Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro Únor 2006

Malá hřbitovní fotoreportáž

26. 2. 2006 | 4 komentářů

Rád chodívám za rezavé brány nenápadných hřbitovů. Necítil jsem sice nikdy potřebu vkrádat se o půlnoci za hřbitovní zdi — oděn ve splývavé černé roucho — a vykonávat morbidní rituály nebo, vyzbrojen armádní lopatkou, vykopávat lidské ostatky. Ale i tak většinou mé první kroky v neznámém městě či vesnici míří právě na místní hřbitov.

Klobouky u Brna, hřbitovní reportáž - foto 1
Tiché chrámy uprostřed měst, zákoutí s ostatky lidí přiklopenými těžkými kamennými deskami, místa jako stvořená k osamocenému rozjímání o vlastním bytí pod příkrovem rozespalého, milosrdného listoví, a konečně i zdroj historického poznání — katalog písem vytesaný do kamenných kvádrů.

Klobouky u Brna, hřbitovní reportáž - foto 2
Rozdrobené žulové desky v nepravidelných řadách, vyvrácené hroby, odloupané portréty zemřelých, nemocných, tragicky zesnuvších nebo sešlých věkem, zpola nečitelná jména dokazující toliko lidské zapomnění.

Klobouky u Brna, hřbitovní reportáž - foto 3
Kontrasty, proměny vkusu. Uměřeně zdobené hrobky versus opodál stojící kýčovité pagody cikánských baronů. Zlacené písmo, skomírající svíčky, mohutné věnce a pugéty zakrývající právě zesnulé. Nebo andělé, bělostné holubice, Král židovský nastokrát přibitý ke kříži, portréty vyleptané do černého kamene.

Klobouky u Brna, hřbitovní reportáž - foto 4
České hřbitovy s dávkou rozmanitosti. I když jim základní uniformita není cizí, vždy se najde několik originálních památníčků, sladce jímavá dětská podobenka nebo netradiční kamenická práce.

Klobouky u Brna, hřbitovní reportáž - foto 5
Nakonec ale stejně zaujmou hlavně hrobky nejstarší, léta neudržované, často zarostlé plevelem, zanesené hlínou. Takové, u nichž se zastaví jen náhodný návštěvník nebo fotograf, aby si zrobil památku na lidi, které nikdy nepoznal.

Klobouky u Brna, hřbitovní reportáž - foto 6

Co je vlastně úlohou současného grafického designu?

17. 2. 2006 | 23 komentářů

Kvůli přetlaku myšlenek jsem napsal text natolik zbytečný a dlouhý, že by jej patrně nezachránila ani pointa, kdyby vůbec nějakou měl. Bohužel nemá. Je jen zoufale plačtivou směskou ryze osobních pocitů, traumat a starých pravd ve starém balení, tedy určen jen znuděným masochistům a vytrvalým fanynkám.

Princeass?

Události posledních měsíců mě navedly k přemýšlení o podstatě propagační grafiky této doby a nastal myslím čas utřídit změť myšlenek do několika odstavců, dát jim konkrétní podobu a tvar. Začínám totiž o některých dříve zdánlivě neotřesitelných hodnotách vážně pochybovat. Mé názory se postupně mění a osciluji mezi odevzdaností a apatií na jedné straně a zavilým obhajováním svých postojů na straně druhé. Více než by mi bylo příjemné či milé.

Když tak uvažuji o způsobu svého myšlení, dostávám se k poznání, že těkám z místa na místo, spojuji zdánlivě nesouvisející věci v něco jako životní postoj. Proto i následující řádky představují osamocené body, mezi nimiž musí každý čtenář najít spojnici. Bude-li chtít.

Zase ta teorie

Myslím si, že propagační grafika je užitečný obor. Má svou tradici, má své ikony a zákonitosti. Netěší se sice takové prestiži jako volné umění, ale její užitá hodnota má pro mě, tak jak ji chápu dnes, větší smysl než samolibé akce v plenéru, bezcílné provokace a stavění se do bohémských rolí výtvarných umělců. Nemám absolutně nic proti volné tvorbě, ale pro mě už je více koníčkem než nějakým osobním programem. Užité „umění“ paradoxně v některých ohledech skýtá více tvůrčího prostoru a více pro osobní růst než umění volné. Vyvíjí se, reaguje okamžitě na proměny a potřeby doby. Ve své „nejumělečtější“ podobě pak čas od času vznikne dílo nadčasové. Takové, jemuž neuškodí zrychlený tep doby, takové, jehož hodnota přetrvá pro příští generace, aniž by čas jeho váhu jakkoliv snižoval. Pro příklady netřeba chodit daleko. Český filmový plakát minulého století, kubistické knižní obálky, skvosty průmyslového designu, antická či funkcionalistická architektura nechť jsou důkazem. Tady se dva stěžejní požadavky — „sloužit“ a „býti krásný“ — spojily v celek, jaký dodnes zaslouží obdiv.

Tím se dostávám k podstatě veškerých projevů užitého umění, nejen grafiky. Oproti volnému umění má vždy pevně daný účel (nebudu-li nyní za účel obrazu považovat visení na zdi). Forma následuje obsah, nikdy naopak. Dům se musí dobře obývat, výrobek dobře používat, kniha dobře číst a plakát musí prodávat. Nelehký úkol a výzva zároveň. Důležitý je zde výsledek, nikoliv proces. A výsledek je možno měřit. Prodejnost je hlavním artiklem, spokojenost uživatele mnohdy až v závěsu.

Jestliže jsem ochoten přijmout myšlenku, že podstatou propagační grafiky je splňovat dva zmíněné základní principy, mám zdánlivě vyhráno. A tak se ptám, jako už mnozí přede mnou, kdo vlastně může soudit, co je krásné? Vkus dvou lidí nebo vkus doby se může výrazně lišit. Máme sice umělecké školy, státní instituce vzdělávající studenty v oblasti klasického umění, dá se však namítnout, že sbor vzdělanců nemá právo určovat absolutní kvalitu. Je neoddiskutovatelné, že vkus průměru se od vkusu kunsthistoriků propastně liší. Průměr nikdy neuzná vrcholné dílo Kazimira Maleviče nebo Jacksona Pollocka ani nebude chtít bydlet ve funkcionalistické stavbě. Průměr opravdu chce malující zpěváky, sedlácké domky nebo barokizující sedačku v panelákovém bytě.

Což o to — na zeď nechť si každý pověsí, co uzná za vhodné, ale ten zásadní rozpor nastává právě v užité tvorbě. Výtvarník nebo architekt odkojený klasickým výtvarným vzděláním, člověk schopný pohlížet na umělecké projevy o něco komplexněji, znalec historie a technologie svého oboru se snaží všechny své poznatky promítnout do vlastní praxe. Jeho postoj se zdá být legitimní. Daný obor vystudoval, soustavně se mu věnuje, a proto je logické požádat jej o radu a akceptovat jeho názor. Bohužel to většinou neplatí. Návrh řadových domků pro lid je pak souhrnem ústupků obecnému vkusu, návrh knižní obálky pro zahraniční bestseller zhmotněním slaboduché pouťové atrakce.

Zase to logo

V této souvislosti se sluší vzpomenout aktuální kauzu ohledně loga České republiky. Porota složená z odborníků vybrala návrh překračující zadání. Moderní logo, jednoduché a zároveň ohromně variabilní. Sám za sebe nemám problém akceptovat rozhodnutí odborníků, to však neznamená, že v případě nespokojenosti svůj názor nevyjádřím. Vznikají ale docela zvláštní situace. Nejčtenější informační portál zveřejní anketu, z níž jednoznačně vyplývá, že téměř devadesáti procentům lidí se výsledek nelíbí. A nejde o to, jestli nepochopili myšlenku, nebo je motivace jiná. Vznikl produkt odmítaný právě těmi průměrnými lidmi, jimž je vlastně určen (nebo snad budou v zahraničí reakce jiné?). Nechci komentovat reakce typu „moje slepá babička by za dvě minuty vymyslela lepší logo“, ale stejně tento problém vnímám dost citlivě. Na straně poroty máme lidi s obrovskými zkušenostmi s vizuální tvorbou (Zděněk Ziegler), na druhé straně nespokojený lid. A  já nejsem schopen zodpovědně říci, na čí straně je pravda. A přesto si nemyslím, že o vizuálním stylu státu by se mělo veřejně hlasovat. Protože pak bychom se nutně dočkali paskvilu, za který by se každý rozumný člověk musel stydět. A  jsem opět u toho. Moje představa jako osoby takzvaně z oboru je diametrálně odlišná od toho, co lze zprůměrovat.

