Typofilos

Bydlím v ghettu, odpovídám už pár dní svým známým s úsměvem, když se mě ptají na životní peripetie. Aha — a to je kde? Na Cejlu.

„Jó v gétů, tenkrát v gétů,“ notuji si čekaje na ranní spoj dnes již legendární píseň Erica Cartmana a pozoruji tu impozantní skrumáž non-stopů, sex-shopů, zastaváren a pochybných fast-foodů, kterou korunuje jeden hnusný typizovaný Interspar.

„Promiňte, pane, že vás vyrušuji,“ osloví mne náhle tak mile asi čtrnáctiletá dívenka upraveného vzhledu, zatímco do sebe hladově tlačím hnusnou řeckou bulkou v původní vietnamské úpravě. „Mohl byste mi prosím tady v trafice koupit elemka? Ona mi je nechce prodat…“ Narychlo polknu těžce kousek syrového masa, aby jí nedopatřením nepřistál spolu se slinami na tom pěkňoučkém obličeji, a zavrtěním hlavou doprovázeným důrazným „ne“ dávám slečně jasně na srozuměnou, co si jako správný skaut myslím o kouření nezletilých. „Debil,“ zaslechnu ještě ladně odcházející mladou dámu promlouvat ke své společnici a musím se tomu nahlas a od srdce zasmát. Jsem prostě hajzl.

Kdo nezná Cejl, nebyl v Brně. Čtvrť je to nechvalně proslulá především díky hustému osídlení romskými spoluobčany. Hloučky zevlujících tmavočechů se začínají na ulici objevovat kolem poledne a kolikrát nezmizí až do pozdních nočních hodin. Čas od času jejich bezstarostný hlahol ještě doprovází skutečně velmi hlasitá taneční hudba vycházející z otevřených oken. Své osobní teritorium rozšiřují prakticky do všech světových stran — rádi se slézají kupříkladu před Domem umění na nedalekém Malinovského náměstí. Není divu, o cikánech je dostatečně známo, že k umění a kultuře vždy měli veskrze pozitivní vztah. Jsou to též lidé vesměs hraví, bývají proto k zastižení zejména v místních hernách, odevzdaně civíce na tanec barevných světýlek a cirkusová čísla roztančených bubínků výherních automatů. O jejich smyslu pro rodinu dostatečně svědčí například fakt, že hojně navštěvují přilehlé zastavárny, kde patrně nakupují cenově dostupné vybavení k zvelebení a zútulnění své početné domácnosti.

Faktem je, že jsem v sobě objevil kus rasistického plevele. Když takhle večer míjím skupinku snědopleťáků, nastražím vždy smysly. Povytáhnu si ušní boltce navrch hlavy, rozšířím zorničky, aby více přivykly na tmu neosvětlených zákoutí, zkrátím popruhy na tašce a zkontroluji obsah kapes a stav tkaniček na obou botách, kdyby bylo náhodou třeba prchat. Možná rasismus a možná jen svého druhu prevence. Na druhou stranu je pravda, že obdobně se chovám i v případě, že potkám bandu nadrátovaných holohlavců s vyšívanými šálami kolem krku (na barvu textilie tentokrát nehledím). Jsem holt jednoduchý člověk a myslím si, že nevinná paušalizace občas není na škodu.

Jen jsem tak cestou do práce uvažoval, jestli je důvod se cikánů obávat. Pěstní potyčku jsem s nimi neměl více než deset let, ozbrojenou ještě déle. (Ano, považuji kameny, cihly a tyče za zbraně.) Ale stejně se nemůžu zbavit opatrnosti, když mě bodře osloví člen větší takové skupinky. Hned mám tendence rozhlédnout se, co se děje kolem a jaké jsou možnosti.

Asi to částečně souvisí s prostředím, v němž žijí. Pokud je někde typická cikánská čtvrť, je osídlena zejména nezaměstnanými. Čili obecně vzato nižší sociální vrstvou, v níž jak známo jsou sklony k trestné činnosti prokazatelně výrazně vyšší. Nějaká obecná souvislost mezi prostředím, sociální úrovní a trestným činem nebo jen nepříjemným obtěžováním jistě existuje.

Mimo to se každá taková komunita nějak vymezuje proti normálu nebo systému. Někteří si rádi hrají na chudáky, kterým bílí ohromně ubližují, další při každém příslibu pro ně výhodnějšího sociálního zaopatření prchají do zahraničí podívat se na zlaté prase. Ale tu závislost na našem sociálním systému mají, soudě podle statistik, často společnou a stále se mi zdá, že jim tento způsob nadmíru vyhovuje. Čest výjimkám.

A pak, když jsem míjel budovu Hlavního nádraží, jsem si vzpomněl na nepočetné skupinky pankáčů nezřídka se v těch místech povalujících. A kolik toho mají s opálenými Čechy společného. Tváří se tak ukrutně nezávisle, rebelsky až protistátně, dokonce se sami nazývají odpadem, ale je to taková rebelie z principu. Především sami sebe přesvědčují, jak nezávislí jsou na okolí a kolik svobody mají, ale nakonec stejně žebrají na ulici o pár korun na laciné víno. Což o to, ty drobné jim čas od času dám, ale spíše ze soucitu než proto, že bych k nim snad choval nějaké sympatie. Mnohem raději peníze vrazím do ruky někomu, kdo v podchodu hraje na kytaru. V mých očích si to pivo zaslouží. Na rozdíl od těch, kteří pro své pohodlí nemusí dělat vůbec nic.

Smutné je pro mě hlavně vědomí, že na lidi, kteří v životě nepracovali, přispívám ze svého každý měsíc, aniž mám šanci nějak to ovlivnit. Nebo mám? Za chvíli jsou volby…