Studiem češtiny jsem se opravdu nikdy příliš důkladně nezabýval, přesto si troufám tvrdit, že v některých jejích zákoutích jsou mé znalosti mírně nadprůměrné. Záměrně nerozebírám to, že se vyloženě vyžívám v mírně bastardním slohu, kdy míchám dohromady češtinu spisovnou, obecnou a hovorovou — baví mě to. Myslím, že každý, kdo pravidelně čte, si automaticky vytváří povědomí o jazyku a správné slovotvorbě — získává cit pro jazyk. Proto mě překvapuje, jak často se chybuje v tak triviální věci, jakou je oslovení, přestože na tento nešvar se nepochybně již mnohokrát upozorňovalo na různých místech.
Ze základní školy si pamatuji, že pátým pádem oslovujeme, voláme. Zvláštní je, že ačkoliv v případě křestního jména se nechybuje, u příjmení nebo některých titulů pravidelně ano.
Nikomu nepřipadne divné oslovovat kamaráda Honzo, Marku, Pavle, Petře, Miloši nebo vole, ale pravděpodobně není dne, abych nenarazil v mailové zprávě nebo telefonickém rozhovoru na oslovení pane Novák, Jantar, Panoš, Kokožka, tedy oslovení chybné. Správný tvar je jen a pouze pane Nováku, Jantare, Panoši, Kokožko, … Výjimku tvoří některá jména, která mají pátý pád shodný s prvním (Jiří, Šerých, Mladý, …), a příjmení ženská — slečno Nováková, Jantarová, Panošová, Kadaňská atd.
Nevím, kde má tato častá chyba původ, ale je znakem humpoláctví, jazykem plebsu (pane mistr, pane magistr, pane šéf). Možná má svůj díl viny vliv slovenštiny, která pro oslovení zpravidla zvláštní tvar nemá — pán Novák, pán Jantar, drahý priateľ a další; možná je to jen další příklad tolik moderního zjednodušování jazyka a jeho postupného zakrnění.
Myslím, že je třeba občas (alespoň v hovoru) kašlat na ten češtin a respektovat přání jmenovaného.
Někde se to dá zvládnout druhou možností – příjmení končící na „-ec“ např. můžeme v 5. pádě napsat/vyslovit nejen „-če“, ale také „-ci“. Věřte, že někdy je to doslova záchrana před trapasem.
A což teprve takový pan Lev. Měl jsem ho kdysi za kolegu a zvyknout si, že se říká „pane Leve“ a nikoliv „pane Lve“, to byla fuška. :-)