Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro Prosinec 2006

Kultura, která dusí

10. 12. 2006 | 3 komentářů

Čtu si. Dostal jsem se letos do zpola šíleného stavu a nakoupil hromady knížek, a tak se jimi snažím pomalu prokousat, abych se neproměnil z usilovného čtenáře v pouhého sběratele. Byl jeden mnich, měl mnoho knih… dál to asi znáte.

Jean Dubuffet

Vždycky jsem obdivoval Jeana Dubuffeta — jako člověka i umělce (a psal jsem o něm trochu třeba tady), je proto víc než ostudné, že jeho stěžejní (literární) dílo jsem prozatím nechával bez povšimnutí. Mea Culpa, zkusím to napravit.

Pohledem do tiráže Dubuffetovy exploze myšlenek nazvané Dusivá kultura zjistíme, že ji pro českého čtenáře z francouzského originálu Asphyxiante culture (1968) přeložil Ladislav Šerý a roku devatenáctistého devadesátého osmého vydalo nakladatelství Hermann & synové ve velmi vydařené úpravě Kateřiny Zachové a s originálními autorovými kresbami.

Jean Dubuffet, člověk, který se výtvarným uměním začal naplno zabývat až v pokročilém věku dvaačtyřiceti let, byl již plně dospělou osobností s jasnou vizí, jaká měla jen málokdy v historii obdoby. I když se jeho dílo v průběhu více než čtyřiceti let tvorby postupně proměňovalo, je v něm vidět jedna zřetelná myšlenka, která jej celý ten čas doprovází. Posouvání, boření hranic v tom cojak zobrazujeme, pohled z druhé strany, nezatížené slovutnými uměleckými akademiemi, nové materiály, nové technické postupy, tedy zářný příklad koncepčního myšlení v tom nejlepším slova smyslu. Dubuffetovo umění mělo především být opozicí vůči průměrnosti, vůči obecně uznávaným ikonám. A toto vše hlásá Dusivá kultura.

Jean Dubuffet

Intelektuálové pocházejí z řad vládnoucí kasty nebo z kruhů, které se do ní chtějí zařadit. Intelektuál či umělec totiž získává titul, který jej staví na roveň příslušníkům vládnoucí kasty. Molière večeří s králem. Umělec bývá zván k vévodskému stolu, stejně jako abbé. Rád bych věděl, jak katastrofálně by se snížil počet umělců, kdyby tyto výsady přestaly fungovat.

Povšimněme si prosím, jak i v dnešní době jsou všichni „umělci“ stavěni nad roveň prostého člověka. Jako někdo, kdo by měl být privilegován, někdo výlučný jen proto, že namísto normální práce činí věci, které žádného konkrétního smyslu nemají, něco (měřeno užitnou hodnotou) zhola zbytečného a nepotřebného.

Vládne zcela naivní představa, že těch pár ubohých faktů a něco málo ubohých děl, která se nám dochovala z minulosti, jsou nutně to nejlepší a nejvýznamnější z myšlení té které epochy. Až do naší doby přetrvala tato díla jen proto, že byla vybrána a schválena úzkým okruhem znalců, kteří současně zavrhli všechna ostatní.

Zvláště trefná teze, charakterizující současný stav, kdy v umění vládne takový chaos, že potřeba třídění, vrstvení podle kvality, katalogizace všeho umění je potřebná hlavně proto, aby vzniklo jakési falešné zdání hierarchie hodnot. Ovšem o kvalitách onoho nejpropagovanějšího umění můžeme s úspěchem pochybovat — poněvadž stejně jako v daleké minulosti jsou nám zase překládána současnými znalci, kteří na základě kolektivní dohody anebo osobního přesvědčení (ať už je motivováno čímkoliv) propagují umělce a jeho dílo coby božstvo a dokonale vyhovující produkt jeho nezvladatelného tvůrčího pnutí. Do umění vstupuje prvek konkurenčního prostředí a zcela klasických reklamních kampaní, které řídí galerie, kunsthistorici, novináři a teoretici kultury, již se sami stávají garantem kvality a sami rozhodují, kdo dostane vstupenku do vyšších pater věhlasné galerie umění.

Jean Dubuffet

Často ztrácíme ze zřetele, že pojmy, které ustavují škálu myšlení, jsou závislé na určité kvantitě; pokud se tato kvantita změní, je daný pojem nahrazen jiným, z jiného rejstříku, z jiné série. Příliš prudérie vede k přehnané stydlivosti; trocha nevázanosti dodává člověku roztomilosti, příliš mnoho nevázanosti z něj činí ničemu. Trocha informovanosti, náhodné setkání s uměleckou produkcí bezpochyby posilují tvořivost ducha. Přílišná informovanost, přílišné zanícení pro umělecké výtvory ducha sterilizují.

Nemám rád dějiny umění. Když jsem studoval „Obecnou teorii a dějiny umění“ na Masarykově univerzitě, říkala nám jedna nejmenovaná kapacita, že kunsthistorik je ten, který zná veškeré umění a žádnou jeho etapu nevyvyšuje nad etapy ostatní, v každé z nich dokáže nalézt to kvalitní. To je sice přístup oproštěný od (tolik potřebného!) ega, ale je to také přístup falešný a mylný, poněvadž vždycky existuje, musí existovat osobní lidská preference, která nám radí, co z okolního světa máme vzít za vlastní. Je to právě individualismus, který brání sterilizaci ducha a který umožňuje tvořit, posouvat mantinely našeho myšlení. Nelze obsáhnout všechno umění tak, aby byl člověk dokonalým odborníkem přes veškeré jeho projevy. Jedině když najde svou vlastní specializaci, může začít chápat všechny mikrovztahy a nebo — což je navýsost žádoucí —, interpretovat si věc podle svého vlastního rozumu, zkušenosti a názoru. Unavuje mě papouškovat donekonečna nezpochybnitelné pravdy o antické architektuře nebo gotické deskové malbě. Je to archiv minulosti, předstupeň věcí příštích; a přehnané klanění se minulému oslabuje náš zrak upřený do budoucnosti. Taky proto jsem se nakonec kunsthistorikem nestal.

Je třeba přiznat, že mezi duševní sekreci a produkci díla, které ji reprodukuje a předává dál, se vkrádá velice svízelná operace hledání formy, kterou si každý musí vybrat podle vlastního gusta. Nejrychleji toho lze docílit užitím formy, kterou má pro nás kultura předem připravenu. Kdo se však k tomuto postupu uchýlí, musí záhy konstatovat, že takto lze semlít pouze jeden druh obilí, a to specifické obilí kultury; i to je předem připraveno. Výsledkem pak je mouka umletá snadno a rychle, ale v žádném případě to není ta vaše. Kultura má předem připraven také model mozku, uhnětený z jejího těsta, jímž může nahradit ten váš.

Dusivá kultura je stará bezmála čtyřicet let a stále na aktuálnosti neztrácí. Vytrhl jsem trochu nešetrně a z kontextu několik výroků, ale v podstatě se dá říci, že myšlenky Jeana Dubuffeta jsou z těch, které by měly být tesány do kamene. A nebo raději ne. Protože spolu s kvantitou přichází nutné rozmělnění, místo myšlení dostávají svůj prostor jen hesla hodná masového následování. Ponechme mu tedy jeho výlučnost a čtěme si Dusivou kulturu sami, potichu a potají.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu