Typofilos

Končící léto bylo výstavám nejen grafického designu zaslíbené. Minimálně v Brně jsme se mohli těšit hned z několika vynikajících přehlídek českého a světového užitého umění. Ke třem z nich se ještě nakrátko vrátím.

Papež kouřil trávu

Výstava The Pope Smoked Dope, která v Brně skončila už v květnu, ale pokračuje v Muzeu umění Olomouc a v Severočeském muzeu v Liberci, si dala za úkol volně sumarizovat rockovou alternativní vizuální kulturu 60. let dvacátého století. Název výstavy odkazuje na desku skupiny The Lower East Side s newyorkským hudebníkem Davidem Peelem v čele. Ten David Peel byl docela vtipný člověk, kromě zmíněného alba totiž natočil třeba i desky Have a Marijuana, Death to Disko, John Lennon for President nebo Search to Destroy…

Přehlídka obsahuje především obaly gramofonových desek, plakáty a časopisy spojené s érou rocku, hippies nebo takzvaného big-beatu a svým zaměřením sahá od Beatles a Rolling Stones přes Boba Dylana, Jimmiho Hendrixe, The Who, Kryla a Olympic až někam po český underground s Plastic People of the Universe v čele.

Velké pozornosti se dostalo psychedelickému stylu pestrých barev a extrémně nečitelných pokroucených a ručně kreslených nápisů, které byly mezi (nejen) marihuanou osvobozenými hudebníky a výtvarníky hodně populární. Co mě ale vlastně zaujalo nejvíce jsou propagační materiály k výstavě, které nejenže navozují tu správnou atmosféru 60. let, ale místo slepého kopírování ji rozšiřují a vtipně parafrázují. Je vidět, že si autoři (Adam Macháček a Sébastien Bohner) dali záležet, nastudovali kupu dobových materiálů a poznání přetavili v originální a jednoznačně nepřehlédnutelný produkt. Bravo! K sehnání je skvělý katalog s vyhulenými samolepkami zabalený v obrovském barevném plakátu, dá se koupit v některých knihkupectví nebo třeba na Kosmasu.

Sto ikon českého designu

Z jiného soudku je projekt Terezy Bruthansové a Jana Králíčka nazvaný Czech 100 Design Icons. Nenechte se zmást názvem, protože výstava nesdružuje jen průmyslový design, ale přesahuje i do oblasti knižní grafiky, architektury nebo filmového umění.

Význačné osobnosti českého výtvarně-užitého umění vybraly stovku výrobků, objektů nebo staveb, aby na nich ukázaly, jakým vývojem si Češi za poslední století prošli. Není to vlastně výběr vždy úplně vážně míněný, strnulý a přehnaně reprezentativní, protože kromě nesporných uměleckoprůmyslových děl (kubistického nábytku nebo vrcholných produktů automobilismu) dali autoři místy průchod i osobním sympatiím a nostalgii. Právě proto je mi projekt blízký. Zvláště dříve narození jistě ocení výrobky spojené se svým dětstvím — Tatru 603 nebo Sonet Duo, my mladší ale určitě dobře známe alespoň Millerova Krtečka, Zemanovu Cestu do pravěku či klasické botasky.

Výstava je putovní a tím, že se objevuje mimo klasické galerie, má šanci oslovit široké publikum. Katalog ze studia Najbrt je vkusně zpracovaný (jen na některých místech trochu nepřehledný); od koupě může odradit jedině cena kolem 500 Korun. Projektu se také věnovaly dva díly pořadu Styl uváděného Českou televizí (první díl, druhý díl), navštívit můžete i oficiální web.

Bienále Brno 2006

Brněnské bienále je svým způsobem zárukou kvality. Asi se vám nebudou všechny práce líbit, ale dávají možnost seznámit se s grafickým designem překračujícím hranice České republiky, a to ne pouze geograficky, ale především rozdílem přístupů, názorů a zkušeností, proto si troufám tvrdit, že je to akce, která může znatelně rozšířit obzory i lidem mimo náš obor. Prostor dostala také celá řádka plakátů vyznačujících se odvážným přístupem v tom smyslu, že se stávají více uměleckým dílem než propagační grafikou, protože jsou na hranici čitelnosti a srozumitelnosti. Můj šálek kávy to třeba není, ale chápu, že své místo si vybojovaly. Kromě hlavní přehlídky věnované plakátu a vizuálnímu stylu si zaslouží zvýšenou pozornost výstavy doprovodné, které se letos dost povedly:

V Design centru ČR vystavuje svou tvorbu a hravé typografické plakáty laureátka 20. Bienále Brno 2002 Catherine Zask, v uměleckoprůmyslovém muzeu najdete díla mezinárodní poroty a výstavu Práce z Číny.

V Pražákově paláci se nachází Grafický design v bílé krychli, což je dost zajímavá událost: Iniciátor výstavy, Peter Biľak, byl trochu rozčarovaný ze způsobu, jakým se grafický design na Bienále prezentuje, totiž bez vazby na místo svého určení, a tak oslovil grafiky a studia, aby vytvořili plakáty propagující výstavu, které se tímto plakátem zároveň zúčastní. K hotovým dílům jsou přiloženy i veškeré přípravné skici a návrhy, můžeme proto sledovat celý proces tvorby plakátu. Příjemná věc.

Až v samotném podkroví sousedního Pražákova paláce se nachází možná to nejzajímavější, přehlídka pojmenovaná Z Marsu. Oproti ostatním pracem zde schází kontakt se zadavatelem zakázky, všechny knihy, časopisy nebo multimediální prezentace jsou odtržené od světa komerce a vznikly na popud samotných autorů, což nám dává hezkou příležitost pozorovat celou škálu výtvarných názorů limitovaných pouze hranicemi, které si stanovil jejich tvůrce. Vystavených exponátů jsou snad stovky, takže se vyplatí vyšetřit si na výstavu dostatek času.

Abychom měli seznam kompletní, připomínám, že v Pražákově paláci se nachází ještě výstava Hledej design! Studentů Ateliéru grafického designu a vizuální komunikace pražské VŠUP a výběr prací Milana Grygara (neviděl jsem).

Co mě letos obtěžovalo nejvíce? Propagace samotného Bienále z rukou Radima Peška. Pominu-li neslané nemastné plakáty, které mě prostě neoslovily, hlavní expozice sice vypadá velmi výrazně a efektně (viz přiložené fotografie), ale je veskrze nepraktická, protože křiklavé oranžové tapety ruší samotné výstavní exponáty. Místo toho, aby umocňovala jejich účin, snaží se s nimi soupeřit, odvádí od nich pozornost. To je velká škoda.

Hlavní výstava potrvá do 15. října 2006, ale některé doprovodné skončí už v polovině září. Takže pokud jste ještě všechny akce nestihli, pořád máte příležitost. A jen tak na okraj — za den se to fakt všechno projít nedá…

První písmo prosté serifů, vytvořené ze snahy o modernost, překvapivý grafický účin a zároveň jako odkaz na archaismus řeckých monumentálních nápisů, vydala anglická písmolijna Williama Caslona v roce 1816. Třebaže na konečný úspěch a uznání si musela tato takzvaně úpadková písma počkat ještě několik dlouhých desetiletí, bylo zaděláno na jeden z největších módních převratů v typografické historii. Šokující odhalení o smrti Adolfa Hitlera čtete uvnitř tohoto extrémně výbušného článku, kterému určitě nebudete ani zbla rozumět!

Revivaly revivalů

Když německý rodák a černý kůň písmolijny Berthold, Günter Gerhard Lange, navrhl roku 1896 lineární bezserifové písmo Akzidenz-Grotesk, ovlivnil tak neplánovaně smýšlení několika generací moderních písmařů, kterým už nestačila k reakci na nové potřeby propagační grafiky stará a okoukaná písma prověřených pánů Garamonda, Baskervilla či Bodoniho. Plakáty musely být vidět, překvapovat svého diváka. Venkovní prostranství, pomalu se zaplňující propagačními poutači, si žádalo výrazná a neotřelá reklamní písma, což byly požadavky, jakým dýchavičné knižní typy přestaly vyhovovat. Jestli byl počátek dvacátého století ve znamení trendu maskulinizace něžného pohlaví (kalhoty, cigarety a krátké vlasy, fuj!), v oblasti navrhování písem jsme byli svědky snah o odstranění veškerého balastu, jaký zatěžoval v podstatě jednoduchý skelet latinkových znaků, a serify (anebo staromódně patky) byly první takzvaně „na ráně“.

V průběhu minulého století se stal Akzidenz-Grotesk vzorem pro spoustu napodobitelů, z nichž nejznámější a v mnoha ohledech nejvěrnější je Helvetica Maxe Miedingera vydaná roku 1957. A protože se blíží krásné kulaté výročí vzniku tohoto reklamního písma, které jako mor prorostlo z oblasti akcidence i do oblasti sazby časopisů, řekly si chytré hlavy z oboru grafiky, že spolu se švýcarským fenoménem Helvetica oslaví také grafický design a vizuální kulturu nedávno skončeného století dokumentárním snímkem. (Oficiální stránky filmu Helvetica.)

Raus, Frakturschrift!

Moc se nehovoří o tom, že úderné bezpatkové typy byly ideální pro válečnou a politickou propagandu. V Německu sice měla statut neměnné tradice písma lomená, a přestože se s nimi setkáváme ještě hluboko ve dvacátém století, jejich omezená použitelnost a praktická nemožnost jednoduchého vyznačování v textu je odsoudila k postupnému zániku. A ačkoli se dochovala spousta brilantních nacistických plakátů s patrnými „gotickými“ dozvuky, postupná normalizace výrazu se nevyhnula ani jim. Korunu tomu pak nasadil korunovaný nácek Martin Bormann za nemalého přispění samotného Vůdce, když počátkem září roku 1941 společně oficiálně odsoudili lomená písma coby židovský škrabopis (Schwabacher Judenletter, chcete-li), aniž by oba tušili, že si tak pod sebou podřezávají větev…

Kdo jinému jámu…

Evropa byla najednou přesycena odporem k patkám, rychlé změny společenské nálady byly vidět všude v ulicích. Majitelé obchodů začali urychleně strhávat staromódní židovské nápisy a nahrazovat je současným, bílým, čistým a hlavně bezpatkovým; jednotky SS špehovaly vyděšené občany a spolu s patkami preventivně stínaly i hlavy, až se nového trendu chytily i spojenecké armády, zejména opálení Američané s účesem „na ježka“, kteří do německých patek vlepovali své kapitalistické žvýkací gumy.

Vůdce zachvátil strach.

Konečně pochopil, co způsobil. Spolu se svou milou se uchýlil do chladivého a klidného přítmí velitelského bunkru; a s patetickým výkřikem „Bez patky ani ránu“ pojistil tabletku cyankáli i výstřelem z pistole…

Za inspiraci děkuji Zoulovi v Davidově diskusi…

… a všichni fanoušci toho písma v komixové bublině rychle sem!

Po delší době, kdy jsem pracoval na spoustě komerce, jsem dostal nabídku k velice příjemné práci. Nadace Partnerství pořádá v rámci programu Strom života anketu Strom České republiky 2006. Spolu s kamarádem Pavlem „powermacem“ Hrubošem jsme zpracovávali propagační materiály reklamní kampaně, která startuje dne 1. 8. 2006, mimo jiné i kraťoučký animovaný spot pro televizní vysílání. V následujícím příspěvku se pokusím na tomto jednoduchém příkladu popsat, jak taková věc probíhá, jaká má úskalí a na co je třeba si dát pozor, aby vznikl pokud možno co nejlepší produkt.

Východiska

Hned začátku práce jsme si stanovili hlavní cíle kampaně (ártdájrektři a marketinkdájrektři tomu moderně říkají bríf), budu raději rovnou citovat ze zadání zakázky:

Anketou chceme upozornit na význam stromů pro životní prostředí. Prostřednictvím stromů, chceme přivést lidi k zájmu o prostředí, ve kterém žijí. Chceme podpořit sázení stromů a péči o ně. Tato na první pohled pouhá hra má schopnost přimět lidi, aby si více všímali a více se zajímali o osud krajiny, která je obklopuje. A to je vlastně hlavní myšlenkou ankety o nejsympatičtější stromy.

