Buďme svorni! Kapitán Iglo ve službách dětské ilustrace

Na knižní veletrh mě ještě nikdy nedostaly nové knížky, autorská čtení, autogramiády, lákavé slevy, chlebíčky s pařížákem, bohatá tombola, ba dokonce ani promenáda v plavkách. To, co se dosud nepovedlo hvězdám světové literatury ani rozličným krajanským spolkům, dokázal poprvé v roce 2017 skromný dětský koutek s výstavou Spojeni Foglarem, na níž byli zaznamenáni všichni ilustrátoři foglarovek od třicátých let až do současnosti a kde jsem mezi přítomnými caparty musel svým zjevem působit jako senilní pederast z reklamy na smažené rybí prsty.

Ačkoliv si většina lidí pod označením „výstava“ představí representativní soubor originálních ilustrací, nad nimiž by leckterý zavilý foglarovec rád upustil chlípnou slinu, Sdružení přátel Jaroslava Foglara pojalo svůj stánek jako prostý výřad asi desíti nepříliš krásných panelů, představujících textem a obrazem jednotlivé kreslíře. Ale i přes celkovou bídnou úroveň presentace jsem díky výstavce objevil mně dosud utajené práce Luďka Kličky, Miloše Nováka, Miloslava Dismana, Otakara Fuchse či Miroslava Schönberga a zároveň dospěl k překvapivému zjištění, že pro dětský časopis ABC ilustroval na konci šedesátých let příhody z Tábora smůly, a to velmi něžně, sám Adolf Born. Obdobnou kuriositou jsou kouzelné ilustrace Tábora smůly od karikaturisty Vladimíra Jiránka, publikované roku 1970 v časopise Skaut-Junák.

Autorů, kteří se pokoušeli o adaptace Foglarova díla, bylo nespočet, třebaže někteří si na nich vylámali zuby. Vedle dnes už ikonického díla titánů Zdeňka Buriana, Jana Fischera, Gustava Kruma, Bohumila Konečného či Káji Saudka se smutně krčí podstatně méně zdařilé obrázky Marko Čermáka, jehož původně relativně živé postavy se postupem času proměnily v generické loutky a vyprázdněnou machu, nebo vpravdě insitní omalovánky Milana Tesleviče, jejichž tristní výtvarná úroveň mimovolně degraduje platnost Foglarových textů.

Co nás naučil Míla Kobes

Známo jest, že suverénně největší péče se foglarovkám dostalo v Nakladatelství Jan Kobes a synové, kde ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století vyšly kanonické tituly s obálkami či ilustracemi Zdeňka Buriana (Boj o první místo, Hoši od Bobří řeky, Chata v Jezerní kotlině, Pod junáckou vlajkou), Bohumila Konečného (Přístav volá), Karla Tomy Neumanna (Tábor smůly) anebo Bohumíra Čermáka (Když duben přichází). Většina knih byla vyvedena v pěkné poloplátěné vazbě s barevným přebalem, uvnitř vyzdobena kvaši nebo pérovkami a nikdy později už pak Foglarovy texty nebyly vydány v tak příkladném provedení. I proto se z takzvaných kobesovek stal vyhledávaný sběratelský artikl.

Ke Kobesovi a Čermákovi se váže jeden interestantní příběh. V létě 1947 plánoval Foglar u Kobese další vydání románu Pod Junáckou vlajkou s novými ilustracemi a s novou Čermákovou obálkou. Z této spolupráce skutečně vzniklo na padesát pérovek (dochovaných v Památníku národního písemnictví) a dvě varianty obálky (zřejmě nenávratně ztracené), avšak vinou neblahých politických turbulencí v únoru 1948 kniha s plánovaným názvem Pod vlajkou devadesátky za spisovatelova života nakonec nevyšla. Jelikož ale oddaní foglarovci ještě nevymřeli, roku 2012 se záměru chopilo nakladatelství Ostrov a vydalo titul v kobesovské úpravě jako „bibliofilii“ v nákladu dvou set číslovaných kusů. A i když se falešná (lepená) vazba v tuhých deskách ani digitální tisk starým kobesovkám při vší úctě rovnat nemohou, byl to přece jen cenný přírůstek do foglarovské bibliografie.

