Kategorieumění a kultura

Knižní Do-re-mi

Goodbye, Uriel… Shodněme se nejprve na tom, že knižní grafika není běh na sto metrů, skok o tyči ani hod granátem. Není co měřit, stopovat nebo počítat a výtvarná komise hodnotící Nejkrásnější české knihy roku se víc než sudím na olympiádě podobá rozhodčím v legendárním nováckém ­Do-re-mi. Snad jen s tím rozdílem, že pro hodnocení se namísto známek a bodů využívá instrument diskuse. A většinou je u toho méně obecenstva před televizními obrazovkami, vlastně je to hodnocení veskrze privátní, povětšinou bez dohledu kamer, bez píplmetrů, koláčů sledovanosti a bez Sabiny Laurinové s Pavlem Trávníčkem. Leda že by snad soutěž znovu byla v režii umělkyně Kateřiny Šedé — jako Nejkrásnější knihy roku 2015, kdy se rozdávalo sto cen a všelidovou porotu tvořil panoptikální průřez českou společností, zahrnující krom sexuologa či bezdomovce i takové místní exoty, jakými jsou Jana Uriel Kratochvílová či Sámer Issa. Na jaře 2017 se soutěž navrátila k tradici a skromnému normálu. Knihy už...

Jen co konečně spláchnu to lejno, půjdu spát…

Dámy a pánové, cenu Thálie za rok 2018 získává grafik a ilustrátor Bohdan Kofila Heblík za senzační dramatisaci mé básně bez názvu (známé jako „Jen co konečně spláchnu to lejno, půjdu spát“), vydané roku 2010 ve skromném poetickém souboru nazvaném Perverše. Vy jste na tu sbírku už dávno zapomněli, ale mí vzácní přátelé Kofila s panem Veverkou si z ní (a ze mne) dělají legraci až do dnešních dní. A tak je svět opět díky lehkým drogám nebo alkoholu nebo jiným stimulantům bohatší o tuto nevšední rozhlasovou nahrávku, z níž patos ssstříká proudem sssilnějším nežli ejakulát v uměleckých videích na RedTube. Pokud jste si dosud mysleli, že vrcholnými díly české rozhlasové tvorby jsou Copovy Hodiny s Kemrem nebo Uhdeho Výběrčí s Hrušínským, Bohdanův excelentní výkon Vás rychle vyvede z omylu.

Aldo van Eyck a jeho železobetonová hřišťata

V rámci symposia k Bienále Brno vystoupily v sobotu ve Scale Denisa Kollarová a Anna van Lingen, aby představily svůj projekt Seventeen Playgrounds, věnovaný tvorbě architekta Aldo van Eycka, přesněji řečeno jeho dětským hřišťatům pro město Amsterdam. Van Eyckova tvorba očividně představuje jeden z úplně nejkrásnějších a nejčistších příkladů moderní městské architektury, jež zásadně a okamžitě pozitivně mění vzhled, fungování i atmosféru města. Vše začalo v roce 1947, kdy architekt navrhl své první amsterdamské hřiště, ale už brzy nato se jeho koncepce stala nesmírně populární mezi občany, kteří sami začali urgovat městskou reprezentaci, aby nechala zbudovat podobná hřiště i v jejich nejbližším okolí. Výsledkem pak bylo několik stovek unikátních míst určených pro děti (a jejich rodiče), výrazně promlouvající do života občanů a zároveň i ovlivňující jejich estetické vnímání. Důvodů popularity van Eyckova přístupu bylo...

Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího koláře

Včera skončila v Galerii Smečky druhá výstava (vedle té v Museu Kampa), konaná u příležitosti stého výročí narození Jiřího Koláře. Jmenovala se Tanec v ruinách, stála deset korun a představila nedávno nalezené práce z Kolářova raného tvůrčího období. K výstavě vyšel katalog (poprvé jsem ho zahlédl ve formě makulatur v tiskárně Libertas/Indigoprint), upravený Petrem Bosákem a Robertem Jansou. Reklama říká, že koncepce knihy je nekonvenční, ale na první pohled publikace vypadá jako úplně normální katalog ve vazbě V2 nebo V4. Teprve při bližším prozkoumání se ukáže, v čem ta nekonvenční koncepce má spočívat, a jsou to konkrétně tyto dvě věci: 1) Použití různých druhů papíru pro knižní blok 2) Použití různých formátů papírů Střídání papírů mám rád a zde hezky podtrhuje ten kolážový princip tvorby. Druhá věc mě víc štve než těší, protože výsledkem je knížka, ve které se špatně listuje. Zatímco nahoře a dole je klasicky...

Type O Negative — October Rust

Zvukový bonbónek pro vaše uši. Jestli mě paměť nešálí, byla těmito slovy nadepsaná recenze na desku October Rust od brooklynských Type O Negative, publikovaná někdy v roce 1996 v jakémsi rockovém časopise, nejspíš asi ve Sparku. Pak jsem viděl v televizi videoklip My girlfriend’s girlfriend, a to v nezapomenutelném hudebním pořadu Eso, moderovaném afektovanou Terezou „Čágobelo“ Pergnerovou. Muselo to být ještě v době, kdy brala jen piko, ještě chvíli před tím, než nafotila lechtivé fotky pro erotický magazín a těžce vydělané miliony pak rychle projela v heroinu. Vzpomínám si, že klip mě tehdy moc nebavil, přestože v něm byly psychedelické barvy a docela pěkné lesby, a muzika mi přišla primitivní a vcelku bezduchá. Kdybych jen tušil! Až teprve o rok nebo o dva později se ke mně dostalo celé album v iksté kopii na audiokazetě. A byl jsem lapen, téměř okamžitě a v podstatě navždy. Těžká...

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archiv

Rubriky