U tohoto typu práce máme obrovskou výhodu v tom, že se nejedná o propagaci technického charakteru, nesnažíme se prodávat motorové pily, opalovací krémy nebo zlevněné zájezdy, vzniká tedy dostatečný prostor pro uplatnění vlastní výtvarné a myšlenkové vize, máme relativně málo omezení, poněvadž nejsme svázáni konkrétním výrobkem, ale prezentujeme myšlenku, nápad. Kromě toho je téma přírody a stromů až nebývale pestré.

Reklamní předměty

Práce na projektu začala vymyšlením sloganu „I velcí lidé měli svůj strom… a jaký je ten váš?“, jehož autorem, stejně jako námětu reklamního spotu, je kolega Pavel. Na tričkách a samolepkách jsme slogan rozvedli do podoby tří témat vztahu člověka a stromu — Adam a Eva, Isaac Newton a Budha —, pro jejichž život a život ostatních lidí měl strom zásadní význam. Jednotlivé příběhy myslím netřeba detailně představovat, jejich znalost patří k základnímu vzdělání. Téma vzniku teorie gravitační síly, legendární osvícení Isaaca Newtona po dopadu jablka, jsme vybrali jako námět animace. Tady došlo k první chybě, které jsem se dopustil. Protože se trika tiskla se značným předstihem, nedokázal jsem odhadnout, jakým způsobem budeme animaci zpracovávat a jestli zvolený výtvarný styl bude pohodlně realizovatelný i ve 2D animaci (nebyl).

Výtvarná složka

Každopádně coby jakýsi základ se vytvořená stylizace Newtona dala využít, rozpracoval jsem fyzika v několika desítkách kreseb, až jsem se dostal k finální podobě. Záměrně jsem vybral „retro“ barevnost, abychom zřetelně zdůraznili, že se jedná o příběh z minulosti. To mi dále umožnilo využít dvě poměrně zářivé barvy: okrovou pro oblečení Newtona a křiklavě červenou pro inkriminované jablko. Výtvarný styl jsme potom začali používat i na dalších propagačních materiálech, např. plakátech.

Storyboard

Stopáž reklamního spotu byla stanovena v rozmezí 20—30 vteřin, počítali jsme s vysíláním na celoplošné a kabelové televizi, dále i v kinech. Po dopilování kresebného stylu jsem přistoupil ke zpracování kresleného scénáře, jemuž se odborně říká storyboard. (Zmíněné dvě složky lze pohodlně prohodit, já jsem zvolil tento postup.) Storyboard je pro příběhovou animaci limitovanou časem naprosto nezbytný, protože dovoluje poměrně přesně určit načasování scén a styl kamery a střihu v jednotlivých záběrech. Ačkoliv to není obvyklé, já jsem vytvořil storyboardy dva. První z nich jsem si pro sebe nazval ideový — na něm jsem si zběžně nahodil základní prvky animace a nejpodstatnější scénáristické prvky. Druhý storyboard byl pojmenován vývarný a obsahoval konečnou grafiku spotu, přibližné časování a zvukový doprovod. Vlastně se dá říci, že už se v tomto případě jedná spíše o podrobný technický scénář, jaký známe třeba u celovečerních filmů.

Za dobu, co pracuji v oblasti reklamy, jsem se naučil, že forma prezentace je důležitá, a proto jsem si na druhé verzi scénáři dal velice záležet, byla totiž předložena klientovi ke schválení. Grafiku jsem vytiskl na formát A2 a nalepil na černý karton, účin byl, myslím, slušný.

O co jsem se ve scénáři snažil především:

1) Podat srozumitelně a vtipně Newtonův příběh
2) Vytvořit přesvědčivé prostředí
3) Zpracovat téma neotřele, aby byl spot jasně identifikovatelný

U práce na bodu dva jsem se velmi dobře bavil. Aby se divák mohl i ve velmi krátkém časovém úseku ztotožnit s prostředím, vymyslel jsem několik drobností pro oživení scény. Takových, aby nerušily, ale zároveň dodaly „filmu“ na uvěřitelnosti. Protože jsme náš příběh umístili na venkov, přidal jsem kromě ovocných stromů do scény kálející kravičku, letící ptáky a plující mračna. Detaily jsou u podobného typu práce dost důležité.

Výroba

Nějakou dobu jsme řešili, jaký animační postup zvolit. Vzhledem k tomu, že mé výtvarné podklady byly vektorové, uvažoval jsem o nasazení Flashe coby jediného animačního softwaru, který jakž takž ovládám. Kvůli oprávněným Pavlovým námitkám, mimo jiné ohledně nevhodnosti výstupu pro televizní vysílání, jsme jej zavrhli. Ostatně neumožňoval použít některé techniky, které jsem vyžadoval, nikoliv ovšem striktně (rozostření animace v prvním plánu apod.). Nakonec jsme se tedy dohodli, že MgA. powermac coby úspěšně dostudovaný animátor (gratuluji!) se chopí rozpohybování v kompozičním programu — Adobe After Effects — zatímco já mu budu pedantsky stát za zády a zahrnovat jej desítkami více či méně důležitých připomínek, což jsem následně s nebývalou rozkoší činil. Tímto mu děkuji za nebývalou trpělivost. Pracovní screenshot.

V průběhu výroby jsme zjistili strašnou věc. I přes pečlivou přípravu byla animace příliš dlouhá, překročili jsme stanovený časový limit. Mimo to došlo doslova na poslední chvíli ze strany zadavatele k rozšíření závěrečné části o další text a loga partnerů, s čímž jsme nepočítali. Nastala tedy nepříjemná práce, v průběhu níž došlo k očesávání od nadbytečného balastu nesouvisejícího s hlavní dějovou linkou. A tak jsme ubírali, zkracovali, vynechávali a dělali kompromisy, abychom i do krátkého časového úseku vměstnali pokud možno pěkný a čitelný příběh.

Ozvučení a postprodukční práce

Animace bez zvuku je jako maturitní večírek bez alkoholu, to dá rozum. Jelikož nemáme ani jeden dostatečné technické zázemí, ozvučení jsme vyráběli doslova na koleně (a na něm položeném notebooku), a tak je výsledek — řekněme obstojný. Zvuky jsou z různých zdrojů a v různé kvalitě, snad ale nebudou až tolik rušivé, aby citlivé divákovou ouško došlo k výraznější újmě. V hodině dvanácté (rozuměj v plánovaný den vysílání) jsme dostali dabing závěrečné části od z poloprofesionálního studia na brněnské JAMU a doplnili jej do hotového filmečku.

S tou profesionalitou to ale nebude tak horké, jelikož přiteplený hlasový doprovod se hodí spíše do spotu na propagaci dámské inkontinence. Chyba byla, že jsme nebyli při nahrávání přímo ve studiu, ale to ani nebylo z časových a organizačních důvodů dost dobře možné. Museli jsme tedy pracovat s tím málem, co bylo k dispozici, takže z nahraných materiálů se použilo jen nutné minimum. Pro zvětšení dynamiky mluveného slova jsme zvukovou stopu o několik procent zrychlili, snad je výsledek aspoň trochu snesitelný. Poslední úpravou pak bylo citlivé přidání šumu a nečistot do hotového filmu, abychom posílili jakýsi starobylý dojem z historického námětu (přestože vzhledem k vročení scény to není úplně logické, filmový průmysl tehdy samozřejmě neexistoval).

Co se povedlo a co ne

Animace je krátká a s tím souvisí její hlavní neduh. Scénář se ukázal být příliš komplikovaný na tak krátkou stopáž, proto děj možná působí až příliš rázovitým dojmem. Mým záměrem byl řekněme pomalejší, plynule odsýpající příběh s vtipným vyústěním. O nepovedeném hlasovém doprovodu jsem už hovořil, naopak z hlediska zapamatovatelnosti jsme kresebné 2D zpracování zvolili dobře. V dnešní době se s podobným typem reklamních spotů setkáváme jen sporadicky, čili každá vlaštovka podobného typu má šanci zaujmout.

Finální verze animace (WMV, 3 MB)

Celoplošná televize nakonec sponzorování akce formou uvolnění vysílacího času odmítla, a tak se s hotovou animací setkáte zřejmě jen na kabelových televizích, případně před projekcí na filmových festivalech. To ovšem nikomu nebrání, aby Strom života podpořil. Komu není osud české krajiny lhostejný, může poslat dárcovskou SMS. Podrobnosti se dozvíte na webu Nadace Partnerství. A já jdu na pivo.