Kategorieknihy a periodika

Knižní Do-re-mi

Goodbye, Uriel… Shodněme se nejprve na tom, že knižní grafika není běh na sto metrů, skok o tyči ani hod granátem. Není co měřit, stopovat nebo počítat a výtvarná komise hodnotící Nejkrásnější české knihy roku se víc než sudím na olympiádě podobá rozhodčím v legendárním nováckém ­Do-re-mi. Snad jen s tím rozdílem, že pro hodnocení se namísto známek a bodů využívá instrument diskuse. A většinou je u toho méně obecenstva před televizními obrazovkami, vlastně je to hodnocení veskrze privátní, povětšinou bez dohledu kamer, bez píplmetrů, koláčů sledovanosti a bez Sabiny Laurinové s Pavlem Trávníčkem. Leda že by snad soutěž znovu byla v režii umělkyně Kateřiny Šedé — jako Nejkrásnější knihy roku 2015, kdy se rozdávalo sto cen a všelidovou porotu tvořil panoptikální průřez českou společností, zahrnující krom sexuologa či bezdomovce i takové místní exoty, jakými jsou Jana Uriel Kratochvílová či Sámer Issa. Na jaře 2017 se soutěž navrátila k tradici a skromnému normálu. Knihy už...

Rychlé šípy v redakci (feat. Velký plantážník!)

Příběh tohoto názvu vyšel na poslední stránce 12. čísla V. ročníku Mladého hlasatele. A třebaže to asi Foglar nezamýšlel, mimoděk tou příhodou prozradil bydliště Rychlých šípů — hlavní město Prahu. Rychlonožka, zasažen nenadálým záchvatem tvořivého ducha, dostane vynikající nápad — nabídnout své kresby redakci Hlasatele k otištění. A ostatní členové klubu ochotně souhlasí, že ho doprovodí („zůstaneme dole a budeme tě chytat“), aby už o dvě okénka později sebevědomě kráčeli budovou koncernu Melantrich, kam časopis spadal. Nejedou vlakem ani neletí vrtulníkem, zkrátka pěšky přejdou několik ulic anebo si vezmou tramvaj, kterou je v jednom záběru vidět. Ovšemže — ten objev nemám ze své hlavy, tak chytrý nejsem. Miloš Dvorský na tento podstatný detail upozorňuje ve své knížce Mýtus zvaný Stínadla (zrovna je venku třetí vydání). Zmiňuji to tady ale především z toho důvodu, že se k onomu příběhu váže několik roztomilých drobností, podrobně...

To trapné, co máte na kalhotkách

Některé mimořádné tvůrčí počiny mohou vzniknout jen v Brně. Zatímco občané průměrného českomoravského maloměsta nemají nereálné ambice, pokorně chodí na ranní směnu v Lidlu a sní o hypotéce na 2 + 1 v zatepleném paneláku na okraji obce, magické Brno v lidech nezřídka vzbuzuje touhu po něčem větším, i kdyby to měl být jen koncert Marie Pojkarové ve Vaňkovce, postup o další příčku v pyramidě Herbalifu nebo šestileté studium tělového designu na FaVU. Snad za ty tužby mohou stále přítomné trosky funkcionalismu, možná Adolf-Hitler-Platz s černým falusem ve tvaru hodinového stroje, s největší pravděpodobností je však na vině nezřízená konzumace turbomoštu a trdelníku na vánočních trzích. Jisté je, že občasné brněnské velikášství není a ani nemůže být míněno vážně. To, že Brno není Vídeň (jako AZ-kvíz není Chcete být milionářem), vám totiž nejpozději po pátém pivu a třetí Tublatance v Modrém non-stopu pokorně potvrdí každý místní. Město, ve kterém je marnost a ulepenost lidského snažení...

Jen co konečně spláchnu to lejno, půjdu spát…

Dámy a pánové, cenu Thálie za rok 2018 získává grafik a ilustrátor Bohdan Kofila Heblík za senzační dramatisaci mé básně bez názvu (známé jako „Jen co konečně spláchnu to lejno, půjdu spát“), vydané roku 2010 ve skromném poetickém souboru nazvaném Perverše. Vy jste na tu sbírku už dávno zapomněli, ale mí vzácní přátelé Kofila s panem Veverkou si z ní (a ze mne) dělají legraci až do dnešních dní. A tak je svět opět díky lehkým drogám nebo alkoholu nebo jiným stimulantům bohatší o tuto nevšední rozhlasovou nahrávku, z níž patos ssstříká proudem sssilnějším nežli ejakulát v uměleckých videích na RedTube. Pokud jste si dosud mysleli, že vrcholnými díly české rozhlasové tvorby jsou Copovy Hodiny s Kemrem nebo Uhdeho Výběrčí s Hrušínským, Bohdanův excelentní výkon Vás rychle vyvede z omylu.

Největší fanoušek Miloše Zemana

Přátelé, snad o mně víte, že jsem věrným a oddaným příznivcem našeho pana presidenta ing. Miloše Zemana. Dlouho, pečlivě a oddaně jsem se věnoval diskusím s jeho mluvčím na Facebooku i Twitteru, jakož i četným debatám s přívrženci našeho nejúspěšnějšího politika a zároveň vrchního velitele ozbrojených sil. Mnoho hodin svého života jsem obětoval tvorbě zábavných koláží na téma milého pana mluvčího i našeho samojediného vůdce. Ale je to málo. Vím. Mohl jsem udělat víc. Chápu. Uznávám. Není pochybnosti o tom, že zdaleka největším fanouškem je můj vzácný kolega pan Pavel Kočiš, známý svou obrovskou sbírkou několika tisíc výstřižků s panem presidentem. Je to člověk, který panu Miloši Zemanovi zasvětil kus života a také celý svůj podkrovní pokojík. A Vy mi to možná nebudete to věřit, ale když mi Pavel zaslal svou fotografii s věnováním a autogramem, zažil jsem pravou a nefalšovanou radost. Děkuji! To ale není...

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archiv

Rubriky