KategorieJaroslav Foglar

Buďme svorni! Kapitán Iglo ve službách dětské ilustrace

Na knižní veletrh mě ještě nikdy nedostaly nové knížky, autorská čtení, autogramiády, lákavé slevy, chlebíčky s pařížákem, bohatá tombola, ba dokonce ani promenáda v plavkách. To, co se dosud nepovedlo hvězdám světové literatury ani rozličným krajanským spolkům, dokázal poprvé v roce 2017 skromný dětský koutek s výstavou Spojeni Foglarem, na níž byli zaznamenáni všichni ilustrátoři foglarovek od třicátých let až do současnosti a kde jsem mezi přítomnými caparty musel svým zjevem působit jako senilní pederast z reklamy na smažené rybí prsty. Ačkoliv si většina lidí pod označením „výstava“ představí representativní soubor originálních ilustrací, nad nimiž by leckterý zavilý foglarovec rád upustil chlípnou slinu, Sdružení přátel Jaroslava Foglara pojalo svůj stánek jako prostý výřad asi desíti nepříliš krásných panelů, představujících textem a obrazem jednotlivé kreslíře. Ale i přes celkovou bídnou úroveň presentace jsem díky výstavce objevil mně...

Ach ouvej — buli buli buli — navrhl jsem Rychlé šípy a možná dostanu shnilou bramborou do nosu

Ach ouvej — buli buli buli — jsem v půli přeražený, jsem nadosmrti zmrzačený! Jak je to možné? No snadno — po šest měsíců jsem totiž docházel do Památníku národního písemnictví a do Albatrosu, kde jsme kolektivně cedili krev a jedli panádlovou polívku, abychom pak českému plantážnictvu zprostředkovali Rychlé šípy v podobě dosud nevídané a neslýchané. Tento v pravém slova smyslu bobřík ušlechtilosti nás všechny stál hodně úsilí, zapříčinil myriády výčitek doma a podlomil naše už tak dosti chatrné zdraví. Takže ne. Tentokrát to nejsou Šípy ohyzdně vytištěné na věčně rozbité Foglarově ofsetové rotačce, kterou si kdysi koupil za milion korun, aby na ní pak ve čtyřicátých letech vyráběl časopis Vpřed. Tentokrát nejde ani o reprodukce z oskenovaných časopisů, plné psychedelického moiré, způsobujícího podobné stavy jako otrávený čaj od Bratrstva kočičí pracky, po němž by i kůň zcepeněl. Ne, ne, všechno je jinak. Právě v těchto...

Mám! Mám, mám, podívejte se. Viděli jste už Záhadu hlavolamu někdy takhle?

Vážení gambusíni, Druhostraníci, milí Podkováci, Uctívači Ginga, Dabinelovci, ctěné Bratrstvo! Rychlým šípům je sice osmdesát, ale pořád ještě žijí někteří pamětníci jejich přeslavných začátků u Šmejkalovy ohrady, na strágule, v pískovcových skalách, na honbě za pašíkem i jinde. Víte… vy mně to snad ani nebudete věřit…, ale těmi pamětníky nemám na mysli nikoho jiného než právě členy onoho nedostižného klubu čestných a podnikavých chlapců, ve kterém se nelže, nepodvádí, nekouří, nesouloží a hlavně nepije na ovoce! Na důkaz toho, že hoši skutečně existovali a existují, vám předkládám jejich vlastnoruční podpisy. Snad jim odpustíte, že jsou ty autogramy poněkud roztřesené, ale Jindra s Rychlonožkou už dnes vzhledem k pokročilému věku závody v běhu ani úniky vzdušnou cestou nepodnikají tak často jako dřív. A také podstatně hůř vidí, mají bolavá záda a klouby. Přiznávám rovněž, že nejdokonalejší chlapecký klub už nějaký čas není...

Dobrý den, jmenuji se Martin a jsem ten úchyl, který v šestatřiceti začal žít Modrým životem Jaroslava Foglara

Snažím se žít jako aristokrat. Praví a správní aristokraté byli lidé vzácných a krásných vlastností, pro které byli právě do šlechtického stavu povyšováni. Nu — a já chci být takovým aristokratem. Ne ovšem z nějakého zděděného šlechtického titulu, který by na mne přešel bez mé zásluhy, nýbrž který bych si zasloužil vším, co dělám. A tak jsem si utvořil tedy takový vzorný Modrý život a snažím se jím žít, abych byl pravým aristokratem. Ne titulem, ale svými činy, celým způsobem svého života. — Láďa Vilemín Kdybyste náhodou požadovali racionální vysvětlení, proč jsem začal na stará kolena žít Modrým životem, můžeme si ušetřit trápení a konstatovat, že uspokojivé vysvětlení zkrátka neexistuje. V žádné zemi na světě a v žádném alternativním vesmíru není normální, aby si dospělý zdravý jedinec den po dni zapisoval, jestli udělal dobrý skutek a nepoužil neslušné slovo, aby se ráno dobrovolně sprchoval studenou vodou a večer si...

Rychlé šípy v redakci (feat. Velký plantážník!)

Příběh tohoto názvu vyšel na poslední stránce 12. čísla V. ročníku Mladého hlasatele. A třebaže to asi Foglar nezamýšlel, mimoděk tou příhodou prozradil bydliště Rychlých šípů — hlavní město Prahu. Rychlonožka, zasažen nenadálým záchvatem tvořivého ducha, dostane vynikající nápad — nabídnout své kresby redakci Hlasatele k otištění. A ostatní členové klubu ochotně souhlasí, že ho doprovodí („zůstaneme dole a budeme tě chytat“), aby už o dvě okénka později sebevědomě kráčeli budovou koncernu Melantrich, kam časopis spadal. Nejedou vlakem ani neletí vrtulníkem, zkrátka pěšky přejdou několik ulic anebo si vezmou tramvaj, kterou je v jednom záběru vidět. Ovšemže — ten objev nemám ze své hlavy, tak chytrý nejsem. Miloš Dvorský na tento podstatný detail upozorňuje ve své knížce Mýtus zvaný Stínadla (zrovna je venku třetí vydání). Zmiňuji to tady ale především z toho důvodu, že se k onomu příběhu váže několik roztomilých drobností, podrobně...

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky