Typofilos

Vypadá to, že poslední dobou se konečně začala zvyšovat frekvence vydávání titulů mimo zavedené ediční řady a mimo obvyklá výrobní schémata. Čeští nakladatelé si zřejmě pomalu začínají uvědomovat, že v prostředí doslova přetékajícím knihami dělá „kšeft“ nejen ten, kdo vydává svazky kvalitní obsahem, ale také ten, kdo se nebojí vydávat díla s netypickou nebo experimentální grafickou úpravou či neotřelým technickým řešením. Takový produkt je potom mezi ostatními nejen více vidět, ale je-li naplněn primární smysl novátorského řešení — účelnost, totiž onen okřídlený vztah obsahu a formy —, hovoříme o něm obvykle jako o produktu výjimečném, vynikajícím.

Takzvaná vazba na čtyři díry je tradiční východoasijský způsob adjustace tištěné nebo kaligrafované knihy

Už při letmém porovnání západní knižní tvorby a knihtisku s vývojem ve východních kulturách dojdeme nutně ke zjištění, že západní svět by bez světa východního a mnohých jeho technických vymožeností nebyl tak plný a celistvý, jak jej známe. Ačkoliv výroba papíru začala v Číně již ve druhém století našeho letopočtu, trvalo ještě tisíc let, než se první papírny objevily v Itálii. Gutenberg odlil první písmové matrice před polovinou patnáctého století, ale Číňané měli své první pohyblivé litery již o celá čtyři staletí dříve. V Japonsku dodnes vyrábějí vysoce kvalitní ruční papír, hedvábný materiál o plošné hmotnosti kolem osmi gramů na metr čtvereční, zatímco losinští papírníci vám nabídnou papír minimálně desetkrát těžší — v přímém srovnání hrubý a neforemný. A tak novověký Evropan soustavně nevycházel z údivu nad přínosem východních národů, které kdesi v krajině rýžových polí, odděleně od civilizace Starého světa, vytvořily naprosto specifickou, homogenní knižní kulturu, fascinující dodnes svou originalitou a výtvarnou i technickou precizností.

Příjemně působí kombinace štětcové ilustrace a decentního textu

V minulosti u nás vyšla řada knih tak či onak spojených s Dálným východem. Objevovaly se v nich náznaky úpravy anebo vazby na východě obvyklé, většinou však šlo o pokusy chabé a nedůsledné, o ploché žánrové nápodoby, nikoliv o seriózní představení typicky východní knižní kultury. Neskrývám proto značné potěšení nad tím, že v roce 2007 vyšel péčí pražského nakladatelství Vltavín soubor asijské dětské literatury, převyprávěný Lucií Olivovou a nazvaný prozaicky Čínské pohádky. Formální pojetí pohádek se k formátu čínské knihy bez rozpaků hlásí. Na šířku orientovaná knížka, bohatě ilustrovaná Janem Chaloupkem a upravená v jeho studiu, je ve hřbetu spojena klasickou vazbou na čtyři díry, důmyslným systémem založeným na šněrování bloku kusem pevného motouzu. Rožky knihy jsou ve hřbetu přelepeny proužkem plátna, titul obsahuje kromě slepotisku jednoduchý bílý proužek papíru s černým textem.

Malířská výzdoba nekopíruje žádný konkrétní čínský předobraz — kaligrafii volně rozvíjí a parafrázuje

Východoasijské se z pohledu evropského čtenáře otevírají odzadu a nejinak je tomu u Čínských pohádek. Dětem, potažmo jejich rodičům, se tak otevírá možnost prožít úplně novou zkušenost se čtením, která doslova převrací mnohé z toho, na co jsou při čtení zvyklí. V úpravě se rytmicky střídá chlebový text v horizontálních řádcích s názvy kapitol otočenými o devadesát stupňů doprava a drobné rudé pečetě s celostránkovými i dvojstránkovými ilustracemi založenými na expresivní štětcové malbě. Po vzoru východních knih je každý list na straně naproti hřbetu přeložený, a tak uvnitř zároveň tvoří jakousi kapsu. Zatímco v originálech, tištěných na tenoučký papír, usnadňuje toto řešení otáčení listů a zároveň zabraňuje prosvítání tisku na druhou stranu, v případě Čínských pohádek vytištěných na cca stogramový papír to manipulaci se svazkem spíše ztěžuje, nemluvě o tom, že na výrobu se tak spotřebuje dvojnásobné množství materiálu.

Škoda, že stejné péči jako vazbě a úpravě se nedostalo sazbě textu, jež obsahuje několik rušivých chyb. V některých případech sazeč Michal Cetkovský používá špatné horní uzavírací uvozovky, místo apostrofu u jmen typu Lao-c’ sází diakritickou čárku a podobně. Jsou to menší chyby, které ve výsledku poněkud kazí dobrý dojem z knihy, která se nebojí jít vlastní cestou a vyšlapává ji obětavě pro případné následovníky. V každém případě jsou Čínské pohádky svazkem, jaký bude ozdobou
leckteré — nejen dětské — knihovny.

Pod názvem Špetka knižního orientu vyšlo v literárním měsíčníku Host 10/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

A cožpak svobodu tisku,
Tu už má přes deset let,
O cenzůře ani vřísku,
Kdo chce, může tisknout hned;
Proto také já již čekám,
Rád bych si co vystačil.
Náklad svůj dám hnedky někam,
Po svatbě bych nestačil.
(Anton Panenka)

Antologie Ivana Wernische „kvodlibet“, mixáž rozmanitých slovesných forem, muchláž naivního básnění i seriózních prozaických textů, vyšla letos tiskem v nakladatelství Druhé město Martina Reinera. Veletučný svazek o čtyřech stech sedmdesáti čtyřech nažloutlých stranách upravil brněnský designér Bedřich Vémola, spojený ponejvíce s již zaniklým Reinerovým nakladatelstvím Petrov, pro které v minulosti zpracoval celou řadu titulů, na jejichž tváři byl vždy vidět osobitý přístup: lapidární grafická zkratka a také zřetelná snaha vyhýbat se slaboduchým klišé.

Jako u mnohých jiných knih mne nejprve upoutalo písmo na titulu, ve kterém jsem už zdálky poznal antikvu Josefa Týfy, jeden z mála báječných produktů složitých padesátých let. Týfova antikva je tedy písmo staré již osmačtyřicet let, ale ještě stále patří mezi proslulé české realizace s širokým ohlasem a nejvyšší mírou originality výrazu zároveň. Na rozdíl od rozličných výstřelků své doby není svébytný výraz písma ani jeho charakteristické detaily na obtíž čitelnosti a užití v knižní sazbě. Ostatně jeho vznik přímo podnítila soutěž na vytvoření původního československého písma pro krásnou literaturu, vypsaná na jaře roku 1959. Písmo je plné zvláštního napětí a kontrastů; na důsledně rovné, monumentální dříky liter (jakoby odvozené z majestátní architektury) jsou napojeny expresivní oblouky a velká kulovitá zrna, jemně barokizující příkrasy, jež vytištěnému textu dávají nezaměnitelný ráz. Snad ještě výrazněji než v základním řezu se virtuozita Josefa Týfy projevuje v omamně životné kurzivě — štíhlé, jiskřivé, rozverné, přesto dobře čitelné a se stojatým řezem dokonale sladěné.

Kladně hodnotím prostou skutečnost, že pro sazbu Vémola vybral právě produkt českého písmaře, který pak s obsahem — vlastně také ryze českým — tvoří ideální soulad. Vždyť u zrodu několika typografických soutěží, které se na začátku druhé půli dvacátého století konaly, stála právě snaha obohatit nuznou výbavu státních tiskáren o nové písmové typy, které by rozšířily paletu vyjadřovacích prostředků tehdejších úpravců o kvalitní soudobé písmo, jež by snad i nahradilo mnohdy opotřebovaný písmový materiál. Dnes je situace pochopitelně jiná — z nebývale široké produkce světových písmolijen může těžit každý, kdo si zaplatí licenci k užití písmového softwaru. Přesto však patří k projevu jakési „národní hrdosti“ a nesnadno popsatelnému pocitu sounáležitosti s důvěrně známým kulturním prostředím, když literaturu českých autorů zprostředkovávají čtenáři litery tak typicky české.

Vydařená Vémolova grafická úprava dokazuje, že Týfova abeceda je vhodná i pro složitěji členěný knižní svazek. V našem případě se jedná o důslednou dvojsloupcovou sazbu, dělenou robustními horizontálními linkami, hvězdičkami, číslicemi, prázdnými řádky i poznámkami pod čarou. Přesto každá dvojstránka přehledně plyne a vyznačuje se příkladnou čitelností. Pouťovou rozmanitost básní, básniček, říkanek, popěvků, kázání i modliteb se podařilo usměrnit do soustavného toku znaků, svislým korytem půlstrany vedenou až k technické části knihy: soupisu literatury a poznámkám. Naneštěstí u nich autor úpravy dvojsloupcový princip opouští, a proto jsou řádky až přespříliš dlouhé na to, aby se četly bez pomocného prstu, vedoucího oko po široké stránce.

Pozornému čtenáři a milovníku rodného jazyka a typografie neuniknou ani některé nedbalostní chyby v sazbě (zejména v úpravě pomlček), jež také poněkud ruší. Výtvarná reprodukce na obálce je dostatečně univerzální, jak to u takto neohraničeného obsahu má být, jen text zarovnaný na střed je na titulu rozmístěn poněkud ledabyle, bez jasného záměru, a pravděpodobně by zarovnání na levý praporek prokázalo dílu lepší službu. Přesto jsem rád, že v Druhém městě vznikají knihy, na kterých je vidět, že se nad nimi někdo zamýšlel, že na nich pracoval rád. A to ve všech fázích díla, nejen při ediční přípravě.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 9/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Při psaní o převážně vysokých projevech světové kultury bych málem pozapomněl na neskonale inspirativní literární, grafické i jinak umělecké projevy šílenců a pomatenců, kterých je v našem okolí stále dostatek. Tiše, nenápadně (ale o to vytrvaleji) nás zásobují svou tvorbou, přišedší z paralelních světů či minimálně ze sousedních planet. Vesmírní lidé zatím jen okupují zaplivané městské podchody, produkují své poblázněné časopisy a pokleslé náboženské písně, ostatní odvážlivci už však vydávají regulérní básnické sbírky a infiltrují s jejich pomocí mnohá jinak seriózní knihkupectví.

Marie Terezie chtěla si hrát, / jak těžké je s nikým si nezadat, / cítit své tělo, jak chce milovat / a chladná při všech mužích zůstávat

Jako každý měsíc pátraje po knihkupeckých krámech v řadách nových, ještě neohmataných knížek, vybral jsem i tentokrát Mušketýrská vyznání čirou náhodou. Nelituji. První slovo, které vás napadne, bývá většinou nejtrefnější. Bizarre!, zvolal jsem při prvním listování, fantasque!, capricieux!, extravagant!, dralo se mi na jazyk při listování druhém. Mušketýrská vyznání Evžena Josefa Petra jsou zkrátka ve všech ohledech výtvorem amatérské produkce, té typicky lidové tvořivosti, kterou jsem dříve (patrně mylně) odsoudil k přežívání na internetu.

Ale pokrok je nezastavitelný a od té doby, co na knižní trh nekompromisně nastoupila technologie Print On Demand, umožňující každému pisálkovi i každému laickému fotografovi nechat si vytisknout knihu „již od jednoho kusu“, budeme se zřejmě s podobnými produkty setkávat stále častěji. Ten tam je hustý filtr v podobě dobrozdání zkušeného redaktora, nutný k tomu, abyste mohli veřejně publikovat. Dnes už jen stačí sehnat ochotného sponzora anebo investovat uspořenou korunu do vytištění sta anebo dvou set kusů vaší knihy, a celý svět může okamžitě těžit z nesporného důkazu o tom, že demokracie je mocná čarodějka. Tentokrát se jedná o případ první, protože dedikace i závěrečná trojstránková báseň patří pivu Mušketýr a pivovaru Krušovice.

Prýští ze mne síla / a ona je jak víla

Pokud se na vás usměje štěstí jako na mne, za sto třicet devět korun máte postaráno o královskou zábavu na večer a kulturní zážitek navrch, což je při momentálních cenách kinopředstavení jasná volba. Verše Evžena Josefa Petra se totiž vyznačují nebývale originálním frázováním, při kterém čtenáři cukají nejen koutky, ale mnohdy i kompletní bránice:

Krásná, prázdná maska,
vychází ti životní sázka,
farizej ve frázích žije,
ze snažení jiných s oblibou tyje,
dovede vyměnit frak za montérky,
stále se přetvařuje
a umí držet krok,
zvláště ucítí-li tučný obrok…..

Dílo vydalo nakladatelství Pragoline, jež kromě bohulibé vydavatelské činnosti prodává PVC tašky a gravíruje štítky, ale bez uzardění by mohlo — s ohledem na progresivní design logotypu — provozovat také menší autodopravu. Veršovánky upravilo Grafické studio JIM, které si zachovalo tvář — kombinuje pouze čtyři řezy písma. Nejraději z nich mám romantizující skript užitý v paginaci, dokonale lahodící s tužkovými kresbami smutného bělouše, spící krásky a líbající se dvojice.

Pod Vyšehradem / dřímá svůj sen / Horymír s Šemíkem

A to mi právě včas připomíná, že uchvacující výtvarný doprovod Petrových veršů zasluhuje nebývalou pozornost. Ilustrace „malířky Alexandry Hejlové“ mi svým technickým provedením půvabně připomínají pravidelné návštěvy lidové školy umění v druhé půli osmdesátých let. Obrázky jsou dokonale zaměnitelné s neumětelskými tužkovými nápodobami milostných plakátů vytržených z časopisu Bravo Girl či jemu podobných. O to větší bizarre je text v medailonu paní Hejlové, ve kterém se například píše, že „maluje něžné obrazy něžných vztahů mezi mužem a ženou“, „krajinky, západy slunce, hudební témata“ a že „na jaře by Sandra měla vystavovat v Káhiře pro královské rodiny“. Inu, hodně štěstí za hranicemi! To mně osobně nejvíce konvenuje obrázek něžného vztahu mezi mužem a ženou, na kterém je vypodobněna rozvášněná dáma sedící na nahém pánově klíně.

Zkrátka a dobře, dnes už jedině mimoproudá činnost, jedině obrodné snahy autorů oproštěných od mantinelů příčetnosti, vědění a umu nás mohou vytrhnout z letargického přijímání produkce, jež ničím nemůže šokovat. Jako postupná eroze, rozkládají strnulý stav věcí a zkonstnatělých postojů. Teprve mohutná exploze tvůrčího ducha jest univerzálním zaklínadlem všelidové, všeprostupující tvořivosti!

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 8/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

Jsou knihy krásné, výpravné, vytištěné na drahých a neekologických papírech, plné brilantních obrazových reprodukcí, které si přímo říkají o pozornost, často až opulentní co do užitých výtvarných a technických prostředků. A pak jsou také knihy nenápadné, ty, které svou krásu projeví teprve při meditativním čtení pod lampou. Texty Jindřicha Štyrského, jež pro nakladatelství Argo upravil Luboš Drtina, spadají jednoznačně do kategorie druhé. Ze záplavy výtvarných publikací jsem je vytáhl takřka intuitivně, v očekávání plnohodnotného zážitku… Kniha — ač na první pohled velmi vydařená — nakonec je i není zvláštní, tak trochu má i nemá vysoké kvality. Záleží, jak se to vezme a jak moc jste hnidopich.

Poloplátěná vazba s titulem vyvedeným ražbou dává vzpomenout na úpravu obvyklou v minulých desetiletích.

Už z principu se v řadě anonymních titulů s líbeznou fotografi í na obálce bude vyjímat křehká grafická úprava, zvláště když namísto pozlátka lesklé laminace papírového přebalu, který se i při šetrném používání časem poničí, přebal vynecháte a zvolíte staromódní poloplátěnou vazbu. Když už staromódní, pak jedině v nejuctivějším slova smyslu, protože to je ta nejušlechtilejší úprava, kterou můžete titulu dopřát. Namísto obvyklého potažení celého knižního bloku papírem je přes hřbet a část předního i zadního lepenkového přířezu přilepen pás knihařského plátna. Toto řešení ovšem poněkud zvyšuje náklady, obvykle totiž musíte vyrobit též knihařský štoček, kterým se na hřbet provede ražba textu metalickou fólií anebo barvou. V případě Štyrského Textů použili tiskaři štočky dva; kromě hřbetu jsou jméno autora a titul knihy vyraženy i na přední straně vazby — je to řešení hezké i na dotek příjemné.

Proložený tučný řez v titulcích bývá obyčejně doménou literatury spíše pokleslé.

Knihou provázejí dvě česká písma. Titul a také předěly (vymezené vždy dvěma letopočty) jsou vyvedeny písmem Vafle Marka Pistory. Poměrně bezkrevnou titulkovou abecedou, kterou znají čtenáři časopisu Reflex, abecedou odkazující nejvíce na Deutsche Industrie Norm — typografii německých dálničních tabulí. Font RePublic, užitý pro sazbu veškerého textu, je oživením poznávacího znamení někdejšího Rudého práva, novinového písma Public z roku 1955 od autora Stanislava Maršo. Po letech písmo přepracoval Tomáš Brousil; odstranil kresebné nedostatky, rozšířil abecedu o podporu moderních typografických funkcí, jakými jsou malé kapitálky, zlomky a speciální znaky. Písmo je přísné, robustní, poněkud geometrizující a repetitivní v užitých výtvarných formách.

Vyznačování malými kapitálkami má smysl jen tehdy, použijeme-li kapitálkový řez, ne zmenšené verzálky.

Teprve (a právě) v knižní sazbě se projevuje hlavní nedostatek Maršova konceptu i pochybení v úsudku úpravce. (Re)Public je zjevně nevhodný pro texty delší než plocha novinové stránky. V knize čítající 248 stran se bez varování proměňuje v monolitickou texturu, postrádá výraznější rozlišení šířek jednotlivých liter i živost tvarosloví, které čitelnosti delších textů prospívá. Zvlášť tehdy, když je sazba kompresní a postrádá citlivější řádkový proklad, krok zřejmě nutný k tomu, aby měl svazek ekonomicky přijatelný počet stran. Kurziva dost dobře neplní svůj účel — vyznačovat. Má poměrně malý sklon a rozdíly v kresbě jednotlivých znaků oproti základnímu řezu nejsou dle mého názoru dostatečně markantní.

Od zkušeného knižního grafika (Drtina je odborným asistentem ateliéru Tvorba písma a typografie na VŠUP v Praze) očekáváme zákonitě důraz na drobné písmové detaily. V tomto ohledu je úprava zklamáním. Užívá kupříkladu úpadkový typografický projev — proložený tučný řez v úpravě titulků. Možnosti moderních fontů jsou nevyužity. Ačkoliv RePublic obsahuje speciální číslice pro sazbu indexů, tmavostí i velikostí dokonale lahodící se základním textem, autor úpravy používá číslice vzniklé zmenšením výchozích textových; v sazbě malé, světlé a nevýrazné. V úpravě poznámek u paty stránky, kam se naopak číslice v textové velikosti hodí lépe, sází horní indexy — číslice jsou titěrné a téměř nečitelné. Podobný problém se projevuje u popisků obrázků. Namísto pravých malých kapitálek v sazbě jmen autorů volí Drtina zmenšené verzálky, světlé, rušivé. Citlivý úpravce neopomene ve verzálkové sazbě a u verzálkových číslic posunout pomlčku do vertikálního středu znaků, v tomto případě není podobnému vyladění sazby, jež dává zainteresovaným neklamné znamení o erudici typografa, věnována pozornost. A je to velká škoda a promarněná příležitost, protože jinak je na členění svazku a celkové koncepci vidět zručnost i um autora.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 7/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

S velkým zájmem jsem dnes rozečetl článek Michala Rydvala v A2 číslo 36, věnovaný mimo jiné problematice probíhajícího bienále grafického designu, ale čím déle jsem se mu věnoval, tím více mne nadzvedával ze židle. Nic proti tomu, že autor volí silně konfrontační tón, dopouští se ale řady dezinterpretačních výroků, polopravd a vágních tvrzení, která vydává za objektivní stanoviska.

Podezírám jej, že letošní bienále vůbec nenavštívil, protože výstavám grafického designu vytýká věci, které právě na letošním Bienále Brno výtky nezaslouží. Pro účast na přehlídce totiž není potřeba určit obecné téma, na které se grafici snaží našroubovat své práce, protože ona přehlídka je letos vymezena jen okruhem designérských disciplín: grafický design, písmo a ilustrace v knihách, časopisech, novinách a digitálních médiích. Bez jakéhokoliv dalšího omezení. Stejně tak se až na několik výjimek nevyskytují publikace, kterými nelze listovat, ba právě naopak. Stovky knih a časopisů jsou rozprostřeny ve výstavním prostoru, bezvýhradně přístupné všem zájemcům o důkladné prozkoumání.

Vážněji než věcné nedostatky Rydvalova textu však vnímám jeho naříkání nad úrovní českého designu obecně. Vždyť přece nejen ten náš zlatý český design je pragmatický, efektní, přizpůsobivý — toto všechno jsou symptomy doby, nezbytné průvodní jevy současného světa, v němž vládne blahobyt a ve kterém pro hlubší sdělení nezbývá místo zkrátka proto, že naše životy jsou o mnoho snadnější a pohodlnější než kdykoliv předtím. Rydvala vnímá negativně vytrácení textu z designu, absenci interpretace. Jenže užitá grafika není a nikdy nebyla volné umělecké dílo, neživotný výstavní exponát z muzea, opatřený názvem, vročením a vysvětlujícím komentářem či dokonce katalogem. Veškerý současný design je (měl by být) podmíněn svým účelem; a bez účelu přirozeně ztrácí veškerý smysl. Každý jeden plakát, kniha nebo obal musí obstát sám o sobě, protože ten, komu je produkt grafického designéra určen, jej bude prohlížet, číst, používat. Musí to být smutné zjištění, narušující romantické ideály o uspořádání světa, ale užitá grafika je a i nadále bude závislá na zadavatelích a jejich osobních cílech. Umělecké pojetí grafiky tak má předem vymezeno jen úzký manévrovací prostor, přesah do konceptuálního umění je spíše kratochvílí, nikoliv nezbytností. Výstava Práce z Marsu na minulém brněnském bienále představila experimentů a prací nezávislých na osobě zadavatele zvenčí víc než dost.

Autor si v textu klade spoustu řečnických otázek, ale s odpověďmi si evidentně neví rady, sám ani žádná řešení nenabízí. Vzniká u nás opravdu tak málo autorských a odvážných realizací?, ptá se naoko dětinsky. Vzniká u nás přesně tolik odvážných realizací, kolik jich naši klienti unesou, na které oni sami mají odvahu. Stejně jako autor se domnívám, že grafický design u nás je nedospělý. Důvodem ale nejsou nedospělí designéři — ti mají výborných nápadů nepřeberné množství —, nýbrž české klientské prostředí, které ještě neuzrálo k tomu, aby tvůrčí experiment považovalo za nutnou součást svého fungování. Protože je to především odvaha klientů a jejich osobní a finanční risk, který alespoň čas od času umožňuje realizovat neotřelé myšlenky.

Otištěno v A2 č. 37/2008.