Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro Červen 2006

Henry Darger: umění syrové i surové

25. 6. 2006 | 4 komentářů

Mimo hlavní proud akademického umění existuje určitá část populace, jež se věnuje výtvarné tvorbě specifickým způsobem. Jsou to vesměs lidé naprosto nezkažení oficiálním formalismem, amatéři, diletanti a duševně nemocní, pro něž proces tvorby znamená únik do reality vytvořené podle vlastních zákonitostí, zhmotnění imaginace a nejtajnějších tužeb.

Henry Darger

Jean Dubuffet, možná nejvýznačnější francouzský malíř druhé poloviny dvacátého století, se zabýval systematickým sběratelstvím tohoto čistého a nezkaženého umění, jež nazval l’art brut, umění v surovém stavu. Podstatou je absence zažitých kánonů a formalistních prvků, naprosto svobodná tvorba prostá přehnané estetizace podle měřítek stanovených historiky umění nebo směřováním středního proudu. Jen tehdy, je-li člověk zbaven otěží předvídatelného, je schopen vyjadřovat se převratným způsobem, posunout umění o krůček dále. Art brut je tedy synonymem nového a překvapivého, společenstvím nesourodých osobností, které spojuje jen snaha vytvořit svůj otisk na papíře, malířském plátně, skulptuře nebo asamblážovaném objektu.

Henry Darger

Nenajdete ve společnosti mnoho lidí schopných pracovat v umění bez vlivu okolních výtvarných podnětů, proto nejvýraznější díla pocházejí z rukou pomatenců, bláznů, sexuálně frustrovaných lidí. Možná do všech vyjmenovaných skupin by se dal zařadit i Henry Darger, ztělesnění šílenosti a utajovaného zla, král infantility a brunátného násilí, vládce bolesti.

Darger měl pohnuté dětství — poté co jeho matka zemřela při porodu Henryho sestry a otec jej shledal nezvladatelným, umístil jej ve věku osmi let do sirotčince. V dospělosti pak měl Darger pověst podivína, vybíral z popelnic komiksy a ilustrované časopisy a po večerech vysedával ve svém bytě ponořen do usilovné práce. Teprve po jeho smrti v roce 1973 vydal byt svědectví o ilustrované sáze o více než patnácti tisících stránkách, kterou podivný stařec za svůj život vytvořil.

Henry Darger

Neskutečně silná směs utrpení, deprese a lidské bezbrannosti provází celé jeho dílo, celé rozsáhlé soubory prací vytvořené v průběhu takřka šesti desítek let. Předkládá příběhy křehkých blonďatých dívčin s malými penisy, které jsou stiženy hrůzami válek a mohutnými výbuchy, pronásledovány agresivními vojáky, bez slitování mučeny, škrceny a křižovány, až pozvednou svými tenkými pažemi střelné zbraně a postaví se krutovládě na odpor… Motivy dětského osamocení, potřeby adopce a osoba zachránce — dokonalého kapitána Henryho Dargera — se navracejí v nekonečných cyklech.

Jedná se převážně o rozměrné akvarely panoramatických formátů poslepované hned z několika kusů papíru. Darger nebyl moc kresebně zdatný, a tak obkresloval postavičky z dobových časopisů a ilustrovaných inzerátů, proto lze na mnohých kresbách vidět jedno multiplikované tělo. Obrazy většinou doslova hýří barvami, jásavá barevnost tak ostře kontrastuje s pesimismem námětu a podtrhává jakousi podivně vzrušující dekadentnost celého díla.

Henry Darger

Henry Darger je zastoupen na výtečné výstavě Art Brut ze sbírky francouzského filmového režiséra Bruna Decharme, již uspořádala Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu a která trvá do 10. září 2006 — rozhodně stojí za vidění! Na výstavě se promítají i dokumenty, jeden z nich je celý o Dargerovi a krátkou ukázku můžete shlédnout zde, na Amazonu je k sehnání několik pěkných publikacíDVD. Já toho člověka prostě miluju.

Další zdroje:

Rok ve znamení bublin

15. 6. 2006 | 8 komentářů

Procházel jsem nedávno kolem jedné z budov Fakulty výtvarných umění při brněnském VUT a zažil příjemné překvapení. Oprýskané zdi staré školní budovy začaly promlouvat k okolí, a to prostřednictvím několika komixových bublin.

Komixové bubliny teď zkrášují budovu brněnské FaVU

Z neudržovaného domu se tak najednou stal prostředník komunikace s kolemjdoucími, vývěsní štít studentského ostrovtipu. Mým největším favoritem je heslo chci bít homosexuál, ale baví mě i ble, ble, ble, dále miluji vás, šefe nebo obligátní bubliny jsou teď profláklé, zřejmá narážka na logo ČR.

Komixové bubliny teď zkrášují budovu brněnské FaVU

Gratuluji k pěknému nápadu!

Komixové bubliny teď zkrášují budovu brněnské FaVU

Mám rád český filmový plakát

8. 6. 2006 | 20 komentářů

Bývají určitá období v historii každého státu, kdy se narodí celá generace výjimečných lidí, nebo je společnost ve zvláštním rozpoložení umožňujícím vznik trvalých uměleckých hodnot. Jedním z těchto období byla šedesátá léta minulého století a začátek let sedmdesátých, doba, v níž ještě byl patrný tep české nové vlny, jež něco ze své silné nadprůměrnosti a magičnosti přenesla i do tvorby filmových plakátů. Protože právě v té zvláštní situaci, která volnému umění mnoho nepřála, dostalo české výtvarné umění silný impuls stimulující výtvarníky k horečnaté práci na užitém umění.

České filmové plakáty od dua Vyleťal

Asi největší rána přišla s normalizací po roce 1968, na dlouhá léta nastal útlum, ze kterého se čeští tvůrci jakoby vzpamatovávají vlastně dodnes. A tak nám nezbývá nic jiného než vracet se do minulosti a těšit se díly z toho šťastného období, kdy český filmový plakát byl pojmem světové úrovně.

Byli to zejména Zdeněk Ziegler, Jiří Balcar, Karel Vaca a duo „Vyleťalovců“, již dali tvář celému jednomu výtvarnému oboru. A když jsem tedy shodou náhod narazil na originální výtisky těchto vpravdě uměleckých děl, neváhal jsem více než pár vteřin, a několik plakátů k vlastní převeliké radosti koupil. V kontrastu s komerční americkou plytkostí vyznívají hravé české kolážované a malované plakáty ještě o stupeň silněji, uchvacují výtvarnou precizností a tvůrčí invencí, hledáním stovek podob, jaké může zpodobněné filmové dílo mít. Namísto popisnosti fantazie, místo vyretušovaných hereckých obličejů akcent tvůrčího ducha a zřetelný dotek lidské ruky.

České filmové plakáty od Zdeňka Zieglera a Josefa Vyleťala

Obzvláště pro díla manželů Vyleťalových mám zvláštní slabost. I když vlastně vůbec nejsem příznivcem Vyleťalových fantasticko-surreálních maleb, užité na plakátech mi připadají skvělé, v kontextu filmu nepůsobí jako křečovité ilustrace, tím spíše jsou to mnohovrstevnaté obrazy z několika plány, scény jitřící a rozvíjející lidskou představivost a znásobující možnosti interpretace filmu. Například jeho ztvárnění Hitchcockových Ptáků patří mezi špičková díla nejen své doby. A pak — Něžná Olgy Vyleťalové-Poláčkové se ne nadarmo stala symbolem českého plakátu pro svou neobyčejnou a tajemnou atmosféru, zcela nepochybně si zaslouží prestižní místo na mé zdi.

Vzpomněl jsem si při té příležitosti na jeden ze svých nejoblíbenějších českých filmů, temně hororovou Pannu a netvora od Juraje Herze, k němuž byli manželé Vyleťalovi přizváni jako výtvarníci. Všechny ty obrazy a sochy, které se ve filmu objevují, jsou jejich společným dílem, a obzvláště maska netvora, ona ohyzdná ptačí hlava, je naprosto výtečná. (V jednom rozhovoru řekl pan Herz, že byl Vyleťal velice pečlivý člověk, masku stále upravoval a přidával na ni kousky syrového masa, aby vypadala co nejlépe…)

Je obrovská škoda, že ty dřívější plakáty v místní úpravě byly zcela nahrazeny stereotypními americkými vzory s nulovou nápaditostí a originalitou, které u nás stačí jen přeložit a vytisknout. Někde jsem slyšel nebo snad četl, že americká filmová studia mají přímo tabulky na to, jak velká má být hlava hlavního protagonisty, použité písmo a další prvky. Vůbec bych se nedivil, kdyby tomu tak bylo, poněvadž zvrhlost západních amerických marketingových odborníků odkojených studiemi nákupního chování a růstu tržeb asi nezná mezí…

Novátorské plakáty na zahraniční filmy nejsou nějakým českým specifikem, docela šikovní jsou třeba i Poláci, před časem byla dokonce uspořádána velká výstava s názvem Český filmový plakát dvacátého století a vydána stejnojmenná publikace, kterou nelze než doporučit.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu