Vzpomínám si dobře, jak jsem v první třídě dostal laciné plnicí
pero s modrým inkoustem, savý papír a později také nezbytný zmizík,
a učil se psát, s jazykem vyplazeným, první písmenka; trochu
kostrbatá, se špatným sklonem, ale nadšený z toho, co mi vzniká pod
rukama, že už jsem taky velký, protože se umím dorozumívat i jinak
než posunky a slovy. A třebaže ještě trvalo pár let, než jsem
dokázal psát tak rychle jako maminka, ovšem bez oné úhledné formy, která
jí byla vlastní, bylo už možná tehdy zaděláno na lásku k písmu,
která naplno propukla o mnoho později.