Modlitba k brkaši, majolce a trojobalu

Smažáku náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Rybí prst vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i tuk i sušina navěky. Amen.

Tatarka, kečup, prejt. Oschlý chlebíček. Vlašák a gothaj. Zemlbába, šunkofleky, čevapčiči. Kaše a mlejnek ve školní a lidové jídelně. Párátka, popelníky a vikslajvant. Hliníkové příbory. Mastné zástěry, trvalá ondulace, chlupatá podpaždí. Plesknutí mokrou zemovkou po tlamě. A o dvacet let později ještě menstruace, deprese, tři dny nemyté vlasy. Páteček, bohemka, ruské vejce, ruská zmrzlina, kocovina a samozřejmě blitíčko. Potom už jenom zmar a okno a pizza do domu. Zvětralý lahváč k snídani. Jindy zas kyselé okurky, čínské polívky a improvisované rauty ve vaně. K nim vyvanulý devadesátkový sentiment nebo rovnou Dallas nebo Marek Vašut nebo Výměna manželek nebo Bridget Jonesová.

Toto je pouze orientační a velmi hrubě nahozený tematický záběr děvčat z Vývařovny, původně blogu a nyní dokonce i knížky, která pod názvem Život je raut vyšla v Albatrosu. Její autorky Daniela, Jana a Hannah se, aspoň myslím, povětšinou mají dobře, doma jim nejspíš teče teplá voda a žijí v nádherné době a v civilisované zemi, ve které po svém pejskovi skoro všichni sbíráme exkrementy a večer se u televize hromadně dojímáme nad reklamami na řasenky, které se už netestují na pandách a koalách, než jdou na trh. Být blbá nebo tlustá nebo nešťastná nebo všechno dohromady je poprvé v historii světa cool. A dokonce o tom můžete veřejně psát na celosvětovou síť, aniž by se nad vámi někdo upřímně pohoršoval. Snad jedině vaše vlastní babička, ale ta foodblogy stejně nečte, protože má dost práce s rozesíláním hoaxů kamarádkám. Navíc humoristky z Vývařovny už delší dobu podezřívám, že nejsou tlusté ani blbé ani nešťastné, možná jen trochu škaredé a trapné, asi jako drtivá většina z nás. Studovaly navíc na fildě a jiných elitních fakultách, kde odchodily všechny (i nepovinné) přednášky ze sarkasmu, a tak se teď mohou doma — při pohledu do zrcadla nalezeného u popelnice — sebeironicky ušklíbat nad svými občas neuspokojivými pohlavními životy a veskrze špatnými stravovacími návyky.

Zlé jazyky tvrdí, že nad lahví prosecca od Itala na rohu a s hubou ještě mastnou od chlebíčku ze Sisters za 59 Kč se píší sarkastické hashtagy o poznání snáze než ponížená žádost o odstranění tvrdosti, smolená po noční šichtě v drůbežárně. Ostatně i ta sžíravá sebeironie jde vždycky nejlépe dámičkám, které hlad zajídají na vernisážích v Národní galerii a na studijní stáže jezdí do Berlína, Londýna nebo na Island. Zatímco matkám samoživitelkám, co byly nejdál ve Vansdorfu a kterým dluží jejich bývalý výživné za tři roky, nezbývá než šlapat chodník, aby měly na nájem, obědy pro děcka a dvoje tvrdé Sparty na den. Ale nešť — našinec to autorkám rád odpustí, že neprodělaly domácí násilí ani tři interrupce, pokud náhodou píší dobře, a to se jim (většinou) opravdu daří. Krom toho ten svůj oblíbený Braníček neotvírají sabráží, ale standardně o futra. A jednohubkám neříkají po špačkovsku kanapky, za což mají další jeden bod k dobru.

Ovšem my tady dnes vlastně nejsme kvůli sociální analýze, meditaci nad intimním trápením děvčat z Vývařovny ani jejich denní spotřebou Lexaurinu. Zajímá nás hlavně kniha. A ta je kardinální, pestrá, zábavná, s přerývanou sazbou narušovanou palcovými titulky, změnami měřítka i orientace čtení, vypravená honosnými fotografiemi jako z nejlepšího východoněmeckého gastroporna. Perly na plastovém tácku, ústřice nápadně připomínající pochvu, poschoďový dort na piedestalu ze smaženého žrádla, zalitý řídkou majonézou, aluminiové fólie, šunkové rolky a pohřební svíce… toto vše tvoří opojnou paletu slov, obrazů, barev, chutí, vůni a polknutí naprázdno. Mohou za to jmenovitě grafik Ondřej Gerik, art directorka a stylistka Lucie Šatková spolu s fotografem Jaroslavem Moravcem, že se fragmentární blogoidní příspěvky nerozpadly do pouhého sebeopojného blábolu bez ladu a skladu, určeného výhradně poučeným kamarádům okolo bermudského trojúhelníku vedle Bia Oko. Autoři se určitě cestou do vyhlášeného letenského Bistra 8 nejdřív zastavili naproti v knihkupectví PageFive, aby tam nakoukali, jak se dělají knížky v berlínském a newyorském a amsterodamském štýlu, a mohli pak bez bázně a hany balancovat na hraně únosnosti. Daří se jim to výborně — krom fotek a grafiky též moderní tuhou vazbou s radikálním trojřezem, z větší části zalitou ironickým vědrem nablýskaného aspiku, opatřenou perversními předsádkami ve stříbře.

Hádám, že dámy nemají v úmyslu konkurovat předním českým gastroosobnostem Láďovi Hruškovi ani Jiřímu Babicovi. Jejich existenciální oslava obžerství a života aspiruje na trochu jiného člověka, čtenáře i gurmána. Tam, kde kuchařský troll Láďa Hruška volí infantilní úpravu z pouhé vypočítavosti a prodavač lyží Jirka Babica ze své vrozené debility, Gerik a Šatková pracují s humorem, aluzemi a roztomilým kýčem. Kéž by tato bizarní a znamenitě vypravená knížka oslovila i publikum mimo sociální bublinu převzdělaných mileniálů! Ono totiž v zemi, kde většina národa získává poznatky o životě z Ulice s velkým U, má jenom máloco tak obrodný význam, jako starý dobrý nihilismus padlých městských intelektuálů. Podobnou knihu totiž nemůže odsoudit nikdo, kdo tajně či netajně miluje tukový rohlík, Pikao, želatinu, točený salám, Sex ve městě, Bravíčko, tlačenku anebo Prostřeno.