Filípek má litery, Martinka má obrázky. Ó, ti se mají! Slovenské školské písmo

Školské písmo. Autoři Martina Rozinajová, Ján Filípek
Školské písmo. Autoři Martina Rozinajová, Ján Filípek

Vody hučí po lučinách, bory šumí po skalinách a ta naše krásná země, země česká, domov můj, země česká, domov můj oplývá zejména mlékem, strdím a odborníky na pedagogickou praxi. Debaty o výuce školního písma se zde vedou asi deset let, přinejmenším od doby, kdy Radana Lencová představila svůj radikální projekt Comenia Script — pokus o reformu výuky psaní na prvním stupni základních škol. Od té doby byla na toto téma popsána hromada papíru a svedl se veletucet žabomyších válek bez jednoznačného výsledku. Při čtení názorů grafologů a ostatních šarlatánů a pavědců jsem zpravidla významně pozdvihoval obočí a po klausovsku si podtrhával nesouhlasnou vlnovkou. Není divu, když zaznívaly podobně groteskní výroky, jako jsou ty od Jana Jeřábka, předsedy České grafologické komory, zveřejněné ve Tvaru 6/2010:

[…] další důležitou kvalitou je to, že písmo by mělo být spojité. To souvisí s celou řadou věcí — zejména s podporou instinktivního prožívání, s kontaktem s hlubšími vrstvami osobnosti a také s hluboce zakotvenou osobnostní jistotou, sebedůvěrou. Naše osobnost má právě v instinktivní složce své kořeny, z nichž vyrůstá, je to jakýsi základ, původní zdroj (mj. také síly a energie) a je životně důležité být s ním v kontaktu.

Kdyby měl skutečně (psací vzor, pozn. aut.) být nespojitý nebo obtížně spojitelný, vedl by k určité roztříštěnosti, fragmentárnosti vnímání, prožívání i myšlení. To v naší kultuře nepochybně už je — zúžení vědomí, neschopnost spojování věcí, tendence k oddělování…

[…] toto písmo není ani tak výrazem doby jako své autorky. Má v sobě ráz utlumenosti. To jsou vlastně samé znaky utlumenosti: nespojitost, stojatost, zmenšené délkové rozdíly… Je to utlumená fixace 4B. […] Tenhle způsob utlumení je spíš výrazem přesunutí energie někam do nevědomí, kde není k dispozici.

Obdobné pocity jsem pak prožíval při čtení názorů grafoložky Hany Rásochové tamtéž:

[…] všechno se odehrává pouze ve střední zóně. Do horní a spodní zóny toto písmo vyhání jen jakési neduživé výhonky, zatímco střední zóna je v kontrastu k nim nafouklá, nabubřelá…

[…] když se podíváš na ty kulaté plné ovály střední zóny — to jsou kromě jiného také symboly ega. Comenia „řádění“ ega rozpoutává do ohromné šíře na úkor ostatních vrstev osobnosti, na úkor kořenů i přesahu. Harmonický rukopis (resp. jeho pisatel) se přece zvedá k výšinám a sestupuje do hloubek…

Ambice — to je pořád vztahování se k nějakému ideálu, hodnotám, k něčemu, co nás přesahuje…

Nemám v úmyslu rozebírat jednu fantaskní formulaci po druhé, ale rád bych ctěnému čtenáři představil jinou pozoruhodnou mantru, kterou by se podobně věcné příspěvky k debatě o psaní mohly v budoucnu nahradit, aniž by se tím jakkoliv změnil jejich přínos a význam.

हरे कृष्ण हरे कृष्ण
Haré Krišna Haré Krišna
कृष्ण कृष्ण हरे हरे
Krišna Krišna Haré Haré
हरे राम हरे राम
Haré Ráma Haré Ráma
राम राम हरे हरे
Ráma Ráma Haré Haré

Postoje grafologů po mém soudu ukazují ve vší nahotě, nakolik odtržení jsou tito veselí psychotronici od reality, nakolik je pro ně jejich náboženství, dojmologie, esoterika a věštění z kávové sedliny a zaječích bobků náhražkou skutečných znalostí konstrukce tiskového a psaného písma a jak neregistrují dobově-estetický posun v konstrukci latinky, k němuž průběžně a po staletí dochází. Podobni inkvizitorům, odsuzují prosté zvětšení střední výšky písma (a tedy zlepšení čitelnosti i nápravu nesmyslných proporcí aktuálního psacího vzoru) jako „nabubřelost“, volnost ve sklonu psaní popisují jako „stojatost“, zjednodušení a zkrácení dotahů označují coby „neduživé výhonky“ a podobně. Prokazatelně nemají elementární povědomí o tom, že přirozená proporce písma nemůže pracovat (a obvykle ani nepracuje) s dotahy stejně dlouhými, jako je střední výška. To je jen jakási mánie školometů, matematiků a geometrů, kteří patrně v životě ve svém zakrnělém pařátu nedrželi pero, brk, štětec ani rydlo.

Bez ohledu na názory věštců z Ezo TV a jejich vzácných kolegů z České grafologické komory dnes některé české školy Comenii používají, protože jsou si vědomy několika jejích praktických výhod, kupříkladu lepší rozlišitelnosti znaků nebo užitečného zjednodušení historisujících písmen velké abecedy. Písmo se dobře učí, vyhovuje levákům a dyslektikům i dysgrafikům. Jiné školy písmo naopak odmítají především z důvodu nespojitosti tahů, tedy hlavně proto, že jde o revoluční počin, na který je jen málokdo z tak konservativního prostředí, jakým je naše školství, ochoten přistoupit. Svůj díl viny ale nese i sama autorka Comenie, která se dobrovolně postavila do nesebevědomé pozice, když prohlásila, že nemá ambici stávající písmo nahradit, že pouze nabízí jeho alternativu. Když vezmeme v potaz skutečnost, že donedávna nabízela pedagogické pomůcky prostřednictvím vlastního vydavatelství (a za mírně přemrštěné ceny), sama tím postavila překážky masovému rozšíření svého psacího vzoru…

To Slovensko naše posiaľ tvrdo spalo, ale blesky hromu vzbudzujú ho k tomu, aby sa prebralo

Nad Tatrou se blýská, hromy divo bijú, ale když na to přijde, umí se bratia zastavit a zamyslet, jestli náhodou někdy místo revoluce není lepší a výhodnější prostá a relativně nezáživná evoluce. Z podobné úvahy asi vychází projekt Školské písmo (www.skolskepismo.sk) designérky a ilustrátorky Martiny Rozinajové a písmaře Jána Filípka, nabízený od prvního září veřejnosti k užití docela zdarma. Oba autoři totiž k redesignu psacího vzoru (totožného, jaký se používá dodnes u nás) přistupují zcela racionálně, prakticky, věcně. Prokazují vyzrálé designérské myšlení, ježto se na začátku projektu nezaobírají estetickým rozměrem úkolu, ale definují si problémy stávajícího psacího vzoru, které hodlají vyřešit. Jsou to zejména:

  • Nevyhovující proporce psacího vzoru, obzvláště nadměrná redukce šířky liter a hypertrofované horní a spodní dotahy
  • Nedostatečná rozlišitelnost znaků velké abecedy (namátkou S + L, G + Q)
  • Obstarožní kudrliny u verzálek (hlavně u C, D, F, G)
  • Neexistence kvalitního digitálního písma pro sazbu učebnic a písanek
Školské písmo
Kresba velké i malé abecedy se vyznačuje mírným sklonem, příjemnými proporcemi a velmi slušně čitelnou kresbou

Při hrubém zjednodušení lze říci, že se Školské písmo navrací z padesátých let po časové ose zpátky do roku 1932, kdy byl prvně představen monolineární, nestínovaný skript pěkných proporcí a přiměřeného sklonu. To ale není moc přesné, poněvadž Rozinajová s Filípkem přistupují k několika modernisačním prvkům (a jednomu archaismu), a to zvláště v kresbě velké abecedy. Vypouštějí všechny zbytné dekorativní kličky v horních a/nebo dolních partiích verzálek (C, D, F, G, T, V, W, Z), jež ve skriptu nemají žádnou praktickou funkci, jen zbytečně zpomalují psaní a odkazují ke krasopisu minulých století.

Od základu autoři překreslují několik verzálek, aby se dostatečně odlišily od dříve tvarově velmi příbuzných sourozenců. To je případ písmene Q, doposud takřka nerozeznatelného od G. Nebo též velkého S, pro většinu čtenářů jen stěží rozlišitelného od verzálky L. Velká škoda, že k obdobné diferenciaci nedošlo též u tvarově příbuzných verzálek F a T, jež se od sebe liší jen střední horizontální příčkou F, což je na můj vkus a ve srovnání s jinými případy dost málo. Odstraněním kudrliny v levé horní partii se navíc zdůraznila jistá osová souměrnost obou znaků, která je sice u T přirozená a žádoucí, ale u písmene F působí přinejmenším zvláštně — očekával bych větší přesah do pravé partie, respektive zkrácení tahu nalevo od dříku.

V případě ostatních liter přistupují autoři spíše k jemnější remodelaci či zjednodušení skeletu na základní tvar — týká se to namátkou E, X, Z. Filípkova kaligrafická zkušenost se viditelně projevuje zejména tam, kde aplikuje kontrastní pojetí náběhových a výběhových tahů. Ostře zalomený náběh v levé horní partii verzálek je v opozici k hladoučkému výběhu ve spodní části znaku, a zlepšuje tím rytmus a čitelnost. V souboru minusek je nejvýraznějším zásahem návrat ke staršímu pojetí písmene t, nekompromisně zproštěného drobné spodní kličky a (staro)nově opatřeného vodorovným přeškrtnutím. Je to mimořádně praktické rozhodnutí, jež — zejména u uvolněného rukopisu dospělého člověka — drasticky zlepšuje čitelnost jednotlivých klikyháků, ke kterým se nakonec všichni tak či onak dopracujeme.

Školské písmo
Dobré rozlišení verzálek Q + G, S + L kontrastuje s nedostatečným odlišením F + T, jež patrně bude působit potíže dyslektikům. Zároveň ale platí, že kaligraficky pojaté verzálky G, L, Y si příliš nerozumějí s minimalistickými C, Q, S.

Abeceda jako celek působí světle, relativně plynule a hladce, byť v některých kombinacích se zdají být verzálky zbytečně široké. Otevřená kresba se značnou střední výškou však má positivní vliv na čitelnost psaného (či vysázeného textu) a v přímém srovnání se vzorem z padesátých let vychází Školské písmo jednoznačně vítězně. Diskutabilní je určitá nevyváženost v pojetí verzálek, kdy některé z nich si ponechávají historisující kresebnou komplikovanost kresby (G, L, Y), zatímco jiné, odvozené z tvarů tiskového písma, jsou redukovány takřka až na dřeň (C, Q, S). Z hlediska psaní ani čtení to žádný problém nepředstavuje, protože tato dynamika v konstrukci vychází vstříc zejména dyslektikům, avšak z hlediska konzistence použitých výtvarných prostředků je to řešení občas poněkud matoucí. Nabízí se srovnání s německou předlohou, která je stran verzálek mnohem jednotnější, ucelenější, vyspělejší a která jednoznačně preferuje jejich zjednodušenou, moderní podobu.

Za vyloženě nešťastné ovšem považuji řešení háčků minusek ď, ľ, ť, jež kopírují tvar verzálkových akcentů. Jsme na to tak sice zvyklí z předchozí inkarnace psacího vzoru, ale jsem přesvědčen, že by bylo lepší použití svislého tvaru háčku, podobného apostrofu, jaký známe z tiskových abeced a který byl zaveden i do české Comenie. Do češtiny i slovenštiny svislá alternativa háčku patří, nadto je výborně čitelná, prostorově ekonomická a i formálně správnější. Zmínku si zaslouží také nedomrlé větné čárky, jež mohou v menším textu snadno zanikat.

Školské písmo
Verze háčku, kterou v psaní a tisku používáme pro písmena č nebo ň, nevyhovuje příliš písmenům ď, ť, ľ, kam patří varianta svislá. Při mírném posunutí horizotnální příčky t se pohodlně vměstná vedle znaku

Velkým benefitem nového písma je jeho digitální verze, bez níž se v současnosti nedá vůbec obejít. Pedagogům i vydavatelům nesmírně ulehčí práci. Nutno podotknout, že z písmařova hlediska je výroba skriptu, tedy „rukopisného“ písma/fontu úkol mimořádně náročný, protože plynulá napojení, která při psaní rukou vznikají snadno a intuitivně, v digitálním světě zpravidla nefungují. Proto má každá litera v souboru několik tvarových variant a až sedm různých napojení tahů. Ale jak už to tak u digitálních skriptů bývá, ani mimořádné množství ligatur nedovede vyřešit dokonale všechny možné situace, a tak se na autory nemůžeme zlobit, že některé kombinace (namátkou br, or, ox) působí trochu násilně… Vůbec mi není jasné, proč soubor neobsahuje kresbu číslic nebo uvozovek, a naprosto zbytečně tím omezuje šíři svého užití. Za chybu považuji také absenci kerningu pro různé kombinace písmen s větnou čárkou (kupříkladu Ó,)

Školské písmo naštěstí nepřipouští výtky pedagogických pracovníků a psychologů vůči nespojitosti tahů, s nimiž se potýkala Radana Lencová a jež (podle některých) mohou mít negativní vliv na psychomotorický vývoj dítěte. Ve slovenském případě se totiž nejedná o žádný revoluční posun mimo komfortní zónu většiny učitelů, psychologů, grafologů a ostatních esoteriků. Na projektu je vidět velká praktičnost, profesionalita, úcta k tradici i upřímná snaha o zlepšení současného, dlouhodobě neřešeného stavu. Už z těchto prostých důvodů je, jak doufám, aktualisovaný psací vzor předurčen k úspěchu. Když k tomu přičteme skutečnost, že je písmo nabízeno zdarma, je to výjimečně dobrá výchozí pozice pro rozšíření po celém širém Slovensku.

Z lokálního českého hlediska ještě stojí za úvahu, zda by nebylo užitečné otevřít znovu diskusi o tom, zda a jak upravit i naši psací předlohu, ten nepříliš šťastný vzor z padesátých let, upravený naposledy v letech osmdesátých. Zkušenosti z Comenia Scriptem naznačují, že nějaká forma spojeného písma by měla snazší cestu do srdcí a duší učitelek a psychologů nežli striktně fragmentární pojetí. Zároveň by kvalitní psací předloha mohla postupně vypudit z veřejného prostoru bláznivě amatérské pokusy, jako je mimořádná zhůvěřilost od nakladatelství Nová škola, které jsem podrobně věnoval v textu Kozel zahradníkem, prase typografem.

Okomentovat

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky