Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro Říjen 2006

The Best of Newspaper Design #27

28. 10. 2006 | 3 komentářů

Od 1. října 2006 je k dostání nové vydání výroční publikace The Best of Newspaper Design s pořadovým číslem 27, kterou vydává Society for Newspaper Design.

The Best of Newspaper Design #27

Hezky upravené knihy od SfND přinášejí přehled absolutní špičky z toho, co se v daném roce v oblasti navrhování novin vyskytlo, jsou obrovským inspiračním zdrojem pro grafiky a typografy, kteří navrhují noviny a jiné periodické publikace. Každé číslo je rozděleno do několika logických celků, kromě kategorie Nejlépe navržených novin jsou to také kapitoly Zvláštní uznání poroty, Přílohy, Tematické speciály, Redesign a další. Na níže přiložených ilustracích jsou záběry z loňského vydání, jehož část si můžete prolistovat na Amazonu, aktuální číslo pak zakoupit tamtéž nebo (o něco dráž) na libris.cz.

Osobně bych uvítal, kdyby kromě náhledů celých stránek došlo i na zobrazení některých výjimečně vydařených typografických detailů, případně informací o použitých písmech, ale to je asi jediná výraznější výtka, kterou mám.

The Best of Newspaper Design #27

The Best of Newspaper Design #27
The Best of Newspaper Design #27

Vrcholy české abstraktní grafiky

22. 10. 2006 | 7 komentářů

Křupan z vesnice vyrazil si zase jednou do města, aby tam s vypětím posledních sil uprchl agresivním vietnamským obchodníkům, kteří pod pohrůžkou násilí nabízeli bombasticky ochlupené zimní bundy se slevou (považte!) tisíc korun českých — za pěknou půlkulatou pětistovku. Jenže ačkoliv přece jen oželel vidinu teplého kožíšku, neodolal již vábení otevřeného antikvariátu, z něhož nakonec odešel se dvěma naditými taškami literatury a jiných věcí určených pro potěchu ducha v ceně zhruba tří zateplených vietnamských bund; sice s promrzlými prsty, ale také s hřejivým pocitem u srdce.

Vladimír Boudník

Česká grafika versus vietnamští prodejci — 1:0

Naprosto zásadním neknižním kupem stal se drobný grafický list od Jaroslava Šerých. Ta grafika — krom toho, že si již hoví na jedné ze zdí brlohu svobodného muže — probudila vzpomínky na umění z období 50. a 60. let, v němž česká volná grafika dostoupila svého dosavadního vrcholu. Jedním z posledních jednotících výtvarných směrů byl tzv. informel, svébytná česká odpověď na jeden z tehdejších proudů poválečného umění a zároveň protipól jásavého pop-artu či samolibého fotorealismu. Udělejme si proto společně malý historický exkurs a pokusme se osvětlit si, proč zrovna poválečné umění je v kontextu českého výtvarného umění tak výjimečné.

Domnívám se, že prakticky každý vyhraněný umělecký směr, který má své obdivovatele a okruh následovníků, je pouze nutným produktem dobových okolností, pokračováním objeveného a nebo jeho záměrným popíráním. Zhruba až do 70. let minulého století bylo poměrně nesnadné najít ryzí individuality, které by se natolik vymykaly čitelným proudům moderního umění a zároveň zůstaly vně myšlenkovou nebo formální příbuznost se svými současníky. A pokud už se takové osobnosti našly, zůstávaly a zůstávají většinou dodnes neznámé či neobjevené, poněvadž jen málokdy mají kunsthistorikové odvahu vyzdvihnout produkt tvůrčího génia, který zasahuje mimo rámec jejich dosavadního poznání. A přitom je to jev logický — převratnost, stejně jako trvalou hodnotu nebo zásadní omyly většinou prokáže až čas. A historikové umění se mýlí jen velmi neradi.

Vladimír Boudník

Ani poválečné abstraktní umění nebylo v tomto ohledu výjimkou. Silný příklon k nefigurativnímu zobrazování byl jen nutným výsledkem předchozích padesáti let vývoje malířského a grafického umění, jež vyšlapaly cestu takovému konzumentovi výtvarného díla, který najednou kromě zraku byl nucen zapojit i další smysly, ale především svou vlastní imaginaci. Kde se dříve mohl divák opřít o vnímání reality (jakkoliv třeba stylizované), v 50. letech byl mnohdy uvržen do samotného víru dění, do procesu malby, a to bez pevného bodu v jakémkoliv reálném prvku; často dokonce i název díla nebo přímo jeho absence znesnadňovaly interpretaci podle dřívějších měřítek — samojedinou a nezpochybnitelnou. Můžeme říci, že divák moderního umění dostal svobodu chápat výtvarné dílo na základě svých osobních zkušeností, promítnout do „obrazu“ sebe sama. Nutno však jedním dechem podotknout, že zdaleka ne všichni jsou schopní a ochotní naložit adekvátně s takovou svobodou, a proto je dodnes v očích veřejnosti začasto bráno jako umění jen zobrazování (více či méně) realistické, zatímco abstrakce o své místo do značné míry stále bojuje; a využívá všech dostupných výrazových prostředků, aby si obhájila vlastní existenci.

Nejvýrazněji ovlivnila abstraktní malíře druhá světová válka. Traumatizující zkušenosti válečného stavu vnesly do umění více vážnosti, frustrací, emocionálního a existenciálního obsahu. V Německu a Spojených státech se všechny tyto elementy smísily do originálního guláše akční, expresivní malby, jakési poezie gesta, již reprezentovali Jackson Pollock, Willem de Kooning, Franz Kline a další (u nás třeba Jan Kotík), zatímco Francii ovlivnil zejména Antoni Tàpies, díky němuž se rozbujela hloubavější verze téhož, fascinace symbolem a matérií. Zvykli jsme si už nazývat západnější větev americký abstraktní expresionismus a francouzskou „školu“ informel (neformální umění).

Čestmír Janošek

Společná pro obě vývojové větve byla touha po novém výrazu. Stejná touha, jež nutila své tvůrce využívat netradičních postupů. Jackson Pollock maloval své obrazy přímým litím z děravé plechovky a do obrazu vlepoval drcené sklo, ale práce s hmotným materiálem se stala spíše doménou Evropy, zejména pro český informel byla materiálová struktura jedním z nejpodstatnějších a nejcharakterističtějších prvků. Když jsem psal o mnohasmyslovém vnímání, měl jsem na mysli právě výraznou, často přímo hmatatelnou strukturu obrazu. Převratným objevem tedy je fakt, že obraz na nás nemusí působit jen barvou, tvarem a formátem, ale dokonce i svým povrchem, který může za jistých okolností zcela ovládnout obraz, stát se hlavním prostředkem sdělení. Do popředí se dostává proces namísto výsledku, materiál namísto konkrétního tvaru, který definuje. Dokonalou ukázkou takového přístupu jsou například některé monochromatické obrazy Jiřího Valenty, Jana Koblasy, Zdeňka Berana nebo Roberta Piesena.

Jan Koblasa

Moderní pojetí se však nevyhýbalo ani grafice, spíš naopak. Nebude snad mylné tvrzení, že jestli přinesl český informel něco podstatného světu, byl to přínos na poli grafiky; protože prostřednictvím Vladimíra Boudníka a celé generace lidí, které za svého života ovlivnil, obohatilo se volné grafické umění o zcela nové postupy. Když viděl Boudník v zahraničním časopise nebo snad nějakém katalogu Pollockovy malby, byl v pozitivním slova smyslu šokovaný tím, že na takřka na druhé straně planety uplatňuje kdosi obdobný přístup jako on. Pollock stříkal expresivně barvu velkou štetkou, Boudník zraňoval tiskovou matrici za pomoci kladiva, pilníků, matic a dalších materiálů, se kterými jako tovární dělník přicházel denně do styku. Analogicky k Pollockově akční malbě, a přitom vlastně bez přímého vlivu, vymyslel akční grafiku. Ani struktura, která tolik učarovala malířům, dlouho Budníkově představivosti neodolala. Začal otiskovat zkorodované plechy, které našel vyhozené za zdí továrny, pak také desky, na nichž vytvořil zaschlý nitrolak inspirující strukturu. Dalším krokem na způsob americké poezie gesta byly pokusy s takzvanou magnetickou grafikou, kdy zafixoval lakem na kovovou desku zmagnetizované kovové piliny — spolu se strukturou pilin tak působilo i „kosmické“ tvarosloví magnetických siločar. Strukturální grafiku bylo možno utvářet takřka z čehokoliv: provázky, látky, zmuchlaný papír, laky, písek, kovový odpad, to je jen hrubý výčet možností, jež Boudník naznačil a v jejichž matérii se zrodila grafická tvorba Lubomíra Přibyla, Josefa Hampla, Aleše Veselého, Čestmíra Janoška, Pavla Nešlehy, Antonína Málka, Eduarda Ovčáčka a dalších.

Tak jako vymíraly po celém světě všechny myslitelné -ismy, i tvorba jednotlivých aktérů, dříve tak formálně a názorově spjatých, se začala sobě vzdalovat. Za své vzaly i naivní Boudníkovy ideály o zapojení veškerého prostého lidu do umělecké tvorby, z českého abstraktního expresionismu by se tak zase stal jen další akademismus, který by nutně musel vystřídat nějaký protichůdný proud. Ale otisk materiálu, aspoň pro mne osobně, zůstává stále dostatečně vzrušujícím a nezaměnitelným otiskem své doby.

Doporučuji:

O ženách se Schopenhauerem i bez něj

8. 10. 2006 | 26 komentářů


Žena usmrcuje muže. Láska zabíjí myšlenku. Tělesné ničí duševní. Pohlaví zabíjí genia. Láska je podrobení se cizí personalitě, otevření všech oken bytosti přívalu cizího vzduchu a cizích vůní, obětování vlastní osobnosti — na oltáři cizího božstva. Sebe dáti znamená zároveň sebe ztratiti. Kult cizí personality ničí vůli vlastní personality. Vůle jest muž a tedy láska je vraždou muže. Mění jej v podrobeného, potlačeného, nízkého tvora, v pouhého „muže“, v hliněnou nádobu, kde snad rozlita vůně citu, ale kde muž přestává býti tou „svítilnou“ v temnoty vyvěšenou, tak opálově bílou, tichou, diskrétně plající, kde hoří z nejvznešenějšího oleje duše — vítězná myšlenka… Peladan.

Willem de Kooning

Téma „Žena“ je nevyčerpatelné, navěky inspirující, provokující. Kolik jen bylo popsáno papíru básněmi oslavujícími ženskou krásu, kolik divadelních her motivovala ženská lstivost či proradnost, kolik pohádek nahlíželo na ženství jako synonymum oddané lásky!

Ať už je ztvárnění ženy v uměleckém díle jakkoli mnohoznačné, přece jen poslušně zrcadlí bezmezný, neohraničený prostor pro naivní snahy o její interpretaci, předně odsouzené k neobjektivnímu, citově podbarvenému soudu, jenž si nemůže nárokovat právo na obecně platnou pravdu. Proto jakékoliv zachycení ženy ve volném umění, mluveném anebo psaném slovu, je jen dalším vesměs marným pokusem o přiblížení se dokonalosti a pravdivosti. Stejně tak toto mé drobné a skromné pojednání, jež si neklade za cíl býti bráno jako kanonizované či nezpochybnitelné smýšlení mužské populace a nebo alespoň jedné její generace, nýbrž představuje pouhé a bezvýznamné slovo, které může zaniknout (a pravděpodobně také zanikne) mezi ostatními hlasy, stane se součástí jednoho velikého nesrozumitelného ryku, jenž tak trefně charakterizuje dnešní dobu plnou protichůdných hlasů, názorů a nálad, rozmělní se v hluboký, jednotvárný tón, z něhož jen místy rozeznáme nějaký artikulovaný zvuk, osamocený výkřik narušující monotónnost, neuchopitelnost dravého proudu tisíce různých názorů. A třeba to tak nakonec má být.

Není patrně možné nezaregistrovat prapodivné směřování (post)moderní západní společnosti, podporované jakousi nezdravou a úmornou snahou ženského pokolení o silové dobývání pozic, na něž dříve ani nesměly pomýšlet. Začalo to již na přelomu 17. a 18. století, ale ženským hnutím zaslíbené se stalo až století dvacáté, kdy začala práce jeho aktivistek přinášet své první plody, první velká a viditelná vítězství. S jídlem roste chuť, a tak se problematika ženské otázky, jejího postavení ve společnosti, vracela v nepravidelných cyklech celých minulých sto let a zdá se, že neodeznívá ani nyní, ba naopak – katedry ženských studií a neustálé omílání genderové otázky (teď už dokonce i v populárních magazínech) jsou již obvyklou součástí našeho života.

František Drtikol

Budu teď lehce hřešit na skutečnost, že mám minimum ženských čtenářek, proto si dovolím prokládat svůj text dosti kuriozními citáty z Schopenhauerovy knihy O ženách (konkrétně z vydání nakladatele Bohuslava Hendricha z roku 1941), ztělesněného to plamene sexismu, za který si by si jistě tento německý filosof vysloužil dlouhé a bolestné týrání od militantních feministek, kdyby byl ještě žil.

Již pohled na ženské tělo poučuje, že žena není určena ani k velkým duševním ani tělesným pracem. Nesplácí svůj dluh životu činěním, nýbrž trpěním, porodními bolestmi, péčí o dítě a poddanstvím muži, kterému má být družkou trpělivou a potěšující.

Odhlédněme nyní, prosím, od faktu, že máme co do činění s knihou, jež od svého prvního vydání notně zestárla, ostatně není to ani tak vina Schopenhauerova, protože hlavním důvodem, proč se nám nyní může zdát naivní nebo přežitá je fakt, že se od té doby dostalo ženám nevídané volnosti, jaká jim dříve byla upírána. Tím myslím možnost studovat a pracovat v oblasti, která se jim zlíbí, konkurovat mužům ve všech směrech lidského konání a otřásat jejich dříve tak jistými pozicemi. To je přece naprosto v pořádku a nevidím důvod, proč by tomu tak nemělo být, jsem totiž upřímně rád za to, že žiji v té části světa, která se snaží klást lidem jen minimální překážky v naplňování jejich představy o nakládání se životem, o způsobu, jakým se budou podílet na spoluutváření společného životního prostředí.

Ženy ženám

Ženy ženám

Co mě vždy zaráželo na těch nejhlasitějších projevech feminismu, byla v první řadě snaha stavět se mužům na roveň, za druhé nenávist ke všemu mužskému. Jestli se vám nyní zdá, že si protiřečím, pak to je zdání klamné, je to realita ženského myšlení (ano, vědomě paušalizuji!). Čeho si na ženách vážím nejvíce, je právě jejich odlišnost, fyzické i duševní dispozice, které mužům chybějí nebo jsou jimi obdařeni nestejnou měrou. Zejména v odlišnosti nalézám smysl dvou pohlaví, daleko přesahující jen rozmnožovací proceduru, protože nestejnost je jedním ze základních kamenů vývoje, střet dvou odlišných myšlenkových proudů obě strany nesmírně obohacuje. Nechci se stýkat s mužatkami, které mě oslovují vole, ani s dívkami, jež berou projev galantnosti jako osobní urážku. Schopenhauer to vidí jinak:

Ženy jsou pohlaví horší jakosti, sexus sequior, které v každé příčině stojí teprve na druhém místě; je tedy sice třeba dbáti jejich slabosti, prokazovat jim však nadměrnou úctu je směšné a nás muže jen ponižuje a připravuje o jejich vážnost k nám. Když příroda rozštípla lidstvo na dvě pohlaví, nevedla řez právě středem. Přes všecku polaritu není rozdíl mezi pólem kladným a zápornými jen v jakosti, nýbrž zároveň v mnohosti. Tak se právě také na ženy dívali staří a východní národové a podle toho jim přiřkli jejich přiměřené místo mnohem správněji než my s tou naší starofrancouzskou galantností a nechutným zbožňováním žen. Což je vrcholný květ křesťansko-germánské hlouposti, který posloužil jen k tomu, že se ženy staly domýšlivými a bezohlednými, někdy do té míry, že si bezděky vzpomínáme na posvátné opice v Benaresu, které, jsouce si vědomy své svatosti a nedotknutelnosti, domnívají se, že je jim vše dovoleno.

Zbožňování žen ovšem pociťuji také jako výrazný neduh současné doby. Reklama nás opakovaně přesvědčuje o dokonalosti ženské krásy, máme podléhat svůdným dívčím křivkám, bojovat o ně se svými soky, zároveň tolerovat, ochraňovat a chápat, podbízet se, nosit květiny a provádět všeliké podobné kmenové rituály, jež v nich jen posilují pocit vlastní výlučnosti. Dostáváme se do stádia, kdy slabší je nám nadřazen, svou nadvládu jsme vyměnili za pochlebování, namísto přirozené maskulinní síly a dominance, dříve tolik nutné k přežití, projevujeme dnes slabost a podřízenost.

Nemá proč nosit hlavu výše než muž ani mít s ním stejná práva. Účinky tohoto nesprávného postavení ženy vidíme docela zřejmě. Bylo by tedy velmi žádoucí, aby se též v Evropě tomuto číslu 2 lidského pokolení zase vykázalo jeho přirozené místo a aby se konečně udělala přítrž „dámské“ nepleše, které se nejen směje celá Asie, ale bylo by se rovněž smálo celé Řecko a Řím […] Pravá evropská „dáma“ je bytost, která by vůbec nemělo býti. Zato by měly býti hospodyně a dívky, které se jimi chtějí státi, a proto nejsou vychovávány k domýšlivosti, nýbrž aby byly domácké a pokorně se podřizovaly […] Praví dokonce sám lord Byron (v Listech a denících): „Myslete na postavení žen v starém Řecku — dost vhodné. Nynější stav — zbytek barbarství, rytířství a časů feudálních — umělý a nepřirozený. Musí se starat o domácnost, dobře se živit a šatit, ale nemíchat se do společnosti. Dobré vychování také v náboženství — ale nečíst ani básně ani nepěstovat politiku, nic než knihy náboženské a kuchařské. Hudba, malování a tanec, také trochu zahradničení — a někdy i orání. V Epiru jsem je viděl spravovat cesty s dobrým výsledkem. Proč by tedy neměly sušit seno a dojit?“

Dost nepochopitelné se mi zdá, když na jedné straně křičí ženy po rovnoprávném postavení, na druhé straně stále hledají nějaké úlevy a vyžadují přemíru tolerance k sobě samým, protože jsou prokazatelně fyzicky slabší, údajně více citlivé a všelijak podobně. Nedomnívám se totiž, že existuje něco jako úplná rovnoprávnost mezi pohlavími právě z výše zmíněných důvodů: odlišná fyzická stavba těla a odlišný způsob myšlení a vztahu k okolí, lidem a světu předurčuje ženy více k určitému typu prací. Neočekávám, že bude žena vozit maltu na stavbě, kopat kanály nebo uhlí, stejně tak jen málo mužů nalézá uspokojení v provozování depilačního salonu. Zároveň bych ale rád zdůraznil, že ani v nejmenším nechci nikomu upírat právo vozit maltu a nebo strhávat chlupy, skutečně věřím, že mezi ženami je spousta vynikajících právniček, ředitelek nebo automobilových závodnic, stejně tak jako mezi muži bude značné množství výborných módních návrhářů. Jen se snažím poukázat na prokazatelně odlišné dispozice obou pohlaví, zcela nezpochybnitelný fakt, od nějž by se veškerá diskuse měla odvíjet, což se pohříchu mnohdy neděje.

Příklady táhnou

Bavím-li se někdy na podobné téma se svými vrstevnicemi, kromě stereotypních předsudků ohledně platu a dělbě domácích prací (téma na samostatný článek) se řeč nakonec stočí k umění, technice a utváření viditelných a trvalých hodnot, které posouvají lidstvo někam kupředu. Nevím, zda je to jen můj problém, ale mám obrovské potíže najít téměř v jakékoliv umělecké nebo vědecké oblasti třeba tři nebo pět ženských jmen, která nesou srovnání s mužskými protějšky. Ano, je třeba uznat, že v minulosti byla úloha žen skutečně značně ztížená a měly reálné problémy se sebeprosazováním, ale troufám si tvrdit, že dvacáté století mohlo a mělo být zkouškou, nakolik výrazně se dokáží v mužské konkurenci prosadit. Vězměme si třeba malířství: kolik příslušnic něžného pohlaví bychom našli v éře Gauguina, van Gogha, Degase, Matisse, Bracqua? Nebo později, třeba mezi pop-artisty? Kolik známe výrazných ženských postav české grafiky? Alenu Kučerovou? A dále? Kolik dokážete vyjmenovat ženských vynálezkyň, vědkyň?

Od žen se také ani nelze nadíti ničeho jiného, uváží-li se, že se ani nejznamenitější hlavy celého jejich pokolení nikdy nezmohly ani na jediný skutečně veliký výkon, pravý a původní výkon krásných umění. Vůbec nikdy nestvořily světu žádné dílo hodnoty trvalé. Nejnápadnější je to v malířství, jehož technická stránka jej jim přece aspoň právě tak přiměřena jako nám; proto je též pilně pěstují, nemohou se však vykázat žádnou velikou malbou, právě poněvadž jim naprosto chybí objektivnosti ducha, kterou zrovna malířství vyžaduje přímo.

Když už jsem takhle v koncích a ani zapřísáhlá feministka mi nedokáže sdělit ani v jedné z vyjmenovaných oblastí jméno, které by mi bylo aspoň povědomé, vypálím poslední otázku: Tak dobře, můžeš mi říci aspoň jedno ženské jméno, které změnilo náš svět? Přísahám, že v devadesáti procentech je odpověď stejná: Marie Curie Sklodowská. A pak už jen mlčení. Bohužel.

Ženy nemají skutečného a pravého smyslu ani pochopení ani pro hudbu ani básnictví ani výtvarné umění, nýbrž je to jen opičení, podporující jejich touhu líbit se, když takové vlastnosti uměle předstírají a navenek horlivě projevují. To činí, že nejsou schopny čistě věcného účastenství vůbec v ničem. A důvod toho je, jak myslím, tento: Muž se snaží, ať jde o cokoli, ovládnout to přímo, buď tím, že to pochopí, nebo že si to podrobí. Ale žena je vždy a všude odkázána jen na panství nepřímé, totiž prostřednictvím muže, kterého jedině má ovládnout přímo.

Perte do mne, co je libo

Může se snad milému čtenáři zdát, že jsem zaujatý. Není to pravda — a jestliže tak mé předchozí řádky na někoho působí, omlouvám se za svou literární neohrabanost. Ale pokud se shodneme, že v záplavě mužských jmen se vždy jen osamoceně a v koutě krčí několik ženských, je asi vhodné ptát se, proč tomu tak je. Buď jsem zabedněný ignorant, učební osnovy jsou špatné, a nebo je to prostě skutečnost. A není třeba jen možné, že ženy nemají vždy stejné ambice jako my mužové, že pro většinu z nich není smyslem života bojovat o místo na politické scéně, vydávat odborné časopisy a zakládat grafická studia? Osobně se mi nezdá vůbec nic špatného na tom, když se žena věnuje ilustraci knih, práci v mateřské škole či ve zdravotnictví, zkrátka v oblastech, jež shodou okolností nejsou tak vidět, ale možná o to potřebnější ve skutečnosti jsou. Obdivuji lidi, kteří pracují pro neziskové organizace, pomáhají postiženým lidem, protože sám jsem na to příliš sobecký. A je to hlavně ženská obětavost a láska k bližnímu, jež je mnohdy nutí upozadit věci jako kariérní růst či vidinu osobního úspěchu, které jsou začasto tak důležité pro pánskou část populace.

Jsou nepochybně oblasti lidského konání, v nichž je žena nedostižná. Jak špatně by asi skončili všichni ti roztržití a nepraktičtí vědci, kdyby neexistovala tichá a trpělivá podpora jejich družek, jak asi by vypadal náš šatník bez pomoci zkušeného dívčího oka? Upřímně si už nedokáži představit světovou hudební scénu bez božských vokálů zpěvaček jako Sharon den Adel, Tarja Turunen, Mariza, Belle du Berry a dalších. V poslední době se konečně začíná dívčí element prosazovat velice silně i v umění výtvarném a je to dobře, osazenstvo vysokých škol a účast na výstavách mladých autorů je toho důkazem.

Nakonec mi z tohoto ukecaného textu vyplývá jeden hlavní motiv, který se jím jako červená nit vleče po celou dobu. Jestli mě na ženách něco přitahuje a zajímá, je to právě jejich odlišnost, to, že se vymykají mému racionálnímu uvažování a vzbuzují ve mně zvědavost. Taková žena, která více než na módní trendy v oblékání a myšlení hledí více na svou přirozenost, baží po vzdělání, rozvíjení své osobnosti, lidském uplatnění a naplnění vytyčených cílů, ať jsou jakékoliv, zaslouží si naši zvýšenou pozornost a úctu. Ty ostatní popisuje Arthur Schopenhauer v úryvcích výše.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu