Jak se co dělá — knihy

Knihy vydává nakladatelství. Smyslem existence nakladatelství je produkovat tituly, které uživí redakci a externí spolupracovníky. To jsou kromě ředitelů (čím více, tím lépe) zejména redaktoři, grafici, sazeči, korektoři, marketingové oddělení a sekretariát. U extrémně malých nakladatelství tyto funkce zastává jedna osoba, v bohatých nakladatelstvích je jich i několik.

V nakladatelství kromě stálých zaměstnanců najdete také různé imaginární postavy: patří mezi ně v prvé řadě tiskařský šotek (na kterého se s oblibou svádějí veškeré chyby sazečů a korektorů), ale především Náš čtenář. Přichází na řadu zpravidla tehdy, když dojdou všechny rozumné argumenty a diskuse s knižním úpravcem se ocitne v mrtvém bodě. Našeho čtenáře sice nikdy nikdo neviděl, ale v nakladatelství se na něj odvolává každý, kdo potřebuje prosadit svou. Říká se třeba „Náš čtenář by takovou úpravu nepochopil“ nebo „V knize nemohou být vakáty, protože Náš čtenář nechce kupovat prázdné listy“ nebo „Náš čtenář si chce hlavně počíst“. Zkrátka a dobře, do Našeho čtenáře lze projektovat veškeré osobní ambice a názory.

Surové umělecké dílo — budoucí kniha — bývá dodáno do redakce jako elektronický dokument vysázený veselým komixovým písmem. Z něj se po velkých debatách kusy textu vyhází a zpřehází, zbytek se přepíše a přepustí redaktorovi nebo korektorovi, který se snaží opravit alespoň nejhorší stylistické a gramatické chyby. Hotový rukopis nebo překlad pak dostane knižní úpravce (či redaktor, básník nebo jiný umělec), aby navrhl podobu svazku.

Pod knižním grafikem si většina lidí představí rozevlátého malíře v baretu a zástěře, jenž si na chvilku odskočil od rozmalovaného plátna. Skutečnost je o poznání fádnější — knihy se dnes realizují na počítači. Je to sice naprosto neumělecké, ale zároveň nesmírně efektivní. Zatímco dříve trvalo vydání knihy klidně i rok nebo více, dnešní rekordmani jsou schopni zkrátit termíny na několik týdnů, při zvláště radostných příhodách (úmrtí princezny nebo papeže) dokonce na dny.

Propisot, tempery, kanagom a malštok už dnes při návrhu úpravy používají jen pamětníci VŘSR a zapřísáhlí odpůrci elektřiny, kteří do redakce nosí od salámu umaštěné papíry s takzvaným předpisem sazby. To jest muzejní artefakt, který dříve sloužil jako předloha typografického řešení knižních dvoustran; obsahoval různé linky, nápisy a číslice, udávající velikost a typ písma, míru odsazení prvního řádku odstavce a podobně. Vypadá sice děsně sofistikovaně, ale je k ničemu, protože designér jednadvacátého století stejnou věc udělá bez papíru, rychleji a někdy i lépe.

Přežije-li navržené grafické řešení připomínky redakce, korektorů, redaktorů a náhodných kolemjdoucích, doputuje i k autorovi textu. Každý literát je umělec. A má bratra, ženu, matku, přítelkyni nebo kamaráda. A ti všichni mají vlastní představy o tom, jak by kniha neměla vypadat. To je třeba zohlednit. Čas od času někdo z nich dodá vlastní ilustrace, nápady nebo makety, a nikdo z nich nezapomene autorovi úpravy poradit, co má zvětšit, přebarvit nebo posunout a jaké písmo má použít.

Je-li schválená úprava, texty se vysází, sazba zkontroluje, opraví, zkontroluje, opraví a pošle do tiskárny. Následujících čtrnáct dní se všichni modlí, aby modrá barva nevyšla v tisku fialová a aby se kniha nerozlepovala. Když je místo modré zelená a kniha se rozpadá v ruce, tiskař pokrčí rameny a tiskárna poskytne slevu. Načež jde kniha přes distribuci ke čtenářům a recenzentům, kteří ji ve vzácné shodě pohaní, protože je blbá, a autorovi díla se navrhne, aby radši vyučoval kalanetiku, zahradničil nebo zdobil cukroví. Ale jen málokterý si dá říct.