Typographie, grafika, čeština et cetera


Smějící se bestie (s očima vypálenýma od monitoru)

11. 12. 2015 | Žádné komentáře

Nemáme moře, tulipány, moderní architekturu ani jiné atrakce, kterými bychom se mohli ve světě chlubit. Veškeré pokusy o zvelebení naší země narážejí na omezený lidský potenciál a historicky podložená fakta o české povaze — jsme národ vyčuraných zlodějů a většina lidí nedohlédne za roh svého paneláku či za svou příští výplatu. Základními vývozními artikly naší země jsou pivo, hokej a modelky, ale umíme s tím docela dobře žít a umíme si z toho občas udělat srandu. Za posledních sto let jsme se jako národ nijak významně nepodíleli na běhu světa. A pokud ano, pak prostřednictvím několika solitérů, kteří byli dost zarputilí na to, aby se vymanili z průměrnosti. V literatuře už dlouho neznamenáme nic, ve výtvarném umění jakbysmet, přiživujeme se na ostatních a doprovázíme to rozjíveným bestiálním šklebem. Jestli dnes Česko má nějaký význam, pak jedině v oborech, které jsou natolik okrajové, že je většina společnosti vůbec nevnímá. A takovou charakteristiku dokonale splňuje tvorba písma — obor, o jehož existenci většina populace nemá nejmenší tušení, ale dosáhli jsme v něm mimořádných úspěchů.

Zdroj: typo9010.cz

Zdroj: typo9010.cz

Ani já jsem do svých patnácti slovo typografie neznal. Měl bych snad? V druhé půlce devadesátých let jsem chodil na uherskohradišťskou umprumku. Na dějiny umění, propagrační grafiku a do klubu čichačů toluenu a konzumentů Alpy. Pivo se pilo ze zavařovaček, většina plakátů se pořád ještě zhotovovala ručně, takže velké nápisy jsme kreslili podle malštoku a malé obtiskovali z Propisotu. Byly nám sice k dispozici jakési dýchavičné počítače, ale když už se z našich nepoužitelných dat podařilo vytisknout něco jako plakát, byla to spíš náhoda než důkaz našich schopností. Dnes už bych nám za tu amatérskou grafiku plnou základních chyb nejraději urazil ruce. Pracovali jsme s nekvalitními fonty dodávanými ke grafickým programům a k operačnímu systému. Neměly většinou kerning, kapitálky, ani pravé kursivy, nakonec i českou diakritiku obsahovalo jenom pár písem z těch několika stovek dostupných. Ale bylo to o trochu lepší než drátem do oka. Pak konečně přišla spása, to když začala hromadně kolovat cédéčka s kradenými fonty, neboť kupovat písma tehdy nikoho nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Česká republika byla normální klondajk a na Dušína si už nikdo hrát nechtěl.

Stejně jsem raději než k počítačům chodil dolů do dílny leptat kovy a fetovat ředidla. Když člověk zůstal v dílně až do večera, nikdo tam nepřekážel a dalo se pořádně pracovat. Tiskl jsem zrnkové lepty na satinýrce a lina na starém knihtiskovém stroji, jiní litografie a později síto. Měl jsem rád svoji umaštěnou zástěru a tiskové stroje a řezačky a leštičky a brusnou pastu, litografické kameny jsme používali na roztírání barev a támhle v rohu byla postavená hezká Bostonka. Ten největší poklad byl ale na chodbě před dílnou — těžké staré kasy s písmovým materiálem. Pod vlivem Vladimírka a jiných explosionalistických prožitků jsem začal tisknout hlubotisky plné zmaru, z desek zraňovaných kladivem či pilníkem, ze zinkových tabulí počmáraných jehlou. Internet tehdy teprve začínal, takže tam to ještě nebylo, ale v kterési knížce jsem objevil lettristické koláže a plastiky Eduarda Ovčáčka. Kolářovy práce už jsem samozřejmě znal, zapůsobil na mě i Antoni Tàpies, Jean Dubuffet a v knihovně jsem náhodou narazil na všechny tři Hlavsovy Typographie. Vše se pak propojilo dohromady v akvatintách využívajících písmový materiál z těch kas, aby nakonec vznikla série čistě lettristických grafik, rozvíjená asi dva roky, prakticky až do absolutoria.

O designu jsem samozřejmě nevěděl zhola nic, v podstatě mě míjel, a písmo jsem chápal jenom jako soubor vizuálně přitažlivých tvarů, které člověk může různě znásilňovat, když má zrovna chuť. Jakmile ovšem vyschly zdroje z letních brigád v prasečáku a bylo najednou jasné, že bez práce se univerzita utáhnout nedá, rychle jsem ze svého ignorantství vystřízlivěl. Byla to éra prvního zaměstnání v grafickém studiu a léta úplně nových slov. Interpunkce, diakritika, účaří. Inicála, praporek, akcidence. Indexy. Brzy se ukázalo, že existuje cosi jako sazba, že práce s textem má svoje zažitá pravidla a že člověk nesmí být úplné prase, když se chce designem seriosně živit. Nakoupil a přečetl jsem jsem skoro všechnu dostupnou oborovou literaturu českou i zahraniční, počínaje Blažkem/Kočičkou přes kanonického Muziku, Hlavsu, Bringhursta, Kapra, Rudera, Hochuliho i další. Zamiloval jsem si písma i texty Františka Štorma, s nadšením zaregistroval tehdy začínajícího Tomáše Brousila, stejně jako některé spíše sváteční písmaře (Najbrt, Pistora), autory „nové“ typografie (Peško) a excelentní časopisy (Raut, Živel, Deleatur). V nezvyklé euforii, která následovala, jsem za necelý týden napsal a zveřejnil na webu typografickou příručku pro nejširší veřejnost, na niž potom v roce 2005 navázal i blog, inspirovaný potřebou pružně reagovat na okolní dění. Jak vidíte, ten blog kupodivu funguje ještě dnes po deseti letech, třebaže už na něj přispívám jenom sporadicky.

Jak si tady teď vylévám srdce a zamačkávám nostalgickou slzu, napadá mne, že jeden z nejlepších nápadů, co jsem kdy měl, bylo vlísat se do přízně redaktorů revue Typo — časopisu, který jsem odjakživa upřímně uznával. A v redakci byli tak hodní (nebo naivní), že mi dovolili na stránkách Typa rozvíjet vlastní pochybné teorie o typografii, tvorbě písma i knižní grafice. Nevědomky mě tím přinutili víc studovat a víc přemýšlet nad tím, co a kde plácnu. Hlavně díky nim už teď nemám potřebu psát do každého textu řiť jen proto, abych byl zajímavý; v podstatě mě přinutili dospět, jakkoliv depresivně to možná zní. Rok 2010 byl ten, kdy jsem si dovolil naposled ulítnout a vydal autorskou sbírku poezie, až po okraj přeplněnou kosočtverci a análními průduchy. Od té doby už ale sekám latinu, poctivě dělám pěkné knížky, klaním se uctivě zasloužilým profesorům a závidím všem hezčím, schopnějším a úspěšnějším grafikům, typografům i písmařům, které kolem sebe potkávám. A že jich je!

Koho zajímá, co se u nás za dvacet let od roku 1990 v oblasti tvorby písma vytvořilo, neměl by minout epesní dvojjazyčnou publikaci Typo 9010, kterou dohromady poskládali Tomáš Brousil, Petra Dočekalová, Radek Sidun a Zuzana Lednická. Obsahuje na čtyři sta písem od více než stovky autorů a pěkně souhrnně představuje moderní českou písmařinu. Víc toho najdete na webu Typo9010.cz, kde se dá knížka objednat.

To je nečestné a nesportovní!

8. 12. 2015 | 2 komentářů

Kdo si počká, ten se dočká. Já si počkal čtyři měsíce, ale nakonec mi ty Rychlé šípy v knihařství Rak opravdu svázali. A hezky — do poloplátěné vazby se slepou ražbou, pro kterou jsem si překreslil a trochu vyladil logo Rychlých šípů i jejich ikonickou vlajku. Jde o tři sešity, které vyšly jako první souborné vydání všech šípáckých příběhů v letech 69—71 v ostravském nakladatelství Puls. A je to myslím úplně stejné vydání, které jsem našel jako malý kluk svázané v dědově knihovně a nad kterým jsem pak trávíval prázdniny. Jistěže, taky mám to vydání z Olympie, co vyšlo po revoluci na křídovém papíře, ale už to prostě nebylo ono — starým sešitům na kyselém žlutém volumenu se vyrovnat nemohlo. V tom vydání z Pulsu jsou navíc některé později upravené kresby, které na přání Jaroslava Foglara nakreslil Fischer po válce. Krom toho, že jsou výtvarně vyspělejší, obsahují příběhy také některé menší zásahy do textů. Jen si to představte, že v původním vydání v Hlasateli ještě vůbec nebyla ikonická hláška „Protestuji! To je nečesné a nesportovní!“ Mimochodem, u těchhle projektů si člověk uvědomí, jak je hodnota věcí relativní. Ještě před pár lety jsem koupil první sešit RŠ za třicet korun, ten poslední mě stál bezmála tisíc.

rychle-sipy_02

Nevím, jestli se to sem může psát, ale jsem dodnes zavilý foglarovec, jak se možná přesvědčíte, až někdy zveřejním ostatní texty o různých foglarovkách, co jsem za ta léta nasbíral. Ještě pořád si totiž myslím, že je většina těch příběhů skvěle napsaná. Jistě, jsou někdy moc schematické a motivy jednotlivých knih se často opakují, ale i tak v rámci literatury pro mládež jen těžko hledají konkurenci. Obsahují ty univerzální principy přátelství a dobře vystihují různé (nám dospělým už směšné) strachy z rodičů a jiných autorit, tak dobře popsané v knížce Pod junáckou vlajkou. Když si odmyslíme dobový kontext, reálně zobrazují i často přehlíženou šikanu v dětském kolektivu, což je motiv, který se u Foglara objevuje často — namátkou v titulech Přístav volá, Chata v Jezerní kotlině a koneckonců i v tom zvláštním románu Když duben přichází.

Komiksové Rychlé šípy pro mě mají ve Foglarově díle výjimečné postavení. Je to obrázkový seriál, ke kterému se mnohokrát za rok vracím, abych si osvěžil všechny ty zásadní příběhy, které — nestydím se to přiznat — na mě měly v dětství naprosto zásadní formativní vliv. Dnes se už sice podobám mnohem víc Zeleným vestám než Rychlým šípům nebo Safírové hlavě, protože kouřím fajfku, mladým spisovatelkám dávám kosočtverce na vobálky knížek a říkám „hovno“ v každé druhé větě. Ale ty základní morální a etické principy, které mi Foglar vtloukal do hlavy, tam někde pořád ještě zasuté jsou. A humor, který mě rozesmíval, když mi bylo deset, funguje pořád skoro stejně. Protože vždycky když nalistuju příběh, jak Rychlé šípy chytají pašíka, zakuckám se u toho smíchy. A vůbec — nepiju na ovoce, neutíkám před bleskem a tak.

rychle-sipy_03

rychle-sipy_04

rychle-sipy_05

rychle-sipy_06

rychle-sipy_07

rychle-sipy_08

rychle-sipy_09

rychle-sipy_10

rychle-sipy_11

rychle-sipy_12

Kterak jsem šel ven a dostal tam řádný pojeb

13. 5. 2015 | 29 komentářů

Na křesty a autorská čtení moc nechodím, vlastně takřka vůbec. Výjimečně zajdu morálně podpořit některého autora, pro kterého jsem pracoval, ale jenom tehdy, když je kniha dobrá a když se za svou práci nestydím. Většinou někde v koutě vypiju litr nebo dva vína, abych nemusel s nikým mluvit, a jdu zas domů. Takhle jsem zašel nedávno na čtení Honzy Němce, který napsal príma knížku o Drtikolovi, no a teď pro změnu na křest Spouště Sáry Vybíralové — konal se dole v kavárně Veletržáku.

Sára napsala skvělé, literárně vyzrálé povídky, ke knížce mi ale moc neseděla anotace. Text jsem četl a vnímal jinak a z těch vícevrstevnatých povídek jsem si pro grafiku vybral jeden obraz, který mě při čtení praštil do očí — trochu lascivní Sára, která v psaní nejde pro nějakého toho šulínka nebo přisprostlé péčko daleko, své muže neustále dráždí rudou rtěnkou, jemnými náznaky i okatě vyzývavými pohledy. Tak proto kosočtverec, klasicistní ornament, ženské písmo, knížečka s hvězdičkou, jaká se dává do rohu obrazovky ve filmech pro dospělé diváky. Ne že by to byla jediná vstva a kvalita, ale grafický design je pro mě nakonec vždycky nejsilnější tam, kde dosahuje maximální zkratky a mistrné stylizace. Jiní grafici třeba postupují úplně jinak, stejně si ale myslím, že vměstnat 300 nebo kolik stránek textu na jeden obrázek 130×200 mm není v lidských silách. Ani když máte k dispozici osmnáct fotošopů a tisíc pět set sedmdesát grafických efektů.

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová se se mnou na křtu seznámila vcelku originálně; přistoupila ke mně, podala mi ruku a řekla, že na mě je naštvaná, protože je moje úprava „genderově nevyvážená“. Úplně mě to polekalo, protože to bylo, přísahám, poprvé, co jsem se osobně a naživo setkal s genderovou tematikou. Zatím jsem ji vnímal jenom jako srandovní akademickou debatu na půdách humanistických škol. A měl jsem až do včerejška za to, že dokonce i samotné posluchačky gender studies se na přednáškách smíchy plácají do kolen. Proto mě ani ve snu nenapadlo, že když někam prdnete kosočtverec, je třeba přidat ještě bimbase, aby byl svět zase zpátky v rovnováze a aby se naplnily kvóty na rovnoměrné zastoupení pohlaví na předsádkách beletristických knih. Mrzí mne, že jsme si o tom nepopovídali trochu víc.

Ještě o stupeň zajímavější ale byla debata s Janou Beránkovou, pro kterou jsem před několika lety na dálku připravoval malý katalog ke studentské výstavě. Debata vlastně není přesný výraz, protože já jsem se ke slovu prakticky nedostal. Nikdy jsme se s Janou neviděli osobně, takže jsme si potřásli rukou, načež mne dáma doslova zjebala jako pětileté dítě. Jak jsem si, proboha, mohl dovolit dát kosočtverec na knížku ženské autorky, „která se o něco snaží“? Úplně jsem svou prací knížku Sáře zničil, protože stylizace dámského pohlavního ústrojí na obálce knihy je hnusná a sexistická urážka.

Škoda, že nebyla příležitost — chtěl jsem se s dámou pobavit o grafickém designu, o zkratce, o stylizaci, o hledání výrazu, třeba i o pochybách o vlastní práci. Namítl jsem na svou obranu jen to, že sebevědomý debut si zaslouží taky sebevědomou úpravu. A že bych dal směle kosočtverec na knížku i autorovi mužskému. Ale bylo to marné, marné, marné, nedostal jsem šanci a dáma odešla, aniž by mi věnovala jedinou vteřinu nebo jediný pohled navíc.

V takových rozpacích jsem nebyl minimálně since o mně Radka Denemarková napsala, že jsem prázdný, amúzický pozér s dýmkou v koutku úst — za to, že jsem odmítl dát do její knížky fotky ze staré Prahy, kterých mi „přivlekla plný kufr“. Ne že by svazek byl ve výsledku zvlášť podařený, ve finále jsme stejně uvařili klasický kompromisní segedín, ze kterého dnes s odstupem žádnou radost nemám. Přesto se jakýmsi záhadným způsobem probojoval mezi dvacet nejkrásnějších knih veletrhu ve Frankfurtu — v konkurenci 7400 vystavovatelů. Nedělám si iluze, že ty knihy vybírala kompetentní porota, jinak by totiž volila úplně jinak, ale i tak to je zajímavý paradox.

Boje o grafickou úpravu jsou únavné, ale nutné, pokud člověk nechce rezignovat na svoji práci a stát se jenom jakousi obsluhou počítače nebo pásu s knihami. Dobře si vzpomínám, jaké protesty u pozůstalých vyvolala úprava posmrtně vydaného Díla Jana Balabána, kterou jsem přinesl do nakladatelství circa před pěti lety. Bylo to trochu náročné, ale nakonec jsem si řešení víceméně obhájil, čtenáři mi úpravu občas pochválí, první svazek dostal cenu v Nejkrásnějších českých knihách a celá série později dostala zlato v European Design Awards.

Co je vlastně důležitější měřítko? Názor a vkus autora textu, nebo jakýsi obecný zájem o to, aby knížka plnila svůj účel, poutala na krámě a měla svoji vlastní nezpochybnitelnou kvalitu? Má vůbec mluvit autor knihy do její grafické úpravy, nebo už mu ve chvíli odevzdání rukopisu dílo nepatří? Kdo je vlastně kompetentní rozhodovat o tom, jak má výsledný produkt vypadat? Je to autor, který text napsal a zná ho nejlépe? Nebo nakladatel, který se o knížku stará a podstupuje jako jediný podnikatelské riziko? Nebo designér, který jako jediný má patřičnou odbornost a může k textu vytvořit paralelní doprovod v odlišném médiu? Neznám odpověď, ale ze zkušenosti vím, že tyto tři osoby se jenom málokdy dohodnou, aniž by to znamenalo rezignaci na jasný názor a výraz.

Sebevědomá úprava s názorem bude každopádně jitřit vášně. A je to tak správně. „Otevírání debaty“ o grafickém designu, byť to někdy trochu bolí, nás všechny nutí přemýšlet, artikulovat a někdy i revidovat svoje postoje. Na Facebooku se nedávno strhla jedna taková ostrá debata o mojí úpravě série Ernesta Hemingwaye pro Odeon. Nejčastější námitka krom prostého „nelíbí“ byla, že je design málo uctivý k autorovi, že je neadekvátní. Je to naprosto legitimní názor a těžko s ním mohu polemizovat. Stejně ale věřím, že knihy jednadvacátého století mají být upraveny současně, třebaže to někdo na socsíti bude vnímat jako málo uctivé.

A teď si představte ten úděs na tvářích militantních feministek, kdyby se náhodou dozvěděly, že Spoušť Sáry Vybíralové je vysázená písmem Kunda od Vojty Říhy.

Update: Ženy ◊ musí ◊ najít ◊ pozitivní ◊ vztah ◊ ke ◊ své ◊ vagině
Update 2: Vojtova Kunda oceněna na European Design Awards
Update 3: Manuál pro myšlenkového impotenta Martina Pecinu!

Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího koláře

23. 11. 2014 | Žádné komentáře

Včera skončila v Galerii Smečky druhá výstava (vedle té v Museu Kampa), konaná u příležitosti stého výročí narození Jiřího Koláře. Jmenovala se Tanec v ruinách, stála deset korun a představila nedávno nalezené práce z Kolářova raného tvůrčího období. K výstavě vyšel katalog (poprvé jsem ho zahlédl ve formě makulatur v tiskárně Libertas/Indigoprint), upravený Petrem Bosákem a Robertem Jansou. Reklama říká, že koncepce knihy je nekonvenční, ale na první pohled publikace vypadá jako úplně normální katalog ve vazbě V2 nebo V4. Teprve při bližším prozkoumání se ukáže, v čem ta nekonvenční koncepce má spočívat, a jsou to konkrétně tyto dvě věci:

1) Použití různých druhů papíru pro knižní blok
2) Použití různých formátů papírů

Tanec v ruinách

Střídání papírů mám rád a zde hezky podtrhuje ten kolážový princip tvorby. Druhá věc mě víc štve než těší, protože výsledkem je knížka, ve které se špatně listuje. Zatímco nahoře a dole je klasicky zaříznutá, na vnější straně se různost formátů projevuje tak, že jednotlivé stránky náhodně přesahují o jeden nebo dva milimetry ven. Vypadá to víc jako chyba než záměr, a manipulace s blokem je kvůli tomu trochu nepříjemná.

Měl bych asi ještě zmínit, že uvnitř bloku se občas náhodně objeví nepotištěný list papíru, seříznutý rovně nebo šikmo pár centimetrů od vnějšího okraje dovnitř. Je to všechno jakoby cool, ale veškeré vložené vakáty nemají žádný jiný smysl než vypadat cool, nebo jsem ten smysl aspoň neobjevil. Vakáty neoddělují jednotlivé části knihy, nenesou žádnou informaci, prostě jenom trčí uvnitř bloku a vytvářejí určitý typ materiálového kontrastu, což ve výsledku působí poněkud samoúčelně. Ale po pravdě — kdo jsem já, abych to hodnotil?

V každém případě je to docela hezká knížečka a coby fanoušek Koláře jsem ji samozřejmě hned přidal k těm ostatním kolářovským monografiím a katalogům, které už v domácí knihovně mám. Neobešlo se to ale bez jedné trochu komediální příhody.

Na výstavě jsem si všiml, že vedle katalogu mají ještě jinou brožuru stejného formátu a s jinou obálkou, opatřenou kruhovými výseky. Pak se mezi mnou a prodavačkou odehrála přibližně následující konverzace.

— Dobrý den, támhle máte katalog k výstavě… ale co je ta druhá knížka stejného formátu, která stojí dvojnásobek?
— To je úplně stejný katalog, který se liší jen obálkou.
— Super, mohl bych se na něj podívat?
— Říkám, že to je úplně stejný katalog.
— A můžu si ho vzít do ruky a prohlídnout si zblízka tu perforaci?
— Já vám ho takhle zdálky ukážu, protože je to úplně stejný katalog. Nechci, aby nám ho lidi osahali, my jsme dostali jenom šest kusů.
— Aha, ale já bych si ho docela rád koupil, tak si ho chci nejdřív prohlídnout, můžu se na něj konečně podívat!?

Dotyčná dáma se nechala třikrát prosit, než mi dala do ruky jeden obyčejný katalog s papírovou obálkou. A i tak se tvářila se, jako bych chtěl rukama upatlanýma od čokolády nebo rovnou od hoven osahávat nějaké umělecké dílo za sedm milionů tři sta padesát tisíc. Katalog jsem si nakonec koupil, třebaže mne paní svým chováním dost aktivně odrazovala. A i přesto, že cena 600 Kč je naprosto neadekvátní publikaci o rozsahu 148 stran. Ale asi jsem blázen, ten výsek jsem prostě chtěl. Vzadu na obálce je číslování 14/20, což má asi znamenat, že jde o „limitovanou edici“ dvaceti kusů. V tom případě asi bude obálka tištěná digitálně a vysekávaná ručně, vážně nevím.

Tanec v ruinách

Tanec v ruinách

Později u vína jsem si pak ještě všiml, že je knížka špatně slepená — pod obálkou je úplně vytečené lepidlo. Tady se Indigoprint moc nevytáhl, palec dolů. Ve Smečkách už výstava sice skončila, ale ještě pořád můžete jít na Kampu, kde je Kolář vystavený až do ledna 2015.

Kozel zahradníkem, prase typografem. Jak zdevastovat školní písmo

19. 8. 2014 | 78 komentářů

Letos se nám v oblasti školního písma pro děti nebývale urodilo. Máme se radovat?

Začalo to nedávno zprávou, že nakladatelství Fraus vydává učebnice s písmem Comenia Script A, které je svým názvem i vzhledem až nebezpečně podobné psacímu písmu Comenia Script autorky Radany Lencové. Jak k tomu písmu Fraus přišel? Studiem kaligrafie? Napodobováním písma jiného autora? Ani to, ani ono. Když se před několika lety u Františka Štorma prodávala digitální verze Comenia Scriptu, ve Frausu si koupili licenci a nyní tím stejným písmem sázejí své učebnice. Písmem Radany Lencové konkurují písmu Radany Lencové. S tím rozdílem, že jejich didaktické pomůcky jsou o desetikoruny levnější a našinec, jak známo, rád ušetří. Jaký je mezi oběma písmy rozdíl? Vlastně dost podstatný. Zatímco Comenia Script A byla původní verze školního písma, vzniklá z doktorské práce R. Lencové, aktuální verze je zdokonalená, přepracovaná, vychází z letitého testování na českých základních školách. Zjednodušeně řečeno: nakladatelství Fraus jsou typičtí vyčuránci, kteří by se rádi snadno přiživili na práci jiného člověka. To už je ale práce spíše pro právníky než pro mne, aby tuto bizarní situaci náležitě rozsoudili.

Dnes se z médií dozvídáme, že Nové písmo ve školách dostalo konkurenci. Jak je to možné? To dnes lidi nemají nic lepšího na práci než vymýšlet další a další psací vzory pro děti? Padesát let si na psací písmo nikdo nevzpomněl. Posledních šest let se zuřivě debatuje o tom, jak naše děti budou dementní, když začnou psát nespojitým písmem. A najednou zde máme vedle sebe tři nové psací vzory, které spolu mají na školách soutěžit. Nuže, podívejme se blíže na tento nový pokus z nakladatelství Nová škola, nazvaný hezky česky NNS Script (který pro jisté zjednodušení budu dále nazývat WTF Script).

Au au, nové písmo, to to bolí, au au.

Au au, nové písmo, to to bolí, au au.

Základní informace o tomto paskvilu písmu načerpáme na webu pisemetiskacim.cz. Píšeme tiskacím. Tiskacím? Co to je vlastně tiskací písmo? Dobrá otázka, děkuji za ni. Tiskací písmo je hovadský název pro něco, čemu se někdy dříve říkalo písmo hůlkové, což je jiný hovadský název pro nespojité lineární písmo, které se více než klasickým kaligrafovaným skriptům podobá tištěné abecedě. Důsledek pojmenování „tiskací písmo“ je, že dnes rodiče protestují proti zavádění „tiskacího písma“ namísto „psacího“ a brečí, že jejich děti nebudou umět psát. Vážení a milí, každé písmo, které napíšete rukou a psacím nástrojem, je „psací“. Proto se Comenia jmenuje Comenia Script, je to skript, písmo psané tužkou, perem, brkem, prstem, zaječí tlapkou. Oproti starému vzoru je sice zjednodušené a primárně nespojené, přesto je to stále písmo, které se píše, kupodivu docela pohodlně a rychle (přinejmenším rychleji než ten starý vzor).

Máme zde tedy nové písmo WTF Script, které o sobě tvrdí, že vlastně není skriptem, a já o něm tvrdím, že to není písmo, nýbrž prasení latinské abecedy. Radana Lencová, když koncipovala své školní písmo, vycházela ze studia latinky, inspirovala se především v renesančních skriptech a kursivách, které se vyznačují relativně dobrou čitelností. Renesanční skripty bez všemožných okras, ozdůbek a kudrlin, které na latinku později navěsila písma barokní a především klasicistní. Comenia Script vychází z kaligrafické zkušenosti, ale přizpůsobuje ji současnému zvyku, vkusu a novým potřebám. Navíc má velice propracovanou didaktiku a vychází z důkladného ověřování na českých školách.

Autor písma WTF Script nejenže neumí kaligrafovat, ale podle mého názoru ani neumí držet tužku. Co motivuje diagnostikovaného dysgrafika k tomu, aby učil ostatní psát? Je to buď nebetyčná drzost, nebo snaha svézt se na módní vlně a vydělat nějakou tu korunu za každou cenu. Nebo kombinace obojího, to bude asi nejlepší vysvětlení.

Každopádně — důležitější než motivace a politika je vždycky výsledek. A ten je v případě WTF Scriptu naprosto tristní. Jedním z problematických aspektů starého psacího písma, které se ve školách vyučuje, byly nevhodné, nepřirozené proporce. Zatímco u většiny tistěných textových písem i většiny čitelných (!) skriptů je poměr velké a malé abecedy zjednodušeně řečeno v poměru asi 3 : 2, u českého psacího vzoru je velká abeceda oproti střední výšce (výšce minusek) prakticky dvojnásobná. Zpomaluje to psaní, zhoršuje čitelnost a kazí vzhled psaného textu. Stejný nešvar se objevuje ve WTF Scriptu. S tím rozdílem, že písmo nakladatelství Nová škola si z matematiky a geometrie udělalo posvátnou krávu a liniaturu písma podřizuje matematickým zákonitostem vskutku důsledně.

NNS/WTF Scipt v praxi. Vypíchněte mi někdo oči.

NNS/WTF Scipt v praxi. Vypíchněte mi někdo oči.

Každý typograf a každý kaligraf vám řekne, že odvozovat písmo z geometrie je bohapustý nesmysl. A každý amatérský písmař začne své písmo navrhovat právě na geometrických základech. Je to ovšem pitomost. I u typicky geometricky konstruovaných písem, která vypadají, že vycházejí z kruhu, čtverce, obdélníku, kosodélníku nebo já nevím čeho, se provádí řada optických korekcí. Proto jsou horizontální tahy užší než vertikální, proto je střední výška písma výše než uprostřed verzálek, proto se příčky A, H posouvají dolů anebo nahoru směrem od účaří, proto bývá horní bříško B zmenšené oproti spodnímu. Vyjma modulárních písem, u kterých se zmíněné nedokonalosti berou jako charakteristický rys, vždy se před geometrií a matematikou upřednostňuje optické hledisko.

Ne tak u WTF Scriptu. Ten má totiž v konstrukci liter jasno. Minusky kreslí na polovinu verzálek. Příčky A, E, F, H klade důsledně doprostřed výšky znaků, jakkoliv absurdně to působí (viz A), bříška B kreslí stejně vypouklá, dokonce i diagonály M se setkávají uprostřed písmene. Stejné prasárny potom obsahuje i malá abeceda. Proboha! Kdy naposled jsme viděli písmo, u kterého jsou horní dotahy na dvojnásobek střední výšky? A viděli jsme kdy vůbec písmo, jehož minuska „t“ má dřík na výšku verzálek? Pochybuji o tom — takové písmo s největší pravděpodobostí vůbec neexistuje, protože by odporovalo konstrukci latinky, jak se vyvíjela poslední dvě tisíciletí. Autor WTF Scriptu je zřejmě jiného názoru, prezentuje nám zde alternativní verzi latinského písma… a dost možná i alternativní verzi reality.

Podstatou psaného písma je jeho plynulost, návaznost tahů, přirozenost vedení psacího nástroje. Pak se nemůže stát, že minuska „e“ bude mít zalomený oblý tah, při jehož psaní si vykloubíte obě ruce. Těžko se vám budou pohodlně psát písmenka osově souměrná (u, m, n), prostá jakéhokoliv sklonu, náběhů i výběhů. Vylámete si na nich zuby.

Samostatnou kapitolou je vyrovnání znaků, tedy mezery mezi písmeny. Autoři WTF Scriptu připravili digitální verzi písma, jsou jím vysázené doprovodné texty v učebnicích. A i z malých náhledů na webu je zjevné, že písmo je vyrovnané obludně, jestli vůbec je nějak vyrovnané. Abeceda je příliš těsná, v mnoha kombinacích děravá, a tudíž hnusná a nečitelná. Přitom přimeřené a přirozené mezery mezi znaky jsou jedním z nejdůležitějších parametrů čitelnosti vůbec.

Na tom písmu je špatné úplně všechno. Výčtem chyb, nedostatků a upozorňováním na amatérismus bychom mohli strávit hodiny debat a popsat další a další stránky textu. Jenom úprava „učebnic“ by vydala na pěkný semestrální úkol na některé vysoké škole. A mohlo by to být čtení neskutečně zábavné, kdyby se rukojmím podobných experimentů nestaly právě děti. To je na celé věci asi nejsmutnější.

Také ilustrace dělali odborníci.

Také ilustrace dělali odborníci.

Ale bylo by to stejně zbytečné. Pochybuji, že Nová škola, s. r. o., i s celým svým kolektivem debilů autorů písma a učebnic, bude mít aspoň špetku sebereflexe. Jestliže nebyli schopni věnovat čas a energii alespoň základní orientaci v problematice písma a psaní, je veškerá snaha marná. Rodičům bych doporučil, aby se WTF Scriptu vyhnuli co největším obloukem a svým dětem pořídili písanky Comenia Script. To je totiž jediná kvalitní alternativa ke starému psacímu vzoru.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

TYPO revue

Aktuální Typo 50 je jubilejní, časopis oslavil deset let. Přečtěte si názory našich nejvlivnějších autorů na budoucnost grafického designu a rozhovor se Zdeňkem Zieglerem

Doporučuji

Trivia 10 je jedním z nových přírůstků k nebývale široké superrodině Trivia Františka Štorma: Trivia Gothic, Grotesk, Humanist, Sans, Serif, Slab.

  • Kvalitní zdroje

  • Správa webu