrdí, že při technologii CTP odpadá výroba filmů, v dalším odstavci už si odporuje, když píše, že „tiskárna musí jako předlohy pro každou barevnou stránku dostat filmy s jednotlivými barevnými výtažky“. Dnes už se s klasickými filmy setkáváme opravdu jen výjimečně.

A závěrečná citace, tentokrát ze strany 169 — kapitola Počítače v nakladatelství:

Zlom a grafická úprava ilustrací. Pro tuto činnost existuje řada lámacích programů, jejichž užití ovšem vyžaduje zkušené profesionály. Tato oblast je, zejména při přípravě barevných publikací, doménou počítače Apple. Typografická studia bývají vybavena touto technikou, na rozdíl od nakladatelství, kde dominují počítače typu PC.

Zajímalo by mě osobně, z jakého důvodu by měl být v dnešní době pro sazbu a zlom (barevných) publikací vhodnější Mac než PC. S tou dominancí to tak horké určitě nebude; časy se mění a „mekařů“ dávno ubylo a krčí se kdesi v koutě.

Byl bych opravdu nerad, kdyby z předcházejících odstavců vyplynulo, že je Pistoriova kniha špatná. Na jednu stranu je sice na škodu, že zmíněné kapitoly nekonzultoval autor s odborníky, aby předešel zbytečným nesrovnalostem, ale i tak je příručka výborným, a hlavně praktickým informačním zdrojem pro široký okruh potencionálních zájemců, její koupě nelituji.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu