Typographie, grafika, čeština et cetera


Archiv pro Prosinec 2005

Pozoruhodné knihy II.

20. 12. 2005 | žádné komentáře

Eduard Ovčáček: Lekce velkého A.

Eduard Ovčáček - Lekce velkého A

Profesor Ovčáček je stálicí české výtvarné scény a zároveň jedním z mála českých výtvarníků, kteří propadli tzv. lettrismu, výtvarnému proudu, jehož stěžejním vyjadřovacím prostředkem je písmo. Kořeny Ovčáčkovy tvorby se nacházejí hluboko v šedesátých letech, kdy české výtvarné scéně dominoval informel, osobitá, depresivní reakce na americký abstraktní expresionismus a akční malbu. Poměrně záhy se však v jeho díle začaly objevovat litery, fragmenty novin, počal experimentovat s propalovanými kolážemi a skulpturami zraňovanými písmem, aniž by zapomněl na „klasickou“ grafiku a malbu. Rané strukturální grafiky nedají nevzpomenout na průkopníka abstraktního umění, a především abstraktní grafiky u nás, Vladimíra Boudníka, kumpána Hrabalova a Bondyho zároveň.

Písmo provází Ovčáčkovo dílo už několik desetiletí. Stalo se mu zdrojem inspirace, prostředkem k nalézání nových technik. Kromě již zmíněných propalovaných koláží, maleb či skulptur tvořil četné typogramy a psal vizuální poezii, aby tak zároveň objevoval technické hranice obyčejného psacího stroje.

Není proto divu, že časem došlo k souhrnému zveřejnění těchto experimentů, ačkoliv některé již publikovány (například časopisecky) byly. Stalo se tak v roce 1995, kdy pražské nakladatelství Trigon vydalo v počtu 1000 kusů knihu Lekce velkého A (ještě se sehnat), pojmenovanou podle jednoho ze sedmi v ní obsažených cyklů.

Ten tak trochu mrazivě, ovšem vůbec ne beze smyslu pro vtipný detail, reflektuje skrumáží liter a písmových výplňků okupaci Československa v roce 1968. Jsme tak svědky podlézání velkému bratru, jeho bezbřehé krutovlády a represí vůči bezbranným, malým, obyčejným lidem; účastníme se výslechů a zastrašování, jakož i schůzek papalášů. Neděje se tak ani v nejmenším realistickým způsobem, je atakována naše představivost, k interpretaci každé kompozice nás navádí pouze její název. (V jednom šiku, Po řadě, soudruzi!, Satelité velkého A, Bez lidské tváře…)

Starý dobrý Mechanický pomeranč

14. 12. 2005 | jeden komentář

Lidové noviny vydávají již delší čas vždy jedno zásadní dílo světové literatury týdně. Před nějakými dvěma týdny došlo i na skvělou sondu do života zkažené (a patřičně brutální) pubertální mládeže — Mechanický pomeranč britského grafomana Anthony Burghesse (poprvé vydán v r. 1962).

Mechanický pomeranč, (c) Martin Pecina

U nás se jedná o vydání zatím čtvrté, a to ve výborném překladu Ladislava Šenkyříka. Edice se jmenuje Světová literatura a více o ní se dozvíte na webu www.svetovaliteratura.cz.

Nástin děje: Čtyřčlenná banda výrostků pod vedením Alexe se baví vykrádáním obchodů, mlácením nevinných občanů nebo konkurenčních gangů, kradením aut a animálním souložením velmi, velmi mladých dívek. Až když jednou překročí určité meze, Alex nešťastnou náhodou zabije cizí ženu, a je odsouzen na hezkých pár let vězení. Jeho jedinou šancí, jak co nejdříve opustit kriminál, je podstoupit experimentální léčbu prosazovanou tehdejší vládou a hlavně ministrem vnitra. Spočívá ve vytvoření podmíněného reflexu zhruba ve smyslu: vidím nebo konám násilí = pociťuji nesnesitelnou nevolnost. Ačkoliv léčba do jisté míry funguje, má jisté negativní důsledky (nebudu prozrazovat), ale hlavně vytváří ze své oběti bytost neschopnou vlastního rozhodování, loutku v rukou přání společnosti — mechanický pomeranč.

A pak se ta ouldaná kartáč na podlaze natáhla přes všechny ty šlágující se vřískající kočičky a popadla mě za fútku, přičemž na mě pořád řvala „Aúúúú“, a já tak trošku ztratil rovnováhu a tentokrát jsem skutečně upadl do rozcáknutýho mlíka a mezi rozzuřený ketky a ta sratá forela, jak ležela vedle mě na podlaze, mě začala mlátit pěstí do fejsu, přičemž skrímovala: „Škrábejte, zmlaťte ho, vytrhejte mu nehty, tý zkažený mladý hnidě,“ což mohla volat tak akorát na svý kočky, a pak, jako by tu ouldanou starou pticu poslechly, na mě pár ketek skočilo a začaly mě jak lunatický drápat. To sem ale zlunatikoval já sám, bratři, a začal je mydlit, ale ta babooshka řekla: „Hnusáku, nech moje kočičky na pokoji,“ a drápla mě do fejsu. Takže jsem vyskrímnul: „Ty hnusná stará sumko,“ a trochu sem bitkově nadzvedl tu stříbrnou sošku a zasadil jsem jí parádní tolčok na guliver, a to jí fakt chorošně a krásně zavřelo konečně hubu.

Hodně populární je v našich končinách stejnojmenná adaptace románu, již natočil v roce 1971 Stanley Kubrick. Ihned po uvedení se stala terčem kritiky a v několika zemích byla dokonce zakázána či stažena z distribuce. Film, ačkoliv se nedrží přesně detailů, vystihuje do značné míry podstatu knihy. V knize je sice jazyk mnohem košatější (viz citace výše), ale bez přiloženého slovníku je dosti nesrozumitelný, proto došlo k určitému zjednodušení. Každopádně přestavitel hlavního hrdiny, mladý Malcolm McDowell, je opravdu vynikající, takže Kubrickovi odpustíte i některé výraznější změny — jako to, že z patnáctiletých puberťáků udělal pětadvacetileté mladíky. Ovšem režie je naprosto brilantní, dle mého názoru je výsledný film lepší než (ovšemže žánrově dosti odlišné) Osvícení nebo Vesmírná odyssea. Je plný chorošného supernásilí, božského Ludviga van a bitkového láfání, takže jestli se vám nechce číst kniha, určitě si sežeňte alespoň film, před časem u nás vyšel na DVD.

Pozoruhodné knihy I.

7. 12. 2005 | 3 komentářů

Sbírám pěkné knihy a sbírám zvláštní knihy. Sbírám pěkné nebo zvláštní knihy o písmu. A tak se mi občas do ruky dostanou vcelku pozoruhodné věci.

Pozoruhodné knihy I. - Umění lhát jako když tiskne

Nedávno jsem (tak trochu překvapivě) mezi knihami jazykovědnými narazil na jednu podobnou zvláštnost. Jmenuje se Repoetitorium, skládá se ze čtyř knih s různými osudy a spojuje v sobě písmo a poezii ne zcela tradičním způsobem. „Početnice“ je sérií hravých variací na čísla, „Slabikář“ si bere na paškál abecedu, „Věrouka“ rozehrává křesťanskou tématiku a konečně „Umění lhát jako když tiskne“ je vzorníkem písem a ilustrací poezie zároveň.

Všechny knihy v jednom svazku mají společné zčásti jak autory, tak dobu vzniku (80. léta). Ale hlavně fantazii a až dětinské nadšení ze hry s písmeny. Probouzí nostalgické vzpomínky na doby bez počítače a na nezatíženou, inspirující a svobodnou tvorbu — třeba v dětském kolektivu. Umění lhát pak dává vzpomenout na již tradiční písmové kompozice v Hlavsově Typographii.

Pozoruhodné knihy I. - Umění lhát jako když tiskne

Vytknout by se jistě dalo leccos, ale ono vlastně ani není proč. Všechno to přebije jen fakt, že stále existují lidé, kteří se pouštějí do riskantních vydavatelských počinů. A co víc — dělají tak jen z lásky k hezké knize.

Repoetitorium vydalo nakladatelství Sursum v roce 1994 v počtu 777 číslovaných výtisků, autory typografie jsou Přemysl Rut, Otakar Karlas a Karel Čapek.

Znáte Slovio?

7. 12. 2005 | 18 komentářů

Sxto es Slovio? Slovio es novju mezxunarodju jazika ktor razumijut cxtirsto milion ludis na celoju zemla. Slovio mozxete upotrebit dla gvorenie so cxtirsto milion slavju Ludis ot Praga do Vladivostok; ot Sankt Peterburg cxerez Varsxava do Varna; ot Sredzemju Morie i ot Severju Morie do Tihju Okean. Slovio imajt prostju, logikju gramatia i Slovio es idealju jazika dla dnesju ludis. Ucxijte Slovio tper!

Slovio je uměle vytvořený jazyk, který vymyslel kanadský Slovák Mark Hučko v roce 2000, a funguje obdobně jako známé esperanto — s tím rozdílem, že má reálný základ ve většině obvyklých slovanských jazycích, některá mezinárodně používaná slova přejímá též například z angličtiny. Mixem těchto jazyků vznikl jazyk nový — „všeslovanský“, kterému by východoevropané měli bez problémů porozumět. Nejblíže má asi k ruštině nebo polštině, ale v zásadě platí, že se skládá převážně ze slov pro slovanské jazyky více méně společných. Je docela prostý (viz čísla), podle Hučka 5—10× snazší než angličtina.

Elegantně si tvůrce poradil s diakritizovanými znaky, které nahradil spřežkami. Využil málo frekventovaného písmene X, aby tak nechal vzniknout následujícím spřežkám:

cx (č), sx (š), zx (ž), gx (dž), wx (šč)

Pokud si zapamatujete toto jednoduché pravidlo, s největší pravděpodobností nebudete mít s texty psanými v jazyku Slovio problémy. Mne tato Hučkova aktivita rozhodně zaujala, držím mu v dalším vývoji palce. Nepovažuji za nutné psát hned nadšené nekritické reakce, jaké jsou k vidění na webu www.slovio.com, na druhou stranu — nebylo by hezké domluvit se s ostatními (nejen) Slovany na této planetě? A nemusí jich být hned čtyři sta milionů!

Automatické webové nástroje jsou k ničemu

1. 12. 2005 | 18 komentářů

Docela mne zaráží, kolik lidí spoléhá na různé validátory a automatická udělátka pro web, která vyhodnotí správnost zdrojového kódu, vytvoří barevné schéma nebo změří kontrast zvolených barev. V internetových diskusích se stále objevují názory, které hodnotí kvalitu webu podle výsledku kontroly validátorem či podle dobrozdání nějakého on-line nástroje. Slovo nástroj jsem zvolil záměrně, protože poměrně přesně vystihuje účel těchto aplikací — jsou jen jedním z nástrojů, jak docílit nějakého efektu, splnit daný účel.

Osobně tyto aplikace moc v lásce nemám a k jejich použití se uchyluji jen ve zcela ojedinělých případech. Což o to, v případě validace zdrojového kódu se automatická kontrola vyplatí, ovšem například u zmíněných barev to už pravda být nemusí. Barvy nejsou matematika.

Vhodné složení barev může vytvořit určitou atmosféru, jejich vzájemné působení vytváří napětí nebo klid, kontrastní nebo monochromatický obraz, působí chladným nebo teplým dojmem… zkrátka složení barev určuje do značné míry výsledné působení grafického obrazu na diváka. Podle mého názoru se nejedná o věc, kterou by bylo možno dlouhodobě úspěšně automatizovat. V případě monochromatické grafiky snad ano, ale tady minimálně stejně dobře poslouží kterýkoliv kvalitní grafický editor. Kromě toho každý výtvarník může mít odlišný vkus a přistupovat k výběru barev odlišně. Proto nepřikládám názorům založeným na výsledku dosaženém v podobných nástrojích valného významu. Dobře vím, že se tato udělátka dají poměrně snadno oblafnout.

Poměrně oblíbeným nástrojem je Colour Contrast Check, který měří kontrast barev textu a pozadí. Funguje to jednoduše: do připravených políček vložíte hexadecimální kódy obou barev, nebo barvu namícháte pomocí připravených jezdců, a okamžitě vidíte výsledek. Ten může nabývat tří hodnot: NO!, Sort of a YES! (ne, více méně, ano). Udělal jsem si tedy malý test.

1. Vybral jsem extrémně hnusnou kombinaci barev (#E1FF00 a #D100FF), nastavil průměrnou webovou velikost písma (12 bodů) a nejpoužívanější font (Arial). Řádkový proklad jsem ponechal na výchozí hodnotě (cca 14 bodů). Výsledek je tristní. Z takového webu bych okamžitě odešel, protože delší text se absolutně nedá číst. Nicméně Colour Contrast Check nadšeně vykřikuje YES!, protože barvy podle něj mají dostatečný barevný a tonální kontrast. Podívejte se na výsledek.

Kontrast písma a pozadí

2. V experimentu mohu jít samozřejmě dál — použít web designery oblíbený font Georgia a vybrat nakloněný řez. Ještě lepší!

Kontrast písma a pozadí

Co z mého drobného experimentu vyplývá? Že se nevyplácí na tyto nástroje spoléhat a ohánět se jimi. Jsou jen a pouze pomocníky, kteří za určitých okolností mohou prospět našemu záměru. Každý tento nástroj vytvořil člověk. U zmiňované kontroly barevného a tonálního kontrastu tentýž člověk určil, od jaké hranice bude považovat barvy za dostatečně kontrastní. Kdybych uměl programovat a napsal si něco podobného sám, mohl bych tuto hranici samozřejmě libovolně změnit.

Kontrast je jen jednou z několika hodnot či vlastností písma, které je třeba brát při každé práci v potaz. Vinu nese i drobné písmo a těsné řádkování. V případě, že bych zvětšil velikost textu a řádkový proklad, stal by se text jistě mnohem čitelnějším. Ale to už je na jiné povídání.

A co vy a podobné nástroje? Rád si poslechu váš názor.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu