Tichý proud bezbožného žalozpěvu

Silent Stream of Godless Elegy. Vím, zní to jako pokus trumfnout v soutěži o nejdelší název kapelu Nahoru po schodišti dolů band, ale ve skutečnosti se jedná o největší tuzemský přínos k žánru zadumaného doom metalu. Když jsem ještě byl chlapec patnáctiletý — s vlasy učesanými tzv. „na prdel“, živený jen Májkou a čínskými polévkami za dvě padesát — pořádal se u nás na vsi festival místních kapel, nazvaný Rockové Hranice. Existuje prý dodnes.

Silent Stream of Godless Elegy: Iron, Themes

Člověk by se nad takovým lokálním festiválkem mohl bohorovně pousmát — kdo asi tak v podobné díře mohl vystupovat, že? Tím spíš je s podivem, že tehdy v půlce devadesátých let existovalo v Hranicích pozoruhodné hudební podhoubí. A některé z těch lidí a kapel takzvaně prověřil čas. Milan Havrda už sice nemá rock-funkovou skupinu Bubble Gun, ale říká si teď Boris Carloff a sbírá ceny Anděl nebo Apollo. A Saša Langošová pořád hraje v úspěšné rockové kapele November 2nd.

No ale především Silent Stream of Godless Elegy, ten tichý proud bezbožného žalozpěvu a mé první setkání s pomalým, melodickým doom metalem. Nečekané hudební zjevení, po kterém jsem už nikdy nemohl s vážnou tváří poslouchat Guns N’ Roses. Navlékl jsem černou mikinu, opatřil ji nášivkou Dying Fetus a od rocku se přesunul k depresivním metalovým a jim příbuzným oborům.

Hned první deska SSOGE, která vyšla pod názvem Iron v roce 1996, jest naplněná čistokrevným doomem a famosními melodiemi. Snese srovnání s nejlepšími nahrávkami onoho teskného žánru, byť je možná v kontextu pozdějších alb už trochu zapomenutá a hanebně nedoceněná. Dá se poslouchat pořád dokola — čistá, nekompromisní, komponovaná bez kalkulu. Zdá se, že vznikla z přetlaku tvořivosti, že vytryskla v neopakovatelném okamžiku. Ne náhodou si té nesporné kvality brzo všimlo i publikum a novináři, takže někdy po vydání druhé desky Behind the Shadows se z SSOGE staly hvězdy s přesahem do zahraničí — předskakovali Anathemě i The Gathering, nejzářivějším stars devadesátých let.

Třetí album Themes je pak bezpochyby nejambiciosnější nahrávkou, co ve své první fázi existence (ještě před různými personálními otřesy) kapely vytvořila. Od doomu se muzika různě přesouvá k chytlavým hymnickým skladbám, častěji mění tempo, Staňkův growling střídá místy až blackmetalový vokál, ale někde pod tím je pořád cítit velmi hutný melodický základ a snaha věci moc nekomplikovat. Každá skladba vyjma ďábelského experimentu II TSOHG má čitelnou strukturu a i ve vší rozmanitosti (a i s drobnými výtkami k některým mladistvým úletům) je celá deska prostě imposantní. Koncepční album s nezaměnitelným zvukem, jaké se povede jednou za desetiletí.

A teď konečně obě alba vyšla na asfaltu, takže je už poněkolikáté týrám jehlou a extaticky jásám nad tím, že se má vinylová sbírka plačtivého doomu devadesátých let krásně uzavírá.

K tanci i poslechu:
ssoge.bandcamp.com/album/iron
ssoge.bandcamp.com/album/themes

Okomentovat

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archiv

Rubriky