Důležitým přínosem téhle staronové knížky je ale jiná věc: doslov Luboše Trkovského a Jiřího Stegbauera, objasňující některé peripetie tehdejší nakladatelské praxe, doprovozený ukázkou korespondence mezi Foglarem a Čermákem, díky níž máme možnost získat důležité poznatky o tehdejších cenách za ilustrátorskou práci. Dohoda mezi spisovatelem a kreslířem zněla na padesát pérovek po 150 Kčs a barevnou obálku za 1000 Kčs. Není složité dohledat, že průměrný plat v roce 1947 dělal 3120 Kčs a kdo umí trochu počítat, ten snadno dojde k závěru, že při současném průměrném platu 33840 Kč (1. kvartál roku 2019, zdroj) můžeme vynásobit honorář přibližně desíti, abychom se dopracovali k ekvivalentu pro rok 2017. Jestliže měl Čermák za svou práci dostat 8500 Kčs, při dnešních platech by to bylo takřka 90000 Kč. Dámy a pánové, nechci se Vás dotknout, ale kdo z vás to má?

Nakladatelé, uzenáři, malíři a prostituti

Je veřejným tajemstvím, že většina dnešních ilustrátorů (ty nejlepší nevyjímaje) tře bídu s nouzí, snídá suché z nosu a k večeři si roztlouká starý chléb. Aby si vydělali pár korun na nájem a nemuseli se ve čtyřiceti potupně vracet do mamahotelu, fušují malíři a ilustrátoři do grafiky anebo prostituují ve firemních časopisech a reklamách pro velkouzenkáře z agrokoncentráku. Své morální poklesky i trvale špatné svědomí pak zkoušejí odčinit ilustrováním českých knih. S vědomím, že za takovou práci nedostanou ani co by se za nehet vešlo.

Nakladatelský průmysl totiž dnes funguje hlavně jako továrna na knihy, rozpočty jsou dané v zásadě předem a honorář pro ilustrátora tvoří jen zlomek nákladů, zpravidla neadekvátní požadovanému rozsahu práce. Zvlášť depresivně pak vyznívá porovnání aktuálních cen s částkami, s nimiž před sedmdesáti lety operoval Bohumír Čermák a které tehdy byly ve slušné společnosti standardem. Můžeme argumentovat tím, že vychází více titulů v násobně menších nákladech, to ale není ani nemůže být obhajobou pro sdírání kreslířů z kůže. Současná knižní ilustrace totiž nevyžaduje menší odbornost a nemá menší hodnotu jen proto, že ji vytiskneme v nižším počtu kusů. Katastrofální úroveň ilustrací a grafiky v učebnicích pro děti je logickým důsledkem pokřivenosti zdejšího trhu; žádný příčetný výtvarník se nepustí do tak zdlouhavého, náročného a komplexního projektu, na jehož konci je výhružný dopis z banky za opožděné splacení kontokorentu. Dokud sami zadavatelé nepochopí význam výtvarníků pro formování vkusu mladého člověka, budou vnímavější rodiče sténat nad úrovní tuzemského školství a malíři zapíjet žal laciným vínem.

Představa, že se v dohledné něco změní jen proto, že nějaký samozvaný grafik vulgo kapitán Iglo napíše pár řádek do časopisu či na blog, je jistě iluzorní. Jenže ani mlčet nelze. Pohled na absolventy vysokých uměleckých škol, jak s očima jako angoráci jedou třetí nocovku, aby včas odevzdali čtyřicet ilustrací a dostali za ně pár grošů na kafe a instantní čínské nudle, je víc smutný než dojemný. Křičte si na mě, bijte si mě, mučte si mě chlebovou polívkou, ale stejně si budu stát za tím, že je amorální, když se zneužívá slabosti dobrodruhů, kteří mnohdy po šesti letech strávených na vysoké škole — snad jenom pro dobrý pocit z dobře vykonané práce a za dobré slovo — znovu a znovu přistupují na nedůstojné podmínky, jež ve většině nakladatelských domů trvale panují.

2 komentáře

  • Zlatá slova, ale ono to ve větší i menší míře platí o překladatelích, redaktorech, sazečích etc. etc. Nemocná je doba a lidi, ne jednotlivý obor. Ale Babiš jistě vyřeší i tuhle prkotinu, věří většina. :(

  • S těmi překladateli a redaktory et cetera máte samozřejmě pravdu. Dělám si už několik let malou statistiku honorářů v nakladatelském průmyslu, ať už na základě vlastních zkušeností, nebo z toho, co tak kdo soukromě nebo veřejně pustí. A jsou to vesměs velmi nelichotivé pracovní podmínky.

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky