Kategorietypografie

Smějící se bestie (s očima vypálenýma od monitoru)

Nemáme moře, tulipány, moderní architekturu ani jiné atrakce, kterými bychom se mohli ve světě chlubit. Veškeré pokusy o zvelebení naší země narážejí na omezený lidský potenciál a historicky podložená fakta o české povaze — jsme národ vyčuraných zlodějů a většina lidí nedohlédne za roh svého paneláku či za svou příští výplatu. Základními vývozními artikly naší země jsou pivo, hokej a modelky, ale umíme s tím docela dobře žít a umíme si z toho občas udělat srandu. Za posledních sto let jsme se jako národ nijak významně nepodíleli na běhu světa. A pokud ano, pak prostřednictvím několika solitérů, kteří byli dost zarputilí na to, aby se vymanili z průměrnosti. V literatuře už dlouho neznamenáme nic, ve výtvarném umění jakbysmet, přiživujeme se na ostatních a doprovázíme to rozjíveným bestiálním šklebem. Jestli dnes Česko má nějaký význam, pak jedině v oborech, které jsou natolik okrajové, že je většina společnosti...

Kterak jsem šel ven a dostal tam řádný pojeb

Na křesty a autorská čtení moc nechodím, vlastně takřka vůbec. Výjimečně zajdu morálně podpořit některého autora, pro kterého jsem pracoval, ale jenom tehdy, když je kniha dobrá a když se za svou práci nestydím. Většinou někde v koutě vypiju litr nebo dva vína, abych nemusel s nikým mluvit, a jdu zas domů. Takhle jsem zašel nedávno na čtení Honzy Němce, který napsal príma knížku o Drtikolovi, no a teď pro změnu na křest Spouště Sáry Vybíralové — konal se dole v kavárně Veletržáku. Sára napsala skvělé, literárně vyzrálé povídky, ke knížce mi ale moc neseděla anotace. Text jsem četl a vnímal jinak a z těch vícevrstevnatých povídek jsem si pro grafiku vybral jeden obraz, který mě při čtení praštil do očí — trochu lascivní Sára, která v psaní nejde pro nějakého toho šulínka nebo přisprostlé péčko daleko, své muže neustále dráždí rudou rtěnkou, jemnými náznaky i okatě vyzývavými pohledy. Tak proto kosočtverec...

Kozel zahradníkem, prase typografem. Jak zdevastovat školní písmo

Letos se nám v oblasti školního písma pro děti nebývale urodilo. Máme se radovat? Začalo to nedávno zprávou, že nakladatelství Fraus vydává učebnice s písmem Comenia Script A, které je svým názvem i vzhledem až nebezpečně podobné psacímu písmu Comenia Script autorky Radany Lencové. Jak k tomu písmu Fraus přišel? Studiem kaligrafie? Napodobováním písma jiného autora? Ani to, ani ono. Když se před několika lety u Františka Štorma prodávala digitální verze Comenia Scriptu, ve Frausu si koupili licenci a nyní tím stejným písmem sázejí své učebnice. Písmem Radany Lencové konkurují písmu Radany Lencové. S tím rozdílem, že jejich didaktické pomůcky jsou o desetikoruny levnější a našinec, jak známo, rád ušetří. Jaký je mezi oběma písmy rozdíl? Vlastně dost podstatný. Zatímco Comenia Script A byla původní verze školního písma, vzniklá z doktorské práce R. Lencové, aktuální verze je zdokonalená, přepracovaná, vychází z letitého...

Briefcase, nová česká písmolijna

S novými písmy a písmolijnami se nám teď v Československu roztrhl ten příslovečný pytlík. A je to dobře — z navrhování písma se konečně stává úplně běžná věc, asi jako z navrhování log, knížek, plakátů, elpíček nebo obalů na sušenky. Studenti středních a vysokých škol, stejně jako stařešinové grafického designu, teď místo u piva a Startek vysedávají u papírů, Fontlabů či Glyphsů… a produkují pěknou hromadu originálních, často i prudce použitelných písem. Srdce našince plesá, pořád je z čeho vybírat! Mezi nové projekty patří Briefcase Tomáše Brousila a Radka Siduna. On ten projekt vlastně není až tak úplně nový, protože se na něm pracuje minimálně rok a půl, ale teprve teď se písmolijna oficiálně otevřela světu krásným typovečírkem ve Veletržáku, který byl zajímavý nejen tím, že se na něm objevili skoro všichni naši typografičtí bohové, ale i tím, že se na něm rozkradlo úplně vše, počínaje taškami...

Typografická značka pro Adama

V pondělí se na mě obrátil Adam Schorcht, kolega z dýmkařského klubu a majitel nejkrásnějšího pěstěného kníru široko daleko, že jede v sobotu někam do zahraničí na soutěž nebo veletrh a chce tam prodávat pár dýmek, které vyrobil. Prý k tomu potřebuje nějaké logo se svým jménem, značku, raznici, potisk na pytlík a tak. Já už v posledních letech prakticky žádná loga, značky ani vizuální styly nedělám. Zoufale mě nebaví vysvětlovat lidem, proč by měli zaplatit padesát nebo pět set tisíc za logo a vizuální styl, který často fakt nepotřebují, ale masáž markeťáků a grafiků je pořád přesvědčuje o opaku. Pro živnostníka jsou to obrovské náklady a po pravdě řečeno ani lecjaká menší firma není ochotná zaplatit za značku to, co bez mrknutí oka vysolí v obchodu s elektronikou za jeden nebo dva počítače. Stejně jim nakonec stačí dobré písmo, materiál, dobře zvolené barvy. Nepsal jsem to už někam? Nejspíš ano, ale některé věci je...

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archiv

Rubriky