Typographie, grafika, čeština et cetera


Typografická značka pro Adama

21. 3. 2014 | Jeden komentář

V pondělí se na mě obrátil Adam Schorcht, kolega z dýmkařského klubu a majitel nejkrásnějšího pěstěného kníru široko daleko, že jede v sobotu někam do zahraničí na soutěž nebo veletrh a chce tam prodávat pár dýmek, které vyrobil. Prý k tomu potřebuje nějaké logo se svým jménem, značku, raznici, potisk na pytlík a tak.

Adam 100 Bold

Adam 100 Bold

Adam 100 UltraBold

Adam 100 UltraBold

Adam 100 Black

Adam 100 Black

Já už v posledních letech prakticky žádná loga, značky ani vizuální styly nedělám. Zoufale mě nebaví vysvětlovat lidem, proč by měli zaplatit padesát nebo pět set tisíc za logo a vizuální styl, který často fakt nepotřebují, ale masáž markeťáků a grafiků je pořád přesvědčuje o opaku. Pro živnostníka jsou to obrovské náklady a po pravdě řečeno ani lecjaká menší firma není ochotná zaplatit za značku to, co bez mrknutí oka vysolí v obchodu s elektronikou za jeden nebo dva počítače. Stejně jim nakonec stačí dobré písmo, materiál, dobře zvolené barvy. Nepsal jsem to už někam? Nejspíš ano, ale některé věci je asi potřeba do zblbnutí opakovat.

Ale tohle je trochu jiný případ. Adam má pěkný koníček, vyrábí dýmky. Je to evidentně práce za fajfku, ne za peníze, ale o to zábavnější. Téma ideální, termín šibeniční, tak to máme rádi. Žádné velké sraní, všechno se musí udělat rychle a dobře. Původně chtěl Adam pracovat se svastikou, ale to jsme se nakonec shodli, že od druhé světové války jsou všechny svastiky úplně odepsané, bez ohledu na to, že se symbol svastiky používá v různých kulturách už tisíce let. A k tomu ještě Adam, Áda, svastika, ty nácky už vám nikdo neodpáře.

Od výčepního jsme vyptali jeden blok s účtenkami a já jsem hned nakreslil pár znaků a námětů, kudy bychom se mohli ubírat. Zásadní pro značku dýmek je skutečnost, že se ve většině případů objeví vyražená na fajfce v miniaturní velikosti. Mívá zpravidla od deseti do patnácti milimetrů, víc ne. To znamená jediné: žádné detaily, žádné okrasy, musí to být jednoduchá koncepce, která snese brutální zmenšení. Určitě by byla hloupost malovat tam nějaké dýmky nebo kořeny vřesovce — značka stejně bude fungovat výhradně v kontextu dýmky. Klidně tam může být želva nebo paraple… nebo nic, jen nápis. Hned jsem začal čmárat ty svoje bauhausovské trojúhelníky a později z nich vyplynuly další tvary: opracovaný diamant a podobné blbosti.

Skica!

Skica!

Myslím, že z mého hospodského výkonu Adam moc nadšený nebyl, ale papíry jsem si vzal domů a druhý den je překreslil v InDesignu do vektorů, pak už to začalo vypadat líp. Verzí jsem měl asi deset, ale čtyři varianty odvozené z toho prvního nápadu jsem dýmkaři poslal, aby si sám řekl, co mu nejvíc konvenuje. Nikdy to nedělám, protože si pak klienti začnou vymýšlet a kombiovat verzi šest s verzí čtyřicet pět, a to nedopadá dobře. Tentokrát mi to ale bylo vlastně jedno. Adam se přiklonil se k první (nejjednodušší) variantě, za což jsem ho samozřejmě musel pochválit, má vkus.

Vektorová skica

Vektorová skica

U tenkého lineárního loga (stejně jako u písma) vždycky narazíte na problém, že se nemůže moc zvětšovat a zmenšovat, protože v malých velikostech se na stránce úplně propadne. Od počátku mi proto bylo jasné, že budu muset udělat minimálně dvě verze pro různé velikosti. Tenkou značku pro tisk na pytlíky nebo krabičky a upravenou verzi se silnějšími tahy a zvětšeným prostrkáním pro ražbu a jiná miniaturní užití. Když už jsem nakreslil dvě optické velikosti, tak mě napadlo, že bych mezi nimi mohl intepolovat, zkrátka nechat udělat dvě prostřední verze počítač. V Illustratoru to fakt nešlo, takže jsem si otevřel FontLab, písmenka nakreslil tam a použil jeho interpolační nástroj, který pracuje docela dobře. A při té příležitosti mě napadlo nedělat vektorová loga, ale vyrobit rovnou čtyři písma, což má hned několik výhod: Stačí nainstalovat písmo, logo potom můžete kdykoliv okamžitě napsat. Dají se vymýšlet různé varianty, slitky, dají se písma šikovně pojmenovat, aby uživatel věděl, co s nimi má dělat. A tak jsem to taky udělal. Připravil jsem fonty pro velikost 100, 48, 24 a 10 typografických bodů. A pojmenoval je Adam 100, Adam 48, Adam 24 a Adam 10, aby se v tom každý hned vyznal. Funguje to pak dost jednoduše. V sázecím programu napíšete „adam“, „Adam“ nebo „ADAM“ a písmenka se nahradí logem/ligaturou, která má navíc elegantní podtržení.

Optické velikosti: minusky

Optické velikosti: minusky

V téhle fázi jsem dostal nápad nakreslit ještě nějaké varianty pro každý znak. Proto jsem na pozice verzálek udělal stínované verze, původně tedy variantu tři z mých návrhů logotypu.

Optické velikosti: verzálky

Optické velikosti: verzálky

A taky jsem dokreslil jeden nekonečný trojúhelník, takový ten klasický optický klam. K dýmkaření se hodí: nekonečno, koloběh, čas. Vyvolá se napsáním tří za sebou následujících minusek nebo verzálek „a“. Nu a pak mě to začalo dost bavit, proto jsem začal dělat i ornamenty. Na pozicích číslic 1—9 se tak objevily jednoduché obláčky, tvořené jedním až devíti kruhy. Nule jsem přiřadil zakouřený trojúhelník. A když už mám obláčky, mohl bych ještě nakreslit nějaké fajfky. Tady jsou.

Ligatury

Ligatury

V této fázi máme k dispozici čtyři písma pro různé velikosti. Každé obsahuje verzálky, minusky, logo, trojúhelník, obláčky a dýmky. Z těch se dá velice jednoduše, prostým psaním na klávesnici, tvořit nekonečně mnoho variant loga a spousta doprovodné grafiky. Hutnost dýmu se zvětší prostým zmenšením řádkového prokladu, anebo naopak provětrá jeho zvětšením. K dýmu můžete přidávat fajky, takže se z nich bude kouřit jako o život.

Doprovodná grafika mi od jisté chvíle začala připadat zajímavější než původní logo. Minimálně je zábavnější. Ale ukázalo se, že verze písma pro deset bodů při desetinásobném zvětšení vypadá blbě. Je to logické: má obrovské prostrkání znaků, aby se zlepšila čitelnost v nepatrných velikostech. Ale to tučné písmo přes celou stránku mě začalo dost vzrušovat, takže nakonec jsem vyrobil ještě tři další řezy s upravenou metrikou. Ve výsledku mám sedm písem. V prvé řadě čtyři optické řezy (Adam 100, 48, 24 a 10). A pak ještě tři tučnosti pro užití v akcidenci (kromě Adam 100 Regular jsou to řezy Bold, ExtraBold a Black).

Možná že časem ještě dokreslím další ornamenty a blbůstky, chtělo by to taky udělat pár finálních úprav v metrice. Optické kompenzace tahů jsem až na jeden moc zahlušený znak nikde nedělal, protože vlastně netvořím písmo, nýbrž slepenec geometrických tvarů. Tučné verze titulkového písma by měly být správně trochu zvětšené nad účaří. V tomhle případě zbytečná práce. Ale i tak se mi za dva večery povedlo připravit cosi jako úplně blbuvzdorný vizuální styl, který dokáže obstarat i malé dítě. Mimo to jsem si na něm bleskově ověřil pár věcí, které vím o písmu, a to maximálně zábavnou formou. Tady si to můžete prohlédnout v PDF. Kuřbě zdar.

Typografické tetování

28. 11. 2013 | 25 komentářů

Ještě než definitivně seknu s designem, chtěl jsem udělat poslední větší projekt — typografické tetování. Tady je. A abych nemusel odpovídat pořád dokola na stejné otázky, doplňuji pár informací.

První a poslední autoerotická fotka, kterou hodlám zveřejnit

První a poslední autoerotická fotka, kterou hodlám zveřejnit

Je to docela paradox, ale jediná velká kultura, u níž byla tradice dlouhodobě přetržená, je právě ta evropská. Křesťanství zdobení těla neuznávalo, ba dokonce odsuzovalo, takže poslední bezmála dva tisíce let jsme měli utrum. Výjimku tvořili námořníci, kteří si ze svých cest přiváželi kromě peněz a kořisti i různá tetování, a postupně tak tento vlastně už starodávný fenomén přivedli zpět k životu. Všude jinde na planetě se ale vydatně tetovalo: v Japonsku, Indonésii, Africe, Oceánii, na Tahiti, dokonce i mezi Eskymáky. Důvody byly spíš náboženské a rituální než dekorativní — tetování chránilo před zlými duchy, dodávalo odvahu, symbolizovalo odolnost vůči fyzické bolesti a udržovalo silnou lokální tradici.

To všechno se v západní kultuře už dávno vytratilo, dnes je bohužel normální na ruku si dát lebku, na záda čínského draka a na pytlík třeba Patricka Duffyho. Svým způsobem asi rozumím tomu, že pro řadu lidí je lákavé nechat si udělat nádherné tradiční japonské tetování. Otázkou zůstává, jaký smysl to má pro Středoevropana, který nikdy v Japonsku nebyl, ani nezná význam jednotlivých obrazů nebo symbolů. A on to skutečně je docela sofistikovaný systém s jasnou vnitřní logikou. Japonské tetování je dlouhodobě asociováno s kriminálními živly, s podsvětím, přesněji řečeno s jakuzou. Mezi mnoha lidmi stále vzbuzuje odpor anebo strach. Na některá veřejná místa, jako jsou sauny a koupaliště, je vstup s tetováním dodnes zakázán.

Mimochodem: kriminální tatuáž, toto stigma sociálně vyloučených a uzavřených klanů, se netýká jen Dálného východu. V podstatě všude na světě patří tetování vězňů k typickým projevům dané subkultury. To platí pro Spojené státy, Rusko a nakonec vlastně i Českou republiku. Vězeňská tetování opakují obdobná výtvarná schémata i symboly a řídí se jasnými pravidly. Každé tetování má svůj význam, funguje jako atribut svého nositele a vypovídá něco o jeho vlastnostech, schopnostech a minulosti. Existují pak typická tetování zlodějů i vrahů, obrazové motivy dohromady tvoří jakousi kroniku dané osoby. Pravidla jsou to velmi tvrdá a zneužití „posvátných“ symbolů se nemilosrdně trestá. Kdo se chlubí cizím peřím anebo neprokáže, že mu tetování po právu náleží, je přinucen obrázek odstranit. Třeba střepem…

Původní záměr, nakonec jenom začátek většího projektu

Původní záměr, nakonec jenom začátek většího projektu

Moje rámcová úvaha byla jednoduchá: vynechat růže, delfíny, motorky jména současných nebo bývalých holek, kluků, dětí nebo zvířat. Soustředit se na design vystihující moji profesi způsobem, který rychle nezastará. Zároveň jsem od začátku počítal s tím, že tetování se bude postupně rozšiřovat, a tak se do budoucí podoby promítl požadavek na jednoduchou a logickou návaznost v tvarosloví a barvách, aby tetování v každém stádiu tvořilo maximálně kompaktní celek. Současná tetování (minimálně většina těch, co člověk vidí u nás) jsou pouze dekorace, postrádají jakoukoliv reálnou vazbu na svého nositele. Na rozdíl od minulosti a v rozporu se zvyky kmenů nebo národů, u kterých mělo tetování staletí dlouhou tradici a kromě dekorativní funkce i funkce mystikou nebo mytologickou, současné tetování se v podstatě omezuje na nejprimitivnější popkulturní odkazy a nápodoby všeho a všech. Tomu jsem se chtěl obloukem vyhnout.

A co to má jako symbolizovat? Myslím, že to není těžké uhodnout. Protože se ze mě nakonec nestal potapěč ani učitel češtiny, nýbrž knižní grafik, mám neustále tendence všechno okolo sebe rovnat do elegantních kompozic, různě barevně ladit, zdobit, olepovat štítky a opatřovat nápisy. Většinu dostupných médií jsem už vyčerpal, takže vlastní tělo bylo logicky na řadě; je to jenom další zajímavý materiál, který se dá nějak typograficky zpracovat. Spousta nevyužitého místa pro ty z nás, které sužuje horror vacuii. Nabízely se dvě možnosti: buď zkusit pracovat s motivem knihy, nebo jen s písmem. No a protože ta druhá možnost mnohem lépe splňovala požadavek na postupnou rozšiřitelnost, zabýval jsem se už jenom písmem. Písmo je základní vyjadřovací prostředek, který v práci používám. A kdyby to záleželo jenom na mně, tak všechny knížky upravuji čistě typograficky, bez ozdob, ilustrací nebo nablblých fotek. Tak proč si neudělat aspoň čistě typrografickou tatuáž?

Takže: tetování je opravdické a nedá se umýt. Ani Solvinou. Zkoušel jsem to!

Bolí to? Ano i ne, záleží na konkrétní části těla. Nejméně bolestivé jsou paže, i když existují některá citlivější místa (pod loktem, na kloubech, žíly na zápěstí). Jestli jste se zkoušeli píchnout jehlou nebo špendlíkem, tak máte zhruba představu. Rozdíl je v tom, že tady dostanete sto vpichů za vteřinu. Plochy se dělají hráběmi, kde je těch jehel deset nebo víc, takže to máte tisíc vpichů za vteřinu. Plné plochy, jaké mám já, jsou nepříjemné v tom, že vyžadující mnohonásobné vracení na jedno místo, aby byla barva dostatečně plná a sytá. Hrudní kost nebo žebra bolí. Dost.

Výroba jednoho menšího písmenka trvá asi tak půl hodiny, větší zabere asi hodinu. Hodinové tetování nevadí, po třech hodinách chcete jít domů, pět a více hodin je pro šílence. Tetování většího rozsahu zabere několik sezení. U mě to bylo asi tak osm v průměru po třech až čtyřech hodinách. Většinu času jsme věnovali rozšiřování, pár hodin různých opravám na místech, kde plocha nebyla napoprvé perfektní.

Základní hojení probíhá týden až čtrnáct dní. Zpočátku se tetování chová jako velká odřenina, takže prvních pár dní si připadáte jako po hávarii na kole. Hojení do hloubky zabere tak pět týdnů, pak máte fajnovou novou kůži.

Drobná potíž je v tom, že písmo má pravidelné, exaktní tvary, a lidská kůže je měkký a tvárný materiál, který dokonalou přesnost neumožňuje. Proto jsem rovnou vyloučil možnost jakýchkoliv malých textů, a rozhodl se aplikovat jenom litery ve větším měřítku, u kterých se případná nepřesnost anebo nešikovnost tatéra pokud možno ztratí. Tím jsem v podstatě stanovil rámec pro svoji grafiku. Když jsem si dělal průzkum v knížkách a na webu, ukázalo se, že pole typografického tetování je skoro neorané. Jistěže, existují sice různé nápisy anebo litery na těle, ale netvoří zpravidla žádné smysluplnější celky, omezují se na různé krátké proklamace. Pak jsem si ale vzpomněl, že typografické tetování má americký písmař Dan Rhatigan, což mě zachránilo. U něj jsem si ověřil, že koncept bude fungovat dobře, jedná se totiž o skoro stejný přístup.

Zatímco Dan si na ruce postupně dokresluje písma svých kamarádů, já jsem si vybral titulková písma, která mám rád a z nichž většinu používám pravidelně ve svých knížkách. Původně jsem sice experimentoval s archivními nálezy, které jsou uvedeny ve dvojdílném albu Type: A Visual History of Typefaces & Graphic Styles, ale výsledek byl zbytečně archaický, moc retro, chyběl mu současnější výraz. Aktuální kompozici tak tvoří hlavně písma, která mám v oblibě a která rád a často používám při své každodenní práci.

Nemám úplně dokonalý přehled, ale použil jsem několik písem ze Suitcase Tomáše Brousila (Tabac Sans, Bistro, Metalista) či Stormtype Františka Štorma (Trivia Serif a Slab, Moyenage, Preissig, Týfa), pár věcí od Underware (Liza, Fakir, Bello) či Adobe a po jednom písmu ze slovenské URTD Ondreje Jóba (ION) a Just Another Foundry Tima Ahrense (Herb).

Později, jak jsem se posouval od předloktí k ramenům, se ukázalo, že je potřeba trochu zvětšit měřítko. A taky mě napadlo, že bych si mohl nakreslit nějaké grafémy vlastní. Takže jsem připravil dvě variace na deleatur a dva pokusy o řeckou deltu atd. Tím jsem ukončil první fázi: paže, ramena a hrudník, pokračování ještě bude, ale asi až na jaře příštího roku. Pak už fakt končím s typografií a jdu dělat něco užitečného.

Nové písmo ze Suitcase: Ladislav

7. 7. 2013 | Jeden komentář

V roce 2003 došlo k významné události pro (nejen) český grafický design: široké veřejnosti bylo představeno dílo Ladislava Sutnara, jednoho z nejvlivnějších českých grafických designérů vůbec. Stalo se tak prostřednictvím velké retrospektivní výstavy v Jízdárně Pražského hradu a také díky rozsáhlé monografické publikaci, vydané v témže roce pod názvem Ladislav Sutnar — Praha — New York — Design in Action. Kromě toho, že editorka Iva Janáková uspořádala množství materiálu z mnoha oblastí, kterým se Sutnar věnoval (knihy, vizuální styl, hračky, malba), měli jsme možnost seznámit se i se Sutnarovými příspěvky k designu písma. Ty sice nikdy v jeho tvorbě nehrály hlavní roli, přesto se jednalo o důležitou součást jeho práce na vizuálních stylech a orientačních systémech. Mimo to odrážely základní principy jeho myšlení a specifickým způsobem rozvíjely odkaz avantgardní typografie, zejména geometricky konstruovaných grotesků. Sutnarově typografii se věnovalo i číslo 5 časopisu Typo ze září 2003, tím ovšem výčet mně známých informačních zdrojů víceméně končí.

V posledních letech jsme zaznamenali několik pokusů o využití Sutnarova písma v grafickém designu. Ať už to bylo v přímé souvislosti s jeho prací, nebo nezávisle na ní. Prvním příspěvkem byla digitalizace Marka Pistory u příležitosti oné retrospektivní výstavy. Osm grafiků tehdy zpracovalo plakáty na Sutnarovské téma a Marek na jeden z nich písmo použil. Později Jana Vahalíková z Marvilu použila písmo pro vizuální styl designérského studia Olgoj Chorchoj. A nakonec někdy v roce 2010 připravil vlastní digitální verzi (a jednu alternativní stencilovou) Petr Bosák pro Brněnský architektonický manuál, průvodce moderní brněnskou architekturou.

Nyní je konečně k veřejně dispozici variace na Sutnarovo písmo od písmaře Tomáše Brousila. Jak je u Tomáše dobrým zvykem, nejedná se o slepou digitalizaci dostupných předloh, ale o úplně nové písmo. Odvozené je sice ze Sutnarovy práce, ovem zároveň přizpůsobené nárokům současné typografie — výtvarně i technicky. Pod názvem Ladislav vychází soubor dvanácti řezů včetně doleva nakloněných kursiv, samozřejmostí je podpora mnoha OpenType funkcí a stylistických alternativ. Moderní typografie vám teď pod rukama vzniká úplně sama!

Abych neopakoval jinými slovy to, co už bylo řečeno jinde, přetiskuji doprovodný text k písmu, který najdete na tematické stránce u příležitosti vydání nového písma:

Ladislav Sutnar (1897—1976) patřil mezi nejvýznamnější a také nejvěstrannější pionýry moderního grafického a informačního designu. Bylo tedy jen otázkou času, kdy do své odbornosti zahrne i tvorbu písma. Stalo se tak v roce 1958, kdy nakreslil část abecedy a soubor číslic pro označení domů v newyorském Bronxu, obdobný koncept později rozvíjel i v orientačním systému pro tamní Brooklyn School. Není překvapivé, že Sutnarovo písmo obsahuje všechny typické znaky jeho práce: jednoduchost, srozumitelnost, přímočarost a silný grafický účinek.

Písmo Ladislav revitalizuje Sutnarův odkaz, třebaže žádné jeho původní písmo necituje doslovně. Dodržuje však jejich technicistní charakter i výchozí principy konstrukce znaků — jednoduchý modulární systém spojovaných základních geometrických segmentů. Tento přístup ovlivňuje všechny oblé tvary minusek i verzálek, stejně jako tvarosloví většiny číslic.

Kresba verzálek je odvozena z dochovaných tušových předloh pro navigační systém v Brooklyn School. Významně jsou ovšem upraveny proporce většiny znaků, aby optické hledisko převážilo nad omezujícím lpěním nad matematikou. V průběhu práce došlo k několika konstrukčním změnám v řešení jednotlivých detailů, jako je napojení diagonál u M, N, R, 4, nebo celých znaků (například Q, S, 2). Soubor díky tomu působí mnohem vyrovnanějším dojmem, zlepšila se i čitelnost.

Srovnání Sutnarova písma a jeho revitalizované verze. (Zdroj: ladislav.suitcasetype.com)

Srovnání Sutnarova písma a jeho revitalizované verze. (Zdroj: ladislav.suitcasetype.com)

Klíč k tvarosloví minusek nacházíme v nápisu na ceduli pro označení obytného domu č. 645 na Castle Hill Av. — příznačná je pro něj tvarová kompozice malého a. Minusky plynule navazují na charakter písmen velké abecedy, především na jednoduchou kostru oproštěnou od všech postradatelných detailů. Jednoznačně nejvýraznějším znakem celého souboru je atypická kresba g, tvořená dvěma nespojenými kružnicemi a uchem ve tvaru tečky. Ostatní znaky jsou řešeny střídmě, civilně.

Ladislav: předloha a digitální písmo. (Zdroj: ladislav.suitcasetype.com)

Ladislav: předloha a digitální písmo. (Zdroj: ladislav.suitcasetype.com)

Rodinu Ladislav tvoří dvanáct řezů, jejichž základem jsou čtyři dukty od tenkého Light po temný Bold. Kromě tradiční kurzívy je rodina doplněna o atypickou, doleva nakloněnou kurzívu. Ta byla kompletně překreslena, aby opticky působila přirozeně a tvořila harmonický celek se všemi dukty stojaté varianty písma.

Dvanáct řezů včetně dvou typů kursiv. (Zdroj: ladislav.suitcasetype.com)

Dvanáct řezů včetně dvou typů kursiv. (Zdroj: ladislav.suitcasetype.com)

Kromě výchozích znaků minusek a verzálek jsme připravili množství stylistických alternativ, které významně zpestří sazbu a ovlivní rytmus sazby. Stylistická sada 01 nahrazuje kompresní oblé znaky variantami odvozenými z kruhu (C, D, G, O, Q, a, b, d, e, o, p, q), dále je možno zapnout náběhy dříků u napojení obloučitých tvarů (b, d, m, n, r, u) anebo různé tvarové alternativy znaků (S, X, g, s, x, &). Samozřejmě aplikujeme i ostatní funkce moderních písem, například verzálkové pozice pomlček, uvozovek a šipek, které se aktivují automaticky po zapnutí verzálkové sazby. Sada diakritických znamének v sadě je tradičně velmi rozsáhlá, podporujeme všechny středoevropské jazyky a také tuřečtinu, welštinu a další.

Ladislav Sutnar celý svůj život zasvětil propagaci srozumitelné vizuální komunikace. Nejprve v Československu a od roku 1939 také v New Yorku, kde se zařadil po bok ostatních významných emigrantů, jako byli El Lisickij, Herbert Bayer či László Moholy-Nagy. Sutnar se postupně věnoval grafické úpravě knih a časopisů, plakátů, reklamní grafice, produktovým katalogům, vizuálnímu stylu i orientačním systémům. Navrhoval však i dřevěné hračky a loutky, zabýval se scénografií, tvorbou nápojového skla či porcelánu, významnou součástí jeho tvorby byl výstavní design a dokonce i volná malba. Své poznatky o designu a vizuálním toku zaznamenal v několika odborných publikacích (Controlled Visual Flow, Visual Design in Action), které se řadí mezi nejdůležitější texty o grafickém designu vůbec. Sutnarovo jednoduché puristické písmo z padesátých let umožnilo uplatnit v plné míře principy meziválečného konstruktivismu a logicky navázat na progresivní tendence obsažené již v Rennerově meziválečné Futuře.

El pé platně

28. 5. 2013 | 3 komentářů

Stihl jsem sice ještě oposlouchat pár nahrávek z kotoučového magnetofonu, ale celé moje dětství na přelomu osdesátek a devadesátek mě provázely staré audiokazety. Nejprve pochybné černé kopie dovezené z polské burzy za padesát ká čé, později regulérní nahrávky z českých obchodů za dvě sta padesát. Na děšivých kazeťácích za pár stovek bylo úplně jedno, co přehráváte, vždycky to nakonec hrálo strašlivě. Pokud jste ovšem neměli pátou nebo šestou kopii Guns N’ Roses, ta hrála ještě o pořádnej kus hůř. Ostatně přestávkové šmelení s kazetami, to byla vedle čáry a hokeje na lavici jedna z hlavních kratochvílí jinak trudných let na základní škole.

Pioneer PL112 + Receiver SX450

Někdy tak kolem roku 1995 se u nás začaly hromadně nakupovat kompaktní disky, jenže při cenách kolem pěti set padesáti Kč za zahraniční album to byla absurdní investice, nahrávající pažravým producentům. Už po roce 2000 rozšiřovali své kolekce CD jen staří fotrové, my ostatní jsme kvapně přešli na brutálně komprimované MP3. A šmelení s kopiemi kazet se transformovalo v neřízenou distribuci všemožných výpalků. Vzpomínám si, že v roce 1998, kdy ještě nebylo samozřejmostí mít doma počítač a vypalovačku, se chodilo do specializovaných firem, kde vám za stovky korun (!) vypálili jedno cédéčko. Dnes už se tomu děti asi budou smát…

Asi před deseti lety, když jsem se přestěhoval do Brna, měl jsem v pronajatém bytě jakýsi prehistorický gramofon s integrovaným zesilovačem a propojenými bedničkami. Nehrálo to dohromady moc dobře, ale na občasné buzerování opilých kamarádů deskami se Sagvanem Tofi taková sestava stačila ažaž. Pak jsem se ale odstěhoval do jiného bytu, a posledních osm let byl odsouzený k poslouchání hudby výhradně z plastových bedniček od počítače, na kterých se dalo kroutit akorát ovladačem výšek, to bylo vše. Když nad tím teď přemýšlím, nikdy v životě jsem ještě neměl řádnou aparatůru, na které by bylo možné užít si ta kvanta hudby, co jsem postupně nasbíral z ripovaných CD a různě postahovaných empétrojek. Takže pravděpodobně už trpím absolutní, nevratnou hudební hluchotou… a v podstatě nevím, jak má znít pořádná muzika.

Bez ohledu na to, že chyběl gramofon, kupoval jsem si příležitostně vinylové desky; kvůli obsahu i kvůli designu. V posledních letech zažívá starý vinyl neskutečnou renesanci — a ať už si o souboji analogové a digitální hudby myslíte cokoliv, tak velká černá deska na pořádném gramofonu je nejen hudební, ale doslova rituální zážitek, kterému trapné plastové disky ani empétrojky z flešky konkurovat nemůžou. Takže když už se moje sbírka desek začala povážlivě rozrůstat, začalo být jasné, že další akvizicí musí být gramofon a solidní reproduktory k němu.

Jsa totální hi-fi-laik, napsal jsem o plánované akvizici na Facebook a dostal doporučení na prodejce na Aukru, který je blázen do audiotechniky a nabízí občas opravdové skvosty. Můj plán investovat do gramofonu a bedniček „pár tisíc“ vzal rychlé za své, té krásné technice se prostě nedalo odolat. Takže nakonec jsem koupil vintage gramofon, zesilovač i bedny, a vytvořil z nich docela obstojnou aparaturu. Jistě, mohl jsem si pořídit nové komponenty, ale většina současných produktů s digitálními displeji nemá duši, jsou to v Číně smontované bazmeky s papírově nabušeným výkonem. To zachovalý gramofon, který už hraje čtyřicet let, v sobě má kus historie, není to fádní černá krabice s plastovými tlačítky a dálkovým ovládáním.

Pioneer PL112 + Receiver SX450

Japonský Pioneer dělal v sedmdesátých letech úžasné produkty. V každém katalogu (dají se najít na internetu) měl celou škálu gramofonů od plně manuálních přes poloautomaty (auto return) až po plně automatické, které vám v průběhu přehrávání upletly svetr. Mnozí pravověrní hifisté dodnes říkají, že manuál očesaný až na kost je nejlepší, obejde se bez nadbytečných součástek, které se časem pokazí. Já jsem to dlouho zvažoval a nakonec se přiklonil k manuálnímu gramofonu PL112, jak byl nabízený v katalogu 1976/1977. Jedná se vlastně o funkčně nejjednodušší verzi z celé produktové řady, obsahuje pouze přepínač rychlosti, zvedání ramene a nastavení antiskatingu. Čistý, jednoduchý, založený na kombinaci kovu, dřeva a hezké typografie. Nejen na svou dobu je gramofon na vysoké konstrukční úrovni — má kvalitní ramínko, dvojí odpružení a motorek v nezávislé kinematické sestavě.

Ve zhruba stejné době vyráběl Pioneer i nádherné stereo receivery. V katalogu 1978/1979 nabízí několik příbuzných typů s podobným vzhledem i technickými parametry (ve kterých se samozřejmě vůbec nevyznám). Moc se mi líbil typ s černým předním panelem a analogovými budíky, ale musel bych dlouho čekat, než dorazí z opravny, rozhlas totiž nefungoval stereofonně. Takže nakonec jsem si vybral coby alternativu Pioneer SX-450. Jednoduchý, ale velice pěkný přístroj, který má všechno, co od něj chci. Receiver dohromady s gramofonem svým designem ladí skvěle, mají stejnou barvu dřeva a pocházejí dokonce od jednoho majitele. Zkoušel jsem přehrávat rádio, ale už jsem si úplně odvykl — některé stanice buď šumí, nebo hrají čistě jen v mono, chtělo by to asi připojit lepší anténu. V době, kdy už všechna rádia vysílají digitálně, asi nemá cenu řešit klasický analogový příjem. Stejně z českého vysílání poslouchám jen Vltavu a Jazz, přičemž druhá jmenovaná stanice klasicky po vlnách nevysílá vůbec.

Pioneer PL112 + Receiver SX450

Říká se, že minimálně padesát procent investice do aparatury by mělo jít do reproduktorů, protože zvuk závisí hlavně na nich. To jsem sice nedodržel, ale i tak se mi, myslím, podařilo pořídit za málo peněz hodně muziky (a to doslova). Hlavně ve srovnání s plastovými ubožáky k počítači je to učiněný ráj. Anglická firma Bower&Wilkins patří mezi renomované výrobce reprosoustav, nejznámější je díky svému šílenému šnečímu výrobku Nautilus v ceně cca jeden a půl milionu ká čé (ten si schválně najděte). V devadesátých letech uvedli na trh velice populární řadu DM601, která svého času patřila mezi špičku v dané kategorii. Postupně se dočkala dvou pokračování (S2, S3) a zlé jazyky tvrdí, že první typ hrál lépe než jeho „vylepšení“ bráchové. Reproduktory jsou kromě nadčasového designu zajímavé i tím, že mají kevlarovou membránu basového reproduktoru, vyznačují se vysokou tuhostí při nízké hmotnosti. A všichni hráči Counter Strike vědí, že z kevlaru se vyrábějí mimo jiné neprůstřelné vesty. Nejsou to úplně maličké bedny, s rozměry 356×204×244 se nacházejí spíše na horní hranici daného segmentu. Při instalaci doma jsem je neměl kam narvat, protože všude překážejí knížky. Jedna police v knihovně si ještě říká o převrtání do jiné polohy, jednou se k tomu budu muset dotlačit.

Dohromady to všechno hraje nádherně, nemá cenu rozpitvávat detaily. Balzám. Úplně nadšený jsem hlavně z jazzových nahrávek, které na sestavě hrají božsky, zpěvavé výšky se střídají se zadumanými tóny kontrabasu, ve středech to valí jako o život. Největší trik samozřejmě je, že i u tak staré sestavy se dá do AUX vstupu připojit kabel vedoucí od notebooku — na receiveru dvakrát cinch, v počítači obyčejný 3,5mm jack. Receiver pak žene do beden všechno možné, internetovým rádiem a Google Music počínaje, filmy a Youtube konče.

V současné době vycházejí velmi často takzvané audiofilské edice na silnějších 180gramových (až 200gramových) vinylech. Oproti tenčím 120 až 140gramovým nahrávkám by měly mít lepší a dynamičtější zvuk a větší odolnost proti opotřebení. Těžší deska = víc materiálu, takže teoreticky i dražší výroba. Jenže většina vinylů stejně obsahuje recyklovaný plast (až 30 procent), takže tlustá deska nemusí znamenat automatickou výhodu. Může mít v sobě různé nečistoty, které negativně ovlivní zvuk i na fungl nové desce, bude to praskat. Z toho důvodu se ještě prodává tzv. Virgin Vinyl, ve kterém by už žádný recyklovaný materiál být neměl.

Teď vidím, že jsem se úplně zbytečně rozepsal o nezáživných technikáliích a zapomněl se zmínit o tom hlavním, totiž o samotných gramodeskách. Ale vy už to všechno dávno znáte, protože patří k dobrým mravům vědět, že je to jedno z nejvděčnějších médií, ke kterému se člověk může dostat. Rozměr LP je jedno velké plátno, na kterém se můžete vyřádit o mnoho víc než na kompaktu anebo, nedejbože, audiokazetě. O-BROV-SKÁ plocha pro písmo a obraz. Takový malý plakát, kam se toho vejde hromada, když zrovna chcete. K tomu navíc ještě neobvyklý čtvercový formát a tedy i nekonečné možnosti kompozice, rotace titulu, zkrátka totální fantazie. Z éry dlouhohrajících desek pochází přehršle ikonického grafického designu, mezi nejznámější kousky určitě patří floydovské album The Dark Side of the Moon od londýnské designérské skupiny Hipgnosis, která dělala i pro Led Zeppelin, Yes, Genesis a spoustu dalších muzikantů. Dokonale čistá grafika se známým optickým hranolem, rozkládajícím bílé světlo na barevné spektrum. Reedice vydaná ke čtyřicátému výročí vzniku alba má stejnou úpravu jako originální britské výlisky z roku 1973 a neobsahuje tudíž žádné plevelné nápisy, jenom ilustraci. Označení kapely původně řešila malá samolepka na ochranné fólii, po rozbalení Vám zůstala čirá krása.

Dark Side of the Moon

No ale i v československém Supraphonu nebo Pantonu se našlo dost hezkých obalů na gramodesky, zvlášť v oblasti vážné hudby, kde se mohl dobře uplatnit náš tradiční cit pro typografii lépe než na singlu Holky z naší školky. Vysloveně boží je Šeherezáda Rimského-Korsakova, kterou navrhl Gustav Šeďa v roce 1970. To je krásný příklad náramného typografického „loga“, citlivě odkazujícího na arabské písmo… Není to jenom prostor titulní strany LP desky, který se dá graficky zpracovat. Častá jsou alba obsahující dvě desky, protože celá nahrávka by se v odpovídající kvalitě na jedinou fošnu nevešla. Bývají uložené ve dvojitém obalu, kterému se říká gatefold, prostor pro grafiku se tím zvětšuje na úctyhodný dvojnásobek. Kromě obalu je potřeba upravit i středovou samolepku na samotné desce, v posledních letech navíc přibyla možnost vyrábět desky v jiné než černé barvě, možnosti jsou tím o dost pestřejší. Existují desky zelené, modré, červené i bílé, skvěle vypadají vinyly průhledné. Finální řešení představují desky potištěné grafikou celé od středu až po okraj — obsahují buď motiv z obalu LP, nebo samostatnou grafiku…

Šeherezáda

Přijde mi docela pozoruhodné, že na vinylu dnes vycházejí především metalová alba. Nevím, jestli je to móda, náhoda nebo boží vůle, ale faktem je, že pokud chcete v roce 2013 koupit nové desky, nejvíce toho najdete v metalových žánrech. Díky tomu jsem bez velké námahy sehnal některé zásadní desky z devadesátých let, které tvoří nezbytný základ mé temnější části diskotéky. Zaplesal jsem nad Type O Negative (Bloody Kisses) i My Dying Bride (The Angel and the Dark River), juchal u Opeth (Orchid, z novějších Blackwater Park, Damnation, Herritage), teď jim ještě sháním kamarády: zejména Moonspell, Anathemu a některé další. Coby typograf nesmím zapomenout ani na Master’s Hammer Františka Štorma — strašlivě srandovní blackmetalová muzika (astrálně-hekatombický senilní gay-metal) a taky skvělá grafická úprava se Stormovými dřevořezy.

Gramodesky

Mimo metal přehrávám i některou rockovou klasiku a pár českých úchyláren (Sagvan, Dalibor Janda, Kotwald—Hložek), momentálně si ale dávám za úkol sehnat všechna nejoblíbenější jazzová alba včetně moderních nahrávek; bude to v každém případě Esperanza Spalding i Amy Winehouse, David Dorůžka bohužel na černé desce nevyšel. Naštěstí je ale k dostání spousta rozhlasových her, mezi moje nejoblíbenější určitě patří troj-LP Hrabě Monte Christo se Soukupem a taky Komisař Maigret s Hrušínským — toť veliká slast!

A protože pár božích desek mi pořád ještě chybí (špatně se shání), doplním ještě malý inzerát. Koupím teď hned za přiměřenou cenu LP platně:

  • Type O Negative: October Rust
  • Moonspell: Wolfheart
  • Moonspell: Irreligious
  • The Gathering: Mandylion
  • The Gathering: Nighttime Birds

Jestli se něčeho podobného chcete zbavit, pište mi rychle na mail info@book-design.eu!

Museum tisku v Lyonu

20. 1. 2013 | Žádné komentáře

Když jsem byl tento týden v Lyonu, udělal jsem si čas podívat se do Musée de l’imprimerie. Nachází se přímo v centru, jenom pár minut od náměstí Bellecour s ruským kolem, které se kupodivu točilo i v půlce ledna.

Do Musea tisku, založeného roku 1964, se vchází z úzké uličky malým ústupkovým portálem, celá budova je historická, stálá expozice poměrně rozsáhlá a dost členitá. Nikdo tam neprudí, takže si můžete skoro všechno osahat a vyfotit. Výstava obsahuje prakticky vše, co člověk potřebuje vědět o historii tisku od patnáctého až do dvacátého století. Výstavní exponáty doprovází krátké informační panely, na kterých se i typografií nepolíbený člověk dozví základní informace o technologiích, typografickém názvosloví nebo principu jednotlivých tiskových metod.

Nechybí samozřejmě papíry, starý tiskový materiál, písmové kasy i s literami, raznice, hotové stránky kovové sazby, dřevorytové matrice, původní ocelorytiny, litografické kameny. Mezi exponáty je prý Gutenbergova dvaačtyřicetiřádková bible (asi jen část, celou jsem nikde neviděl) nebo Plantinova čtyřjazyčná „polyglotická“ bible (Biblia Regia). Zastoupeny jsou významně i francouzské tisky, jakož i knihtiskové a litografické lisy, bankovky, noviny a staré fotosázecí stroje.

V museu se kromě toho nachází i několik mimoevropských exponátů, různé pečetní válečky, egyptský papyrus nebo i korejská sazba z pohyblivých liter, které byly údajně odlity v roce 1420, tedy více než dvacet let před Gutenbergovým „vynálezem“.

Spoustu fotek ve vysokém rozlišení si můžete prohlédnout na Picase.

Museum tisku

Museum tisku

Museum tisku

Museum tisku

Museum tisku

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

TYPO revue

Aktuální Typo 50 je jubilejní, časopis oslavil deset let. Přečtěte si názory našich nejvlivnějších autorů na budoucnost grafického designu a rozhovor se Zdeňkem Zieglerem

Doporučuji

Trivia 10 je jedním z nových přírůstků k nebývale široké superrodině Trivia Františka Štorma: Trivia Gothic, Grotesk, Humanist, Sans, Serif, Slab.

  • Kvalitní zdroje

  • Správa webu