Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro Září 2006

Strč prst skrz sanskrt

17. 9. 2006 | 24 komentářů

Dostal jsem mailem nevšední lingvistický dotaz, který mě přinutil zapátrat trochu v hlubinách internetu a rozšířit si obzory. Jednalo se ponejprve o oficiální transliteraci sanskrtu, ale nakonec jsem se zvědavostí v bádání pokračoval, a tak nashromáždil pár užitečných zdrojů, které se mohou jednou za čas hodit.

Sanskrt

Nejdřív trocha teoretické průpravy z české verze Wikipedie:

Sanskrt je jedním z nejstarších známých jazyků. Patří do indoíránské skupiny indoevropské jazykové rodiny. Je liturgickým jazykem hinduismu, buddhismu a jainismu, jakož i jedním ze 22 úředních jazyků Indie. V Indii a jihovýchodní Asii má sanskrt podobnou úlohu jako řečtina a latina v Evropě, je jím psaná významná část indické filosofie a hinduistické tradice. Tento mrtvý jazyk se hojně používá i dnes — např. v terminologii jógy a jiných indických vědách. Je oficiálním jazykem Indie.

Podstatné je, že pro přepis do latinky je nutné vlastnit font s ne tak docela obvyklými akcentovanými znaky (viz obrázek). Diakritická znaménka jsou sice známá, střídá se jen tečka, macron a klasická čárka, ovšem pátrání v dostupných unicode fontech nepřineslo kýžený efekt, protože některé potřebné znaky zkrátka neobsahují (marně jsem hledal například h nebo d s tečkou pod písmenem).

Transliterace sanskrtu

Naštěstí existují lidé jako Pratyatoṣa Dāsa, kteří se snaží tento stav napravit. Na jeho stránkách je v současnosti zdarma ke stažení 50 fontů (vesměs systémové z Windows) s doplněnými standardními znaky pro transliteraci. Použitelné se mi jeví také písmo URW Palladio ITU (Palatino Hermanna Zapfa doplněné o inkriminované symboly), lze jej stáhnout (zip archiv) z webu omkarananda-ashram.org.

Když už jsme se dostali tak daleko, dovolím si upozornit na webové stránky, z nichž je možno stáhnout si písmo Devanāgarī používané pro zápis sanskrtu v originální podobě. Font Sanskrit 2003 (zip archiv) je ke stažení zdarma ze stránek omkarananda-ashram.org, ale univerzálním řešením se zdá být megafont Chandas, jenž kromě znaků pro sanskrt a zároveň jeho transliteraci obsahuje též latinkovou abecedu s kompletní středoevropskou diakritikou, a dokonce i azbuku. Ideální pro multijazyčné texty. Stránka věnovaná písmu Chandas je vlastně užitečná několikanásobně — obsahuje seznam ligatur, ukázkové texty, rozložení klávesnice a odkazy na další písma Devanāgarī.

A nakonec ještě zmíním výborný web South Asia Resource Center nabízející kromě fontů i odkazy na další hodnotné zdroje.

Dekonstrukce umění, destrukce designu

10. 9. 2006 | 41 komentářů


Přeji si design obsahově správný, skladebně soudržný a věcně srozumitelný. Chci, aby byl obrazově silný, zároveň promyšleně elegantní, ale zejména nadčasový. Massimo Vignelli.

Nechce se mi vymýšlet popisek

Už to ve mně zrálo dlouho, tak ven s tím. Někdy mi připadá, že když nejsem takříkajíc v centru dění (rozuměj Praha a zbytek západní polokoule), je můj život ochuzený o něco podstatného, velkého, trochu postrádám vážnost a nemám prst přitlačený na tepu doby, má slova pozbývají účinku, stávají se pouhými slaboduchými a závistivými výkřiky. Ale od toho mám přece svůj provinční web, abych zde mohl ejakulovat negaci, kdykoliv se mi líbí, abych do českého internetu vypustil trochu chorobného semene. A to já tuze rád.

Zabředl jsem během posledních týdnů s minimem vlastního přičinění hned několikrát na různých místech do pla(men)ných diskusí o grafickém designu, odkazu minulosti a moderním směřování užité grafiky, což ve mně ještě více utvrdilo vlastní postoje k celému problému — a protože jste to vy, milé děti, podělím se s vámi o vše zjištěné (a přesto zůstanu trochu nejednoznačný a tajemný).

Historické okénko

Užité umění coby komplexní odnož lidského konání si od svých počátků žádalo vzdělávací instituce. Už náš vizionář reklamy Tomáš Baťa pocítil potřebu patřičně vzdělaných zaměstnanců, a tak s rozhodností sobě vlastní založil v roce 1939 Školu umění ve Zlíně, která měla naplnit jeho představu o ústavu vychovávajícím tvůrčí osobnosti zběhlé též v činnostech spojených s propagací průmyslu. Vlastně ani Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze v té době nelenila a chrlila absolventy, kteří měli k diplomu kromě průpravy v kreslení dostat i zkušenosti z oborů užitně-výtvarných. Jenže na rozdíl od Baťovy (střední) školy byla vždycky VŠUP mnohem umělečtější, ostatně učili tam především význační umělci své doby, takže více než potřeby průmyslu se v ateliérech řešily aktuální výtvarné směry a všechny ty věci kolem uměleckého jsoucna, kterým já moc nerozumím.

Nové trendy?

Co mi ale připadá zvláštní je fakt, že ta tíha „umění“ je pražskou VŠUP ještě stále prostoupena více, než by bylo zdrávo, často právě na úkor „průmyslu“. Chápu a samozřejmě i bezvýhradně uznávám potřebu vzdělávat výrazné osobnosti silně se vymykající průměru, ale neztotožňuji se s popíráním vazby na primární funkci konečného produktu (logo, noviny, katalog, židle, dům, …). Protože design, ať už průmyslový, grafický nebo sama architektura, zůstává přese všechny naše osobní touhy ve většině případů pouhým nástrojem k podpoření obsahu, dává produktu adekvátní a obecně srozumitelnou tvář.

A zde, u slova adekvátní, narážíme na problém, s nímž se mnoho nadějných grafiků někdy neobratně potýká, poněvadž jejich touha po sebeprosazení je mnohem silnější než uvědomění si prapodstaty svého oboru. Protože bez výjimky všechny uměleckoprůmyslové obory vznikly syntézou výtvarného oboru s určitým průmyslovým odvětvím, jejich cílem je v prvé řadě účelně upravit nebo tvarovat produkt tak, aby se dobře používal, byl pohodlný a pokud možno i krásný a nadčasový. Když se podívám na cíle Ateliéru grafického designu a nových médií, který na VŠUP vede Petr Babák, neustále se v textu skloňují slova jako experiment, risk, výzkum nebo laboratoř, ale ostatní věci, třeba výtvarné a řemeslné, na jejichž základech každý dobrý design stojí, jsou zmíněny jen na okraj. Třeba aby Petra nemohl nikdo nařknout z toho, že vzdělává lidi, kteří pak v reálném životě neobstojí.

Vignelliho mapa metra z roku 1972

Ne, vysoká škola skutečně není reklamní agentura, s tím souhlasím, jenže pokud se stane z experimentu osobní program většiny absolventů, mění se dobrá myšlenka v dvojsečnou zbraň a tito lidé jen stěží budou přínosem pro užitou grafiku, potažmo celou naši společnost. Grafický design totiž není hra na osobní hrdinství, ale práce jako každá jiná, o to více zodpovědná, že se s ní setkáváme na každém kroku a znatelně spoluvytváří prostředí, ve kterém se chtě-nechtě musíme denně pohybovat.

Přestože cítím, že silných osobností je nedostatek, nechápu moc ty nové trendy v grafice, které obecně rozeznávám dva a rozdělil bych je asi na „samoúčelný minimalismus“ a „uctívání chaosu“.

Jednoduše nesrozumitelné

Pokud správně rozumím popudům, z nichž čerpá minimalismus třeba v architektuře, je zejména o to, aby díky prostoru, který není zahlcený přemírou předmětů a tvarů, vynikly právě jeho jednotlivosti, byl umocněný účinek každého pečlivě zvoleného kusu např. nábytku. Tomu říkám řešení účelné. Samoúčelným minimalismem nazývám výtvarné projevy, kde je veškerá vizuální informace omezena na naprosté minimum. Bílá stránka, triviální práce s písmem a absence barvy nebo obrazu sice patří mezi formálně příbuzné prvky, nicméně grafika, jejímž hlavním smyslem je nějak informovat, si žádá hlavně přehlednou hierarchii informací, což je podstatná věc, jejíž nedostatek začínám v mnoha případech silně pociťovat.

O to více se pak nefunkčnost podobných řešení projevuje v navrhování webových stránek postrádajících téměř jakékoliv smysluplné navigační vodítko. Na webu časopisu Dot Dot Dot se sice člověk po čase nějak zorientuje (jakmile pochopí, co jsou odkazy), ale třeba stránky Moravské galerie v Brně mě i po několikeré návštěvě nepřestávají překvapovat, protože představují nesmyslně organizovanou změť textu, která porušuje všechna na webu zažitá navigační pravidla. Zjistit, co je a co není odkazem, se dá většinou pouze tak, že rejdíte myší po celé stránce a čekáte, jestli se objeví podtržení nebo aspoň „pacička“. Prima prima prím, ale to je prosím web významné uměleckoprůmyslové instituce. A blogy designérů? Pche!

