KategorieTypografie

Se slovenskou Ústavou si už nikdo vytírat nebude

Nad Řípem sa blýská Žijeme v době, kdy naše Ústava odolává permanentnímu náporu různých pochybných individuí. Miloš Zeman ji ohýbá, napíná, škrtí i znásilňuje, ústavní zvyklosti označuje za idiotské a ústavním právníkům vkládá do úst věty, které nikdy neřekli. Patrně krátce po svém zvolení získal — neznámo kde — dojem, že přímá volba jaksi automaticky posiluje jeho mandát a přiznává mu nějaké nové pravomoci. Ústava je v tomto směru nicméně pořád stejná, nezměnila se v ní tečka, čárka ani vykřičník, a i kdyby se prezident třeba na hlavu stavěl, je mu to platné jak piči dvířka. Vyvolávat mylný dojem, že je silnější než ve skutečnosti, se vrchnímu veliteli každopádně daří výtečně. Davy na náměstích a návsích se bez ustání diví, proč Zeman před rokem o své vůli neodvolal premiéra Sobotku, který se zprotivil lidu, případně proč z Čechie přes víkend neudělá prezidentskou republiku anebo monarchii. Nechci spoluobčanům mluvit do života, ale mám pocit, že kdyby věnovali pár minut svého...

Webmistr. WTF?

Kouzelným paradoxem demokratické společnosti je její vědomé či podvědomé lpění na konservatismu, patrné téměř ve všech oblastech života. Klid a nohy v teple, tato naše typická česká filosofie, která přežila Švejka i socialismus, dosud ční nad našimi hlavami jako obludný vykřičník, hází nám klacky pod nohy a brzdí nás v rozletu. Přitom jestli demokracie něco umožňuje, je to právě rozvoj liberálního pojetí života a státu, v němž rámec přípustného tvoří pouze zákon a morálka. A tak studujete-li gender nebo máte-li na hlavě vytetovaný chuj nebo vyšíváte-li po večerech místo kalení v barech barevné dečky, je to pouze vaše soukromá věc. Dokud na ty dečky nevyšíváte vztyčené pravice a hákové kříže. Grafický design patří mezi oblasti překypující tvůrčím nadšením. Zároveň ale ve svých projevech naráží na velmi striktní limity trhu, zadavatelů a všeobecného očekávání. Bojácnost a setrvačnost myšlení lidí, kteří...

To trapné, co máte na kalhotkách

Některé mimořádné tvůrčí počiny mohou vzniknout jen v Brně. Zatímco občané průměrného českomoravského maloměsta nemají nereálné ambice, pokorně chodí na ranní směnu v Lidlu a sní o hypotéce na 2 + 1 v zatepleném paneláku na okraji obce, magické Brno v lidech nezřídka vzbuzuje touhu po něčem větším, i kdyby to měl být jen koncert Marie Pojkarové ve Vaňkovce, postup o další příčku v pyramidě Herbalifu nebo šestileté studium tělového designu na FaVU. Snad za ty tužby mohou stále přítomné trosky funkcionalismu, možná Adolf-Hitler-Platz s černým falusem ve tvaru hodinového stroje, s největší pravděpodobností je však na vině nezřízená konzumace turbomoštu a trdelníku na vánočních trzích. Jisté je, že občasné brněnské velikášství není a ani nemůže být míněno vážně. To, že Brno není Vídeň (jako AZ-kvíz není Chcete být milionářem), vám totiž nejpozději po pátém pivu a třetí Tublatance v Modrém non-stopu pokorně potvrdí každý místní. Město, ve kterém je marnost a ulepenost lidského snažení...

Benda, Brousil, První republika a Národní styl

Rychlost a povrchnost současné komunikace zdánlivě vyžaduje unifikovaná písma. Malé, poslušné dělníky anebo dokonalé stroje, jež pokorně přenášejí informaci a není na nich nic zajímavého k vidění. Pokud v novinách informujete o aktuálních kurzech měn anebo sázíte výsledky krajského župního přeboru, je to tak správně. Připusťme ale, že existují i takové případy, kdy potřebuje designér hovořit o vážných věcech, nebo dokonce v národním zájmu. To potom někdy raději sáhne po typu silném a sebevědomém, po písmu s charakterem, co dá každému vytištěnému slovu patřičnou váhu. Latinskou abecedu považujeme za danou a neměnnou. Z historie však víme, že to, co dnes chápeme jako definitivní a jednoznačně kodifikované, bylo mnohokrát zkoumáno a revidováno. Kromě vrcholné monumentální římské kapitály proto známe i poněkud neotesané nápisy řecké, ve starých unciálních rukopisech nalézáme bujné okrouhlé tvary...

Jazzová fantasmagorie roku 1975

Dnes kvapím z antikvariátu bohatší o unikátní příklad moderního grafického designu — odnesl jsem si totiž dvě desky z berlínského hudebního vydavatelství Amiga, proslulého především krásnou sérií Amiga Jazz. Ta byla ve svých nejslavnějších projevech v šedesátých až osmdesátých letech postavena na silné černobílé fotografii, neinvazivní typografii a také typickém oranžovém J umístěném do rohu desky. Řada nahrávek z Amigy je dostupná v nabídce našich antikvářů a patří mezi pěkné a dodnes velmi kultivované příklady grafické úpravy hudebních alb. Méně známá (a o to vzrušivější) je nevelká série tuším osmi stereofonních jazzových desek vydaných v Amize roku 1975. Designér Christoph Ehbets se v ní utrhl ze řetězu a přišel s nebývale moderním a sebevědomým typografickým pojetím, jaké možná nemá v jazzové historii obdoby. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že si vzal do parády takovou žánrovou klasiku, jakou...

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archiv

Rubriky