Kategorieumění a kultura

Aldo van Eyck a jeho železobetonová hřišťata

V rámci symposia k Bienále Brno vystoupily v sobotu ve Scale Denisa Kollarová a Anna van Lingen, aby představily svůj projekt Seventeen Playgrounds, věnovaný tvorbě architekta Aldo van Eycka, přesněji řečeno jeho dětským hřišťatům pro město Amsterdam. Van Eyckova tvorba očividně představuje jeden z úplně nejkrásnějších a nejčistších příkladů moderní městské architektury, jež zásadně a okamžitě pozitivně mění vzhled, fungování i atmosféru města. Vše začalo v roce 1947, kdy architekt navrhl své první amsterdamské hřiště, ale už brzy nato se jeho koncepce stala nesmírně populární mezi občany, kteří sami začali urgovat městskou reprezentaci, aby nechala zbudovat podobná hřiště i v jejich nejbližším okolí. Výsledkem pak bylo několik stovek unikátních míst určených pro děti (a jejich rodiče), výrazně promlouvající do života občanů a zároveň i ovlivňující jejich estetické vnímání. Důvodů popularity van Eyckova přístupu bylo...

Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího koláře

Včera skončila v Galerii Smečky druhá výstava (vedle té v Museu Kampa), konaná u příležitosti stého výročí narození Jiřího Koláře. Jmenovala se Tanec v ruinách, stála deset korun a představila nedávno nalezené práce z Kolářova raného tvůrčího období. K výstavě vyšel katalog (poprvé jsem ho zahlédl ve formě makulatur v tiskárně Libertas/Indigoprint), upravený Petrem Bosákem a Robertem Jansou. Reklama říká, že koncepce knihy je nekonvenční, ale na první pohled publikace vypadá jako úplně normální katalog ve vazbě V2 nebo V4. Teprve při bližším prozkoumání se ukáže, v čem ta nekonvenční koncepce má spočívat, a jsou to konkrétně tyto dvě věci: 1) Použití různých druhů papíru pro knižní blok 2) Použití různých formátů papírů Střídání papírů mám rád a zde hezky podtrhuje ten kolážový princip tvorby. Druhá věc mě víc štve než těší, protože výsledkem je knížka, ve které se špatně listuje. Zatímco nahoře a dole je klasicky...

Type O Negative — October Rust

Zvukový bonbónek pro vaše uši. Jestli mě paměť nešálí, byla těmito slovy nadepsaná recenze na desku October Rust od brooklynských Type O Negative, publikovaná někdy v roce 1996 v jakémsi rockovém časopise, nejspíš asi ve Sparku. Pak jsem viděl v televizi videoklip My girlfriend’s girlfriend, a to v nezapomenutelném hudebním pořadu Eso, moderovaném afektovanou Terezou „Čágobelo“ Pergnerovou. Muselo to být ještě v době, kdy brala jen piko, ještě chvíli před tím, než nafotila lechtivé fotky pro erotický magazín a těžce vydělané miliony pak rychle projela v heroinu. Vzpomínám si, že klip mě tehdy moc nebavil, přestože v něm byly psychedelické barvy a docela pěkné lesby, a muzika mi přišla primitivní a vcelku bezduchá. Kdybych jen tušil! Až teprve o rok nebo o dva později se ke mně dostalo celé album v iksté kopii na audiokazetě. A byl jsem lapen, téměř okamžitě a v podstatě navždy. Těžká...

El pé platně

Stihl jsem sice ještě oposlouchat pár nahrávek z kotoučového magnetofonu, ale celé moje dětství na přelomu osdesátek a devadesátek mě provázely staré audiokazety. Nejprve pochybné černé kopie dovezené z polské burzy za padesát ká čé, později regulérní nahrávky z českých obchodů za dvě sta padesát. Na děšivých kazeťácích za pár stovek bylo úplně jedno, co přehráváte, vždycky to nakonec hrálo strašlivě. Pokud jste ovšem neměli pátou nebo šestou kopii Guns N’ Roses, ta hrála ještě o pořádnej kus hůř. Ostatně přestávkové šmelení s kazetami, to byla vedle čáry a hokeje na lavici jedna z hlavních kratochvílí jinak trudných let na základní škole. Někdy tak kolem roku 1995 se u nás začaly hromadně nakupovat kompaktní disky, jenže při cenách kolem pěti set padesáti Kč za zahraniční album to byla absurdní investice, nahrávající pažravým producentům. Už po roce 2000 rozšiřovali své kolekce CD jen staří fotrové, my ostatní jsme kvapně přešli...

Převážně pražská invaze do brněnské galerie

Meziměstská, mezinárodní ani meziplanetární řevnivost, dokonce ani jakákoliv jiná podoba nacionalismu a vyprseného patriotismu mě ani za mák nezajímají. Pro brněnské firmy ale pracuji docela rád, protože se mi zdá logické a správné podporovat lidi, kteří jsou součástí mého privátního prostředí k životu. Proto svou prací (nebo penězi) vyjadřuji podporu nejen místnímu nakladateli, ale i zelináři a uzenáři, hospodskému, holkám od tyče a pouličním prodejcům čehokoliv. Ani mimobrněnské peníze mi moc nesmrdí, takže spím docela klidně ani při fakturaci většinou nemívám špatné svědomí. Funguje to i naopak, takže mi neušlo, že Moravská galerie se stala klidným přístavem mimobrněnských, především pražských designérů. Tvůrci vizuálního stylu Moravské galerie jsou už několik let pánové z pražského studia Side 2. Na rozdíl od starého a nepřehledného webu od (pražských) DGU, který nám tady dlouho ztrpčoval život, se jim povedlo poměrně vkusně...

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archiv

Rubriky