KategorieTypografie

Záhady a Stínadla Jiřího Gruse

Nečekaje, že se nakonec stanu prorokem, napsal jsem v roce 2018 do Hosta, že by měl Jiří Grus dostat příležitost ilustrovat Rychlé šípy. Grusova komiksová esej o průvanu, Metelkově rodině a Podkovině ňadru, která vyšla v souboru Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství, totiž proti ostatním pokusům čněla jako ohromný vykřičník. A tak jsem s velkou radostí přijal zprávu, že Záhadu hlavolamu z nové albatrosí edice vypraví ilustracemi právě on. Kniha vydaná v roce 2019 ve mně vyvolala pocit uspokojení, a když teď před pár dny vyšlo pokračování Záhady pod notorickým názvem Stínadla se bouří, radost se jen znásobila. Protože druhá kniha je ještě o řád lepší než ta prvá. Rychlé šípy provždy kanonisoval Jan Fischer, jehož kresby — zejména ty pozdější z let 1945—1948 — se staly nutným a nezpochybnitelným východiskem pro všechny případné epigony. Václav Junek a Bohumír Čermák si na tématu vylámali všechny zuby...

Šípáci, hlupáci a jejich notně rozkolísaná nová dobrodružství

Když náhodný kolemjdoucí Mirek, který tak krásně běží a který v životě neřekl sprosté slovo, zachránil na sklonku roku 1938 Jarku před dvaceti ranami tenisovými míči, nikoho nenapadlo, že z tohoto neplánovaného setkání nakonec vznikne nejen přátelství na osmdesát let, ale i legendární chlapecký klub, přes tři stovky komiksových příběhů, gramodesky, tři romány, seriál, film, několik divadelních představení a skečů, ale především bezkonkurenční tuzemský fenomén a nezměrný kult pro nespočet generací. Kniha Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství, vydaná péčí nakladatelství Akropolis, proto zdaleka není jen morální podporou několika přeživším gerontům, kteří — nemajíce nic lepšího na práci — ustrnuli v protektorátu, svítí si doma petrolejovou lampou a ukájejí se nad opálenými lýtky pětice správných hochů, bojujících proti bezpráví, padělání úřední listiny, nočním můrám, kouření a nezdravému životnímu stylu vůbec. Naopak. To, že se...

Ilustrovaná Ústava Mnohobolestná

Závidím řekám, vidím je téct, závidím chlebům, cítím je péct Ach, jak mne souží a trýzní závist svou hroznou přízní! Seznam věcí, které lidem závidím, není moc dlouhý, ale užírám se závistí všude tam, kde narazím na vyšší inteligenci, větší talent nebo lepší vzdělání. Jenže když předloni u sousedů vyšla Ilustrovaná Ústava Slovenskej republiky, zaskočilo mne to a pochopil jsem svůj strašlivý omyl. Vzdávám se a přiznávám. Záviděl jsem Slovákům jejich krásnou, vtipně omalovanou Ústavu. Myslel jsem na ni celé měsíce, zatímco jsem si hryzal nehty při čekání na úřadech, vlažně tleskal na demonstracích, usínal u přenosů ze Sněmovny a ronil slzy nad vleklými soudními procesy. Ó, jak by to bylo krásné, kdybychom i my Čehúni měli po vzoru Čoboláků podobně representativní knížečku! Jak by to bylo blažené, kdybychom ji mohli beze studu dát přečíst svým spoluobčanům nebo ji příležitostně omlátit o hlavu různým fašoidním spolkům a samozvaným...

Filípek má litery, Martinka má obrázky. Ó, ti se mají! Slovenské školské písmo

Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách a ta naše krásná země, země česká, domov můj, země česká, domov můj oplývá zejména mlékem, strdím a odborníky na pedagogickou praxi. Debaty o výuce školního písma se zde vedou asi deset let, přinejmenším od doby, kdy Radana Lencová představila svůj radikální projekt Comenia Script — pokus o reformu výuky psaní na prvním stupni základních škol. Od té doby byla na toto téma popsána hromada papíru a svedl se veletucet žabomyších válek bez jednoznačného výsledku. Při čtení názorů grafologů a ostatních šarlatánů a pavědců jsem zpravidla významně pozdvihoval obočí a po klausovsku si podtrhával nesouhlasnou vlnovkou. Není divu, když zaznívaly podobně groteskní výroky, jako jsou ty od Jana Jeřábka, předsedy České grafologické komory, zveřejněné ve Tvaru 6/2010: […] další důležitou kvalitou je to, že písmo by mělo být spojité. To souvisí s celou řadou věcí — zejména s podporou...

Modlitba k brkaši, majolce a trojobalu

Smažáku náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Rybí prst vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i tuk i sušina navěky. Amen. Tatarka, kečup, prejt. Oschlý chlebíček. Vlašák a gothaj. Zemlbába, šunkofleky, čevapčiči. Kaše a mlejnek ve školní a lidové jídelně. Párátka, popelníky a vikslajvant. Hliníkové příbory. Mastné zástěry, trvalá ondulace, chlupatá podpaždí. Plesknutí mokrou zemovkou po tlamě. A o dvacet let později ještě menstruace, deprese, tři dny nemyté vlasy. Páteček, bohemka, ruské vejce, ruská zmrzlina, kocovina a samozřejmě blitíčko. Potom už jenom zmar a okno a pizza do domu. Zvětralý lahváč k snídani. Jindy zas kyselé okurky, čínské polívky a improvisované rauty ve vaně. K nim...

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky