Čti a plač

Jazzová fantasmagorie roku 1975

Dnes kvapím z antikvariátu bohatší o unikátní příklad moderního grafického designu — odnesl jsem si totiž dvě desky z berlínského hudebního vydavatelství Amiga, proslulého především krásnou sérií Amiga Jazz. Ta byla ve svých nejslavnějších projevech v šedesátých až osmdesátých letech postavena na silné černobílé fotografii, neinvazivní typografii a také typickém oranžovém J umístěném do rohu desky. Řada nahrávek z Amigy je dostupná v nabídce našich antikvářů a patří mezi pěkné a dodnes velmi kultivované příklady grafické úpravy hudebních alb. Méně známá (a o to vzrušivější) je nevelká série tuším osmi stereofonních jazzových desek vydaných v Amize roku 1975. Designér Christoph Ehbets se v ní utrhl ze řetězu a přišel s nebývale moderním a sebevědomým typografickým pojetím, jaké možná nemá v jazzové historii obdoby. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že si vzal do parády takovou žánrovou klasiku, jakou...

Písmomalířsko-kaligraficko-aranžérská dílna s Petrou D.

Petra Dočekalová loni dostudovala atelier Tvorby písma a typografie na pražské Umprumce. Už v průběhu studií nakreslila a vydala vynikající digitální skript Monolina, a protože v tomto specifickém písmařském žánru našla zalíbení, zvolila si (tentokrát ovšem ručně) psaná písma a písmomalířství coby téma své diplomky. Nasbírala a proštudovala spoustu materiálu z Čechie, Slovenska i ze zahraniční, aby následně obhájila skvělou práci, která krom informací o oboru písmomalířském obsahuje též čtyři zbrusu nové autorské psací abecedy špičkové kvality, jež tímto ctěnému čtenářstvu vřele doporučuji. Nu a protože se Petra věnuje kromě práce v písmolijně Briefcase i písmomalířství (píše krásně a moderně na zdi a tabule v různých kavárnách a obchodech, čímž záslužně oživuje téměř zaniklé řemeslo), rozhodla se předat svou zkušenost i dalším; pořádá workshopy pro typografy, amatérské kaligrafy a jiné...

Typo pivo: vařit pivo je skvělý ♥

Touha chlemtat ve škole pivo je asi odvěká, společná všem generacím českého studentstva. A protože v typografickém atelieuru na pražském Umprumce dlí samí osvícení duchové, dostali vpravdě mimořádný nápad, že ze školy na půl roku udělají nefalšovaný pivovar! Kdo si myslí, že pivovarnická klausura se skládá z výlepu plakátů fejkových pivních lahví na zeď, ať se vrátí zpátky na LŠU v Horních Počernicích, protože seriosní vysokoškolské studium žádá od čerstvých adeptů pivní kultury mnohem víc než nalepení ušmudlané linorytové etikety na špatně omytou lahev Ostravaru. Čeho si na současném vedení Atelieru 305 (pánové Haloun, Brousil, Sidun) cením úplně nejvíce, to je důslednost, s jakou ke každému semestrálnímu zadání přistupují. Bez ohledu na to, zda se jedná o nápad vytvořit bestsellerová písma a prodávat je po tisících na MyFonts, o napsání, navržení, vysázení a vytištění vlastní publikace o písmu nebo založení minipivovaru, jde...

Aldo van Eyck a jeho železobetonová hřišťata

V rámci symposia k Bienále Brno vystoupily v sobotu ve Scale Denisa Kollarová a Anna van Lingen, aby představily svůj projekt Seventeen Playgrounds, věnovaný tvorbě architekta Aldo van Eycka, přesněji řečeno jeho dětským hřišťatům pro město Amsterdam. Van Eyckova tvorba očividně představuje jeden z úplně nejkrásnějších a nejčistších příkladů moderní městské architektury, jež zásadně a okamžitě pozitivně mění vzhled, fungování i atmosféru města. Vše začalo v roce 1947, kdy architekt navrhl své první amsterdamské hřiště, ale už brzy nato se jeho koncepce stala nesmírně populární mezi občany, kteří sami začali urgovat městskou reprezentaci, aby nechala zbudovat podobná hřiště i v jejich nejbližším okolí. Výsledkem pak bylo několik stovek unikátních míst určených pro děti (a jejich rodiče), výrazně promlouvající do života občanů a zároveň i ovlivňující jejich estetické vnímání. Důvodů popularity van Eyckova přístupu bylo...

Kniha je jako cédéčko

Soutěž o nejnádhernější české knihy roku sleduji už pěknou řádku let. Nejprve na výstavkách a v katalozích k přehlídce, později i na besídkách ve Strahovském klášteře či Letohrádku Hvězda, kde se předávají medaile vítězům. Letos navíc z pozice člena odborné poroty, do níž jsem byl Památníčkem národního písemnictví laskavě přizván. Díky tomu vím, že soutěž postupně prochází omlazovací kúrou a hledá svou novou podobu v době, která se vyznačuje všeobecným zkoumáním nových forem, jak prezentovat cosi tak děsně nemoderního a prehistorického, jako je médium tištěné knihy. Nově a jinak (snad i zábavně) Začalo to ohledáváním hranic tištěného katalogu vítězných prací, který má tradičně na starosti vítěz předchozího ročníku Nejkrásnější českých knih v kategorii Katalogy. Zuzana Lednická v roce 2006 obnažila vazbu knižního bloku, když jej nechala ve hřbetu prachsprostě přelepit knihařským gázem, uvnitř pak přetiskla strohé...