V zajetí chaosu

Pak ještě registruji zmíněné uctívání chaosu, které ač se sice na první pohled jeví jako přístup zcela odlišný, společných prvků je vlastně požehnaně. Chaos mě odrazuje. Jakmile se dostanu do spleti protichůdných obrazových a textových informací, jsem zmatený a nespokojený, chybí mi opěrný bod, od nějž se odvíjí logická struktura jednotlivostí. Ovšem program experimentu si žádá své oběti, proto se v rámci něj musí bořit již postavené, místo návaznosti stavebních prvků, konstrukce, přichází dekonstukce, bourání vyzkoušeného, logika věci je odvržena a nahrazena sebestřednou autoerotikou.

Ale přesto některým motivům takového jednání rozumím. Autor nás provokuje, chce nás upoutat, překvapit a šokovat, vzbudit v nás nějakou odezvu, ale nezapomínejme na to, že na získanou pozornost musí bezpodmínečně navazovat sdělnost. Nešokujeme, nýbrž prodáváme aneb Kolik už jsme viděli krásných televizních reklam a nepamatujeme si, co propagovaly…?

Nejvíce zamrzí, že se z výsledku znatelně vytrácí estetično. Můžeme mít na výtvarné umění, jehož je grafický design přece jen součástí, názory značně odlišné, ale jsem si víc než jistý, že naznačení uctívači dekonstrukce by z našeho hodnocení radost neměli. O nadčasovosti pak nemůže být řeč, móda je to plytká a bezobsažná.

Nejdřív to hlavní

V srpnovém vydání časopisu Typo napsal Jan Michl trefný článek o naivním manifestu Fist things First z roku 1964 (text manifestu zde), který v po více než pětatřiceti letech resuscitoval Rick Poynor. Dovolím si Michla citovat:

Nepotřebnými věcmi rozumí pisatelé to, co všichni kritikové „nepotřebných věcí“ vždycky pod tímto pojmem rozuměli — totiž věci, které oni sami nepotřebují, což jsou v případě autorů textu věci jako psí suchary, značková káva, krémy proti celulitidě apod. Potřebnými a užitečnými věcmi myslí pisatelé naopak to, co prosazovatelé potřebných věcí vždy tímto slovem rozuměli — totiž ty věci, které sami považují za nanejvýš potřebné a užitečné, v našem případě kvalitní grafické úpravy knih, časopisů, vzdělávacích programů, informačních projektů apod. […] Hlavním problémem takového postoje je, že nejenom grafičtí designéři, ale každá společenská skupina […] považuje za to hlavní něco, co je součástí specifického světa oné skupiny a co je většinou buď lhostejné, nebo také nepřijatelné příslušníkům jiných skupin.

Zmíněný manifest vlastně poukazuje na důležitou věc. Grafici se obecně považují za něco výjimečného, za umělce, kteří nemohou marnit svůj drahocenný čas navrhováním krabiček na trojbarevné zubní pasty nebo gelů na vlasy, ale mají výsadní právo zabývat se pouze prestižními zakázkami z oblasti úpravy knih nebo tvorby vizuálního stylu. Proboha, já taky nechci dělat letáky pro supermarkety, ale necítím potřebu iniciovat nějaké plytké manifesty a myslet si, že tím změním svět. Jenže obávám se, že studenti uměleckých škol by byli mezi prvními signatáři, protože škola v nich živí jakýsi pocit výlučnosti, dává jim prostor pro experiment, aniž by je varovala, že se skončením studia může přijít velké rozčarování, poněvadž tržní svět není ani v nejmenším experimentu nakloněný.

Nemilosrdná řeč čísel a peněz totiž nezná slova jako ego — a egoismus je hlavním neduhem těch, kterým schází pokora. Ať už se nám to líbí nebo ne, i grafika má pevné kořeny, ze kterých vyrůstá. A ano, může se větvit do mnoha různých směrů, ba je to nanejvýš žádoucí, nicméně cesta odporu a popírání již objeveného a funkčního zřejmě nepřináší své plody. Z moderního grafického designu se pomalu vytrácí srozumitelnost, místo pomocníka komunikace se začíná proměňovat v rébus, který nikdo nemáme čas luštit. Nekomunikuje. Ale o tom zase až příště…

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu