Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro Březen 2006

Bydlím v ghettu a možná jsem rasista

23. 3. 2006 | 28 komentářů

Bydlím v ghettu, odpovídám už pár dní svým známým s úsměvem, když se mě ptají na životní peripetie. Aha — a to je kde? Na Cejlu.

Brno a zátiší s květinami...

„Jó v gétů, tenkrát v gétů,“ notuji si čekaje na ranní spoj dnes již legendární píseň Erica Cartmana a pozoruji tu impozantní skrumáž non-stopů, sex-shopů, zastaváren a pochybných fast-foodů, kterou korunuje jeden hnusný typizovaný Interspar.

„Promiňte, pane, že vás vyrušuji,“ osloví mne náhle tak mile asi čtrnáctiletá dívenka upraveného vzhledu, zatímco do sebe hladově tlačím hnusnou řeckou bulkou v původní vietnamské úpravě. „Mohl byste mi prosím tady v trafice koupit elemka? Ona mi je nechce prodat…“ Narychlo polknu těžce kousek syrového masa, aby jí nedopatřením nepřistál spolu se slinami na tom pěkňoučkém obličeji, a zavrtěním hlavou doprovázeným důrazným „ne“ dávám slečně jasně na srozuměnou, co si jako správný skaut myslím o kouření nezletilých. „Debil,“ zaslechnu ještě ladně odcházející mladou dámu promlouvat ke své společnici a musím se tomu nahlas a od srdce zasmát. Jsem prostě hajzl.

Brno, výkup barevných...

Kdo nezná Cejl, nebyl v Brně. Čtvrť je to nechvalně proslulá především díky hustému osídlení romskými spoluobčany. Hloučky zevlujících tmavočechů se začínají na ulici objevovat kolem poledne a kolikrát nezmizí až do pozdních nočních hodin. Čas od času jejich bezstarostný hlahol ještě doprovází skutečně velmi hlasitá taneční hudba vycházející z otevřených oken. Své osobní teritorium rozšiřují prakticky do všech světových stran — rádi se slézají kupříkladu před Domem umění na nedalekém Malinovského náměstí. Není divu, o cikánech je dostatečně známo, že k umění a kultuře vždy měli veskrze pozitivní vztah. Jsou to též lidé vesměs hraví, bývají proto k zastižení zejména v místních hernách, odevzdaně civíce na tanec barevných světýlek a cirkusová čísla roztančených bubínků výherních automatů. O jejich smyslu pro rodinu dostatečně svědčí například fakt, že hojně navštěvují přilehlé zastavárny, kde patrně nakupují cenově dostupné vybavení k zvelebení a zútulnění své početné domácnosti.

Brno má také výherní automaty...

Faktem je, že jsem v sobě objevil kus rasistického plevele. Když takhle večer míjím skupinku snědopleťáků, nastražím vždy smysly. Povytáhnu si ušní boltce navrch hlavy, rozšířím zorničky, aby více přivykly na tmu neosvětlených zákoutí, zkrátím popruhy na tašce a zkontroluji obsah kapes a stav tkaniček na obou botách, kdyby bylo náhodou třeba prchat. Možná rasismus a možná jen svého druhu prevence. Na druhou stranu je pravda, že obdobně se chovám i v případě, že potkám bandu nadrátovaných holohlavců s vyšívanými šálami kolem krku (na barvu textilie tentokrát nehledím). Jsem holt jednoduchý člověk a myslím si, že nevinná paušalizace občas není na škodu.

Jen jsem tak cestou do práce uvažoval, jestli je důvod se cikánů obávat. Pěstní potyčku jsem s nimi neměl více než deset let, ozbrojenou ještě déle. (Ano, považuji kameny, cihly a tyče za zbraně.) Ale stejně se nemůžu zbavit opatrnosti, když mě bodře osloví člen větší takové skupinky. Hned mám tendence rozhlédnout se, co se děje kolem a jaké jsou možnosti.

Brno vám nastaví zrcadlo

Asi to částečně souvisí s prostředím, v němž žijí. Pokud je někde typická cikánská čtvrť, je osídlena zejména nezaměstnanými. Čili obecně vzato nižší sociální vrstvou, v níž jak známo jsou sklony k trestné činnosti prokazatelně výrazně vyšší. Nějaká obecná souvislost mezi prostředím, sociální úrovní a trestným činem nebo jen nepříjemným obtěžováním jistě existuje.

Mimo to se každá taková komunita nějak vymezuje proti normálu nebo systému. Někteří si rádi hrají na chudáky, kterým bílí ohromně ubližují, další při každém příslibu pro ně výhodnějšího sociálního zaopatření prchají do zahraničí podívat se na zlaté prase. Ale tu závislost na našem sociálním systému mají, soudě podle statistik, často společnou a stále se mi zdá, že jim tento způsob nadmíru vyhovuje. Čest výjimkám.

A pak, když jsem míjel budovu Hlavního nádraží, jsem si vzpomněl na nepočetné skupinky pankáčů nezřídka se v těch místech povalujících. A kolik toho mají s opálenými Čechy společného. Tváří se tak ukrutně nezávisle, rebelsky až protistátně, dokonce se sami nazývají odpadem, ale je to taková rebelie z principu. Především sami sebe přesvědčují, jak nezávislí jsou na okolí a kolik svobody mají, ale nakonec stejně žebrají na ulici o pár korun na laciné víno. Což o to, ty drobné jim čas od času dám, ale spíše ze soucitu než proto, že bych k nim snad choval nějaké sympatie. Mnohem raději peníze vrazím do ruky někomu, kdo v podchodu hraje na kytaru. V mých očích si to pivo zaslouží. Na rozdíl od těch, kteří pro své pohodlí nemusí dělat vůbec nic.

Smutné je pro mě hlavně vědomí, že na lidi, kteří v životě nepracovali, přispívám ze svého každý měsíc, aniž mám šanci nějak to ovlivnit. Nebo mám? Za chvíli jsou volby…

Pozoruhodné knihy III.

14. 3. 2006 | 5 komentářů

Textem z minulého týdne jsem si trochu záměrně připravil půdu pro další z malé série povídání o knihách hodných pozornosti. Tentokrát se však nejedná o knihu v pravém slova smyslu, spíše o  drobný vzorník barokních typů ve formě bibliofilského tisku. Antique Ancienne Moderne & Regent sepsal, vlastními písmy vysázel, vyzdobil a nákladem sto kusů vydal František Štorm, význačný český návrhář písem a pedagog pražské VŠUP.

Antique Ancienne Modern & Regent

Útlá knížečka se skládá z obálky a volně vložených listů, typografická úprava respektuje barokní zvyklosti — časté střídání stojatého řezu a italiky, užití skákavých číslic, linek či  dřevorytu na frontispisu. Tištěno je na ručním papíře Conqueror o gramáži okolo 90 g/m2 s typickým žebrováním a průsvitkou. Gramáž papíru je bohužel nedostatečná, proto výrazné černé písmo dosti rušivě prosvítá na druhé straně listu.

V úpravě hodnotím kladně odklon od dnes již přežitého ornamentalismu, který byl příznačný pro některé barokní manuály, třeba právě nejznámější Fournierův Manuel Typographique z roku 1766. Na původním dřevorytu je stylově vyobrazen bájný pták Noh, napůl orel a napůl lev, který je někdy od 18. století jakýmsi oficiálním znakem knihtiskařů. Od klasického pozdně barokního zobrazování se liší snad jen absencí dvou tiskařských tamponů (balíků) v pařátech.

Na několika desítkách stránek ve svém citově zabarveném textu Štorm pojednává o přechodové antikvě, barokním písmu dokonalé kresby a čitelnosti, které dnes považujeme za důležitý mezník v písmařském oboru. Barokní písma nepostrádají živě modelovanou kresbu znaků s patrnými kaligrafickými dozvuky, ale oproti renesančním typům mají racionálnější, slavnostnější a snad i ušlechtilejší ráz a dodnes patří mezi nejužívanější, v podstatě ideální knižní písma. Od předcházejících renesančních forem se liší příklonem ke svislé ose stínování, výraznějším kontrastem hlavních a spojovacích tahů a často také méně výraznými náběhy dolních serifů, nebo dokonce téměř úplnou absencí náběhů, jak ukazují právě písma nakreslená autorem.

Použité adaptace barokních vzorů si ostatně zaslouží zvláštní pozornost pro některé své zvláštnosti. Jejich nejvýraznějším rysem je zapracování drobných, zdánlivě při tisku nebo rytí vzniklých nepřesností tvarů a sklonu některých liter, ať už v malé nebo velké abecedě. Z písma vzniknuvšího na počítači se tak stává zčásti nestrojový, živý organismus imitující sice nedokonalý, ale v zásadě přátelský knihtisk. Nutno přiznat, že nasimulovat podobný efekt je úkol nesnadný, protože každá jednotlivá anomálie a kudrlinka se pak opakuje při každém užití znaku, což působí značně nepřirozeně. Řešení ale existuje, je jím vytvoření písma ve formátu OpenType, kterýžto dovoluje přiřadit každému znaku kresebné alternativy a následně ve větších stupních a krátkých nápisech střídat kupříkladu tři varianty minusky „a“. Je mi však jasné, že v roce 1999, kdy byla knížečka vytištěna, byla OpenType písma teprve hudbou budoucnosti.

Objeví se i chybka v textu (tentýž Fournier „zákládá“), ale v celkovém vyznění se nejedná o nic vážného — Antique Ancienne Moderne & Regent je nefalšovanou potěchou každého milovníka písem a bibliofila zároveň.

Chorobně zrůdní bibliofilové a ti druzí

7. 3. 2006 | 16 komentářů

Dějiny knihy a tiskařství od pradávna provázela láska k pěkné knize, hodnotnému obsahu, bezvadnému tisku, vazbě, sazbě a typografické nebo ilustrační výzdobě. Už od dob Gutenbergových hýčkali estétové krásné svazky, kochali se jejich koženými hřbety, rovnali je donekonečna ve svých knihovnách a hledali pro ně nejvhodnější místo, aby jejich krása co nejlépe vynikla.

Knihy Henry Millera

Kniha už za svou staletou historii byla ochráncem a průvodcem myšlenky, soupisem náboženských a morálních hodnot či pradávných zkazek a příběhů, objektem uměleckého nebo politického zájmu. Úcta k tomu, co je psáno černým písmem na bílé ploše stránky, byla vždy značná, a i dnes, v době masového rozšíření digitální technologie, má stále větší důvěru čtenářů než texty složené z bitů. Snad pro dojem trvalých, nezpochybnitelných hodnot, který vyvolává, snad pro povrchnost, neumětelství a podřadnou formu většiny elektronicky publikovaných textů. Jen aby něco bylo, jen aby se splnil plán a vydělala nějaká ta koruna.

Knižní obálky Josefa Čapka

Milan Knížák knihy zabíjel v rámci svého uměleckého snažení (zastřelením, spálením, utopením, rozsekáním, natřením na bílo či na rudo…), političtí pohlaváři je spalovali z důvodů zdánlivě vážnějších — umlčet opoziční myšlenky, demonstrovat sílu, nastolit jediný správný řád.

Sběratel krásných, umělecky hodnotných knih, knihomil, je nazýván bibliofilem, jeho záliba pak bibliofilií. Ono otevřít pečlivě zpracovanou knihu má v sobě trochu obřadného rozkošnictví. Zastavit se pohledem na titulní straně, opatrně přejet prstem vložený grafický list nebo jedním plynulým pohybem natáhnout záložku jako strunu a poznačit si tak rozečtenou stranu pro příští čtení … pořád ještě je mi to milejší než klikat myší a civět na ohyzdné malé písmo na obrazovce. A pak — pohled na literární skvosty vyrovnané v polici je takovým malým sběratelovým zadostiučiněním.

Kromě masové tiskové produkce vždy vycházely svazky výjimečné úpravou, výzdobou nebo vazbou, s originálními grafikami, svazky vydávané v omezeném nákladu několika desítek nebo stovek kusů, číslované, signované autorem. Není proto divu, že právě tyto se staly předmětem vášnivého sběratelství, sice hezkého, ale také pekelně drahého koníčku.

Rambouskův Slovník a receptář malíře-grafika (SNKLHU, 1953) definuje bibliomanii jako zvrhlou bibliofilii, kde již nejde o ušlechtilou zálibu, nýbrž o chorobnou touhu mít ve svém majetku výjimečné knihy, někdy i bez zájmu o jejich obsah. Bibliomana pak jako chorobně zrůdného bibliofila, který se neštítí ani zločinu, aby se zmocnil žádané, vzácné knihy. Úžasné.

Připomnělo mi to Chicka, více než typického bibliomana a jednu z hlavních postav románu Pěna dní od Borise Viana, který zcela propadl sběratelství veškerých výplodů idealizovaného spisovatele Partra. Desky, články, novinové sloupky, dýmky, podpisy, zkrátka vše, o co se údajně jen otřela božská Partrova ruka, byly pro něj důležitější než osobní život a milostný vztah. Ona chorobná láska se mu nakonec stala osudnou, když jej strážci pořádku (militantní exekutoři?) při „plenění domácnosti“ nemilosrdně usmrtili. Dost často mám pocit, že lidé dnes umírají z ještě mnohem zbytečnějších důvodů, než byl ten Chickův.

A mimochodem … Vianovu knihu vřele doporučuji. I přes absolutně naivně nasládlou první polovinu tam nakonec zemřou všechny kladné postavy.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu