Typofilos

Rád chodívám za rezavé brány nenápadných hřbitovů. Necítil jsem sice nikdy potřebu vkrádat se o půlnoci za hřbitovní zdi — oděn ve splývavé černé roucho — a vykonávat mortalitní rituály nebo, vyzbrojen armádní lopatkou, vykopávat lidské ostatky. Ale i tak většinou mé první kroky v neznámém městě či vesnici míří právě na místní hřbitov.

Kvůli přetlaku myšlenek jsem napsal text natolik zbytečný a dlouhý, že by jej patrně nezachránila ani pointa, kdyby vůbec nějakou měl. Bohužel nemá. Je jen zoufale plačtivou směskou ryze osobních pocitů, traumat a starých pravd ve starém balení, tedy určen jen znuděným masochistům a vytrvalým fanynkám.

Dvouměsíčník Typo s podtitulem typografie, grafický design, vizuální komunikace svým osmnáctým číslem završil tři roky existence. Nabídka kvalitních odborných časopisů věnujících se grafickému designu je u nás bohužel velmi chudá, je proto třeba hýčkat každý kvalitní produkt, jakým Typo bezesporu je. V souvislosti s tříletým výročím jsem si tedy položil otázku, zda stihl a dokázal naplnit to, co si historicky prvním lednovém čísle z roku 2003 předsevzal:

Zákonitosti matematické a geometrické se v mnoha ohledech neslučují se zákonitostmi optickými. Ne vše, co jsme schopni vyjádřit čísly a poměry, je aplikovatelné i při návrhu písma, loga, letáku či webové stránky. Člověk je tvor učenlivý a do svého vnímání nevědomky promítá většinu zkušeností ze svého života. A lidské oko někdy dokáže až neskutečně lhát.