Pozoruhodné knihy II.
Profesor Ovčáček je stálicí české výtvarné scény a zároveň jedním z mála českých výtvarníků, kteří propadli tzv. lettrismu, výtvarnému proudu, jehož stěžejním vyjadřovacím prostředkem je písmo. Kořeny Ovčáčkovy tvorby se nacházejí hluboko v šedesátých letech, kdy české výtvarné scéně dominoval informel, osobitá, depresivní reakce na americký abstraktní expresionismus a akční malbu. Poměrně záhy se však v jeho díle začaly objevovat litery, fragmenty novin, počal experimentovat s propalovanými kolážemi a skulpturami zraňovanými písmem, aniž by zapomněl na „klasickou“ grafiku a malbu. Rané strukturální grafiky nedají nevzpomenout na průkopníka abstraktního umění, a především abstraktní grafiky u nás, Vladimíra Boudníka, kumpána Hrabalova a Bondyho zároveň.
Písmo provází Ovčáčkovo dílo už několik desetiletí. Stalo se mu zdrojem inspirace, prostředkem k nalézání nových technik. Kromě již zmíněných propalovaných koláží, maleb či skulptur tvořil četné typogramy a psal vizuální poezii, aby tak zároveň objevoval technické hranice obyčejného psacího stroje.
Není proto divu, že časem došlo k souhrnému zveřejnění těchto experimentů, ačkoliv některé již publikovány (například časopisecky) byly. Stalo se tak v roce 1995, kdy pražské nakladatelství Trigon vydalo v počtu 1000 kusů knihu Lekce velkého A (ještě se dá sehnat), pojmenovanou podle jednoho ze sedmi v ní obsažených cyklů.
Ten tak trochu mrazivě, ovšem vůbec ne beze smyslu pro vtipný detail, reflektuje skrumáží liter a písmových výplňků okupaci Československa v roce 1968. Jsme tak svědky podlézání velkému bratru, jeho bezbřehé krutovlády a represí vůči bezbranným, malým, obyčejným lidem; účastníme se výslechů a zastrašování, jakož i schůzek papalášů. Neděje se tak ani v nejmenším realistickým způsobem, je atakována naše představivost, k interpretaci každé kompozice nás navádí pouze její název. (V jednom šiku, Po řadě, soudruzi!, Satelité velkého A, Bez lidské tváře…)
