Typographie, grafika, čeština et cetera


Kozel zahradníkem, prase typografem. Jak zdevastovat školní písmo

19. 8. 2014 | 74 komentářů

Letos se nám v oblasti školního písma pro děti nebývale urodilo. Máme se radovat?

Začalo to nedávno zprávou, že nakladatelství Fraus vydává učebnice s písmem Comenia Script A, které je svým názvem i vzhledem až nebezpečně podobné psacímu písmu Comenia Script autorky Radany Lencové. Jak k tomu písmu Fraus přišel? Studiem kaligrafie? Napodobováním písma jiného autora? Ani to, ani ono. Když se před několika lety u Františka Štorma prodávala digitální verze Comenia Scriptu, ve Frausu si koupili licenci a nyní tím stejným písmem sázejí své učebnice. Písmem Radany Lencové konkurují písmu Radany Lencové. S tím rozdílem, že jejich didaktické pomůcky jsou o desetikoruny levnější a našinec, jak známo, rád ušetří. Jaký je mezi oběma písmy rozdíl? Vlastně dost podstatný. Zatímco Comenia Script A byla původní verze školního písma, vzniklá z doktorské práce R. Lencové, aktuální verze je zdokonalená, přepracovaná, vychází z letitého testování na českých základních školách. Zjednodušeně řečeno: nakladatelství Fraus jsou typičtí vyčuránci, kteří by se rádi snadno přiživili na práci jiného člověka. To už je ale práce spíše pro právníky než pro mne, aby tuto bizarní situaci náležitě rozsoudili.

Dnes se z médií dozvídáme, že Nové písmo ve školách dostalo konkurenci. Jak je to možné? To dnes lidi nemají nic lepšího na práci než vymýšlet další a další psací vzory pro děti? Padesát let si na psací písmo nikdo nevzpomněl. Posledních šest let se zuřivě debatuje o tom, jak naše děti budou dementní, když začnou psát nespojitým písmem. A najednou zde máme vedle sebe tři nové psací vzory, které spolu mají na školách soutěžit. Nuže, podívejme se blíže na tento nový pokus z nakladatelství Nová škola, nazvaný hezky česky NNS Script (který pro jisté zjednodušení budu dále nazývat WTF Script).

Au au, nové písmo, to to bolí, au au.

Au au, nové písmo, to to bolí, au au.

Základní informace o tomto paskvilu písmu načerpáme na webu pisemetiskacim.cz. Píšeme tiskacím. Tiskacím? Co to je vlastně tiskací písmo? Dobrá otázka, děkuji za ni. Tiskací písmo je hovadský název pro něco, čemu se někdy dříve říkalo písmo hůlkové, což je jiný hovadský název pro nespojité lineární písmo, které se více než klasickým kaligrafovaným skriptům podobá tištěné abecedě. Důsledek pojmenování „tiskací písmo“ je, že dnes rodiče protestují proti zavádění „tiskacího písma“ namísto „psacího“ a brečí, že jejich děti nebudou umět psát. Vážení a milí, každé písmo, které napíšete rukou a psacím nástrojem, je „psací“. Proto se Comenia jmenuje Comenia Script, je to skript, písmo psané tužkou, perem, brkem, prstem, zaječí tlapkou. Oproti starému vzoru je sice zjednodušené a primárně nespojené, přesto je to stále písmo, které se píše, kupodivu docela pohodlně a rychle (přinejmenším rychleji než ten starý vzor).

Máme zde tedy nové písmo WTF Script, které o sobě tvrdí, že vlastně není skriptem, a já o něm tvrdím, že to není písmo, nýbrž prasení latinské abecedy. Radana Lencová, když koncipovala své školní písmo, vycházela ze studia latinky, inspirovala se především v renesančních skriptech a kursivách, které se vyznačují relativně dobrou čitelností. Renesanční skripty bez všemožných okras, ozdůbek a kudrlin, které na latinku později navěsila písma barokní a především klasicistní. Comenia Script vychází z kaligrafické zkušenosti, ale přizpůsobuje ji současnému zvyku, vkusu a novým potřebám. Navíc má velice propracovanou didaktiku a vychází z důkladného ověřování na českých školách.

Autor písma WTF Script nejenže neumí kaligrafovat, ale podle mého názoru ani neumí držet tužku. Co motivuje diagnostikovaného dysgrafika k tomu, aby učil ostatní psát? Je to buď nebetyčná drzost, nebo snaha svézt se na módní vlně a vydělat nějakou tu korunu za každou cenu. Nebo kombinace obojího, to bude asi nejlepší vysvětlení.

Každopádně — důležitější než motivace a politika je vždycky výsledek. A ten je v případě WTF Scriptu naprosto tristní. Jedním z problematických aspektů starého psacího písma, které se ve školách vyučuje, byly nevhodné, nepřirozené proporce. Zatímco u většiny tistěných textových písem i většiny čitelných (!) skriptů je poměr velké a malé abecedy zjednodušeně řečeno v poměru asi 3 : 2, u českého psacího vzoru je velká abeceda oproti střední výšce (výšce minusek) prakticky dvojnásobná. Zpomaluje to psaní, zhoršuje čitelnost a kazí vzhled psaného textu. Stejný nešvar se objevuje ve WTF Scriptu. S tím rozdílem, že písmo nakladatelství Nová škola si z matematiky a geometrie udělalo posvátnou krávu a liniaturu písma podřizuje matematickým zákonitostem vskutku důsledně.

NNS/WTF Scipt v praxi. Vypíchněte mi někdo oči.

NNS/WTF Scipt v praxi. Vypíchněte mi někdo oči.

Každý typograf a každý kaligraf vám řekne, že odvozovat písmo z geometrie je bohapustý nesmysl. A každý amatérský písmař začne své písmo navrhovat právě na geometrických základech. Je to ovšem pitomost. I u typicky geometricky konstruovaných písem, která vypadají, že vycházejí z kruhu, čtverce, obdélníku, kosodélníku nebo já nevím čeho, se provádí řada optických korekcí. Proto jsou horizontální tahy užší než vertikální, proto je střední výška písma výše než uprostřed verzálek, proto se příčky A, H posouvají dolů anebo nahoru směrem od účaří, proto bývá horní bříško B zmenšené oproti spodnímu. Vyjma modulárních písem, u kterých se zmíněné nedokonalosti berou jako charakteristický rys, vždy se před geometrií a matematikou upřednostňuje optické hledisko.

Ne tak u WTF Scriptu. Ten má totiž v konstrukci liter jasno. Minusky kreslí na polovinu verzálek. Příčky A, E, F, H klade důsledně doprostřed výšky znaků, jakkoliv absurdně to působí (viz A), bříška B kreslí stejně vypouklá, dokonce i diagonály M se setkávají uprostřed písmene. Stejné prasárny potom obsahuje i malá abeceda. Proboha! Kdy naposled jsme viděli písmo, u kterého jsou horní dotahy na dvojnásobek střední výšky? A viděli jsme kdy vůbec písmo, jehož minuska „t“ má dřík na výšku verzálek? Pochybuji o tom — takové písmo s největší pravděpodobostí vůbec neexistuje, protože by odporovalo konstrukci latinky, jak se vyvíjela poslední dvě tisíciletí. Autor WTF Scriptu je zřejmě jiného názoru, prezentuje nám zde alternativní verzi latinského písma… a dost možná i alternativní verzi reality.

Podstatou psaného písma je jeho plynulost, návaznost tahů, přirozenost vedení psacího nástroje. Pak se nemůže stát, že minuska „e“ bude mít zalomený oblý tah, při jehož psaní si vykloubíte obě ruce. Těžko se vám budou pohodlně psát písmenka osově souměrná (u, m, n), prostá jakéhokoliv sklonu, náběhů i výběhů. Vylámete si na nich zuby.

Samostatnou kapitolou je vyrovnání znaků, tedy mezery mezi písmeny. Autoři WTF Scriptu připravili digitální verzi písma, jsou jím vysázené doprovodné texty v učebnicích. A i z malých náhledů na webu je zjevné, že písmo je vyrovnané obludně, jestli vůbec je nějak vyrovnané. Abeceda je příliš těsná, v mnoha kombinacích děravá, a tudíž hnusná a nečitelná. Přitom přimeřené a přirozené mezery mezi znaky jsou jedním z nejdůležitějších parametrů čitelnosti vůbec.

Na tom písmu je špatné úplně všechno. Výčtem chyb, nedostatků a upozorňováním na amatérismus bychom mohli strávit hodiny debat a popsat další a další stránky textu. Jenom úprava „učebnic“ by vydala na pěkný semestrální úkol na některé vysoké škole. A mohlo by to být čtení neskutečně zábavné, kdyby se rukojmím podobných experimentů nestaly právě děti. To je na celé věci asi nejsmutnější.

Také ilustrace dělali odborníci.

Také ilustrace dělali odborníci.

Ale bylo by to stejně zbytečné. Pochybuji, že Nová škola, s. r. o., i s celým svým kolektivem debilů autorů písma a učebnic, bude mít aspoň špetku sebereflexe. Jestliže nebyli schopni věnovat čas a energii alespoň základní orientaci v problematice písma a psaní, je veškerá snaha marná. Rodičům bych doporučil, aby se WTF Scriptu vyhnuli co největším obloukem a svým dětem pořídili písanky Comenia Script. To je totiž jediná kvalitní alternativa ke starému psacímu vzoru.

Briefcase, nová česká písmolijna

6. 7. 2014 | Žádné komentáře

S novými písmy a písmolijnami se nám teď v Československu roztrhl ten příslovečný pytlík. A je to dobře — z navrhování písma se konečně stává úplně běžná věc, asi jako z navrhování log, knížek, plakátů, elpíček nebo obalů na sušenky. Studenti středních a vysokých škol, stejně jako stařešinové grafického designu, teď místo u piva a Startek vysedávají u papírů, Fontlabů či Glyphsů… a produkují pěknou hromadu originálních, často i prudce použitelných písem. Srdce našince plesá, pořád je z čeho vybírat!

Mezi nové projekty patří Briefcase Tomáše Brousila a Radka Siduna. On ten projekt vlastně není až tak úplně nový, protože se na něm pracuje minimálně rok a půl, ale teprve teď se písmolijna oficiálně otevřela světu krásným typovečírkem ve Veletržáku, který byl zajímavý nejen tím, že se na něm objevili skoro všichni naši typografičtí bohové, ale i tím, že se na něm rozkradlo úplně vše, počínaje taškami a konče nafukovacími balónky. Ještě dnes potkávám na Břevnově různá podivná, netypograficky vyhlížející individua, prohýbající se pod mrkví, salátem a secondhandovými hadříky naditými taškami s logem BC.

Thomas & Ruhller (zdroj: Briefcasetype.com)

Thomas & Ruhller (zdroj: Briefcasetype.com)

Briefcase hned na začátku spouští prodej celé dvacítky písem nebo rovnou písmových rodin. Chlapci si vytyčili úkol pořádně zdigitalizovat zejména různé dnes již legendární špeky navržené studenty a absolventy pražské Umprumky. To je vlastně docela originální nápad, protože díky tomu máme možnost nahlédnout poněkud jiný přístup k tvorbě písma, charakteristický pro lidi, kteří se primárně živí grafickým designem a do návrhů vlastních abeced se pouští zpravidla jen tehdy, když cítí potřebu použít vlastní specifické písmo pro konkrétní projekt. Díky tomu jsou dnes za pár šušňů k dostání výrazná titulková písma Aleše Najbrta (Reflex či Thomas & Ruhller), Marka Pistory (Merkur a Vafle), jedna archaická kreace Jany Horáčkové (Rebecca) i písmové hříčky Petra Babáka (Trhan, Šijan, Řezan, Prkno).

Isnpirace pro Alphapipe (zdroj: Briefcasetype.com)

Isnpirace pro Alphapipe (zdroj: Briefcasetype.com)

Vedle nich se ale samozřejmě objevují i písma nová a čerstvá, nebo aspoň dříve pořádně neviděná. Radkovi Sidunovi se povedlo nádherně zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milci typografie znají z krásné knižní edice Gema z Odeonu, jmenuje se teď Alphapipe. Jakub Samek nakreslil bezvadné neproporcionální písmo Reformulate, beroucí si to nejlepší z počítačového i kaligrafického přístupu. Originálně pracuje s odkazem minulosti i Honza Novák — především jeho Falster Grotesk ukazuje, že koncept švýcarského grotesku ještě není úplně mrtvý, ale umím si představit, že i Liguria si najde své využití. Nu a zvlášť je potřeba zmínit největší a nejrozmanitější soubor, protože celých pět rodin a superrodin dal dohromady Vojta Říha, pro kterého není písmo zdaleka jen vedlejšákem, u kterého si odpočine v přestávce mezi návrhem obalu na mléčnou čokoládu a kampaně pro Volvo. Naopak, Vojta dělá písmo na plný plyn a má už za sebou pořádný kus práce. Vedle zábavného sportovního Dresu nebo z architektury odkoukaného Motelu (Sans, Slab) si po obědě levou zadní klidně vystřihne kaligrafické Kakao či náhrobní Steiner, případně karlovarský Pramen (Sans, Slab), inspirovaný jakýmsi starým písmem J. Rathouského. Pořádná typonálož.

Dres (zdroj: Briefcasetype.com)

Dres (zdroj: Briefcasetype.com)

Přestože míra použitelnosti jednotlivých písem je dle mého poněkud rozkolísaná, jsem z nabídky Briefcase nadšen a tleskám všemi dostupnými packami. Je to krásný vhled do nedávné historie, umožňující nám osahat si některá písma spojená s designem a projekty devadesátých let, jakož i příležitost rozšířit po čase fontotéku o to nejaktuálnější ze současné české tvorby. K některým písmům se ještě rád vrátím ve speciálních textech, zaslouží si to.

Type O Negative — October Rust

29. 5. 2014 | Žádné komentáře

Type O Negative logo

Zvukový bonbónek pro vaše uši. Jestli mě paměť nešálí, byla těmito slovy nadepsaná recenze na desku October Rust od brooklynských Type O Negative, publikovaná někdy v roce 1996 v jakémsi rockovém časopise, nejspíš asi ve Sparku. Pak jsem viděl v televizi videoklip My girlfriend’s girlfriend, a to v nezapomenutelném hudebním pořadu Eso, moderovaném afektovanou Terezou „Čágobelo“ Pergnerovou. Muselo to být ještě v době, kdy brala jen piko, ještě chvíli před tím, než nafotila lechtivé fotky pro erotický magazín a těžce vydělané miliony pak rychle projela v heroinu. Vzpomínám si, že klip mě tehdy moc nebavil, přestože v něm byly psychedelické barvy a docela pěkné lesby, a muzika mi přišla primitivní a vcelku bezduchá. Kdybych jen tušil!

Až teprve o rok nebo o dva později se ke mně dostalo celé album v iksté kopii na audiokazetě. A byl jsem lapen, téměř okamžitě a v podstatě navždy. Těžká, depresivní, pomalá, ale extrémně melodická hudba, plná lásky, násilí, hudebních i skutečných orgasmů, dekadence, tlení a umírání. Temné klávesové vyhrávky, podladěné kytary, záhrobní basa… a nad tím vším čněl hlas. HLAS!

Peter Steele — třímetrový orangutan na steroidech, s uhrančivýma očima, do mramoru vysekanými lícními kostmi, havraními vlasy až na zem a basovou kytarou zavěšenou na tlustém řetězu. Be my drrrrruidess, volá čtyřmetrový Steele ve stejnojmenné skladbě a nechává si záležet na obzvlášť brutálním a neamerickém R. I’ll do anything to make you cum. I’ll do anything to make you…, mručí o kousek dál spasitel Steele a docela mu to věříte, třebaže jste třeba hetero. Am I good enough for you?, ptá se — nejspíš jenom řečnicky — barbar Steele a chce se vám křičet, že ano, že je úplně boží a nikdo mu to už nevezme. Osmimetrový basák Steele pravidelně střídá čistý mužný hlas se záhrobním šepotem i brutálním mručením. Desetimetrový Steele se vznáší nad kytarami… a když potom zavelí Die with me, máte nezvladatelnou chuť nechat se přemluvit.

S každým dalším poslechem se mi to album víc a víc zarývalo pod kůži, až se z něj nakonec stala jedna z nejdůležitějších a taky nejposlouchanějších desek mého života. Dopřávám si ho v plných doušcích a na plné koule přesně v takové večery, jaký je dnes. Když za oknem padají dlouhé špagáty vody a pokrývají ulice čpavým vlhkem. Nejsem fanatik a mám samozřejmě rád i spoustu jiné muziky, ale k October Rust se stejně vracím pořád dokola. Patří mezi těch několib alb, která jsem slyšel asi tisíckrát, pamatuji si jednotlivé skladby podle názvů a většinu z nich poznám už po několika prvních tónech, akordech, skřecích či zasténání. Což se o drtivé většině hudby, kterou jsem si později pořídil digitálně, říct rozhodně nedá. Dokonce i zvuk toho alba, vlastně zvuk celé kapely, je nezaměnitelný a neopakovatelný. Zatímco na koncertech hrávali TON většinou docela strašlivě, studiová alba v sobě mají cosi magického, nepopsatelného. Typický zvuk, jedinečné vstvení nástrojů, hromový vokál, dunivé bicí a skoro nekonečné, někdy i patnáctiminutové balady. Je to ještě metal? Doom metal, gotický rock, nebo snad dokonce pop? Všechno dohromady a možná právě nic z toho… Zvukový bonbónek pro vaše uši.

S kapelou vzácné krevní skupiny se pojí jedna grafickodesignérská zajímavost. Je to první kapela, u které jsem si všiml jednotného vizuálního stylu. Má svoji korporátní barvu — zelenou — která se objevuje na všech albech, na fotkách, na oblečení, dokonce i na hudebních nástrojích. A i všechny obaly řadových desek dodržují jednotnou typografickou úpravu, totiž písmo úhledně poskládané do protějších rohů.

Type O Negative

Stejně důsledně působí „logo“ kapely, zcela nemetalové. Chytré, jednoduché, moderní a v kontextu temně rockových žánrů podobně progresivní jako celá hudební tvorba skupiny. Značka vynikne především v kontrastu se všemi těmi death/doom/blackmetalovými zrůdnostmi.

Hned od chvíle, co jsem si pořídil gramofon, měl jsem October Rust na seznamu věcí, které mi rozhodně ve sbírce nesmí chybět. Ale vinyl byl dlouho nedostupný, tak jsem si ho pořídil až dnes, po dlouhém čekání. Konečně se teď deska vyjímá vedle podobně brilantního staršího brášky pod názvem Bloody Kisses, vydaného v roce 1993. A taky vedle posledního alba Dead Again (2007), které svým názvem předznamenalo konec kapely. O tři roky později totiž Peter Steele zemřel na srdeční příhodu.

Typografická značka pro Adama

21. 3. 2014 | Jeden komentář

V pondělí se na mě obrátil Adam Schorcht, kolega z dýmkařského klubu a majitel nejkrásnějšího pěstěného kníru široko daleko, že jede v sobotu někam do zahraničí na soutěž nebo veletrh a chce tam prodávat pár dýmek, které vyrobil. Prý k tomu potřebuje nějaké logo se svým jménem, značku, raznici, potisk na pytlík a tak.

Adam 100 Bold

Adam 100 Bold

Adam 100 UltraBold

Adam 100 UltraBold

Adam 100 Black

Adam 100 Black

Já už v posledních letech prakticky žádná loga, značky ani vizuální styly nedělám. Zoufale mě nebaví vysvětlovat lidem, proč by měli zaplatit padesát nebo pět set tisíc za logo a vizuální styl, který často fakt nepotřebují, ale masáž markeťáků a grafiků je pořád přesvědčuje o opaku. Pro živnostníka jsou to obrovské náklady a po pravdě řečeno ani lecjaká menší firma není ochotná zaplatit za značku to, co bez mrknutí oka vysolí v obchodu s elektronikou za jeden nebo dva počítače. Stejně jim nakonec stačí dobré písmo, materiál, dobře zvolené barvy. Nepsal jsem to už někam? Nejspíš ano, ale některé věci je asi potřeba do zblbnutí opakovat.

Ale tohle je trochu jiný případ. Adam má pěkný koníček, vyrábí dýmky. Je to evidentně práce za fajfku, ne za peníze, ale o to zábavnější. Téma ideální, termín šibeniční, tak to máme rádi. Žádné velké sraní, všechno se musí udělat rychle a dobře. Původně chtěl Adam pracovat se svastikou, ale to jsme se nakonec shodli, že od druhé světové války jsou všechny svastiky úplně odepsané, bez ohledu na to, že se symbol svastiky používá v různých kulturách už tisíce let. A k tomu ještě Adam, Áda, svastika, ty nácky už vám nikdo neodpáře.

Od výčepního jsme vyptali jeden blok s účtenkami a já jsem hned nakreslil pár znaků a námětů, kudy bychom se mohli ubírat. Zásadní pro značku dýmek je skutečnost, že se ve většině případů objeví vyražená na fajfce v miniaturní velikosti. Mívá zpravidla od deseti do patnácti milimetrů, víc ne. To znamená jediné: žádné detaily, žádné okrasy, musí to být jednoduchá koncepce, která snese brutální zmenšení. Určitě by byla hloupost malovat tam nějaké dýmky nebo kořeny vřesovce — značka stejně bude fungovat výhradně v kontextu dýmky. Klidně tam může být želva nebo paraple… nebo nic, jen nápis. Hned jsem začal čmárat ty svoje bauhausovské trojúhelníky a později z nich vyplynuly další tvary: opracovaný diamant a podobné blbosti.

Skica!

Skica!

Myslím, že z mého hospodského výkonu Adam moc nadšený nebyl, ale papíry jsem si vzal domů a druhý den je překreslil v InDesignu do vektorů, pak už to začalo vypadat líp. Verzí jsem měl asi deset, ale čtyři varianty odvozené z toho prvního nápadu jsem dýmkaři poslal, aby si sám řekl, co mu nejvíc konvenuje. Nikdy to nedělám, protože si pak klienti začnou vymýšlet a kombiovat verzi šest s verzí čtyřicet pět, a to nedopadá dobře. Tentokrát mi to ale bylo vlastně jedno. Adam se přiklonil se k první (nejjednodušší) variantě, za což jsem ho samozřejmě musel pochválit, má vkus.

Vektorová skica

Vektorová skica

U tenkého lineárního loga (stejně jako u písma) vždycky narazíte na problém, že se nemůže moc zvětšovat a zmenšovat, protože v malých velikostech se na stránce úplně propadne. Od počátku mi proto bylo jasné, že budu muset udělat minimálně dvě verze pro různé velikosti. Tenkou značku pro tisk na pytlíky nebo krabičky a upravenou verzi se silnějšími tahy a zvětšeným prostrkáním pro ražbu a jiná miniaturní užití. Když už jsem nakreslil dvě optické velikosti, tak mě napadlo, že bych mezi nimi mohl intepolovat, zkrátka nechat udělat dvě prostřední verze počítač. V Illustratoru to fakt nešlo, takže jsem si otevřel FontLab, písmenka nakreslil tam a použil jeho interpolační nástroj, který pracuje docela dobře. A při té příležitosti mě napadlo nedělat vektorová loga, ale vyrobit rovnou čtyři písma, což má hned několik výhod: Stačí nainstalovat písmo, logo potom můžete kdykoliv okamžitě napsat. Dají se vymýšlet různé varianty, slitky, dají se písma šikovně pojmenovat, aby uživatel věděl, co s nimi má dělat. A tak jsem to taky udělal. Připravil jsem fonty pro velikost 100, 48, 24 a 10 typografických bodů. A pojmenoval je Adam 100, Adam 48, Adam 24 a Adam 10, aby se v tom každý hned vyznal. Funguje to pak dost jednoduše. V sázecím programu napíšete „adam“, „Adam“ nebo „ADAM“ a písmenka se nahradí logem/ligaturou, která má navíc elegantní podtržení.

Optické velikosti: minusky

Optické velikosti: minusky

V téhle fázi jsem dostal nápad nakreslit ještě nějaké varianty pro každý znak. Proto jsem na pozice verzálek udělal stínované verze, původně tedy variantu tři z mých návrhů logotypu.

Optické velikosti: verzálky

Optické velikosti: verzálky

A taky jsem dokreslil jeden nekonečný trojúhelník, takový ten klasický optický klam. K dýmkaření se hodí: nekonečno, koloběh, čas. Vyvolá se napsáním tří za sebou následujících minusek nebo verzálek „a“. Nu a pak mě to začalo dost bavit, proto jsem začal dělat i ornamenty. Na pozicích číslic 1—9 se tak objevily jednoduché obláčky, tvořené jedním až devíti kruhy. Nule jsem přiřadil zakouřený trojúhelník. A když už mám obláčky, mohl bych ještě nakreslit nějaké fajfky. Tady jsou.

Ligatury

Ligatury

V této fázi máme k dispozici čtyři písma pro různé velikosti. Každé obsahuje verzálky, minusky, logo, trojúhelník, obláčky a dýmky. Z těch se dá velice jednoduše, prostým psaním na klávesnici, tvořit nekonečně mnoho variant loga a spousta doprovodné grafiky. Hutnost dýmu se zvětší prostým zmenšením řádkového prokladu, anebo naopak provětrá jeho zvětšením. K dýmu můžete přidávat fajky, takže se z nich bude kouřit jako o život.

Doprovodná grafika mi od jisté chvíle začala připadat zajímavější než původní logo. Minimálně je zábavnější. Ale ukázalo se, že verze písma pro deset bodů při desetinásobném zvětšení vypadá blbě. Je to logické: má obrovské prostrkání znaků, aby se zlepšila čitelnost v nepatrných velikostech. Ale to tučné písmo přes celou stránku mě začalo dost vzrušovat, takže nakonec jsem vyrobil ještě tři další řezy s upravenou metrikou. Ve výsledku mám sedm písem. V prvé řadě čtyři optické řezy (Adam 100, 48, 24 a 10). A pak ještě tři tučnosti pro užití v akcidenci (kromě Adam 100 Regular jsou to řezy Bold, ExtraBold a Black).

Možná že časem ještě dokreslím další ornamenty a blbůstky, chtělo by to taky udělat pár finálních úprav v metrice. Optické kompenzace tahů jsem až na jeden moc zahlušený znak nikde nedělal, protože vlastně netvořím písmo, nýbrž slepenec geometrických tvarů. Tučné verze titulkového písma by měly být správně trochu zvětšené nad účaří. V tomhle případě zbytečná práce. Ale i tak se mi za dva večery povedlo připravit cosi jako úplně blbuvzdorný vizuální styl, který dokáže obstarat i malé dítě. Mimo to jsem si na něm bleskově ověřil pár věcí, které vím o písmu, a to maximálně zábavnou formou. Tady si to můžete prohlédnout v PDF. Kuřbě zdar.

Typografické tetování

28. 11. 2013 | 29 komentářů

Ještě než definitivně seknu s designem, chtěl jsem udělat poslední větší projekt — typografické tetování. Tady je. A abych nemusel odpovídat pořád dokola na stejné otázky, doplňuji pár informací.

První a poslední autoerotická fotka, kterou hodlám zveřejnit

První a poslední autoerotická fotka, kterou hodlám zveřejnit

Je to docela paradox, ale jediná velká kultura, u níž byla tradice dlouhodobě přetržená, je právě ta evropská. Křesťanství zdobení těla neuznávalo, ba dokonce odsuzovalo, takže poslední bezmála dva tisíce let jsme měli utrum. Výjimku tvořili námořníci, kteří si ze svých cest přiváželi kromě peněz a kořisti i různá tetování, a postupně tak tento vlastně už starodávný fenomén přivedli zpět k životu. Všude jinde na planetě se ale vydatně tetovalo: v Japonsku, Indonésii, Africe, Oceánii, na Tahiti, dokonce i mezi Eskymáky. Důvody byly spíš náboženské a rituální než dekorativní — tetování chránilo před zlými duchy, dodávalo odvahu, symbolizovalo odolnost vůči fyzické bolesti a udržovalo silnou lokální tradici.

To všechno se v západní kultuře už dávno vytratilo, dnes je bohužel normální na ruku si dát lebku, na záda čínského draka a na pytlík třeba Patricka Duffyho. Svým způsobem asi rozumím tomu, že pro řadu lidí je lákavé nechat si udělat nádherné tradiční japonské tetování. Otázkou zůstává, jaký smysl to má pro Středoevropana, který nikdy v Japonsku nebyl, ani nezná význam jednotlivých obrazů nebo symbolů. A on to skutečně je docela sofistikovaný systém s jasnou vnitřní logikou. Japonské tetování je dlouhodobě asociováno s kriminálními živly, s podsvětím, přesněji řečeno s jakuzou. Mezi mnoha lidmi stále vzbuzuje odpor anebo strach. Na některá veřejná místa, jako jsou sauny a koupaliště, je vstup s tetováním dodnes zakázán.

Mimochodem: kriminální tatuáž, toto stigma sociálně vyloučených a uzavřených klanů, se netýká jen Dálného východu. V podstatě všude na světě patří tetování vězňů k typickým projevům dané subkultury. To platí pro Spojené státy, Rusko a nakonec vlastně i Českou republiku. Vězeňská tetování opakují obdobná výtvarná schémata i symboly a řídí se jasnými pravidly. Každé tetování má svůj význam, funguje jako atribut svého nositele a vypovídá něco o jeho vlastnostech, schopnostech a minulosti. Existují pak typická tetování zlodějů i vrahů, obrazové motivy dohromady tvoří jakousi kroniku dané osoby. Pravidla jsou to velmi tvrdá a zneužití „posvátných“ symbolů se nemilosrdně trestá. Kdo se chlubí cizím peřím anebo neprokáže, že mu tetování po právu náleží, je přinucen obrázek odstranit. Třeba střepem…

Původní záměr, nakonec jenom začátek většího projektu

Původní záměr, nakonec jenom začátek většího projektu

Moje rámcová úvaha byla jednoduchá: vynechat růže, delfíny, motorky jména současných nebo bývalých holek, kluků, dětí nebo zvířat. Soustředit se na design vystihující moji profesi způsobem, který rychle nezastará. Zároveň jsem od začátku počítal s tím, že tetování se bude postupně rozšiřovat, a tak se do budoucí podoby promítl požadavek na jednoduchou a logickou návaznost v tvarosloví a barvách, aby tetování v každém stádiu tvořilo maximálně kompaktní celek. Současná tetování (minimálně většina těch, co člověk vidí u nás) jsou pouze dekorace, postrádají jakoukoliv reálnou vazbu na svého nositele. Na rozdíl od minulosti a v rozporu se zvyky kmenů nebo národů, u kterých mělo tetování staletí dlouhou tradici a kromě dekorativní funkce i funkce mystikou nebo mytologickou, současné tetování se v podstatě omezuje na nejprimitivnější popkulturní odkazy a nápodoby všeho a všech. Tomu jsem se chtěl obloukem vyhnout.

A co to má jako symbolizovat? Myslím, že to není těžké uhodnout. Protože se ze mě nakonec nestal potapěč ani učitel češtiny, nýbrž knižní grafik, mám neustále tendence všechno okolo sebe rovnat do elegantních kompozic, různě barevně ladit, zdobit, olepovat štítky a opatřovat nápisy. Většinu dostupných médií jsem už vyčerpal, takže vlastní tělo bylo logicky na řadě; je to jenom další zajímavý materiál, který se dá nějak typograficky zpracovat. Spousta nevyužitého místa pro ty z nás, které sužuje horror vacuii. Nabízely se dvě možnosti: buď zkusit pracovat s motivem knihy, nebo jen s písmem. No a protože ta druhá možnost mnohem lépe splňovala požadavek na postupnou rozšiřitelnost, zabýval jsem se už jenom písmem. Písmo je základní vyjadřovací prostředek, který v práci používám. A kdyby to záleželo jenom na mně, tak všechny knížky upravuji čistě typograficky, bez ozdob, ilustrací nebo nablblých fotek. Tak proč si neudělat aspoň čistě typrografickou tatuáž?

Takže: tetování je opravdické a nedá se umýt. Ani Solvinou. Zkoušel jsem to!

Bolí to? Ano i ne, záleží na konkrétní části těla. Nejméně bolestivé jsou paže, i když existují některá citlivější místa (pod loktem, na kloubech, žíly na zápěstí). Jestli jste se zkoušeli píchnout jehlou nebo špendlíkem, tak máte zhruba představu. Rozdíl je v tom, že tady dostanete sto vpichů za vteřinu. Plochy se dělají hráběmi, kde je těch jehel deset nebo víc, takže to máte tisíc vpichů za vteřinu. Plné plochy, jaké mám já, jsou nepříjemné v tom, že vyžadující mnohonásobné vracení na jedno místo, aby byla barva dostatečně plná a sytá. Hrudní kost nebo žebra bolí. Dost.

Výroba jednoho menšího písmenka trvá asi tak půl hodiny, větší zabere asi hodinu. Hodinové tetování nevadí, po třech hodinách chcete jít domů, pět a více hodin je pro šílence. Tetování většího rozsahu zabere několik sezení. U mě to bylo asi tak osm v průměru po třech až čtyřech hodinách. Většinu času jsme věnovali rozšiřování, pár hodin různých opravám na místech, kde plocha nebyla napoprvé perfektní.

Základní hojení probíhá týden až čtrnáct dní. Zpočátku se tetování chová jako velká odřenina, takže prvních pár dní si připadáte jako po hávarii na kole. Hojení do hloubky zabere tak pět týdnů, pak máte fajnovou novou kůži.

Drobná potíž je v tom, že písmo má pravidelné, exaktní tvary, a lidská kůže je měkký a tvárný materiál, který dokonalou přesnost neumožňuje. Proto jsem rovnou vyloučil možnost jakýchkoliv malých textů, a rozhodl se aplikovat jenom litery ve větším měřítku, u kterých se případná nepřesnost anebo nešikovnost tatéra pokud možno ztratí. Tím jsem v podstatě stanovil rámec pro svoji grafiku. Když jsem si dělal průzkum v knížkách a na webu, ukázalo se, že pole typografického tetování je skoro neorané. Jistěže, existují sice různé nápisy anebo litery na těle, ale netvoří zpravidla žádné smysluplnější celky, omezují se na různé krátké proklamace. Pak jsem si ale vzpomněl, že typografické tetování má americký písmař Dan Rhatigan, což mě zachránilo. U něj jsem si ověřil, že koncept bude fungovat dobře, jedná se totiž o skoro stejný přístup.

Zatímco Dan si na ruce postupně dokresluje písma svých kamarádů, já jsem si vybral titulková písma, která mám rád a z nichž většinu používám pravidelně ve svých knížkách. Původně jsem sice experimentoval s archivními nálezy, které jsou uvedeny ve dvojdílném albu Type: A Visual History of Typefaces & Graphic Styles, ale výsledek byl zbytečně archaický, moc retro, chyběl mu současnější výraz. Aktuální kompozici tak tvoří hlavně písma, která mám v oblibě a která rád a často používám při své každodenní práci.

Nemám úplně dokonalý přehled, ale použil jsem několik písem ze Suitcase Tomáše Brousila (Tabac Sans, Bistro, Metalista) či Stormtype Františka Štorma (Trivia Serif a Slab, Moyenage, Preissig, Týfa), pár věcí od Underware (Liza, Fakir, Bello) či Adobe a po jednom písmu ze slovenské URTD Ondreje Jóba (ION) a Just Another Foundry Tima Ahrense (Herb).

Později, jak jsem se posouval od předloktí k ramenům, se ukázalo, že je potřeba trochu zvětšit měřítko. A taky mě napadlo, že bych si mohl nakreslit nějaké grafémy vlastní. Takže jsem připravil dvě variace na deleatur a dva pokusy o řeckou deltu atd. Tím jsem ukončil první fázi: paže, ramena a hrudník, pokračování ještě bude, ale asi až na jaře příštího roku. Pak už fakt končím s typografií a jdu dělat něco užitečného.

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

TYPO revue

Aktuální Typo 50 je jubilejní, časopis oslavil deset let. Přečtěte si názory našich nejvlivnějších autorů na budoucnost grafického designu a rozhovor se Zdeňkem Zieglerem

Doporučuji

Trivia 10 je jedním z nových přírůstků k nebývale široké superrodině Trivia Františka Štorma: Trivia Gothic, Grotesk, Humanist, Sans, Serif, Slab.

  • Kvalitní zdroje

  • Správa webu