Jenže tyto rozpory jsou příznačné. Mezi výtvarníky a umělci existuje jakási idea, že národ je potřeba vzdělávat. Uměním, krásou, technickou dokonalostí a soustavným prosazováním kvality. Obávám se, že tato idea je neskutečně naivní. Kvalitu chtějí jednotlivci. Ti v našich podmínkách bohužel nikdy nebudou dostatečně silnou kupní silou. Masa chce instantní sled povrchní zábavy, módy, falešný pocit vlastní výlučnosti.

„Neviditelná ruka trhu“ nedovoluje provozovat umění. Opravdovým uměním se dnes člověk neuživí, proto v zájmu zachování vlastní existence ohýbá hřbet před nesmyslnými požadavky toho, kdo právě platí, nebo (ti chytřejší) přesune těžiště svého díla do hájemství kýče a líbivosti. Čí chleba jíš, toho píseň zpívej. K čemu jsou pracně získané zkušenosti, hodiny věnované samostudiu, nemáme-li je kde uplatnit, k čemu osobní názor, nezajímá-li nikoho? Vážná hudba se provozuje takřka výhradně pro muzikanty, na výstavy výtvarného umění chodí výtvarníci a podobně zbytečné texty, jako je tento, čtou jen lidé smýšlející obdobně.

Co je tedy vlastně hlavní úlohou grafického designu? Budu o tom ještě nějaký čas přemýšlet.

Magazín Typo po třech letech

9. 2. 2006 | 8 komentářů

Dvouměsíčník Typo s podtitulem typografie, grafický design, vizuální komunikace svým osmnáctým číslem završil tři roky existence. Nabídka kvalitních odborných časopisů věnujících se grafickému designu je u nás bohužel velmi chudá, je proto třeba hýčkat každý kvalitní produkt, jakým Typo bezesporu je. V souvislosti s tříletým výročím jsem si tedy položil otázku, zda stihl a dokázal naplnit to, co si historicky prvním lednovém čísle z roku 2003 předsevzal:

Magazín Typo

Chceme vydávat časopis zabývající se typografií, grafickým designem a vizuální komunikací. Časopis ne příliš technicistní ani příliš elitní, spíš kriticko-informativní, s těžištěm v delších článcích uspořádaných do pravidelných rubrik a doplněných drobnějšími recenzemi a glosami. Chceme se zabývat typografií z nejrůznějších úhlů pohledu, neboť ji považujeme za nedílnou součást naší kultury. Do zorného úhlu časopisu se tedy dostanou obory zdánlivě s typografií nesouvisející: architektura, urbanismus, fotografie, sociologie, psychologie, fyziologie, estetika, politika, náboženství.

Srovnám-li kriticky doposud vydaná čísla s citovaným textem, dostáli autoři svým slovům jen zčásti. Jejich články jsou rozmanité a poutavé zároveň, nechybí přesah do většiny přidružených (nejen výtvarných) oborů, kde všude se písmo projevuje, jen stěží se však z pozice odborníků mohou odpoutat od trochu jednostranného pohledu na problematiku. Ne, že by byl v zásadě na škodu, ale neslučuje se zcela s představou, která byla prvním číslem deklarována.

Rozmanitost témat však naštěstí tento drobný hendikep bohatě vyvažuje. V pravidelných rubrikách jsou představována nejdůležitější česká a evropská písma předních typografů, precizně rozebírána je problematika a historie informačních systémů (pražské metro, dopravní značení) či informováno o softwarových novinkách v oblasti návrhu, správy písem a následné práce s nimi v grafických aplikacích. Až na výjimky si autoři udržují zdravý nadhled a píší srozumitelně — tu o principech čtení, tu doslova uchvátí nádhernou sbírkou zápalkových štítků nebo fotografiemi exotické typografie. Autor projeví svou vášeň, čtenář se vzdělá nebo pobaví … a tak to má být.

Typo bohužel trpí několika zjevnými neduhy, které přetrvávají, aniž by byla vidět jakákoli snaha o jejich nápravu. Ne všemi je vina redakce, ale nemohu si odpustit několik jednotlivostí vytknout:

Dvojjazyčný obsah

Idea jednoho česko-anglického časopisu se mi nijak nepříčí, hrubě se mi ovšem nelíbí její velmi nepraktické provedení. Magazín se tváří, že je primárně určen pro českého čtenáře. Je-li článek prací českého autora, je česká mutace uvedena jako první a anglická je upozaděná, vysázená menším stupněm písma, někdy (spíše výjimečně) i odlišným fontem. V opačném případě přesně naopak. Toto řešení ale pro pohodlné čtení zdaleka nestačí! U drtivé většiny článků se mezi jazykovými verzemi naprosto ztrácím, jejich návaznost na následujících stranách je nepřehledná a nelogická, a plynulému čtení bohužel zcela odporuje. Český a anglický text se na některých místech prolíná, někdy je čeština vlevo, jindy vpravo, popisky obrázků jsou zmatečné … zkrátka si myslím, že časopis, jehož základním tématem je písmo a jeho pěkná úprava, sám musí být po této stránce dokonalý.

Grafika

Obecně se mi grafická úprava (dílo Jany Vahalíkové ze studia Marvil) moc nelíbí. Jednak nesnáším Helveticu, druhak je úprava málo přehledná (viz bod 1). Užití písma Helvetica chápu, umožnilo autorce pracovat s širokou škálou dostupných řezů, na druhou stranu bohužel bez citu pro vyvážení písma a dalších prvků na stránce. Je sice hezké, že je čtenář obdařen půltučným i tučným řezem, řezem kondensovaným i nakloněným, co je to ale platné, když na některých místech tato rozmanitost spíše překáží, než aby pomáhala pohodlně číst? V této souvislosti mi vadí ještě jedna věc, totiž nejednota pomlček v sazbě anglické a české. Ač je sazba obou jazyků včetně jejich zvláštností jinak takřka bezchybná, v anglické verzi je užíváno pomlčky čtverčíkové (tzv. em-pomlčky), v české verzi pak pomlčky půlčtverčíkové (en-pomlčky). Historicky vzato do angličtiny dlouhá pomlčka patří, jen nechápu, proč jí v zájmu stylové jednoty není užito i ve verzi české, obzvláště když tomu nic technicky ani jinak nebrání. Co naopak vždy potěší, je sazba článku o Preissigovi jeho vlastním písmem (resp. modifikací Františka Štorma).

Fotografie

Pravidelná rubrika typo.foto má velmi kolísavou úroveň. Někdy je fotek málo nebo jsou nekvalitní, tak je úpravce bez rozmyslu plácne na stránku, aby se „zalepily“ čtyři stránky třemi fotografiemi a bylo to z krku.

Rozsah

Typo je bohužel svým rozsahem spíše chudé, jen občas přesáhne počet stran číslo 32. Vezmu-li v potaz, že polovinu časopisu tvoří druhá jazyková verze, která mne nezajímá, protože nepřináší nic nového, jedná se o magazín v podstatě velmi (kvantitativně) neobsáhlý. Důvodů bude jistě několik. Redakci tvoří pouze čtyři autoři (Filip Blažek, Pavel Kočička, Jakub Krč a Pavel Zelenka), kteří se kromě tvorby časopisu podílejí také na dalších projektech. Více stran by jistě znamenalo také mnohem vyšší náklady na výrobu nebo více prostoru pro inzerci. V tomto ohledu je Typo skutečně luxusní, protože inzerce obsahuje jen naprosté minimum. Jednoznačně by redakci prospělo zvýšení počtu členů. Je ale také potřeba si přiznat, že v typografii se toho až tolik neděje, takže je otázkou, o čem by všichni ti lidé vlastně psali. Jako nejschůdnější mi připadá nová rubrika o problematice písma na internetu, kde, ač je z hlediska technologie tento obor zatím pouze v plenkách, vidím jistý prostor pro osvětu i mezi grafiky a typografy. Spousta zaměstnanců reklamních agentur totiž má povědomí o vhodné úpravě textu na webu buď minimální, nebo dokonce nulové.

Předplatné

S předplatným mám jen špatné zkušenosti. Vydavatel (Svět tisku) vyřizuje objednávky tempem zpomaleného spaghetti westernu. Minimálně jeden kalendářní měsíc mu trvá, než je vůbec ochoten na objednávku předplatného reagovat. Nevím, jak na ostatní zájemce, ale na mě to dobrý dojem rozhodně nedělá. A vůbec mě nezajímá, jestli má Svět tisku nedostatečné kapacity, nebo je problém někde jinde. Služby České pošty jsou také k popukání, její zaměstnanci časopis zásadně minimálně na jednom místě přeloží (samozřejmě za použití brutálního násilí), aby se hezky celý vešel do evidentně poddimenzované poštovní schránky…

Přes vyjmenované chyby, jimiž Typo trpí, se jedná o výborný časopis. Je zdrojem velmi kvalitních textů a je na něm vidět, že je vydáván s láskou a nadšením. Jeho autorů si vážím jako odborníků a budu rád, pokud je práce na něm bude stále těšit. Že to není nic snadného dokazuje například již dříve zesnuvší Deleatur.

Časopis je možné objednat na stránce www.magtypo.cz. Web prodělal před několika měsící zásadní změny, v poslední době se na něm sporadicky objevují tematické články, ale diskuse se zatím nerozproudila. Zkusme to společně napravit, jen tak dodáme autorům potřebný elán do dalšího psaní…

Optický střed poslouží i při návrhu webu

2. 2. 2006 | 19 komentářů

Zákonitosti matematické a geometrické se v mnoha ohledech neslučují se zákonitostmi optickými. Ne vše, co jsme schopni vyjádřit čísly a poměry, je aplikovatelné i při návrhu písma, loga, letáku či webové stránky. Člověk je tvor učenlivý a do svého vnímání nevědomky promítá většinu zkušeností ze svého života. A lidské oko někdy dokáže až neskutečně lhát.

Jestliže je možné říci, že matematika nám (navzdory logice) v kompozici poslouží jen zřídkakdy, sluší se zároveň dodat, že mnohdy platnější jsou nám principy známé z fyziky — především gravitace, se kterou máme co do činění prakticky při jakémkoliv svém konání.

Gravitační síla působí na kterékoliv dva předměty v prostoru. Oba jsou k sobě vzájemně přitahovány a síla je tím větší, čím větší jsou ony předměty a čím blíže k sobě se nacházejí. Velký předmět (Země) přitahuje k sobě předmět malý (člověk) mnohem větší silou, než je tomu naopak. Tato skutečnost se stala natolik součástí našeho uvažování, že se projevuje při posuzování kompozice více, než bychom si byli ochotni bez tohoto vysvětlení připustit. Dokazuje to, jako jeden z mnoha příkladů, právě zákon optického středu, ale je velmi dobře možné vysledovat jej i při „náhodném“ umisťování bodu do pevně vymezené plochy, v mém příkladu obdélníka orientovaného na výšku

optický střed a jiné zákonitosti bodu v ploše

Bod umístěný do horní poloviny plochy (A) působí dojmem vznášení, je lehký, celá kompozice je vzdušná a klidová. Bod bude tento dojem vyvolávat až do takové výšky, kdy vytvoří u pozorovatele pocit, že je na něm plocha zavěšena. Umístíme-li jej výše, bude přitahován horní hranou obdélníka. Tím více, čím blíže k hraně se ocitne (B), a napětí se uvolní až při setkání bodu a hrany.

Každá strana našeho obdélníka působí na bod odlišnou silou. Levá strana přitahuje méně než pravá, protože odporuje způsobu našeho čtení — zleva doprava — který považujeme za přirozený a plynulý (C, D). Spodní strana reprezentuje zemi působící gravitační silou, proto je bod umístěný do spodní poloviny obdélníka přitahován nejsilněji. Zdá se, že padá, vytváří dokonce nepříjemný neklid (E). Bod umístěný na spodní hraně je zcela klidný, leží na ní (F).

Tím se tedy pomalu dostávám k osvětlení termínu optický střed. Protože je přitažlivost ke spodní hraně plochy větší než k hraně horní, opticky se nám jeví bod nebo tvar položený do přesného geometrického středu nikoliv vprostřed, ale až pod ním (G). Je proto nutné posunout jej o něco málo výše, aby se působení sil vyrovnalo a bod se ocitl ve středu optickém — z tohoto hlediska jediném správném (H).

Na optický střed, základní a léty praxe ověřený kompoziční poznatek, se sice relativně hodně zapomíná, ale zároveň je pravdou, že s ním mnohdy lidé pracují, aniž si to vlastně uvědomují — řídí se při komponování grafiky citem. Ne každý se však na svůj cit může spolehnout, proto umisťujeme-li do hlavičky webu logo, zkusme se na chvíli zamyslet a posoudit, zda nebude lepší posunout jej o několik pixelů výše.

A příkladů lze najít samozřejmě nespočet: představím-li si na webu zvýrazněný odstavec textu uprostřed ohraničené plochy, kdy vdálenost textu od okraje (padding) je 15 pixelů na každé straně, bude takový odstavec vždy působit umístěný blíže spodní hraně. Když však zmenším horní odsazení od okraje na 12 pixelů, působení sil se jako mávnutím kouzelného proutku vyrovná. Pět vteřin práce navíc v zájmu zlepšení grafického účinku. Maličkost, dá se namítnout … ale nejsou to právě maličkosti, které vždy odlišují amatéra od profesionála?

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu