Typographie, grafika, čeština et cetera


Jó, typograf, ten tvrdej chleba má

5. 8. 2017 | Žádné komentáře

Poslední Ádvojka (16/2017) se zázračně pochlapila — jestli se tedy vůbec kulturní revue může pochlapit, když je ženského rodu — a přinesla články na téma Knižní design. Chvalme Hospodina!, neboť je to téma stále zoufale neprobádané a trvale opomíjené. Ani si nevzpomínám, kdy naposled se v nějakém relevantním médiu knižní grafice a knižní typografii dostalo prostoru, tak už to asi bude hodně dávno, to jsem byl ještě… já nevím… tááákhle malinkej. Literární časopisy, které by se z povahy věci více než jiné měly pravidelně zabývat i výtvarným pojetím knih, v tomto ohledu selhávají, a tak je našinec odsouzen výhradně ke konsumaci nemnoha oborových periodik a blogů, jež mají de facto nulovou šanci oslovit i neodbornou veřejnost.

A2: Knižní design

Takže teď před sebou máme novou Ádvojku, která se okrajových žánrů nebojí, a tak si pozvala k rozhovoru klasika Františka Štorma, který je coby respondent zábavný a vděčný, a tak vcelku nehrozí, že by snad při čtení ctěnému levicovému čtenářstvu padala víčka nudou nebo únavou. Rád bych ovšem poukázal na trochu jiný text, a to na unikátní dokument z pera významného písmaře a knižního grafika W. A. Dwigginse, vydaný roku 1919 pod názvem Výňatek z šetření o fyzických vlastnostech knih v současnosti publikovaných. Jedná se o soubor několika (fiktivních) rozhovorů s (fiktivními) nakladateli, poukazující na některá trapná úskalí spolupráce typografa s knižním nakladatelem. Zvlášť bizarní je zjištění, že při čtení člověk opakovaně zažívá pocit déjà vu. Ačkoliv od vydání Dwigginsova pamfletu uplynulo osmadevadesát let, na křehkém vztahu grafik—nakladatel se tu dobu VŮBEC NIC nezměnilo. Argumenty obou stran jsou stále stejné a jejich vzájemné míjení a nepochopení přetrvává až do jednadvacátého století. A není ani kousek naděje, že by se to v dohledné době mohlo změnit. Považte sami:

— Pane B. řekl byste, prosím, komisi, proč jste tuto knihu vytiskl na kartonový papír?
— Abych dosáhl správné tloušťky. Musela být tlustá jeden palec.
— Proč zrovna tolik?
— Protože by se jinak neprodávala. Když kniha není tlustá jeden palec, neprodává se.
— Chcete tím říct, že lidé, kteří kupují knihy, si je vybírají s pravítkem v ruce?
— Musí mít nějaký klíč výběru.
— Takže postupujete tak, že pokud je text příliš krátký, natáhnete ho tím, že ho vytisknete na plata od vajec?
— To není žádný můj postup. Všichni nakladatelé to tak dělají. Jsme povinni použít tento a jiné prostředky, abychom u knihy dosáhli správné tloušťky. Musíte si uvědomit, že ceny nejsou založené na obsahu knihy, ale na její tloušťce.
— Zmínil jste se o jiných metodách. Mohl byste nám říct, jaké další metody využíváte?
— Můžeme uvážlivě roztáhnout sazbu. Omezíme text, řekněme na sedm slov na stránku, a tak získáme větší počet stránek. Můžeme použít větší písmo a rozumně proložit řádky.
— Neuškodí ale takový postup vzhledu stránky? Nebude pak vypadat ohavně?
— Obávám se, že vám teď asi nerozumím.
— Chci tím říct, zda pak není stránka ošklivá a nečitelná, když její obsah takhle roztáhnete?
— Když vyrábíte knihu, nepřemýšlíte o vzhledu stránky. To je věc, která nemá na výrobu knihy vliv. Jestli vás chápu správně, chcete říct, že záleží na tom, jak kniha vypadá?
— To jsem měl přesně na mysli.
— To je ve vydávání knih zcela nová myšlenka!

Tloušťku knihy si pro mírné zjednodušení představme jako tloušťku řízku v restauraci páté cenové. Je známo, že tenké knížky ani tenké řízky nejdou na odbyt, a tak je třeba obojí opticky nafouknout. Když už ta pitomost stojí padesát nebo tři sta padesát korun, má být přiměřeně tomu tlustá. Řízek lze nafouknout extra vrstvou trojobalu a knížka se přifoukne třebas pořádným volumenem anebo čtrnáctibodovým písmem. Když nám na ten podfuk (čti přifuk) zákazník nakonec přijde, bývá už stejně většinou pozdě. Chachá!

— Hovořil jste o tlaku průmyslových podmínek, k němuž dochází od dob války. Jaké procento řemeslných tradic podle vás za těchto podmínek můžete zachovat?
— Tradic jakého řemesla?
— Tiskařského pochopitelně. Chci se dostat k následujícímu. Existují určité konkrétní a zaběhané standardy řemeslné práce v tiskařském umění, které jsou výsledkem zkušeností získávaných po téměř pět set let. Jak tyto standardy fungují za současných podmínek?
— Ty standardy, nakolik jsem s nimi obeznámen, by se daly nazvat akademickými. Tak především, výroba knih není umění, je to byznys. Co se týče řemeslných standardů — rozumím tomu výrazu třeba v souvislosti s truhlářstvím nebo krejčovstvím, ale na knihy bych to nevztahoval. Nemluvíte o „řemeslných standardech“ při výrobě mýdla, že ne?
— Takže podle vás při výrobě knih nepanuje určitá umělecká atmosféra?
— Když mluvíte o „atmosféře“, vyrážíte mi dech. Copak se nad výrobou mýdla vznáší nějaká umělecká atmosféra?
— Dal byste výrobu mýdla do stejné kategorie s výrobou knih?
— Nevidím důvod, proč ne.

„Já tě samozřejmě chápu, ale knížka není umění, vole, je to normální zboží,“ praví blahoskonně ostřílený matador významného nakladatelského domu, zatímco se opájí takřka hmatatelnou vidinou toho, jak už na příštím šlágru z žánru severské krimi vydělá majlant, bude až do smrti kouřit jen cigarety značky Sobranie, na dovolenou v Jugoslávii Chorvatsku jezdit firemním Moskvičem BMW a místo tradičního separátu přivezeného z domova (Májka, zlaté dědictví) tam i s celou svou rodinou bude od rána do večera žrát vyhlášený místní sladoled a pizzu s ananasem.

— Chápejte, že za těchto podmínek nemůžeme utratit příliš peněz za věci, které nejsou zásadní. Musíme knihy ořezat na naprosté nezbytnosti. Osobně bych přivítal, kdyby firma produkovala jen dobře vytištěné knihy s kvalitním designem. Ale jako obchodník musím nechat své osobní preference stranou. Představenstvo má dost spadeno na to, čemu se říká umění.
— Nahlížela někdy firma na dobrou řemeslnou práci jako na potenciální podporu prodejů?
— Nikoli pod současným vedením. Ale zakladatel se díval na dobrou práci jako na víceméně konkurenční výhodu.
— Co podle vás způsobilo, že současné vedení změnilo názor?
— Nezměnilo. Nikdy ho neměli. Dívají se na věc ze zcela jiné perspektivy. Jejich politikou je redukovat výrobní náklady na minimum. Minima by teoreticky mělo být dosaženo ve chvíli, kdy by si čtenáři stěžovali. Pokud si nestěžují, není důvod se snižováním nákladů přestat. Chápejte, představenstvo se na knihu vůbec nedívá jako na vyráběnou věc. Knihy jsou jen něco na prodej — zboží. Naše vedení pochází z oblasti prodeje a k produktu samotnému nemá žádný vztah. Původní majitel byl nakladatel, protože měl rád knihy. A od toho se ve staré firmě samozřejmě odvíjela zcela odlišná politika.

Současné vedení se sice rádo na Facebooku pochlubí cenou za grafickou úpravu či za tisk, kterou někde omylem získalo, protože komise byla ještě zhulená po nějakém večírku, ale nemyslete si, že by snad svému grafikovi s čerstvým metálem na krku nakladatel příště popustil vodítko. Když přijde na lámání chleba, bude pan velkomožný do telefonu čtyřicet minut brečet, že na ilustrátora ani druhou barvu ani bavlněnou záložku nemá peníze, pročež knížka se nakonec vyjede šedě na rotačce a bez spadávky a blok se místo šití jen slepí a zavěsí do desek. On to stejně nikdo nepozná a dokud si zákazník nepostěžuje, že se mu ten krám při druhém čtení rozpadl v ruce, korunky se sypou, tvoří se odvážné marketinové strategie, nabírají zaměstnanci, pořádají vánoční večírky a celý svět je nádherný, růžový, béžový.

— Abych se vrátil k otázce po tom, jak dobrá řemeslná práce pomáhá prodejům: tady mám dvě knihy ze zahraničí, prodávané za cenu padesát a osmdesát centů. Mohou se klidně označit za umělecké dílo. Cožpak si nemyslíte, že by pěkné papírové obálky mezi ostatními uspěly a nalákaly zákazníky?
— Nepochybně ano.
— Zkusili jste někdy vydat knihu v měkké papírové obálce s atraktivním designem?
— Nikdy. Nelze to provést. Lidé by je nekupovali.
— Ale před chvíli jste řekl —
— Navíc rozdíl nákladů mezi lacinými tvrdými obálkami potaženými plátnem a měkkými papírovými obálkami, které máte na mysli, je tak nepatrný, že by se experimentovat nevyplatilo. Lidé chtějí tvrdé kartonové obálky. Moc nezáleží na tom, co je uvnitř, ale na tvrdých deskách trvají.
— Jak jste na to přišli?
— Díky našim obchodníkům.
— A říkáte, že desky z měkkého papíru jste nikdy nevyzkoušeli?
— Nikdy. Žádný z našich prodejců by nevyrazil prodávat výtisky s měkkou obálkou.

Ve Spojených státech a ve Francii a v Německu už sice dávno přišli na to, že beletrii sluší i lapidární brož (pracovali na tom posledních sto let), ale český nakladatel je fištrón, jenž se podobnými přechodnými módními výstřelky nenechá jen tak napálit. Dobře ví, že lidé by brože s atraktivním designem stejně nekupovali, i kdyby ten titul byl ve výsledku o čtvrtinu levnější a čtyřikrát krásnější. Podoben poslednímu mohykánovi drží velkonakladatel prapor (nebo kopí nebo čelenku nebo co tak asi poslední mohykán může držet) tradice a vytrvale u své tiskárny objednává svou falešnou V8, aby pak v knihkupectví budoucímu čtenáři padla brada úžasem nad tím, že má knížka za 249 Kčs přebal ve CMYKu a parciální lak navrch.

— Před chvíli jste řekl něco o prodejcích, kteří vám pomáhají pochopit vkus veřejnosti. Vyvozuji z toho, že vám tento zdroj poskytuje podstatnou pomoc.
— Ano, skutečně tu nejcennější. Závisíme zcela na zprávách, které nám obchodní síly v těchto otázkách poskytují. Prodejci jsou v přímém styku s maloobchodníky a jsou přirozeně v pozici, v níž mohou takříkajíc pocítit náladu veřejnosti. Jejich pomoc je neocenitelná. Velmi často mohou předvídat poptávku.
— Narážel jsem spíše na způsob, jak se knihy dělají.
— Aha, i k tomu mají co říct. Nikdy neděláme finální rozhodnutí například o designu obálky, aniž bychom ji ukázali prodejcům. Velmi často mají cenné návrhy na změnu barvy a podobně. Mají dost v oblibě červenou.
— Zdá se tedy, že rozhodování o vzhledu knih je do značné míry v rukou prodejců?
— V podstatě zcela.
— Jsou na porady povolávání i lidé z kanceláří?
— Při schvalování určitých věcí, například ilustrací a podobně, si pan X. velmi cení pomoci svého stenografa.
— Zdá se vám, že obchodní oddělení je nejlépe kvalifikované k tomu schvalovat záležitosti grafické úpravy?
— No, víte, knihy se musí prodat — proto je ostatně děláme — a obchodní oddělení je v nejbližším kontaktu s lidmi, kteří je kupují, takže ví, co přesně požadují.

Víc než cokoliv jiného miluje nakladatel svůj tradiční pondělní brainwashing, kam pozve celou firmu, aby všichni jeho zaměstnanci — absolventi teologie, obchodní akademie a rekvalifikačního kurzu marketingu — mohli vyjádřit svůj fundovaný názor na obálky připravovaných knih. Nejprve pan ředitel na tabuli namaluje barevnými fixami graf prodejů, z nějž mu velmi složitým a rafinovaným výpočtem vyjde, že v posledním kvartálu se nejlépe prodávaly červené obálky s lesklým laminátem, čímž si vyslouží frenetický potlesk celé firmy a vzdušný polibek od nového kluka ze skladu. Následně vystoupí s laserovým ukazovátkem a s referátem na téma Kombinování písma a ilustrace zástupce účetního oddělení, poté se u tabule střídají členové konsorcia překladatelů, korektorka, paní s koštětem, pošťák, debil od vedle a nakonec i vedoucí pracovník oddělení esoterické literatury. Ten o necelé čtyři hodiny později zakončí celý program šamanským výstupem se siderickým kyvadlem a virgulí, načež sekretářka odešle stručný pětistránkový seznam věcných připomínek designérovi k zapracování.

Jak vidno, nejen řidič Ladislava Vodičky, ale dokonce i typograf tvrdej chleba má, a to už minimálně jedno století. Upřímně děkuji týmu A2 a překladatelce Martě Martinové, že nám společně zprostředkovali tento stále mimořádně platný příspěvek k tématu mizérie našeho oboru.

Jazzová fantasmagorie roku 1975

26. 2. 2017 | Žádné komentáře

Dnes kvapím z antikvariátu bohatší o unikátní příklad moderního grafického designu — odnesl jsem si totiž dvě desky z berlínského hudebního vydavatelství Amiga, proslulého především krásnou sérií Amiga Jazz. Ta byla ve svých nejslavnějších projevech v šedesátých až osmdesátých letech postavena na silné černobílé fotografii, neinvazivní typografii a také typickém oranžovém J umístěném do rohu desky. Řada nahrávek z Amigy je dostupná v nabídce našich antikvářů a patří mezi pěkné a dodnes velmi kultivované příklady grafické úpravy hudebních alb.

Duke Ellington

Méně známá (a o to vzrušivější) je nevelká série tuším osmi stereofonních jazzových desek vydaných v Amize roku 1975. Designér Christoph Ehbets se v ní utrhl ze řetězu a přišel s nebývale moderním a sebevědomým typografickým pojetím, jaké možná nemá v jazzové historii obdoby. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že si vzal do parády takovou žánrovou klasiku, jakou je Duke Ellington, Count Basie nebo Dizzy Gillespie. Klasiku, jež se neotřelému a neuctivému přístupu zdánlivě usilovně vzpírá.

gillespie+ellington

Není progrese bez drzosti a odvahy, jako není současného designu bez odmítnutí patetického nánosu minulosti. Kryštof Ehbets se nebál jít do kontrastní černobílé grafiky, ani neměl obavy z popření purismu německé typografické tradice, když vyházel všechny nepodstatné informace, jež by jen zbytečně kontaminovaly jeho fantasmagorický a psychedelický výtvarný záměr. Edici postavil na manifestu expresivních nápisů. Své primitivní komposice bez ladu a skladu (a také bez zájmu o tradicionalistickou eleganci) vystříhal z papíru a nalepil na černý podklad, čímž dosáhl ryze punkové bezprostřednosti o nebývalé síle.

slim+basie

Čtyřicet let stará a dosud stále nevyčpělá úprava není o nic méně platná ani méně současná než aktuální trendy designérských přehlídek či předních universit. Je asi zbytečné klást si otázku, jestli je něco takového možné i dnes — v prostoru mimo klidný tvůrčí přístav soukromých projektů a malých, „nezávislých“ hudebních vydavatelství. Buďme rádi, že aspoň jednou za čas může dojít k chybě v Matrixu, která připustí obdobně subjektivní a i přiměřeně neuctivý design, odehrávající se mimo obvyklá hřiště a obvyklé žánrové mantinely.

teagarden+morton

Písmomalířskokaligrafickoaranžérská dílna s Petrou D.

23. 2. 2017 | 2 komentářů

Petra Dočekalová loni dostudovala atelier Tvorby písma a typografie na pražské Umprumce. Už v průběhu studií nakreslila a vydala vynikající digitální skript Monolina, a protože v tomto specifickém písmařském žánru našla zalíbení, zvolila si (tentokrát ovšem ručně) psaná písma a písmomalířství coby téma své diplomky. Nasbírala a proštudovala spoustu materiálu z Čechie, Slovenska i ze zahraniční, aby následně obhájila mimořádně dobrou práci, která krom informací o oboru písmomalířském obsahuje též čtyři zbrusu nové autorské psací abecedy špičkové kvality, jež tímto ctěnému čtenářstvu vřele doporučuji.

Workshop Petra D.

Nu a protože se Petra věnuje kromě práce v písmolijně Briefcase i písmomalířství (píše krásně a moderně na zdi a tabule v různých kavárnách a obchodech, čímž záslužně oživuje téměř zaniklé řemeslo), rozhodla se předat svou zkušenost i dalším; pořádá workshopy pro typografy, amatérské kaligrafy a jiné podobné typošuky, kteří tak mají jedinečnou příležitost něco se přiučit. No a jelikož se mezi amatérské typošuky sám řadím, jednoho termínu ve Světě HUB jsem se zúčastnil.

Workshop Petra D.

Přiznejme si na rovinu, že nejsem žádný písmomalíř a ani tím směrem nehodlám stáčet svou úspěšnou kariéru nekompetentní podržtašky českých nakladatelů. Pero, fix, ba i štětec držím jak prase kost a naposled jsem kaligrafoval asi před šestnácti lety, takže si jistě dovedete aspoň nahrubo představit bídnou úroveň mého psaného projevu. Nicméně věnovali jsme se na workshopu (překvapivě) spíše rozvíjení vlastního rukopisu než jen tupému napodobování existujících vzorů, což mělo kupodivu téměř okamžitý positivní dopad na vzhled a funkčnost mého písma. Uvědomil jsem si při tom řadu nedostatků ve verzálkové abecedě a dostal mnohá doporučení, jaké stylové varianty můžu do svého rukopisu zařadit. Petra je vskutku osoba velmi povolaná, rychle a věcně dokáže rozpoznat silné a slabé stránky každého nového adepta cechu písmomalířského a dobře mu poradit. Skvěle strávené čtyři hodiny, mohu jen doporučit.

Celé album a větší fotky na Googlu.

Workshop Petra D.

Typo pivo: vařit pivo je skvělý ♥

29. 1. 2017 | Jeden komentář

Touha chlemtat ve škole pivo je asi odvěká, společná všem generacím českého studentstva. A protože v typografickém atelieuru na pražském Umprumce dlí samí osvícení duchové, dostali vpravdě mimořádný nápad, že ze školy na půl roku udělají nefalšovaný pivovar!

Kdo si myslí, že pivovarnická klausura se skládá z výlepu plakátů fejkových pivních lahví na zeď, ať se vrátí zpátky na LŠU v Horních Počernicích, protože seriosní vysokoškolské studium žádá od čerstvých adeptů pivní kultury mnohem víc než nalepení ušmudlané linorytové etikety na špatně omytou lahev Ostravaru.

Typosemestr: Afterparty

Čeho si na současném vedení Atelieru 305 (pánové Haloun, Brousil, Sidun) cením úplně nejvíce, to je důslednost, s jakou ke každému semestrálnímu zadání přistupují. Bez ohledu na to, zda se jedná o nápad vytvořit bestsellerová písma a prodávat je po tisících na MyFonts, o napsání, navržení, vysázení a vytištění vlastní publikace o písmu nebo založení minipivovaru, jde vždy o projekty nebývale komplexní, náročné na výzkum, čas, samostatnost i tvůrčí invenci. Díky tomu jsou pak obhajoby svátkem, který pravidelně přiláká signifikantní množství publika z řad české grafické špičky od nejstarší po nejmladší generaci.

Katalog Pít pivo je skvělý!

Stejně je tomu v případě atelierového pivovaru, pro který každý študent navrhl logo, uvařil vlastní pivo (!) o výstavu minimálně třiceti lahví, pro své pivo pak zvolil originální název, nakreslil a vyrobil etiketu a zrealisoval opravdický neon. Součástí výsledku je potom (již tradičně bezvadně zpracovaný) katalog Pít pivo je skvělý! a závěrečná výstava lomeno párty, proměňující atelieur ve skutečnou hospodu se stoly a pulty z pivních beden, vlastním osvětlením a obsluhou baru. Koupě prezentovaných podomácku vyrobených piv je v daném kontextu samozřejmostí. Tento způsob studia zdá se mi poněkud bezvadným — zvlášť proto, že takto rozsáhlé projekty od všech lidí v ateliéru žádají mnohem víc než jen prázdný typografický estetismus školních cvičení.

Katalog Pít pivo je skvělý!

Kvalita jednotlivých prací, jak už to tak chodí, je notně rozkolísaná a může být předmětem vášnivých diskusí nad Vihonradskou dvanáctkou, Suchdolským Jeníkem, Klášterním speciálem sv. Jiljí nebo jiným lokálním pražským pivkem. Za sebe hodnotím velmi vysoko práci korejské studentky So-Hyun Bae, která se rozhodla propojit místní tradici pivovarnictví s vyhlášeným korejským rýžovým destilátem sodžu, přezdívaným „občan alkohol“. Její vysokovoltážní pivo Somek představuje krásné spojení svrchně kvašeného piva z českého chmele s korejským destilátem, podobně jako typografická značka Somek propojuje evropská a korejská kaligrafická východiska. Potisk zelené lahve bílou barvou na rotačním sítotisku představuje moderní pojetí obalového designu, neutápějícího se v ospalém sentimentu klasických českých etiket nevalné kvality.

typovar-08

Z jiného soudku je tmavý Half Matyáše Bartoně, ovlivněný nejstaršími německými tmavými pivy, jako je Braunschweiger Mumme (Brunšvická máma). Half je vařený ze dvou typů sladů, a tak i motiv půlení a řezání je přítomný ve výsledném pojetí. Současné lomené písmo, v tazích půlené negativní linkou, reflektuje odkaz starého pivovarnictví a nabízí jeden z možných návodů, jak lze aktualisovat provařené téma, aniž by okamžitě nastal zběsilý úprk ochmelků do bezpečí dvoulitrových PET lahví značky Braník.

Katalog Pít pivo je skvělý!

Osobitý přístup zvolil Jakub Spurný, koncipující šafránem kořeněné pšeničné pivo Stigma jako láhev s lékem, nebo i Jakub Hojgr, který své nízkoalkoholické pivo No comply určené pro sportovce zabalil do izometrické fólie, jež kromě tepelně a světelně izolačních vlastností dává jeho produktu i futuristický vzhled. Zvláštního kontrastu mezi klasickou papírovou etiketou a ryze současným typografickým chápáním značky dosáhl Matej Vojtuš. Jeho Simulant vlastně pracuje s několika kontrasty najednou: zářivě stříbrnou etiketu potiskuje sytě černou barvou, opile deformovanou tučnou typografii doplňuje jemnou lineární linkou, parodující „primitivní motorické chování po stimulaci alkoholem“.

Katalog Pít pivo je skvělý!

V představeném souboru se najdou i výrazně slabší kusy — jsou to především ty, které k tématu nepřinášejí nic nového nebo vlastního, rozvíjejí jen (více či méně zdařile) klasickou českou zápecnickou pivní grafiku a folklór. Příkladem neinvenčního řešení může být Kandidát Přemysla Zajíčka, Kominík Lukáše Bursíka, Senovážný ležák Martina Činčára či Vypravěč Jana Šindlera. Škoda, že se autoři víc nepoučili o tom, jak rozmanitá je současná světová pivní kultura a jak různorodě může být reflektována v obalovém designu.

Naštěstí se všechny méně zdařilé výkony bez potíží ztratily v hospodsky rozšafné instalaci. Fantastické neony pověšené na zdi dají brzy zapomenout na některé průměrné etikety a také příjemně se zvyšující hladina alkoholu na semestrálním večírku milosrdně zahladila všechny případné připomínky…

Mám pocit, že se u práce většina autorů výborně bavila — na výsledku to je, myslím, vidět. Nevěřte zkazkám, že úroveň tuzemského školství se snižuje — je to přesně naopak. Pít pivo je skvělý. Vařit pivo je lepší. Ale studovat typografii je úplně nejlepší.

(Závěrem děkuji Mateji Vojtušovi, který mi věnoval láhev svého piva Simulant, jehož popíjení mne stimulovalo celou dobu, co jsem psal výše uveřejněný text. ♥ Kompletní fotogalerii v lepším rozlišení si můžete prohlédnout v tomto albu.)

Simulant Pale Ale

Aldo van Eyck a jeho železobetonová hřišťata

20. 6. 2016 | Jeden komentář

V rámci symposia k Bienále Brno vystoupily v sobotu ve Scale Denisa Kollarová a Anna van Lingen, aby představily svůj projekt Seventeen Playgrounds, věnovaný tvorbě architekta Aldo van Eycka, přesněji řečeno jeho dětským hřišťatům pro město Amsterdam. Van Eyckova tvorba očividně představuje jeden z úplně nejkrásnějších a nejčistších příkladů moderní městské architektury, jež zásadně a okamžitě pozitivně mění vzhled, fungování i atmosféru města.

Vše začalo v roce 1947, kdy architekt navrhl své první amsterdamské hřiště, ale už brzy nato se jeho koncepce stala nesmírně populární mezi občany, kteří sami začali urgovat městskou reprezentaci, aby nechala zbudovat podobná hřiště i v jejich nejbližším okolí. Výsledkem pak bylo několik stovek unikátních míst určených pro děti (a jejich rodiče), výrazně promlouvající do života občanů a zároveň i ovlivňující jejich estetické vnímání.

aldo-van-eyck1

Důvodů popularity van Eyckova přístupu bylo hned několik. V prvé řadě samozřejmě řešení ožehavého problému trávení volného času městských dětí. Před válkou si děti hrály přímo na ulici a na řece, ve vnitroblocích domů a dalších improvizovaných místech. V poválečné době, v souvislosti s nárůstem automobilové dopravy, se stalo městské prostředí méně bezpečné. Aldo van Eyck vytvořil místa s jasným účelem a poselstvím, přikročil k nim ale geniálně v tom, že je koncipoval jako naprosto přirozenou součást veřejného prostoru. Jeho hřiště nebyla nikdy oplocenými, izolovanými, uzavřenými klecemi, právě naopak — všechna logicky navazovala na existující zástavbu, přizpůsobovala se jí a nebo s ní byla v přímé interakci.

aldo-van-eyck3

Nová hřiště vznikala primárně na místech různě zanedbaných, na nevyužitých dvorcích, úzkých parcelách po zbouraných domech, často ale i na místech, kde si je dnes už vůbec neumíme představit, uprostřed rušného bulváru a také mezi dvěma souběžnými silnicemi… zkrátka kdekoliv, kde se naskytlo jen trochu místa pro dětskou hru.

Druhým důležitým faktorem, který zapříčinil popularitu amsterdamských hřišťat, byl nesporný cit architekta reakci na konkrétní prostředí a prostorové dispozice. V rozporu s aktuálním stavem, kdy je hřiště více méně náhodným seskupením dřevěných a plastových katalogových objektů uvnitř obdélníkového oplocení, koncipoval van Eyck veškeré své realizace přímo na míru. Z toho vyplývá, že půdorys hřiště, jeho struktura i vzhled se mohly dramaticky lišit místo od místa, přestože byla každá realizace v zásadě tvořena obdobnými objekty. Univerzálnost, modularita a jednoduchost jednotlivých prvků připouštěla nekonečně mnoho smysluplných variant. Navíc byly veškeré prostorové konfigurace řešeny maximálně prakticky: tak, aby měli případní dohlížející rodičové dokonalý přehled o dění i bez toho, aby byli nuceni průběžně měnit svoji polohu.

aldo-van-eyck2

Hovoříme-li o stavebních prvcích, které se v Amsterdamu používaly, je třeba zmínit dva zásadní momenty ústící v nadčasovost van Eyckovy práce: prvním z nich je kvalitní materiálové řešení (čistý hliník a beton), druhým z nich ryze abstraktní pojetí všech stavebních prvků. Jednoduché hliníkové hrazdy ve tvaru obdélníku, velké kulovité prolézačky, kruhové betonové stupínky a samozřejmě i různě velká a různě tvarovaná pískoviště: kruhová, čtvercová, trojúhelníková i šestiúhelníková, obyčejně opatřená sníženými vstupy dovnitř objektu.

Herní prostory bez křiklavých signálních barev a návodných, příliš konkretizujících motivů, utvářely nejen logické pokračování městské zástavby, ale především cenný prostor určený pro dětskou fantazii. Dítě není jen pasivním účastníkem mobilních atrakcí vyrobených z plastu a majících tvar draka, slepice nebo hradu. Samo se stává hybatelem dění, samo zdolává překážky pomocí vlastní síly, mrštnosti a představivosti.

aldo-van-eyck4

My, kteří jsme vyrůstali ještě v komunismu, si dobře pamatujeme, že sídlištní hřiště aplikovala mnohé obdobné principy, kterých ve své práci využíval Aldo van Eyck. Lišila se ale především ve dvou oblastech: ve využívání křiklavých nátěrů (červená, žlutá) a v příliš mechanickém, katalogovém rozmisťování jednotlivých herních prvků. Dá se říci, že tím naše východoevropská hřišťata dokonale vystihovala „étos“ výstavby paneláků, nic to ale nemění na tom, že paneláková sídliště byla — na rozdíl od amsterdamského veřejného prostoru — poněkud bezútěšná.

aldo-van-eyck6

Denisa Kollarová a Anna van Lingen již několik let mapují rychle mizející pozůstatky van Eyckových hřišť. A nejen to — jsou také v kontaktu s městským úřadem, jehož úředníky se snaží přesvědčit o univerzální kvalitě řešení vzniklého na konci čtyřicátých let. Představa, že by se jim podařilo některá z hřišť zachránit či revitalizovat, případně z nich utvořit jakýsi inspirační zdroj pro budoucí úvahy o místech se stejným účelem, však není příliš reálná. Hlavní překážkou jsou dnešní přísné bezpečnostní regule, které de facto znemožňují tvorbu hřišť bez oplocení, postavených přímo uprostřed městského života a provozu, hřišť sestavených jen z kovu a betonu. Přesto stojí za úvahu, jestli ta místa, která dnes už považujeme za málo bezpečná, nevychovávala děti k větší zodpovědnosti než všechny ty debilní skákací hrady a trampolíny.

aldo-van-eyck5

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je v pořadí druhá ročenka „nejlepších“ textů o typografii, do které jsem přispěl dvěma články. Najděte v ní ale i příspěvky od osob mnohem povolanějších (namátkou Reza Abedini, Erik van Blokland, Veronika Burian, Matthew Carter, Tobias Frere-Jones a další).

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu