Typographie, grafika, čeština et cetera


Aldo van Eyck a jeho železobetonová hřišťata

20. 6. 2016 | Jeden komentář

V rámci symposia k Bienále Brno vystoupily v sobotu ve Scale Denisa Kollarová a Anna van Lingen, aby představily svůj projekt Seventeen Playgrounds, věnovaný tvorbě architekta Aldo van Eycka, přesněji řečeno jeho dětským hřišťatům pro město Amsterdam. Van Eyckova tvorba očividně představuje jeden z úplně nejkrásnějších a nejčistších příkladů moderní městské architektury, jež zásadně a okamžitě pozitivně mění vzhled, fungování i atmosféru města.

Vše začalo v roce 1947, kdy architekt navrhl své první amsterdamské hřiště, ale už brzy nato se jeho koncepce stala nesmírně populární mezi občany, kteří sami začali urgovat městskou reprezentaci, aby nechala zbudovat podobná hřiště i v jejich nejbližším okolí. Výsledkem pak bylo několik stovek unikátních míst určených pro děti (a jejich rodiče), výrazně promlouvající do života občanů a zároveň i ovlivňující jejich estetické vnímání.

aldo-van-eyck1

Důvodů popularity van Eyckova přístupu bylo hned několik. V prvé řadě samozřejmě řešení ožehavého problému trávení volného času městských dětí. Před válkou si děti hrály přímo na ulici a na řece, ve vnitroblocích domů a dalších improvizovaných místech. V poválečné době, v souvislosti s nárůstem automobilové dopravy, se stalo městské prostředí méně bezpečné. Aldo van Eyck vytvořil místa s jasným účelem a poselstvím, přikročil k nim ale geniálně v tom, že je koncipoval jako naprosto přirozenou součást veřejného prostoru. Jeho hřiště nebyla nikdy oplocenými, izolovanými, uzavřenými klecemi, právě naopak — všechna logicky navazovala na existující zástavbu, přizpůsobovala se jí a nebo s ní byla v přímé interakci.

aldo-van-eyck3

Nová hřiště vznikala primárně na místech různě zanedbaných, na nevyužitých dvorcích, úzkých parcelách po zbouraných domech, často ale i na místech, kde si je dnes už vůbec neumíme představit, uprostřed rušného bulváru a také mezi dvěma souběžnými silnicemi… zkrátka kdekoliv, kde se naskytlo jen trochu místa pro dětskou hru.

Druhým důležitým faktorem, který zapříčinil popularitu amsterdamských hřišťat, byl nesporný cit architekta reakci na konkrétní prostředí a prostorové dispozice. V rozporu s aktuálním stavem, kdy je hřiště více méně náhodným seskupením dřevěných a plastových katalogových objektů uvnitř obdélníkového oplocení, koncipoval van Eyck veškeré své realizace přímo na míru. Z toho vyplývá, že půdorys hřiště, jeho struktura i vzhled se mohly dramaticky lišit místo od místa, přestože byla každá realizace v zásadě tvořena obdobnými objekty. Univerzálnost, modularita a jednoduchost jednotlivých prvků připouštěla nekonečně mnoho smysluplných variant. Navíc byly veškeré prostorové konfigurace řešeny maximálně prakticky: tak, aby měli případní dohlížející rodičové dokonalý přehled o dění i bez toho, aby byli nuceni průběžně měnit svoji polohu.

aldo-van-eyck2

Hovoříme-li o stavebních prvcích, které se v Amsterdamu používaly, je třeba zmínit dva zásadní momenty ústící v nadčasovost van Eyckovy práce: prvním z nich je kvalitní materiálové řešení (čistý hliník a beton), druhým z nich ryze abstraktní pojetí všech stavebních prvků. Jednoduché hliníkové hrazdy ve tvaru obdélníku, velké kulovité prolézačky, kruhové betonové stupínky a samozřejmě i různě velká a různě tvarovaná pískoviště: kruhová, čtvercová, trojúhelníková i šestiúhelníková, obyčejně opatřená sníženými vstupy dovnitř objektu.

Herní prostory bez křiklavých signálních barev a návodných, příliš konkretizujících motivů, utvářely nejen logické pokračování městské zástavby, ale především cenný prostor určený pro dětskou fantazii. Dítě není jen pasivním účastníkem mobilních atrakcí vyrobených z plastu a majících tvar draka, slepice nebo hradu. Samo se stává hybatelem dění, samo zdolává překážky pomocí vlastní síly, mrštnosti a představivosti.

aldo-van-eyck4

My, kteří jsme vyrůstali ještě v komunismu, si dobře pamatujeme, že sídlištní hřiště aplikovala mnohé obdobné principy, kterých ve své práci využíval Aldo van Eyck. Lišila se ale především ve dvou oblastech: ve využívání křiklavých nátěrů (červená, žlutá) a v příliš mechanickém, katalogovém rozmisťování jednotlivých herních prvků. Dá se říci, že tím naše východoevropská hřišťata dokonale vystihovala „étos“ výstavby paneláků, nic to ale nemění na tom, že paneláková sídliště byla — na rozdíl od amsterdamského veřejného prostoru — poněkud bezútěšná.

aldo-van-eyck6

Denisa Kollarová a Anna van Lingen již několik let mapují rychle mizející pozůstatky van Eyckových hřišť. A nejen to — jsou také v kontaktu s městským úřadem, jehož úředníky se snaží přesvědčit o univerzální kvalitě řešení vzniklého na konci čtyřicátých let. Představa, že by se jim podařilo některá z hřišť zachránit či revitalizovat, případně z nich utvořit jakýsi inspirační zdroj pro budoucí úvahy o místech se stejným účelem, však není příliš reálná. Hlavní překážkou jsou dnešní přísné bezpečnostní regule, které de facto znemožňují tvorbu hřišť bez oplocení, postavených přímo uprostřed městského života a provozu, hřišť sestavených jen z kovu a betonu. Přesto stojí za úvahu, jestli ta místa, která dnes už považujeme za málo bezpečná, nevychovávala děti k větší zodpovědnosti než všechny ty debilní skákací hrady a trampolíny.

aldo-van-eyck5

Kniha je jako cédéčko

11. 5. 2016 | 5 komentářů

Soutěž o nejnádhernější české knihy roku sleduji už pěknou řádku let. Nejprve na výstavkách a v katalozích k přehlídce, později i na besídkách ve Strahovském klášteře či Letohrádku Hvězda, kde se předávají medaile vítězům. Letos navíc z pozice člena odborné poroty, do níž jsem byl Památníčkem národního písemnictví laskavě přizván. Díky tomu vím, že soutěž postupně prochází omlazovací kúrou a hledá svou novou podobu v době, která se vyznačuje všeobecným zkoumáním nových forem, jak prezentovat cosi tak děsně nemoderního a prehistorického, jako je médium tištěné knihy.

Nově a jinak (snad i zábavně)

Začalo to ohledáváním hranic tištěného katalogu vítězných prací, který má tradičně na starosti vítěz předchozího ročníku Nejkrásnější českých knih v kategorii Katalogy. Zuzana Lednická v roce 2006 obnažila vazbu knižního bloku, když jej nechala ve hřbetu prachsprostě přelepit knihařským gázem, uvnitř pak přetiskla strohé i květnaté texty z tiráží knih, čímž poskytla dostatek informací o povaze a autorech oceněných publikací zároveň. O rok později, ve 43. ročníku soutěže, přišli Štěpán Malovec s Martinem Odehnalem s ujetou vizí spočívající v tom, že z vítězných knih namísto obligátní obálky zveřejnili jen a pouze 43. stranu knižní bloku, třebaže ta stránka zrovna byla celá černá. Se stejnou podvratnou hravostí (a v duchu současných konceptuálních tendencí) na obálce zveřejnili rozhněvaný mail Kláry Kvízové, která se jim na takový střelený koncept chtěla vykašlat.

Nejkrásnější české knihy roku 2006, 2007

Nejkrásnější české knihy roku 2006, 2007

Dosud největší posun v chápání prezentace výsledků soutěže představili loni u příležitosti 50. ročníku Petr Babák s Lukášem Kijonkou, kteří katalog okleštili na laciný štůsek papírů, aby mohli svou energii nasměrovat k jiným — možná i důležitějším — věcem okolo soutěže. Rozhodli se zdigitalizovat (rozuměj nafilmovat) všechny oceněné knihy za padesát let historie. Proces digitalizace probíhal přímo v prostorách Letohrádku Hvězda coby performance a celý soubor se pak postupně zjevoval na webu bookreport.cz, kde je uchován pro příští generace typografických fanošuků. Aby to náhodou nebylo málo, autoři si naložili na svá bedra i podobu ceremoniálu včetně jeho moderování, jak to ostatně velí současný trend prolínání grafického designu s uměním, kurátorstvím a společenskou zodpovědností. Snad proto jsme loni namísto klasického vyhlašování výsledků byli svědky k nevydržení zdlouhavého a postupem času stále méně vtipného skeče, ve kterém Babák s Kijonkou nezúčastněným hlasem předčítali z tabletů scénář večera v duchu „čte Lukáš dvojtečka v kategorii Krásná literatura nebyla oceněna žádná kniha tečka děkujeme tečka konec tečka potlesk tečka“. Šlo o dobře míněný pokus novátorsky pojednat přehlídku oceněných publikací, výsledek ale působil křečovitě a nesetkal se s přílišným pochopením ani u grafických designérů, kteří z povahy své smutné profese ledacos snesou, ani u širší veřejnosti.

Bookreport — NČKR 2014

Bookreport — NČKR 2014

Sociální experiment (a sociální inteligence)

Grafici a typošuci rádi lkají, že design nikoho nezajímá a že na výstavky nikdo nechodí, protože je náš obor moc okrajový a jeho propagace příliš sebestředná. Políček všem škarohlídům se letos pokusila vytnout Kateřina Šedá s Adamem Macháčkem, vítězové loňské kategorie Katalogy. Přizvali k sobě fotografa Martina Hlavicu, publicistu a spisovatele Aleše Palána, ilustrátora Ondřeje Basjuka a děti z Bedřichovického zpravodajství, aby soutěž o nejlepčejší knihy převrátili vzhůru nohama, což se jim na každý pád povedlo.

Kdo zná tvorbu Kateřiny Šedé, ten už ví, že označení konceptuální umění je pro ni příliš svazující, ploché a nepřesné. Kateřina se důsledně vyhýbá tomu samozřejmému a snadnému, co z výstav konceptualistů známe, ať už to jsou různé podoby ready made, nebo jiné umělecké formy, u kterých je divák sice neodmyslitelným příjemcem výsledného díla, ale nijak do něj sám nevstupuje, nijak se jej neúčastní. Šedá pracuje přesně naopak — její metoda je vyloženě závislá na přímé interakci s lidmi, bez kterých by dílo nemohlo vzniknout. Sociálně laděné projekty, při kterých občané Bedřichovic reprodukují svůj každodenní život před Londýnskou Tate Modern, případně sousedé z kterési vesnice jedou do Berlína přelézat ploty, nebo jindy zas obyvatelé Ponětovic celý den dělají synchronně totožnou činnost (nákup, oběd, pivo, spánek), boří hranice mezi tzv. vysokým uměním a oním „obyčejným člověkem“, který se o postmoderní artistní kreace ze zásady nezajímá. Podobné sociální experimenty navíc od své autorky vyžadují jen obtížně představitelné organizační schopnosti, stejně jako ad absurdum hypertrofovanou sociální inteligenci.

Nejkrásnější komise (pro nejkrásnější knihy)

Nepřekvapí proto, že také soutěž o Nejkrásnější české knihy je letos doslova zalidněná humanoidy z ulice. Zatímco kostru předchozích ročníků soutěže tvořily oborové ceny, letos se staly jen jednou z mnoha vrstev oslavy krásné knížky, překrytou především takzvanou Nejkrásnější porotou. Kateřina Šedá doplnila dvě odborné komise o více než šedesát nevýtvarníků z řad herců (včetně Aťky Janouškové a Létajícího Čestmíra), zpěváků, Českého zahrádkářského svazu a Klubu českých turistů. Přidala jednoho svářeče, vrátného, bezdomovce, nečtenáře, Roma, filosofa, jednu modelku, amatérského fotbalistu, postaršího sexuologa, textaře a ještě mnohé další, na které jsem už zapomněl. Výsledkem je komická sestava lidí majících ke knize úplně jiný vztah a uplatňující zcela jiná hodnotová měřítka než přizvaní odborníci. Vezměte v potaz, že na ceremoniálu ve Hvězdě se rozdalo plných 99 cen a že to celé moderoval Alexander Hemala, a dostanete přibližnou představu o bizarnosti takové akce. Za podobné konstalace jen těžko překvapí, že Cenu vedoucího montéra tvoří svářečská kukla s podpisem, svářečské rukavice s podpisem, montérská blůza s logem a láhev alkoholu.

Letohrádek Hvězda

Letohrádek Hvězda

Nutnost dostat na pódium více než dvě stovky lidí sice zavání šílenstvím, naštěstí ale automaticky vylučuje děkovné proslovy, které by přítomné publikum unudily k smrti. Snad jenom miláček bulváru Sámer Issa byl jedním z mála těch, co dostali příležitost cosi krátkého říct. A je třeba nekriticky uznat, že svou životní šanci dokonale využil. Oduševnělým výrokem, že „kniha je něco jako cédéčko“ se nevědomky zařadil po bok astrální existence Jany Uriel Kratochvílové, jež svým mimózním hudebně-tanečním vystoupením definitivně negovala případnou nezamýšlenou vážnost celé společenské události.

Oslava normálnosti (místy skoro dojemná)

Kdo by si snad myslel, že celá taškařice vzbuzovala primárně posměch na účet nic netušících účastníků, je na omylu. Třebaže při Sámerově projevu bylo prakticky nemožné ubránit se pobavenému cukání koutků, celá akce, jakkoliv zábavná, jen zcela výjimečně ponoukala k výsměchu jednotlivým aktérům. Na to má Kateřina Šedá „své“ lidi přece jen příliš ráda. A tak se všemožně snaží, aby je uchránila od situací, ve kterých by se měli cítit trapně a nekomfortně. Díky tomu nakonec dosáhla toho, po čem stále dokola voláme: zapojení nejširší veřejnosti do oborového dění. Kdy jindy jste na podobné akci viděli sto mimoňů ze všech oborů lidské činnosti, kteří by do Letohrádku jinak jen těžko zabloudili? Kdy jindy si mohl dobrovolný hasič připadat důležitý, protože předával cenu za knížku, kterou si podle svého nejlepšího svědomí a vědomí vybral z více než dvou set přihlášených prací? Kdy naposledy byl pozván bezdomovec na výstavu grafického designu? Kdy to bylo naposled, co dostal ambiciosní třetiřadý grafik či jeho nakladatel ocenění za svou veskrze podprůměrnou práci?

Besídkou to nekončí (ani zdaleka)

Mohli bychom na tomto místě škodolibě konstatovat, že ceremoniál pro „pár stovek“ lidí je z hlediska věčnosti bezvýznamný. Že má stále ještě příliš malý rádius na to, aby způsobil významnější společenský zásah. Podobnou skepsi ovšem hravě rozptýlí katalog vydaný k výstavě, za nímž je vidět šílený kus práce, kterou celý tým odvedl. Po salátovém sešítku z loňska to je úplně opačný přístup: knížka totiž doslova přetéká obsahem. Má 424 (!) stránek textů i fotografií a jsem skálopevně přesvědčený, že listování a pročítání katalogu bude stejně dobře bavit jak ostřílené oborové matadory, tak i knihou nepolíbené laiky. Kromě dokumentace obligátních vítězů v tradičních kategoriích obsahuje knížka asi šest set padesát sedm dalších položek, tvořících různé významové a obsahové vrstvy, plasticky dokreslující lehce chaotickou atmosféru soutěže. Jsou to například svou civilností až odzbrojující fotky Martina Hlavici, na kterých pózuje Nejkrásnější komise s oceněnými knížkami i se svými bizarními cenami včetně vajíčka, mongolské vodky nebo flakonu od voňavky. Jiným příkladem jsou zápisky Aleše Palána z jednání technické a výtvarné komise, ve vší nahotě zobrazující, jak fundovaně odborná porota po většinu času rokuje. (Já myslím, že jsme se rozhodli. První bylo tohle, druhé tohle a třetí… Co bylo vůbec třetí? Tahle kniha už není první. Dřív byla, ale pak jsme se k tomu vrátili a změnili to. Udělili jsme vůbec podruhé první místo? Rychle to zapište, ať to zase neměníme!) Přijde Vám to pořád málo? Pak byste neměli propásnout dadaistické reportáže Bedřichovického zpravodajství (tadytady).

Katalog Nejkrásnější české knihy roku 2015

Katalog Nejkrásnější české knihy roku 2015

Jaderná puma (vcelku neškodná)

Jeden zvlášť vypečený vtípek si Šedá s kolegy přichystala pro výtvarnou jury soutěže. Palán stáhl odkudsi z webu pošahaný text o domácí výrobě jaderné bomby, Macháček to hezky upravil a Basjuk zlehka ilustroval. Hotové dílo se pak vytisklo, pojmenovalo Jaderná puma a její výroba v amatérských podmínkách a následně i podstrčilo do soutěže mezi ostatní učebnice a didaktické pomůcky, aby se vidělo, co se bude dít. Nedělo se nic zvláštního krom toho, že brožurka nakladatelství UTE (Ukradené TExty) získala třetí místo ve své kategorii, protože je na poměry didaktických textů opravdu docela dobře upravená. Kolektiv autorů chtěl patrně poukázat na to, že výtvarná komise soutěže není schopná posoudit dílo jako celek, jelikož není v jejích silách seznámit se s hodnotou samotného textu. Tím ale nic nového pod sluncem neřekla, to se už přinejmenším jednapadesát let dobře ví. Proto také soutěž o Nejkrásnější knihy nekonkuruje Magnesii Liteře. Opájí se především formou a nedělá si ambice hodnotit literární kvality přihlášených děl. Za sebe mohu konstatovat, že pavědecké ptydepe Jaderné pumy je mi bližší než valná většina ostatních titulů, které mi během dvou dnů, kdy probíhalo zasedání jury, prošly rukama. Karbonizujte koksohydráty! Termujte nukleáry! Akcelerujte moderáty! Ohřejte mi párek!

Jaderná puma a její výroba v amatérských podmínkách

Jaderná puma a její výroba v amatérských podmínkách

Umění masám (a maso umění)

Neodbytnou otázkou, jak zpřístupnit grafický design veřejnosti, se zabývá už přinejmenším celá jedna generace grafiků a typografů — prozatím bez viditelného úspěchu. Kateřině Šedé, která jako uragán vtrhla do Památníku národního písemnictví, se podařilo udělat z letošního ročníku Nejkrásnějších českých knih normalizační estrádu, dojemný večírek i oslavu normálnosti zároveň, aniž by se při tom uchýlila ke schválnostem a posměchu. Se svými kolegy doslova na koleně zorganizovala ojedinělou kulturní událost, jaká se v příštím půlstoletí patrně nebude opakovat. Těžko totiž najdeme někoho dalšího, kdo dovede nenásilně propojit na jednom místě a ve stejný čas tak nesourodou skupinu lidí, jaká se na konci dubna sešla v Letohrádku Hvězda, aby se víc než dvě hodiny zaobírala výhradně aktuální českou typografickou kultůrou.

Smějící se bestie (s očima vypálenýma od monitoru)

11. 12. 2015 | 5 komentářů

Nemáme moře, tulipány, moderní architekturu ani jiné atrakce, kterými bychom se mohli ve světě chlubit. Veškeré pokusy o zvelebení naší země narážejí na omezený lidský potenciál a historicky podložená fakta o české povaze — jsme národ vyčuraných zlodějů a většina lidí nedohlédne za roh svého paneláku či za svou příští výplatu. Základními vývozními artikly naší země jsou pivo, hokej a modelky, ale umíme s tím docela dobře žít a umíme si z toho občas udělat srandu. Za posledních sto let jsme se jako národ nijak významně nepodíleli na běhu světa. A pokud ano, pak prostřednictvím několika solitérů, kteří byli dost zarputilí na to, aby se vymanili z průměrnosti. V literatuře už dlouho neznamenáme nic, ve výtvarném umění jakbysmet, přiživujeme se na ostatních a doprovázíme to rozjíveným bestiálním šklebem. Jestli dnes Česko má nějaký význam, pak jedině v oborech, které jsou natolik okrajové, že je většina společnosti vůbec nevnímá. A takovou charakteristiku dokonale splňuje tvorba písma — obor, o jehož existenci většina populace nemá nejmenší tušení, ale dosáhli jsme v něm mimořádných úspěchů.

Zdroj: typo9010.cz

Zdroj: typo9010.cz

Ani já jsem do svých patnácti slovo typografie neznal. Měl bych snad? V druhé půlce devadesátých let jsem chodil na uherskohradišťskou umprumku. Na dějiny umění, propagrační grafiku a do klubu čichačů toluenu a konzumentů Alpy. Pivo se pilo ze zavařovaček, většina plakátů se pořád ještě zhotovovala ručně, takže velké nápisy jsme kreslili podle malštoku a malé obtiskovali z Propisotu. Byly nám sice k dispozici jakési dýchavičné počítače, ale když už se z našich nepoužitelných dat podařilo vytisknout něco jako plakát, byla to spíš náhoda než důkaz našich schopností. Dnes už bych nám za tu amatérskou grafiku plnou základních chyb nejraději urazil ruce. Pracovali jsme s nekvalitními fonty dodávanými ke grafickým programům a k operačnímu systému. Neměly většinou kerning, kapitálky, ani pravé kursivy, nakonec i českou diakritiku obsahovalo jenom pár písem z těch několika stovek dostupných. Ale bylo to o trochu lepší než drátem do oka. Pak konečně přišla spása, to když začala hromadně kolovat cédéčka s kradenými fonty, neboť kupovat písma tehdy nikoho nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Česká republika byla normální klondajk a na Dušína si už nikdo hrát nechtěl.

Stejně jsem raději než k počítačům chodil dolů do dílny leptat kovy a fetovat ředidla. Když člověk zůstal v dílně až do večera, nikdo tam nepřekážel a dalo se pořádně pracovat. Tiskl jsem zrnkové lepty na satinýrce a lina na starém knihtiskovém stroji, jiní litografie a později síto. Měl jsem rád svoji umaštěnou zástěru a tiskové stroje a řezačky a leštičky a brusnou pastu, litografické kameny jsme používali na roztírání barev a támhle v rohu byla postavená hezká Bostonka. Ten největší poklad byl ale na chodbě před dílnou — těžké staré kasy s písmovým materiálem. Pod vlivem Vladimírka a jiných explosionalistických prožitků jsem začal tisknout hlubotisky plné zmaru, z desek zraňovaných kladivem či pilníkem, ze zinkových tabulí počmáraných jehlou. Internet tehdy teprve začínal, takže tam to ještě nebylo, ale v kterési knížce jsem objevil lettristické koláže a plastiky Eduarda Ovčáčka. Kolářovy práce už jsem samozřejmě znal, zapůsobil na mě i Antoni Tàpies, Jean Dubuffet a v knihovně jsem náhodou narazil na všechny tři Hlavsovy Typographie. Vše se pak propojilo dohromady v akvatintách využívajících písmový materiál z těch kas, aby nakonec vznikla série čistě lettristických grafik, rozvíjená asi dva roky, prakticky až do absolutoria.

O designu jsem samozřejmě nevěděl zhola nic, v podstatě mě míjel, a písmo jsem chápal jenom jako soubor vizuálně přitažlivých tvarů, které člověk může různě znásilňovat, když má zrovna chuť. Jakmile ovšem vyschly zdroje z letních brigád v prasečáku a bylo najednou jasné, že bez práce se univerzita utáhnout nedá, rychle jsem ze svého ignorantství vystřízlivěl. Byla to éra prvního zaměstnání v grafickém studiu a léta úplně nových slov. Interpunkce, diakritika, účaří. Inicála, praporek, akcidence. Indexy. Brzy se ukázalo, že existuje cosi jako sazba, že práce s textem má svoje zažitá pravidla a že člověk nesmí být úplné prase, když se chce designem seriosně živit. Nakoupil a přečetl jsem jsem skoro všechnu dostupnou oborovou literaturu českou i zahraniční, počínaje Blažkem/Kočičkou přes kanonického Muziku, Hlavsu, Bringhursta, Kapra, Rudera, Hochuliho i další. Zamiloval jsem si písma i texty Františka Štorma, s nadšením zaregistroval tehdy začínajícího Tomáše Brousila, stejně jako některé spíše sváteční písmaře (Najbrt, Pistora), autory „nové“ typografie (Peško) a excelentní časopisy (Raut, Živel, Deleatur). V nezvyklé euforii, která následovala, jsem za necelý týden napsal a zveřejnil na webu typografickou příručku pro nejširší veřejnost, na niž potom v roce 2005 navázal i blog, inspirovaný potřebou pružně reagovat na okolní dění. Jak vidíte, ten blog kupodivu funguje ještě dnes po deseti letech, třebaže už na něj přispívám jenom sporadicky.

Jak si tady teď vylévám srdce a zamačkávám nostalgickou slzu, napadá mne, že jeden z nejlepších nápadů, co jsem kdy měl, bylo vlísat se do přízně redaktorů revue Typo — časopisu, který jsem odjakživa upřímně uznával. A v redakci byli tak hodní (nebo naivní), že mi dovolili na stránkách Typa rozvíjet vlastní pochybné teorie o typografii, tvorbě písma i knižní grafice. Nevědomky mě tím přinutili víc studovat a víc přemýšlet nad tím, co a kde plácnu. Hlavně díky nim už teď nemám potřebu psát do každého textu řiť jen proto, abych byl zajímavý; v podstatě mě přinutili dospět, jakkoliv depresivně to možná zní. Rok 2010 byl ten, kdy jsem si dovolil naposled ulítnout a vydal autorskou sbírku poezie, až po okraj přeplněnou kosočtverci a análními průduchy. Od té doby už ale sekám latinu, poctivě dělám pěkné knížky, klaním se uctivě zasloužilým profesorům a závidím všem hezčím, schopnějším a úspěšnějším grafikům, typografům i písmařům, které kolem sebe potkávám. A že jich je!

Koho zajímá, co se u nás za dvacet let od roku 1990 v oblasti tvorby písma vytvořilo, neměl by minout epesní dvojjazyčnou publikaci Typo 9010, kterou dohromady poskládali Tomáš Brousil, Petra Dočekalová, Radek Sidun a Zuzana Lednická. Obsahuje na čtyři sta písem od více než stovky autorů a pěkně souhrnně představuje moderní českou písmařinu. Víc toho najdete na webu Typo9010.cz, kde se dá knížka objednat.

To je nečestné a nesportovní!

8. 12. 2015 | 3 komentářů

Kdo si počká, ten se dočká. Já si počkal čtyři měsíce, ale nakonec mi ty Rychlé šípy v knihařství Rak opravdu svázali. A hezky — do poloplátěné vazby se slepou ražbou, pro kterou jsem si překreslil a trochu vyladil logo Rychlých šípů i jejich ikonickou vlajku. Jde o tři sešity, které vyšly jako první souborné vydání všech šípáckých příběhů v letech 69—71 v ostravském nakladatelství Puls. A je to myslím úplně stejné vydání, které jsem našel jako malý kluk svázané v dědově knihovně a nad kterým jsem pak trávíval prázdniny. Jistěže, taky mám to vydání z Olympie, co vyšlo po revoluci na křídovém papíře, ale už to prostě nebylo ono — starým sešitům na kyselém žlutém volumenu se vyrovnat nemohlo. V tom vydání z Pulsu jsou navíc některé později upravené kresby, které na přání Jaroslava Foglara nakreslil Fischer po válce. Krom toho, že jsou výtvarně vyspělejší, obsahují příběhy také některé menší zásahy do textů. Jen si to představte, že v původním vydání v Hlasateli ještě vůbec nebyla ikonická hláška „Protestuji! To je nečesné a nesportovní!“ Mimochodem, u těchhle projektů si člověk uvědomí, jak je hodnota věcí relativní. Ještě před pár lety jsem koupil první sešit RŠ za třicet korun, ten poslední mě stál bezmála tisíc.

rychle-sipy_02

Nevím, jestli se to sem může psát, ale jsem dodnes zavilý foglarovec, jak se možná přesvědčíte, až někdy zveřejním ostatní texty o různých foglarovkách, co jsem za ta léta nasbíral. Ještě pořád si totiž myslím, že je většina těch příběhů skvěle napsaná. Jistě, jsou někdy moc schematické a motivy jednotlivých knih se často opakují, ale i tak v rámci literatury pro mládež jen těžko hledají konkurenci. Obsahují ty univerzální principy přátelství a dobře vystihují různé (nám dospělým už směšné) strachy z rodičů a jiných autorit, tak dobře popsané v knížce Pod junáckou vlajkou. Když si odmyslíme dobový kontext, reálně zobrazují i často přehlíženou šikanu v dětském kolektivu, což je motiv, který se u Foglara objevuje často — namátkou v titulech Přístav volá, Chata v Jezerní kotlině a koneckonců i v tom zvláštním románu Když duben přichází.

Komiksové Rychlé šípy pro mě mají ve Foglarově díle výjimečné postavení. Je to obrázkový seriál, ke kterému se mnohokrát za rok vracím, abych si osvěžil všechny ty zásadní příběhy, které — nestydím se to přiznat — na mě měly v dětství naprosto zásadní formativní vliv. Dnes se už sice podobám mnohem víc Zeleným vestám než Rychlým šípům nebo Safírové hlavě, protože kouřím fajfku, mladým spisovatelkám dávám kosočtverce na vobálky knížek a říkám „hovno“ v každé druhé větě. Ale ty základní morální a etické principy, které mi Foglar vtloukal do hlavy, tam někde pořád ještě zasuté jsou. A humor, který mě rozesmíval, když mi bylo deset, funguje pořád skoro stejně. Protože vždycky když nalistuju příběh, jak Rychlé šípy chytají pašíka, zakuckám se u toho smíchy. A vůbec — nepiju na ovoce, neutíkám před bleskem a tak.

rychle-sipy_03

rychle-sipy_04

rychle-sipy_05

rychle-sipy_06

rychle-sipy_07

rychle-sipy_08

rychle-sipy_09

rychle-sipy_10

rychle-sipy_11

rychle-sipy_12

Kterak jsem šel ven a dostal tam řádný pojeb

13. 5. 2015 | 30 komentářů

Na křesty a autorská čtení moc nechodím, vlastně takřka vůbec. Výjimečně zajdu morálně podpořit některého autora, pro kterého jsem pracoval, ale jenom tehdy, když je kniha dobrá a když se za svou práci nestydím. Většinou někde v koutě vypiju litr nebo dva vína, abych nemusel s nikým mluvit, a jdu zas domů. Takhle jsem zašel nedávno na čtení Honzy Němce, který napsal príma knížku o Drtikolovi, no a teď pro změnu na křest Spouště Sáry Vybíralové — konal se dole v kavárně Veletržáku.

Sára napsala skvělé, literárně vyzrálé povídky, ke knížce mi ale moc neseděla anotace. Text jsem četl a vnímal jinak a z těch vícevrstevnatých povídek jsem si pro grafiku vybral jeden obraz, který mě při čtení praštil do očí — trochu lascivní Sára, která v psaní nejde pro nějakého toho šulínka nebo přisprostlé péčko daleko, své muže neustále dráždí rudou rtěnkou, jemnými náznaky i okatě vyzývavými pohledy. Tak proto kosočtverec, klasicistní ornament, ženské písmo, knížečka s hvězdičkou, jaká se dává do rohu obrazovky ve filmech pro dospělé diváky. Ne že by to byla jediná vstva a kvalita, ale grafický design je pro mě nakonec vždycky nejsilnější tam, kde dosahuje maximální zkratky a mistrné stylizace. Jiní grafici třeba postupují úplně jinak, stejně si ale myslím, že vměstnat 300 nebo kolik stránek textu na jeden obrázek 130×200 mm není v lidských silách. Ani když máte k dispozici osmnáct fotošopů a tisíc pět set sedmdesát grafických efektů.

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová: Spoušť

Sára Vybíralová se se mnou na křtu seznámila vcelku originálně; přistoupila ke mně, podala mi ruku a řekla, že na mě je naštvaná, protože je moje úprava „genderově nevyvážená“. Úplně mě to polekalo, protože to bylo, přísahám, poprvé, co jsem se osobně a naživo setkal s genderovou tematikou. Zatím jsem ji vnímal jenom jako srandovní akademickou debatu na půdách humanistických škol. A měl jsem až do včerejška za to, že dokonce i samotné posluchačky gender studies se na přednáškách smíchy plácají do kolen. Proto mě ani ve snu nenapadlo, že když někam prdnete kosočtverec, je třeba přidat ještě bimbase, aby byl svět zase zpátky v rovnováze a aby se naplnily kvóty na rovnoměrné zastoupení pohlaví na předsádkách beletristických knih. Mrzí mne, že jsme si o tom nepopovídali trochu víc.

Ještě o stupeň zajímavější ale byla debata s Janou Beránkovou, pro kterou jsem před několika lety na dálku připravoval malý katalog ke studentské výstavě. Debata vlastně není přesný výraz, protože já jsem se ke slovu prakticky nedostal. Nikdy jsme se s Janou neviděli osobně, takže jsme si potřásli rukou, načež mne dáma doslova zjebala jako pětileté dítě. Jak jsem si, proboha, mohl dovolit dát kosočtverec na knížku ženské autorky, „která se o něco snaží“? Úplně jsem svou prací knížku Sáře zničil, protože stylizace dámského pohlavního ústrojí na obálce knihy je hnusná a sexistická urážka.

Škoda, že nebyla příležitost — chtěl jsem se s dámou pobavit o grafickém designu, o zkratce, o stylizaci, o hledání výrazu, třeba i o pochybách o vlastní práci. Namítl jsem na svou obranu jen to, že sebevědomý debut si zaslouží taky sebevědomou úpravu. A že bych dal směle kosočtverec na knížku i autorovi mužskému. Ale bylo to marné, marné, marné, nedostal jsem šanci a dáma odešla, aniž by mi věnovala jedinou vteřinu nebo jediný pohled navíc.

V takových rozpacích jsem nebyl minimálně since o mně Radka Denemarková napsala, že jsem prázdný, amúzický pozér s dýmkou v koutku úst — za to, že jsem odmítl dát do její knížky fotky ze staré Prahy, kterých mi „přivlekla plný kufr“. Ne že by svazek byl ve výsledku zvlášť podařený, ve finále jsme stejně uvařili klasický kompromisní segedín, ze kterého dnes s odstupem žádnou radost nemám. Přesto se jakýmsi záhadným způsobem probojoval mezi dvacet nejkrásnějších knih veletrhu ve Frankfurtu — v konkurenci 7400 vystavovatelů. Nedělám si iluze, že ty knihy vybírala kompetentní porota, jinak by totiž volila úplně jinak, ale i tak to je zajímavý paradox.

Boje o grafickou úpravu jsou únavné, ale nutné, pokud člověk nechce rezignovat na svoji práci a stát se jenom jakousi obsluhou počítače nebo pásu s knihami. Dobře si vzpomínám, jaké protesty u pozůstalých vyvolala úprava posmrtně vydaného Díla Jana Balabána, kterou jsem přinesl do nakladatelství circa před pěti lety. Bylo to trochu náročné, ale nakonec jsem si řešení víceméně obhájil, čtenáři mi úpravu občas pochválí, první svazek dostal cenu v Nejkrásnějších českých knihách a celá série později dostala zlato v European Design Awards.

Co je vlastně důležitější měřítko? Názor a vkus autora textu, nebo jakýsi obecný zájem o to, aby knížka plnila svůj účel, poutala na krámě a měla svoji vlastní nezpochybnitelnou kvalitu? Má vůbec mluvit autor knihy do její grafické úpravy, nebo už mu ve chvíli odevzdání rukopisu dílo nepatří? Kdo je vlastně kompetentní rozhodovat o tom, jak má výsledný produkt vypadat? Je to autor, který text napsal a zná ho nejlépe? Nebo nakladatel, který se o knížku stará a podstupuje jako jediný podnikatelské riziko? Nebo designér, který jako jediný má patřičnou odbornost a může k textu vytvořit paralelní doprovod v odlišném médiu? Neznám odpověď, ale ze zkušenosti vím, že tyto tři osoby se jenom málokdy dohodnou, aniž by to znamenalo rezignaci na jasný názor a výraz.

Sebevědomá úprava s názorem bude každopádně jitřit vášně. A je to tak správně. „Otevírání debaty“ o grafickém designu, byť to někdy trochu bolí, nás všechny nutí přemýšlet, artikulovat a někdy i revidovat svoje postoje. Na Facebooku se nedávno strhla jedna taková ostrá debata o mojí úpravě série Ernesta Hemingwaye pro Odeon. Nejčastější námitka krom prostého „nelíbí“ byla, že je design málo uctivý k autorovi, že je neadekvátní. Je to naprosto legitimní názor a těžko s ním mohu polemizovat. Stejně ale věřím, že knihy jednadvacátého století mají být upraveny současně, třebaže to někdo na socsíti bude vnímat jako málo uctivé.

A teď si představte ten úděs na tvářích militantních feministek, kdyby se náhodou dozvěděly, že Spoušť Sáry Vybíralové je vysázená písmem Kunda od Vojty Říhy.

Update: Ženy ◊ musí ◊ najít ◊ pozitivní ◊ vztah ◊ ke ◊ své ◊ vagině
Update 2: Vojtova Kunda oceněna na European Design Awards
Update 3: Manuál pro myšlenkového impotenta Martina Pecinu!

Autor

Martin T. Pecina, biblioman, bibliofil. V roce 2004 jsem zprovoznil typografickou příručku typomil.com (léta neaktulizováno), portfolio mám na adrese book-design.eu. Píšu o dýmkách na blogísek dýmkař.cz.

Typo 365

Typo 365 je pokračováním typografické revue Typo. Nyní vychází jako ročenka a obsahuje nejdůležitější texty vzniklé za poslední rok.

Doporučuji

Radkovi Sidunovi se povedlo zrevitalizovat a zmodernizovat písmo Jiřího Rathouského, které milovníci typografie znají z knižní edice Gema z Odeonu. Alphapipe nabízí Briefcase Type Foundry.

Správa webu