Vážení gambusíni, Druhostraníci, milí Podkováci, Uctívači Ginga, Dabinelovci, ctěné Bratrstvo! Rychlým šípům je sice osmdesát, ale pořád ještě žijí někteří pamětníci jejich přeslavných začátků u Šmejkalovy ohrady, na strágule, v pískovcových skalách, na honbě za pašíkem i jinde. Víte… vy mně to snad ani nebudete věřit…, ale těmi pamětníky nemám na mysli nikoho jiného než právě členy onoho nedostižného klubu čestných a podnikavých chlapců, ve kterém se nelže, nepodvádí, nekouří, nesouloží a hlavně nepije na ovoce! Na důkaz toho, že hoši skutečně existovali a existují, vám předkládám jejich vlastnoruční podpisy. Snad jim odpustíte, že jsou ty autogramy poněkud roztřesené, ale Jindra s Rychlonožkou už dnes vzhledem k pokročilému věku závody v běhu ani úniky vzdušnou cestou nepodnikají tak často jako dřív. A také podstatně hůř vidí, mají bolavá záda a klouby. Přiznávám rovněž, že nejdokonalejší chlapecký klub už nějaký čas není...
Dobrý den, jmenuji se Martin a jsem ten úchyl, který v šestatřiceti začal žít Modrým životem Jaroslava Foglara
Snažím se žít jako aristokrat. Praví a správní aristokraté byli lidé vzácných a krásných vlastností, pro které byli právě do šlechtického stavu povyšováni. Nu — a já chci být takovým aristokratem. Ne ovšem z nějakého zděděného šlechtického titulu, který by na mne přešel bez mé zásluhy, nýbrž který bych si zasloužil vším, co dělám. A tak jsem si utvořil tedy takový vzorný Modrý život a snažím se jím žít, abych byl pravým aristokratem. Ne titulem, ale svými činy, celým způsobem svého života. — Láďa Vilemín Kdybyste náhodou požadovali racionální vysvětlení, proč jsem začal na stará kolena žít Modrým životem, můžeme si ušetřit trápení a konstatovat, že uspokojivé vysvětlení zkrátka neexistuje. V žádné zemi na světě a v žádném alternativním vesmíru není normální, aby si dospělý zdravý jedinec den po dni zapisoval, jestli udělal dobrý skutek a nepoužil neslušné slovo, aby se ráno dobrovolně sprchoval studenou vodou a večer si...
Rychlé šípy v redakci (feat. Velký plantážník!)
Příběh tohoto názvu vyšel na poslední stránce 12. čísla V. ročníku Mladého hlasatele. A třebaže to asi Foglar nezamýšlel, mimoděk tou příhodou prozradil bydliště Rychlých šípů — hlavní město Prahu. Rychlonožka, zasažen nenadálým záchvatem tvořivého ducha, dostane vynikající nápad — nabídnout své kresby redakci Hlasatele k otištění. A ostatní členové klubu ochotně souhlasí, že ho doprovodí („zůstaneme dole a budeme tě chytat“), aby už o dvě okénka později sebevědomě kráčeli budovou koncernu Melantrich, kam časopis spadal. Nejedou vlakem ani neletí vrtulníkem, zkrátka pěšky přejdou několik ulic anebo si vezmou tramvaj, kterou je v jednom záběru vidět. Ovšemže — ten objev nemám ze své hlavy, tak chytrý nejsem. Miloš Dvorský na tento podstatný detail upozorňuje ve své knížce Mýtus zvaný Stínadla (zrovna je venku třetí vydání). Zmiňuji to tady ale především z toho důvodu, že se k onomu příběhu váže několik roztomilých drobností, podrobně...
To je nečestné a nesportovní!
Kdo si počká, ten se dočká. Já si počkal čtyři měsíce, ale nakonec mi ty Rychlé šípy v knihařství Rak opravdu svázali. A hezky — do poloplátěné vazby se slepou ražbou, pro kterou jsem si překreslil a trochu vyladil logo Rychlých šípů i jejich ikonickou vlajku. Jde o tři sešity, které vyšly jako první souborné vydání všech šípáckých příběhů v letech 69—71 v ostravském nakladatelství Puls. A je to myslím úplně stejné vydání, které jsem našel jako malý kluk svázané v dědově knihovně a nad kterým jsem pak trávíval prázdniny. Jistěže, taky mám to vydání z Olympie, co vyšlo po revoluci na křídovém papíře, ale už to prostě nebylo ono — starým sešitům na kyselém žlutém volumenu se vyrovnat nemohlo. V tom vydání z Pulsu jsou navíc některé později upravené kresby, které na přání Jaroslava Foglara nakreslil Fischer po válce. Krom toho, že jsou výtvarně vyspělejší, obsahují příběhy také některé menší zásahy do textů. Jen...
Mirek Daneš, Baba Himhi a Zelená příšera
Poslední měsíce při práci nejraději poslouchám rozhlasové hry a čtené knihy. Metodou pokus-omyl jsem postupně zjistlil, že zdaleka nejstravitelnější je nenáročná, dějová literatura. Že napínavý Jules Verne obstojí při práci na grafické úpravě lépe než Milan Kundera a že navrhování plakátů je sice možné zpříjemnit si některým Kafkovým románem, ale ještě lépe jde od ruky s chlapeckými knihami Jaroslava Foglara. Díky tomuto zjištění jsem nejenže překonal některé náročné zakázky, ale také si tím hezky osvěžil dobu před patnácti lety, kdy jsem trávíval takřka celé prázdniny s nosem zabořeným ve všem, co Jestřáb napsal. Když na začátku devadesátých let začala vycházet nová vydání Foglarových knih, nechávala mě úplně chladným — opakovaně jsem se vracel k vydáním o třicet let starším. V šedesátých letech vyšla v Olympii pěkná vázaná knížka Pod junáckou vlajkou i sequel Devadesátka pokračuje, obě s báječnými ilustracemi Bohumila...