Typofilos

Rád chodívám za rezavé brány nenápadných hřbitovů. Necítil jsem sice nikdy potřebu vkrádat se o půlnoci za hřbitovní zdi — oděn ve splývavé černé roucho — a vykonávat morbidní rituály nebo, vyzbrojen armádní lopatkou, vykopávat lidské ostatky. Ale i tak většinou mé první kroky v neznámém městě či vesnici míří právě na místní hřbitov.

Tiché chrámy uprostřed měst, zákoutí s ostatky lidí přiklopenými těžkými kamennými deskami, místa jako stvořená k osamocenému rozjímání o vlastním bytí pod příkrovem rozespalého, milosrdného listoví, a konečně i zdroj historického poznání — katalog písem vytesaný do kamenných kvádrů.

Rozdrobené žulové desky v nepravidelných řadách, vyvrácené hroby, odloupané portréty zemřelých, nemocných, tragicky zesnuvších nebo sešlých věkem, zpola nečitelná jména dokazující toliko lidské zapomnění.

Kontrasty, proměny vkusu. Uměřeně zdobené hrobky versus opodál stojící kýčovité pagody cikánských baronů. Zlacené písmo, skomírající svíčky, mohutné věnce a pugéty zakrývající právě zesnulé. Nebo andělé, bělostné holubice, Král židovský nastokrát přibitý ke kříži, portréty vyleptané do černého kamene.

České hřbitovy s dávkou rozmanitosti. I když jim základní uniformita není cizí, vždy se najde několik originálních památníčků, sladce jímavá dětská podobenka nebo netradiční kamenická práce.

Nakonec ale stejně zaujmou hlavně hrobky nejstarší, léta neudržované, často zarostlé plevelem, zanesené hlínou. Takové, u nichž se zastaví jen náhodný návštěvník nebo fotograf, aby si zrobil památku na lidi, které nikdy nepoznal.

Příspěvek byl publikován dne 26. 2. 2006 v 15.15 a je zařazen v kategorii nezařazené. Komentáře můžete sledovat pomocí RSS 2.0 . Můžete také zaslat komentář nebo trackback z vlastního webu.