Typofilos

Rozhodně pít Plzeňský Prazdroj, vařený jedině v měšťanském pivovaru v Plzni z našich prvotřídních surovin.

Přednosti Prazdroje, vyplývající z obsahu cenných výživných látek, jež jsou lidským organismem účinně resorbovány, staly se předmětem častých lékařských úvah. Mnoho lékařů, v prvé řadě však naši význační odborníci dr. F. Plzák a  dr. J. Pelnář, se vyslovili o Prazdroji se vším uznáním. Dr. F. Plzák uvádí, že podle provedené analysy představuje Prazdroj ideál kvality a trvanlivosti, jaké bylo u piva vůbec kdy dosaženo.

Z analysy je zřejmo, že Prazdroj je plně vyzrálý a zcukřený, následkem čehož je nápojem snadno stravitelným. Obsahuje značné procento živin ve formě lehce přístupné lidskému organismu. Příznivé složení popelu zdůrazňuje vysoký obsah fosforu, o jehož významu pro výživu a udržení nervového systému není pochybnosti.

Mikroskopickým nálezem bylo zjištěno, že výroba se děje s naprostou čistotou, jež přispívá ve značné míře k velké trvanlivosti. Následkem toho je Prazdroj nápoj jedinečných výživných a hygienických vlastností, které jsou nadto doplněny příznačnou plnou chutí a osvěžujícím účinkem.

Proto vždy jen Plzeňský Prazdroj pro Vaše zdraví a dobrou náladu.

MUDr. Pavel Viskup, Pít či nepít? (Nakladatel A. Neubert, Praha 1939).

Sám bych to nenapsal lépe.

V listopadu zaplesalo srdce každého milovníka pěkného písma. Nakladatelství Paseka vydalo reprint původního vydání knižního monumentu Františka Muziky Krásné písmo ve vývoji latinky (1958, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění).

František Muzika (1900—1974), malíř, grafik a pedagog, zúročil svou bohatou výtvarnou praxi a zájem o písmo v díle, které ve svém rozsahu a zaměření u nás nemá konkurenci. Podrobně představuje vývoj latinky přes archaické formy, římské nápisy, gotické, renesanční, barokní a klasicistní vzory až po moderní grotesky a tendence v písmové tvorbě dvacátého století. Text je napsán velmi odborně a čtivě, sazba bezchybná.

Paseka se myslím trefila do černého a přišla v pravou dobu. Původní vydání z roku 1958 a 1963 se prodávají za několikanásobek ceny, než je „lidových“ 1990 Kč (1592 při objednávce přes internet), nyní dostanete identickou knihu/knihy v bezvadném stavu. Krásné písmo je určeno studentům výtvarných škol, grafikům a typografům, ale poučení najde i širší veřejnost se zájmem o písmo a odkaz evropského kulturního dědictví.

A tak neváhejte a objednávejte (případně si nechte od rodičů, manželky nebo milenky naježit), protože pokud se vydání Pasece vyplatí, mohli bychom se snad v budoucnu dočkat dalších zajímavých titulů.

Pravidelně narážím na problém, jak správně zapsat jméno společnosti nebo podniku včetně jeho obchodního charakteru. Což o to, česká pravidla hovoří jasně, ale vysvětlujte to klientu, který má vždycky pravdu. To pak chce zapojit veškeré argumentační schopnosti, a pravdu povediac, ani se nedivím, že ne každý na to má nervy.

Založíte-li si v České republice firmu, oficiální (obchodní) název se skládá z jejího jména a obchodního charakteru, zřízení. To je to známé „s. r. o“ nebo „a. s.“ za jménem. Tedy společnost s ručením omezeným, případně akciová společnost. Tato slovní spojení se obvykle v písemné podobě zapisují zkratkou. Akciová společnost má ustálenou zkratku „a. s.“, u společnosti s ručením omezeným se akceptují zkratky tři — „spol. s r. o.“, „s. r. o.“ a „s. s r. o“.

Zkratky zastupují celá slova a (většinou) jsou ukončeny tečkou. Za tečkou v tomto případě vždy následuje mezera. Za chybné se proto považují všechny varianty, které se od tohoto pravidla liší (a.s., s.r.o a další).

Z hlediska češtiny jsou tyto zkratky členem přístavkové skupiny (tvrdí odborná literatura) a oddělují se čárkou. V případě, že stojí uprostřed věty, oddělují se čárkou z obou stran. Jakýkoliv jiný zápis není přípustný. Správné jsou tedy výhradně tyto varianty:

Před lety jsem založil firmu Ferda, s. r. o.
Ve firmě Kokos, spol. s r. o., jsem byl zaměstnán 7 let.
Agentura Teplý a Narcis, s. s r. o., prodává pánskou konfekci.
Komerční banka, a. s., nabízí svým zákazníkům nové služby.

O překvapení nebývá nouze

Konec diskuse, říkám si, s pravidly pravopisu bude někdo jen stěží polemizovat. Jenže člověk míní a život mění. Na mém překvapení má podíl kouzelná formule „zápis v obchodním rejstříku“.

To je tak. V obchodním styku je platný takový název firmy, jenž respektuje zápis v obchodním rejstříku. Když někdo zakládá „eseróčko“, dostane na výběr tři varianty zápisu zmíněné výše. Úředníček to naťuká do počítače, a zdánlivě je vymalováno.

Pak za vámi přijde zákazník, vy mu připravíte sazbu tiskoviny, která respektuje všechna daná pravidla, načež zákazník zdvihne varovně prst a řekne, že to takto nechce, že si přeje odstranit čárky i mezery za tečkami. Znalec jazyka se shovívavě usměje a s klidem vysvětlí, jak se to s těmi zkratkami vlastně má, poté klient vytáhne z rukávu poslední eso a zvolá: Ale my jsme tak zapsáni v obchodním rejstříku!

A to bych se na to podíval, řeknete si a na dané internetové adrese vyhledáte patřičnou firmu. Ach ouvej!, úředníček neměl o češtině ani páru a zapsal zkratku chybně — bez čárky za jménem, bez mezer. A teď je skutečně každá rada drahá. Je menší zlo napsat název správně česky, ale rozdílně oproti OR, nebo budete brát zřetel na „typograficky chybný“ zápis v OR a ignorovat tak pravidla jazyka? Sám za sebe mám jasno. Je čirý nesmysl přepisovat chyby na straně byrokratů. Nicméně, pro klienta můj názor nemá valného významu, je proto vhodné posvětit jej nějakou institucí.

Inu pokud jste muž činu, neleníte a pro klid duše napíšete na ministerstvo spravedlnosti, kde očekáváte kompetentní osobu, schopnou vyřešit jednou provždy tuto zapeklitou situaci. Jenže na ministerstvu je zase jen úředník neschopný ani na třetí pokus podat uspokojivou odpověď na předmět sporu. Stále odpovídá na něco jiného, než na co je tázán. Marnost lidského počínání. Kafkárna.

Studiem češtiny jsem se opravdu nikdy příliš důkladně nezabýval, přesto si troufám tvrdit, že v některých jejích zákoutích jsou mé znalosti mírně nadprůměrné. Záměrně nerozebírám to, že se vyloženě vyžívám v mírně bastardním slohu, kdy míchám dohromady češtinu spisovnou, obecnou a hovorovou — baví mě to. Myslím, že každý, kdo pravidelně čte, si automaticky vytváří povědomí o jazyku a správné slovotvorbě — získává cit pro jazyk. Proto mě překvapuje, jak často se chybuje v tak triviální věci, jakou je oslovení, přestože na tento nešvar se nepochybně již mnohokrát upozorňovalo na různých místech.

Ze základní školy si pamatuji, že pátým pádem oslovujeme, voláme. Zvláštní je, že ačkoliv v případě křestního jména se nechybuje, u příjmení nebo některých titulů pravidelně ano.

Nikomu nepřipadne divné oslovovat kamaráda Honzo, Marku, Pavle, Petře, Miloši nebo vole, ale pravděpodobně není dne, abych nenarazil v mailové zprávě nebo telefonickém rozhovoru na oslovení pane Novák, Jantar, Panoš, Kokožka, tedy oslovení chybné. Správný tvar je jen a pouze pane Nováku, Jantare, Panoši, Kokožko, … Výjimku tvoří některá jména, která mají pátý pád shodný s prvním (Jiří, Šerých, Mladý, …), a příjmení ženská — slečno Nováková, Jantarová, Panošová, Kadaňská atd.

Nevím, kde má tato častá chyba původ, ale je znakem humpoláctví, jazykem plebsu (pane mistr, pane magistr, pane šéf). Možná má svůj díl viny vliv slovenštiny, která pro oslovení zpravidla zvláštní tvar nemá — pán Novák, pán Jantar, drahý priateľ a další; možná je to jen další příklad tolik moderního zjednodušování jazyka a jeho postupného zakrnění.

Lidé až zoufale rádi podléhají dobovým módám. Největším tahounem mas je ze začátku vše to, co je nové, neokounané, nebo má jakýsi punc protestu — revolty proti čemukoliv. Protest vnímáme jako samozřejmý doprovodný jev nevybouřeného mládí. Shovívavě přivíráme oči a s povýšeným výrazem mávneme rukou, abychom dali najevo, že to vše dávno známe a moc dobře víme, že každý protest dříve nebo později skončí umírněně sklopeným zrakem a splynutím se zlatým středním proudem.

Každá touha po výjimečnosti, která najde dostatek sympatizantů, stává se sama mainstreamem, tedy tím, proti čemu se bouří. Stává se fádní, nevýraznou, bez nápadu, stává se potravou mas.
Slovo móda označuje společenskou dohodu, která nařizuje, jak se chovat, jak vypadat a co říkat, abychom měli pocit soudržnosti s kmenem. Veškerá výjimečnost, kterou nám příslušenství k nějaké módní vlně propůjčuje, není nic více než sebeklamem a místo kýžené svobody rozhodování nás neustále omezuje. To je ostatně myslím dostatečně známý fakt.

Rozeznávám však ještě specifickou formu módy jako společenské dohody. Tu, kterou její stoupenci nazývají trvalou, neměnnou, někdy dokonce přímo tradicí. Je to zakuklená mutace nedospělé mladické módy a mnohem více než protestem je prachobyčejnou leností. Vše, co už je vymyšlené a funguje, uctivě označujeme slovem tradice a nekriticky přejímáme za své. Tradice je nedotknutelnost, dokonalost, nejvyšší meta. Tradice nás nenutí vymýšlet nové, ale umožňuje bezostyšně omílat vyzkoušené jen proto, že si tím notně usnadníme práci.

A tak je to s písmem Helvetica. Písmo kvalitní, výborně čitelné a s obrovskou šíří uplatnění, ale zároveň za posleních deset patnáct let až neskutečně okoukané, nezajímavé a obyčejné. Zlaté pravidlo všech grafiků, typografů a sazečů je použít Helveticu, když se nechce nad prací přemýšlet. Písmo, které postrádá jakýkoliv emoční náboj, charakter, ale “vypadá dobře” prakticky ve všech stupních a řezech (a že jich má požehnaně).

Trocha historie

Helveticu licencovala firma Apple pro svůj operační systém Mac OS jako jeden z vysoce kvalitních fontů pro univerzální použití. Na začátku devadesátých let by na PC platformě, která tehdy Macu nemohla ani zdaleka konkurovat, zpracovával grafiku jen naprostý zoufalec. Mac byl lepší, rychlejší a byl pro něj primárně vyvíjen profesionální (nejen grafický) software. Od té doby se traduje, že na Macu dělají grafici a na PC amatéři. Je to jeden z mnoha překonaných a stokrát vyvrácených mýtů, protože dnes vyrábí Apple předražené bytové doplňky, které poráží PC výhradně na poli designu.

Nicméně protože v prehistorii boje PC versus Mac byla kvalitní Helvetica dodávána spolu s operačním systémem a držgrešle Microsoft nechtěl investovat do licence na profi fonty a nechal si od písmolijny Monotype vyrobit lacinou a (slušně řečeno) prapodivnou variaci nazvanou Arial, byly karty docela zajímavě rozdány.

Když posadíte amatéra k počítači, vyrobí za pár minut letáček a použije první font, který mu daný program nabídne. Konkrétně Arial nebo Times na PC (a buďme rádi, když to nebude Comic Sans). Celý svět je přecpaný, nasycený amatérskou “grafikou” realizovanou Arialem nebo zmršeným Timesem. Milony navštívenek, miliardy letáků, kalendářů, katalogů a plakátů jsou založené na stále stejných písmech. A jak se odlišují od amátérů praví “profesionálové”?

Používají Helveticu.

To myslím vážně. Většina rádoby erudovaných lidí se vysměje každému, kdo použije Arial, ale hned vzápětí vysolí návrh, který bez rozpaků vysází Helveticou, protože to je přece to tradiční a vyzkoušené písmo. Začněme prosím společně pracovat na demýtizaci oboru a přestaňme konečně používat tu otravnou Helveticu. Myslím, že nejsem sám, komu by se opravdu ulevilo.