Smějící se bestie (s očima vypálenýma od monitoru)

Nemáme moře, tulipány, moderní architekturu ani jiné atrakce, kterými bychom se mohli ve světě chlubit. Veškeré pokusy o zvelebení naší země narážejí na omezený lidský potenciál a historicky podložená fakta o české povaze — jsme národ vyčuraných zlodějů a většina lidí nedohlédne za roh svého paneláku či za svou příští výplatu. Základními vývozními artikly naší země jsou pivo, hokej a modelky, ale umíme s tím docela dobře žít a umíme si z toho občas udělat srandu. Za posledních sto let jsme se jako národ nijak významně nepodíleli na běhu světa. A pokud ano, pak prostřednictvím několika solitérů, kteří byli dost zarputilí na to, aby se vymanili z průměrnosti. V literatuře už dlouho neznamenáme nic, ve výtvarném umění jakbysmet, přiživujeme se na ostatních a doprovázíme to rozjíveným bestiálním šklebem. Jestli dnes Česko má nějaký význam, pak jedině v oborech, které jsou natolik okrajové, že je většina společnosti...

To je nečestné a nesportovní!

Kdo si počká, ten se dočká. Já si počkal čtyři měsíce, ale nakonec mi ty Rychlé šípy v knihařství Rak opravdu svázali. A hezky — do poloplátěné vazby se slepou ražbou, pro kterou jsem si překreslil a trochu vyladil logo Rychlých šípů i jejich ikonickou vlajku. Jde o tři sešity, které vyšly jako první souborné vydání všech šípáckých příběhů v letech 69—71 v ostravském nakladatelství Puls. A je to myslím úplně stejné vydání, které jsem našel jako malý kluk svázané v dědově knihovně a nad kterým jsem pak trávíval prázdniny. Jistěže, taky mám to vydání z Olympie, co vyšlo po revoluci na křídovém papíře, ale už to prostě nebylo ono — starým sešitům na kyselém žlutém volumenu se vyrovnat nemohlo. V tom vydání z Pulsu jsou navíc některé později upravené kresby, které na přání Jaroslava Foglara nakreslil Fischer po válce. Krom toho, že jsou výtvarně vyspělejší, obsahují příběhy také některé menší zásahy do textů. Jen...

Kterak jsem šel ven a dostal tam řádný pojeb

Na křesty a autorská čtení moc nechodím, vlastně takřka vůbec. Výjimečně zajdu morálně podpořit některého autora, pro kterého jsem pracoval, ale jenom tehdy, když je kniha dobrá a když se za svou práci nestydím. Většinou někde v koutě vypiju litr nebo dva vína, abych nemusel s nikým mluvit, a jdu zas domů. Takhle jsem zašel nedávno na čtení Honzy Němce, který napsal príma knížku o Drtikolovi, no a teď pro změnu na křest Spouště Sáry Vybíralové — konal se dole v kavárně Veletržáku. Sára napsala skvělé, literárně vyzrálé povídky, ke knížce mi ale moc neseděla anotace. Text jsem četl a vnímal jinak a z těch vícevrstevnatých povídek jsem si pro grafiku vybral jeden obraz, který mě při čtení praštil do očí — trochu lascivní Sára, která v psaní nejde pro nějakého toho šulínka nebo přisprostlé péčko daleko, své muže neustále dráždí rudou rtěnkou, jemnými náznaky i okatě vyzývavými pohledy. Tak proto kosočtverec...

Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího koláře

Včera skončila v Galerii Smečky druhá výstava (vedle té v Museu Kampa), konaná u příležitosti stého výročí narození Jiřího Koláře. Jmenovala se Tanec v ruinách, stála deset korun a představila nedávno nalezené práce z Kolářova raného tvůrčího období. K výstavě vyšel katalog (poprvé jsem ho zahlédl ve formě makulatur v tiskárně Libertas/Indigoprint), upravený Petrem Bosákem a Robertem Jansou. Reklama říká, že koncepce knihy je nekonvenční, ale na první pohled publikace vypadá jako úplně normální katalog ve vazbě V2 nebo V4. Teprve při bližším prozkoumání se ukáže, v čem ta nekonvenční koncepce má spočívat, a jsou to konkrétně tyto dvě věci: 1) Použití různých druhů papíru pro knižní blok 2) Použití různých formátů papírů Střídání papírů mám rád a zde hezky podtrhuje ten kolážový princip tvorby. Druhá věc mě víc štve než těší, protože výsledkem je knížka, ve které se špatně listuje. Zatímco nahoře a dole je klasicky...

Kozel zahradníkem, prase typografem. Jak zdevastovat školní písmo

Letos se nám v oblasti školního písma pro děti nebývale urodilo. Máme se radovat? Začalo to nedávno zprávou, že nakladatelství Fraus vydává učebnice s písmem Comenia Script A, které je svým názvem i vzhledem až nebezpečně podobné psacímu písmu Comenia Script autorky Radany Lencové. Jak k tomu písmu Fraus přišel? Studiem kaligrafie? Napodobováním písma jiného autora? Ani to, ani ono. Když se před několika lety u Františka Štorma prodávala digitální verze Comenia Scriptu, ve Frausu si koupili licenci a nyní tím stejným písmem sázejí své učebnice. Písmem Radany Lencové konkurují písmu Radany Lencové. S tím rozdílem, že jejich didaktické pomůcky jsou o desetikoruny levnější a našinec, jak známo, rád ušetří. Jaký je mezi oběma písmy rozdíl? Vlastně dost podstatný. Zatímco Comenia Script A byla původní verze školního písma, vzniklá z doktorské práce R. Lencové, aktuální verze je zdokonalená, přepracovaná, vychází z letitého...

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archiv

Rubriky