Typographie, grafika, čeština et cetera


Kterak jsem šel ven a dostal tam řádný pojeb

13. 5. 2015 | 27 komentářů

Na křesty a autorská čtení moc nechodím, vlastně takřka vůbec. Výjimečně zajdu morálně podpořit některého autora, pro kterého jsem pracoval, ale jenom tehdy, když je kniha dobrá a když se za svou práci nestydím. Většinou někde v koutě vypiju litr nebo dva vína, abych nemusel s nikým mluvit, a jdu zas domů. Takhle jsem zašel nedávno na čtení Honzy Němce, který napsal príma knížku o Drtikolovi, no a teď pro změnu na křest Spouště Sáry Vybíralové — konal se dole v kavárně Veletržáku.

Sára napsala skvělé, literárně vyzrálé povídky, ke knížce mi ale moc neseděla anotace. Text jsem četl a vnímal jinak a z těch vícevrstevnatých povídek jsem si pro grafiku vybral jeden obraz, který mě při čtení praštil do očí — trochu lascivní Sára, která v psaní nejde pro nějakého toho šulínka nebo přisprostlé péčko daleko, své muže neustále dráždí rudou rtěnkou, jemnými náznaky i okatě vyzývavými pohledy. Tak proto kosočtverec, klasicistní ornament, ženské písmo, knížečka s hvězdičkou, jaká se dává do rohu obrazovky ve filmech pro dospělé diváky. Ne že by to byla jediná vstva a kvalita, ale grafický design je pro mě nakonec vždycky nejsilnější tam, kde dosahuje maximální zkratky a mistrné stylizace. Jiní grafici třeba postupují úplně jinak, stejně si ale myslím, že vměstnat 300 nebo kolik stránek textu na jeden obrázek 130×200 mm není v lidských silách. Ani když máte k dispozici osmnáct fotošopů a tisíc pět set sedmdesát grafických efektů.

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová se se mnou na křtu seznámila vcelku originálně; přistoupila ke mně, podala mi ruku a řekla, že na mě je naštvaná, protože je moje úprava „genderově nevyvážená“. Úplně mě to polekalo, protože to bylo, přísahám, poprvé, co jsem se osobně a naživo setkal s genderovou tematikou. Zatím jsem ji vnímal jenom jako srandovní akademickou debatu na půdách humanistických škol. A měl jsem až do včerejška za to, že dokonce i samotné posluchačky gender studies se na přednáškách smíchy plácají do kolen. Proto mě ani ve snu nenapadlo, že když někam prdnete kosočtverec, je třeba přidat ještě bimbase, aby byl svět zase zpátky v rovnováze a aby se naplnily kvóty na rovnoměrné zastoupení pohlaví na předsádkách beletristických knih. Mrzí mne, že jsme si o tom nepopovídali trochu víc.

Ještě o stupeň zajímavější ale byla debata s Janou Beránkovou, pro kterou jsem před několika lety na dálku připravoval malý katalog ke studentské výstavě. Debata vlastně není přesný výraz, protože já jsem se ke slovu prakticky nedostal. Nikdy jsme se s Janou neviděli osobně, takže jsme si potřásli rukou, načež mne dáma doslova zjebala jako pětileté dítě. Jak jsem si, proboha, mohl dovolit dát kosočtverec na knížku ženské autorky, „která se o něco snaží“? Úplně jsem svou prací knížku Sáře zničil, protože stylizace dámského pohlavního ústrojí na obálce knihy je hnusná a sexistická urážka.

Škoda, že nebyla příležitost — chtěl jsem se s dámou pobavit o grafickém designu, o zkratce, o stylizaci, o hledání výrazu, třeba i o pochybách o vlastní práci. Namítl jsem na svou obranu jen to, že sebevědomý debut si zaslouží taky sebevědomou úpravu. A že bych dal směle kosočtverec na knížku i autorovi mužskému. Ale bylo to marné, marné, marné, nedostal jsem šanci a dáma odešla, aniž by mi věnovala jedinou vteřinu nebo jediný pohled navíc.

V takových rozpacích jsem nebyl minimálně since o mně Radka Denemarková napsala, že jsem prázdný, amúzický pozér s dýmkou v koutku úst — za to, že jsem odmítl dát do její knížky fotky ze staré Prahy, kterých mi „přivlekla plný kufr“. Ne že by svazek byl ve výsledku zvlášť podařený, ve finále jsme stejně uvařili klasický kompromisní segedín, ze kterého dnes s odstupem žádnou radost nemám. Přesto se jakýmsi záhadným způsobem probojoval mezi dvacet nejkrásnějších knih veletrhu ve Frankfurtu — v konkurenci 7400 vystavovatelů. Nedělám si iluze, že ty knihy vybírala kompetentní porota, jinak by totiž volila úplně jinak, ale i tak to je zajímavý paradox.

Boje o grafickou úpravu jsou únavné, ale nutné, pokud člověk nechce rezignovat na svoji práci a stát se jenom jakousi obsluhou počítače nebo pásu s knihami. Dobře si vzpomínám, jaké protesty u pozůstalých vyvolala úprava posmrtně vydaného Díla Jana Balabána, kterou jsem přinesl do nakladatelství circa před pěti lety. Bylo to trochu náročné, ale nakonec jsem si řešení víceméně obhájil, čtenáři mi úpravu občas pochválí, první svazek dostal cenu v Nejkrásnějších českých knihách a celá série později dostala zlato v European Design Awards.

Co je vlastně důležitější měřítko? Názor a vkus autora textu, nebo jakýsi obecný zájem o to, aby knížka plnila svůj účel, poutala na krámě a měla svoji vlastní nezpochybnitelnou kvalitu? Má vůbec mluvit autor knihy do její grafické úpravy, nebo už mu ve chvíli odevzdání rukopisu dílo nepatří? Kdo je vlastně kompetentní rozhodovat o tom, jak má výsledný produkt vypadat? Je to autor, který text napsal a zná ho nejlépe? Nebo nakladatel, který se o knížku stará a podstupuje jako jediný podnikatelské riziko? Nebo designér, který jako jediný má patřičnou odbornost a může k textu vytvořit paralelní doprovod v odlišném médiu? Neznám odpověď, ale ze zkušenosti vím, že tyto tři osoby se jenom málokdy dohodnou, aniž by to znamenalo rezignaci na jasný názor a výraz.

Sebevědomá úprava s názorem bude každopádně jitřit vášně. A je to tak správně. „Otevírání debaty“ o grafickém designu, byť to někdy trochu bolí, nás všechny nutí přemýšlet, artikulovat a někdy i revidovat svoje postoje. Na Facebooku se nedávno strhla jedna taková ostrá debata o mojí úpravě série Ernesta Hemingwaye pro Odeon. Nejčastější námitka krom prostého „nelíbí“ byla, že je design málo uctivý k autorovi, že je neadekvátní. Je to naprosto legitimní názor a těžko s ním mohu polemizovat. Stejně ale věřím, že knihy jednadvacátého století mají být upraveny současně, třebaže to někdo na socsíti bude vnímat jako málo uctivé.

A teď si představte ten úděs na tvářích militantních feministek, kdyby se náhodou dozvěděly, že Spoušť Sáry Vybíralové je vysázená písmem Kunda od Vojty Říhy.

Update: Ženy ◊ musí ◊ najít ◊ pozitivní ◊ vztah ◊ ke ◊ své ◊ vagině
Update 2: Vojtova Kunda oceněna na European Design Awards
Update 3: Manuál pro myšlenkového impotenta Martina Pecinu!

Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího koláře

23. 11. 2014 | Žádné komentáře

Včera skončila v Galerii Smečky druhá výstava (vedle té v Museu Kampa), konaná u příležitosti stého výročí narození Jiřího Koláře. Jmenovala se Tanec v ruinách, stála deset korun a představila nedávno nalezené práce z Kolářova raného tvůrčího období. K výstavě vyšel katalog (poprvé jsem ho zahlédl ve formě makulatur v tiskárně Libertas/Indigoprint), upravený Petrem Bosákem a Robertem Jansou. Reklama říká, že koncepce knihy je nekonvenční, ale na první pohled publikace vypadá jako úplně normální katalog ve vazbě V2 nebo V4. Teprve při bližším prozkoumání se ukáže, v čem ta nekonvenční koncepce má spočívat, a jsou to konkrétně tyto dvě věci:

1) Použití různých druhů papíru pro knižní blok
2) Použití různých formátů papírů

Tanec v ruinách

Střídání papírů mám rád a zde hezky podtrhuje ten kolážový princip tvorby. Druhá věc mě víc štve než těší, protože výsledkem je knížka, ve které se špatně listuje. Zatímco nahoře a dole je klasicky zaříznutá, na vnější straně se různost formátů projevuje tak, že jednotlivé stránky náhodně přesahují o jeden nebo dva milimetry ven. Vypadá to víc jako chyba než záměr, a manipulace s blokem je kvůli tomu trochu nepříjemná.

Měl bych asi ještě zmínit, že uvnitř bloku se občas náhodně objeví nepotištěný list papíru, seříznutý rovně nebo šikmo pár centimetrů od vnějšího okraje dovnitř. Je to všechno jakoby cool, ale veškeré vložené vakáty nemají žádný jiný smysl než vypadat cool, nebo jsem ten smysl aspoň neobjevil. Vakáty neoddělují jednotlivé části knihy, nenesou žádnou informaci, prostě jenom trčí uvnitř bloku a vytvářejí určitý typ materiálového kontrastu, což ve výsledku působí poněkud samoúčelně. Ale po pravdě — kdo jsem já, abych to hodnotil?

V každém případě je to docela hezká knížečka a coby fanoušek Koláře jsem ji samozřejmě hned přidal k těm ostatním kolářovským monografiím a katalogům, které už v domácí knihovně mám. Neobešlo se to ale bez jedné trochu komediální příhody.

Na výstavě jsem si všiml, že vedle katalogu mají ještě jinou brožuru stejného formátu a s jinou obálkou, opatřenou kruhovými výseky. Pak se mezi mnou a prodavačkou odehrála přibližně následující konverzace.

— Dobrý den, támhle máte katalog k výstavě… ale co je ta druhá knížka stejného formátu, která stojí dvojnásobek?
— To je úplně stejný katalog, který se liší jen obálkou.
— Super, mohl bych se na něj podívat?
— Říkám, že to je úplně stejný katalog.
— A můžu si ho vzít do ruky a prohlídnout si zblízka tu perforaci?
— Já vám ho takhle zdálky ukážu, protože je to úplně stejný katalog. Nechci, aby nám ho lidi osahali, my jsme dostali jenom šest kusů.
— Aha, ale já bych si ho docela rád koupil, tak si ho chci nejdřív prohlídnout, můžu se na něj konečně podívat!?

Dotyčná dáma se nechala třikrát prosit, než mi dala do ruky jeden obyčejný katalog s papírovou obálkou. A i tak se tvářila se, jako bych chtěl rukama upatlanýma od čokolády nebo rovnou od hoven osahávat nějaké umělecké dílo za sedm milionů tři sta padesát tisíc. Katalog jsem si nakonec koupil, třebaže mne paní svým chováním dost aktivně odrazovala. A i přesto, že cena 600 Kč je naprosto neadekvátní publikaci o rozsahu 148 stran. Ale asi jsem blázen, ten výsek jsem prostě chtěl. Vzadu na obálce je číslování 14/20, což má asi znamenat, že jde o „limitovanou edici“ dvaceti kusů. V tom případě asi bude obálka tištěná digitálně a vysekávaná ručně, vážně nevím.

Tanec v ruinách

Tanec v ruinách

Později u vína jsem si pak ještě všiml, že je knížka špatně slepená — pod obálkou je úplně vytečené lepidlo. Tady se Indigoprint moc nevytáhl, palec dolů. Ve Smečkách už výstava sice skončila, ale ještě pořád můžete jít na Kampu, kde je Kolář vystavený až do ledna 2015.

Kozel zahradníkem, prase typografem. Jak zdevastovat školní písmo

19. 8. 2014 | 78 komentářů

Letos se nám v oblasti školního písma pro děti nebývale urodilo. Máme se radovat?

Začalo to nedávno zprávou, že nakladatelství Fraus vydává učebnice s písmem Comenia Script A, které je svým názvem i vzhledem až nebezpečně podobné psacímu písmu Comenia Script autorky Radany Lencové. Jak k tomu písmu Fraus přišel? Studiem kaligrafie? Napodobováním písma jiného autora? Ani to, ani ono. Když se před několika lety u Františka Štorma prodávala digitální verze Comenia Scriptu, ve Frausu si koupili licenci a nyní tím stejným písmem sázejí své učebnice. Písmem Radany Lencové konkurují písmu Radany Lencové. S tím rozdílem, že jejich didaktické pomůcky jsou o desetikoruny levnější a našinec, jak známo, rád ušetří. Jaký je mezi oběma písmy rozdíl? Vlastně dost podstatný. Zatímco Comenia Script A byla původní verze školního písma, vzniklá z doktorské práce R. Lencové, aktuální verze je zdokonalená, přepracovaná, vychází z letitého testování na českých základních školách. Zjednodušeně řečeno: nakladatelství Fraus jsou typičtí vyčuránci, kteří by se rádi snadno přiživili na práci jiného člověka. To už je ale práce spíše pro právníky než pro mne, aby tuto bizarní situaci náležitě rozsoudili.

Dnes se z médií dozvídáme, že Nové písmo ve školách dostalo konkurenci. Jak je to možné? To dnes lidi nemají nic lepšího na práci než vymýšlet další a další psací vzory pro děti? Padesát let si na psací písmo nikdo nevzpomněl. Posledních šest let se zuřivě debatuje o tom, jak naše děti budou dementní, když začnou psát nespojitým písmem. A najednou zde máme vedle sebe tři nové psací vzory, které spolu mají na školách soutěžit. Nuže, podívejme se blíže na tento nový pokus z nakladatelství Nová škola, nazvaný hezky česky NNS Script (který pro jisté zjednodušení budu dále nazývat WTF Script).

Au au, nové písmo, to to bolí, au au.

Au au, nové písmo, to to bolí, au au.

Základní informace o tomto paskvilu písmu načerpáme na webu pisemetiskacim.cz. Píšeme tiskacím. Tiskacím? Co to je vlastně tiskací písmo? Dobrá otázka, děkuji za ni. Tiskací písmo je hovadský název pro něco, čemu se někdy dříve říkalo písmo hůlkové, což je jiný hovadský název pro nespojité lineární písmo, které se více než klasickým kaligrafovaným skriptům podobá tištěné abecedě. Důsledek pojmenování „tiskací písmo“ je, že dnes rodiče protestují proti zavádění „tiskacího písma“ namísto „psacího“ a brečí, že jejich děti nebudou umět psát. Vážení a milí, každé písmo, které napíšete rukou a psacím nástrojem, je „psací“. Proto se Comenia jmenuje Comenia Script, je to skript, písmo psané tužkou, perem, brkem, prstem, zaječí tlapkou. Oproti starému vzoru je sice zjednodušené a primárně nespojené, přesto je to stále písmo, které se píše, kupodivu docela pohodlně a rychle (přinejmenším rychleji než ten starý vzor).

Máme zde tedy nové písmo WTF Script, které o sobě tvrdí, že vlastně není skriptem, a já o něm tvrdím, že to není písmo, nýbrž prasení latinské abecedy. Radana Lencová, když koncipovala své školní písmo, vycházela ze studia latinky, inspirovala se především v renesančních skriptech a kursivách, které se vyznačují relativně dobrou čitelností. Renesanční skripty bez všemožných okras, ozdůbek a kudrlin, které na latinku později navěsila písma barokní a především klasicistní. Comenia Script vychází z kaligrafické zkušenosti, ale přizpůsobuje ji současnému zvyku, vkusu a novým potřebám. Navíc má velice propracovanou didaktiku a vychází z důkladného ověřování na českých školách.

Autor písma WTF Script nejenže neumí kaligrafovat, ale podle mého názoru ani neumí držet tužku. Co motivuje diagnostikovaného dysgrafika k tomu, aby učil ostatní psát? Je to buď nebetyčná drzost, nebo snaha svézt se na módní vlně a vydělat nějakou tu korunu za každou cenu. Nebo kombinace obojího, to bude asi nejlepší vysvětlení.

Každopádně — důležitější než motivace a politika je vždycky výsledek. A ten je v případě WTF Scriptu naprosto tristní. Jedním z problematických aspektů starého psacího písma, které se ve školách vyučuje, byly nevhodné, nepřirozené proporce. Zatímco u většiny tistěných textových písem i většiny čitelných (!) skriptů je poměr velké a malé abecedy zjednodušeně řečeno v poměru asi 3 : 2, u českého psacího vzoru je velká abeceda oproti střední výšce (výšce minusek) prakticky dvojnásobná. Zpomaluje to psaní, zhoršuje čitelnost a kazí vzhled psaného textu. Stejný nešvar se objevuje ve WTF Scriptu. S tím rozdílem, že písmo nakladatelství Nová škola si z matematiky a geometrie udělalo posvátnou krávu a liniaturu písma podřizuje matematickým zákonitostem vskutku důsledně.

NNS/WTF Scipt v praxi. Vypíchněte mi někdo oči.

NNS/WTF Scipt v praxi. Vypíchněte mi někdo oči.

Každý typograf a každý kaligraf vám řekne, že odvozovat písmo z geometrie je bohapustý nesmysl. A každý amatérský písmař začne své písmo navrhovat právě na geometrických základech. Je to ovšem pitomost. I u typicky geometricky konstruovaných písem, která vypadají, že vycházejí z kruhu, čtverce, obdélníku, kosodélníku nebo já nevím čeho, se provádí řada optických korekcí. Proto jsou horizontální tahy užší než vertikální, proto je střední výška písma výše než uprostřed verzálek, proto se příčky A, H posouvají dolů anebo nahoru směrem od účaří, proto bývá horní bříško B zmenšené oproti spodnímu. Vyjma modulárních písem, u kterých se zmíněné nedokonalosti berou jako charakteristický rys, vždy se před geometrií a matematikou upřednostňuje optické hledisko.

Ne tak u WTF Scriptu. Ten má totiž v konstrukci liter jasno. Minusky kreslí na polovinu verzálek. Příčky A, E, F, H klade důsledně doprostřed výšky znaků, jakkoliv absurdně to působí (viz A), bříška B kreslí stejně vypouklá, dokonce i diagonály M se setkávají uprostřed písmene. Stejné prasárny potom obsahuje i malá abeceda. Proboha! Kdy naposled jsme viděli písmo, u kterého jsou horní dotahy na dvojnásobek střední výšky? A viděli jsme kdy vůbec písmo, jehož minuska „t“ má dřík na výšku verzálek? Pochybuji o tom — takové písmo s největší pravděpodobostí vůbec neexistuje, protože by odporovalo konstrukci latinky, jak se vyvíjela poslední dvě tisíciletí. Autor WTF Scriptu je zřejmě jiného názoru, prezentuje nám zde alternativní verzi latinského písma… a dost možná i alternativní verzi reality.

Podstatou psaného písma je jeho plynulost, návaznost tahů, přirozenost vedení psacího nástroje. Pak se nemůže stát, že minuska „e“ bude mít zalomený oblý tah, při jehož psaní si vykloubíte obě ruce. Těžko se vám budou pohodlně psát písmenka osově souměrná (u, m, n), prostá jakéhokoliv sklonu, náběhů i výběhů. Vylámete si na nich zuby.

Samostatnou kapitolou je vyrovnání znaků, tedy mezery mezi písmeny. Autoři WTF Scriptu připravili digitální verzi písma, jsou jím vysázené doprovodné texty v učebnicích. A i z malých náhledů na webu je zjevné, že písmo je vyrovnané obludně, jestli vůbec je nějak vyrovnané. Abeceda je příliš těsná, v mnoha kombinacích děravá, a tudíž hnusná a nečitelná. Přitom přimeřené a přirozené mezery mezi znaky jsou jedním z nejdůležitějších parametrů čitelnosti vůbec.

Na tom písmu je špatné úplně všechno. Výčtem chyb, nedostatků a upozorňováním na amatérismus bychom mohli strávit hodiny debat a popsat další a další stránky textu. Jenom úprava „učebnic“ by vydala na pěkný semestrální úkol na některé vysoké škole. A mohlo by to být čtení neskutečně zábavné, kdyby se rukojmím podobných experimentů nestaly právě děti. To je na celé věci asi nejsmutnější.

Také ilustrace dělali odborníci.

Také ilustrace dělali odborníci.

Ale bylo by to stejně zbytečné. Pochybuji, že Nová škola, s. r. o., i s celým svým kolektivem debilů autorů písma a učebnic, bude mít aspoň špetku sebereflexe. Jestliže nebyli schopni věnovat čas a energii alespoň základní orientaci v problematice písma a psaní, je veškerá snaha marná. Rodičům bych doporučil, aby se WTF Scriptu vyhnuli co největším obloukem a svým dětem pořídili písanky Comenia Script. To je totiž jediná kvalitní alternativa ke starému psacímu vzoru.

Briefcase, nová česká písmolijna

6. 7. 2014 | Žádné komentáře

S novými písmy a písmolijnami se nám teď v Československu roztrhl ten příslovečný pytlík. A je to dobře — z navrhování písma se konečně stává úplně běžná věc, asi jako z navrhování log, knížek, plakátů, elpíček nebo obalů na sušenky. Studenti středních a vysokých škol, stejně jako stařešinové grafického designu, teď místo u piva a Startek vysedávají u papírů, Fontlabů či Glyphsů… a produkují pěknou hromadu originálních, často i prudce použitelných písem. Srdce našince plesá, pořád je z čeho vybírat!

Mezi nové projekty patří Briefcase Tomáše Brousila a Radka Siduna. On ten projekt vlastně není až tak úplně nový, protože se na něm pracuje minimálně rok a půl, ale teprve teď se písmolijna oficiálně otevřela světu krásným typovečírkem ve Veletržáku, který byl zajímavý nejen tím, že se na něm objevili skoro všichni naši typografičtí bohové, ale i tím, že se na něm rozkradlo úplně vše, počínaje taškami a konče nafukovacími balónky. Ještě dnes potkávám na Břevnově různá podivná, netypograficky vyhlížející individua, prohýbající se pod mrkví, salátem a secondhandovými hadříky naditými taškami s logem BC.

Thomas & Ruhller (zdroj: Briefcasetype.com)

Thomas & Ruhller (zdroj: Briefcasetype.com)

Briefcase hned na začátku spouští prodej celé dvacítky písem nebo rovnou písmových rodin. Chlapci si vytyčili úkol pořádně zdigitalizovat zejména různé dnes již legendární špeky navržené studenty a absolventy pražské Umprumky. To je vlastně docela originální nápad, protože díky tomu máme možnost nahlédnout poněkud jiný přístup k tvorbě písma, charakteristický pro lidi, kteří se primárně živí grafickým designem a do návrhů vlastních abeced se pouští zpravidla jen tehdy, když cítí potřebu použít vlastní specifické písmo pro konkrétní projekt. Díky tomu jsou dnes za pár šušňů k dostání výrazná titulková písma Aleše Najbrta (Reflex či Thomas & Ruhller), Marka Pistory (Merkur a Vafle), jedna archaická kreace Jany Horáčkové (Rebecca) i písmové hříčky Petra Babáka (Trhan, Šijan, Řezan, Prkno).

Isnpirace pro Alphapipe (zdroj: Briefcasetype.com)

Isnpirace pro Alphapipe (zdroj: Briefcasetype.com)

Vedle nich se ale samozřejmě objevují i písma nová a čerstvá, nebo aspoň dříve pořádně neviděná. Radkovi Sidunovi se povedlo nádherně zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milci typografie znají z krásné knižní edice Gema z Odeonu, jmenuje se teď Alphapipe. Jakub Samek nakreslil bezvadné neproporcionální písmo Reformulate, beroucí si to nejlepší z počítačového i kaligrafického přístupu. Originálně pracuje s odkazem minulosti i Honza Novák — především jeho Falster Grotesk ukazuje, že koncept švýcarského grotesku ještě není úplně mrtvý, ale umím si představit, že i Liguria si najde své využití. Nu a zvlášť je potřeba zmínit největší a nejrozmanitější soubor, protože celých pět rodin a superrodin dal dohromady Vojta Říha, pro kterého není písmo zdaleka jen vedlejšákem, u kterého si odpočine v přestávce mezi návrhem obalu na mléčnou čokoládu a kampaně pro Volvo. Naopak, Vojta dělá písmo na plný plyn a má už za sebou pořádný kus práce. Vedle zábavného sportovního Dresu nebo z architektury odkoukaného Motelu (Sans, Slab) si po obědě levou zadní klidně vystřihne kaligrafické Kakao či náhrobní Steiner, případně karlovarský Pramen (Sans, Slab), inspirovaný jakýmsi starým písmem J. Rathouského. Pořádná typonálož.

Dres (zdroj: Briefcasetype.com)

Dres (zdroj: Briefcasetype.com)

Přestože míra použitelnosti jednotlivých písem je dle mého poněkud rozkolísaná, jsem z nabídky Briefcase nadšen a tleskám všemi dostupnými packami. Je to krásný vhled do nedávné historie, umožňující nám osahat si některá písma spojená s designem a projekty devadesátých let, jakož i příležitost rozšířit po čase fontotéku o to nejaktuálnější ze současné české tvorby. K některým písmům se ještě rád vrátím ve speciálních textech, zaslouží si to.

Type O Negative — October Rust

29. 5. 2014 | Žádné komentáře

Type O Negative logo

Zvukový bonbónek pro vaše uši. Jestli mě paměť nešálí, byla těmito slovy nadepsaná recenze na desku October Rust od brooklynských Type O Negative, publikovaná někdy v roce 1996 v jakémsi rockovém časopise, nejspíš asi ve Sparku. Pak jsem viděl v televizi videoklip My girlfriend’s girlfriend, a to v nezapomenutelném hudebním pořadu Eso, moderovaném afektovanou Terezou „Čágobelo“ Pergnerovou. Muselo to být ještě v době, kdy brala jen piko, ještě chvíli před tím, než nafotila lechtivé fotky pro erotický magazín a těžce vydělané miliony pak rychle projela v heroinu. Vzpomínám si, že klip mě tehdy moc nebavil, přestože v něm byly psychedelické barvy a docela pěkné lesby, a muzika mi přišla primitivní a vcelku bezduchá. Kdybych jen tušil!

Až teprve o rok nebo o dva později se ke mně dostalo celé album v iksté kopii na audiokazetě. A byl jsem lapen, téměř okamžitě a v podstatě navždy. Těžká, depresivní, pomalá, ale extrémně melodická hudba, plná lásky, násilí, hudebních i skutečných orgasmů, dekadence, tlení a umírání. Temné klávesové vyhrávky, podladěné kytary, záhrobní basa… a nad tím vším čněl hlas. HLAS!

Peter Steele — třímetrový orangutan na steroidech, s uhrančivýma očima, do mramoru vysekanými lícními kostmi, havraními vlasy až na zem a basovou kytarou zavěšenou na tlustém řetězu. Be my drrrrruidess, volá čtyřmetrový Steele ve stejnojmenné skladbě a nechává si záležet na obzvlášť brutálním a neamerickém R. I’ll do anything to make you cum. I’ll do anything to make you…, mručí o kousek dál spasitel Steele a docela mu to věříte, třebaže jste třeba hetero. Am I good enough for you?, ptá se — nejspíš jenom řečnicky — barbar Steele a chce se vám křičet, že ano, že je úplně boží a nikdo mu to už nevezme. Osmimetrový basák Steele pravidelně střídá čistý mužný hlas se záhrobním šepotem i brutálním mručením. Desetimetrový Steele se vznáší nad kytarami… a když potom zavelí Die with me, máte nezvladatelnou chuť nechat se přemluvit.

S každým dalším poslechem se mi to album víc a víc zarývalo pod kůži, až se z něj nakonec stala jedna z nejdůležitějších a taky nejposlouchanějších desek mého života. Dopřávám si ho v plných doušcích a na plné koule přesně v takové večery, jaký je dnes. Když za oknem padají dlouhé špagáty vody a pokrývají ulice čpavým vlhkem. Nejsem fanatik a mám samozřejmě rád i spoustu jiné muziky, ale k October Rust se stejně vracím pořád dokola. Patří mezi těch několib alb, která jsem slyšel asi tisíckrát, pamatuji si jednotlivé skladby podle názvů a většinu z nich poznám už po několika prvních tónech, akordech, skřecích či zasténání. Což se o drtivé většině hudby, kterou jsem si později pořídil digitálně, říct rozhodně nedá. Dokonce i zvuk toho alba, vlastně zvuk celé kapely, je nezaměnitelný a neopakovatelný. Zatímco na koncertech hrávali TON většinou docela strašlivě, studiová alba v sobě mají cosi magického, nepopsatelného. Typický zvuk, jedinečné vstvení nástrojů, hromový vokál, dunivé bicí a skoro nekonečné, někdy i patnáctiminutové balady. Je to ještě metal? Doom metal, gotický rock, nebo snad dokonce pop? Všechno dohromady a možná právě nic z toho… Zvukový bonbónek pro vaše uši.

S kapelou vzácné krevní skupiny se pojí jedna grafickodesignérská zajímavost. Je to první kapela, u které jsem si všiml jednotného vizuálního stylu. Má svoji korporátní barvu — zelenou — která se objevuje na všech albech, na fotkách, na oblečení, dokonce i na hudebních nástrojích. A i všechny obaly řadových desek dodržují jednotnou typografickou úpravu, totiž písmo úhledně poskládané do protějších rohů.

Type O Negative

Stejně důsledně působí „logo“ kapely, zcela nemetalové. Chytré, jednoduché, moderní a v kontextu temně rockových žánrů podobně progresivní jako celá hudební tvorba skupiny. Značka vynikne především v kontrastu se všemi těmi death/doom/blackmetalovými zrůdnostmi.

Hned od chvíle, co jsem si pořídil gramofon, měl jsem October Rust na seznamu věcí, které mi rozhodně ve sbírce nesmí chybět. Ale vinyl byl dlouho nedostupný, tak jsem si ho pořídil až dnes, po dlouhém čekání. Konečně se teď deska vyjímá vedle podobně brilantního staršího brášky pod názvem Bloody Kisses, vydaného v roce 1993. A taky vedle posledního alba Dead Again (2007), které svým názvem předznamenalo konec kapely. O tři roky později totiž Peter Steele zemřel na srdeční příhodu.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

TYPO revue

Aktuální Typo 50 je jubilejní, časopis oslavil deset let. Přečtěte si názory našich nejvlivnějších autorů na budoucnost grafického designu a rozhovor se Zdeňkem Zieglerem

Doporučuji

Trivia 10 je jedním z nových přírůstků k nebývale široké superrodině Trivia Františka Štorma: Trivia Gothic, Grotesk, Humanist, Sans, Serif, Slab.

  • Kvalitní zdroje

  • Správa webu