In Bělpuch Veritas

Krátce před koncem roku si pravidelně dělávám typografickou radost. Nakoupím pár vypečených textových písem, aby bylo čím sázet nové knihy, napeču a nazdobím zlatavé typo perníčky, uvařím kastrůlek písmenkové polívky, vyčurám pé ef do černého sněhu za domem a zajdu si do města obstarat několik nechutně drahých knih. Zdá se, že nejsem jediný, kdo má v ten čas podobný nápad, protože v prosinci se do každého knihkupeckého krámku pravidelně nahrnou zástupy lidí, které tam člověk za celý rok nepotká. Uličky mezi regály vypadají těsnější než jindy, a člověk místo relaxační terapie v přívětivě poloprázdném obchůdku zažívá útrpnou hodinku uprostřed rozlíceného davu. Kdo pořád říká, že tištěná knížka je passé? Jestli si někdo myslí, že po svátečním kaprovi, salátu, koledách a rodinné hádce udělá omladině radost stažením nějaké umolousané empétrojky z iTunes, tak se šeredně plete.

Typo perníčky™
Typo perníčky™

Takže máme třináctý, patnáctý nebo dvacátý prosinec, a nervózní čtyřicátníci v péřových bundách vytahují tisícovky z kapes, načež s pocitem zasloužené satisfakce odnášejí své hranaté igelitky ven do tmy a rozšlapané brněnské břečky, zatímco já se takticky uchyluji do oddělení českého jazyka, nacházejícího se zpravidla v některém vzdáleném koutě. Bývá v něm relativně dýchatelno, protože jazyk český je mrtvý, angličtina vládne světu a Čína s Indií už má přes dvě miliardy lidí. Anebo preventivně zapadnu k některému z posledních vytrvalých bouquinistů — majitelů malých pouličních antikvariátů, jež tak neodolatelně smrdí zatuchlým papírem a také mnoha interesantními tituly, které vyšly z módy už před lety, takže se na ně kilometrové fronty už dávno nestojí.

Žijeme v materialistickém světě, kde hodnota standardních tvrdých dárků se neměří jenom penězi. Dokonce i ty paperbacky z výprodeje mají pro většinu společnosti vyšší hodnotu než ordinérní sada ponožek nebo než film ukradený z Rapidsharu či jiného komunistického kanálu na sdílení dat. Což mi připomíná dojemnou skutečnost, že ještě za převratných dob Johanna Gensfleisch (čti „husí maso“) Gutenberga mívala kniha hodnotu celého domu. Nebo statku. Nebo stáda dobytka. Ne náhodou na výrobu luxusní knížky na teletinovém pergamenu (nazývaném legračním českým jménem bělpuch) vždy padlo početné stádo čerstvě narozených telat s kůžičkou hebkou jak růžové dětské půlky. A tak se nezřídka vzácná kniha připevňovala tlustým řetězem přímo ke čtecímu pultíku, aby neuváděla v pokušení slabší povahy. Tyto knihy na řetězu, latinsky nazývané libri catenati, jsou pro nás nostalgicky hladivým připomenutím dávno ztracených časů, kdy i jediný vlastněný titul mohl znamenat velké duševní a materiální bohatství.

Dneska už samozřejmě z knih velkou vědu neděláme. Je jich všude dost, nízké počty výtisků se dovedně maskují šíří vydávaných titulů, a na dračku jde hlavně nekomplikovaná literatura spotřební, oddychová, zábavná. Naše domácí knihovničky se na přelomu roku utěšeně plní dalším a dalším čtivem, ačkoliv se nedá zodpovědně říct, kolik z těch vánočních dárků se vůbec kdy přečte, a na kolik z nich bude další léta sedat prach. Je totiž statisticky dokázáno, že slunce vyjde každé ráno a že v domácí knihovně máme nejen knihy, které jsme četli nebo budeme číst. Nakonec se mezi nimi vždycky najde až překvapivě početná hromádka knížek, které si můžeme přečíst, pokud se nám čirou náhodou někdy v budoucnu bude chtít občerstvit ducha. Ale pravděpodobně to nikdy neuděláme. Protože — jak správně připomíná Jean Dubuffet — přílišná informovanost, přílišné zanícení pro umělecké výtvory ducha sterilizují.

Komentáře (3)

  • Nedá mi to a musím se konečně podělit (stále to odkládám a nemám čas) o zážitky veskrze příjemné. Naposledy to bylo, když můj pohled zavadil o Nejkrásnější české básně, vskutku kouzelně vypravená kniha, pocity radosti se špatně popisují – snad někdy osobně, Martine. Každé vaše dílo mi okamžitě upoutá pozornost a sám se těším na to, kdy bude zase něco, vámi typograficky upraveno, nového. Ať už zmíněné Nejkrásnější české básně (2010 i 2009), Tokarczuková, Balabán, Perverše, Rankov, Blecher, Jelínek, Jablíčka, Filip, Manguel, Tučková či Strom roku, atd… Ať se daří — a… díky Á propos, co vám naposledy udělalo typografickou radost?

  • Jirko, děkuji za pochvalu, potěší. I když já bych z toho seznamu určitě půlku knížek radši vyřadil. A třeba přidal pár těch, které jsou na cestě do tiskárny: Hawes, Bayard, možná Dějiny FF… no nechme se překvapit. :)

    Typografickou radost mi teď dělají hlavně různé staré typopublikace, které jsem našel v antikvariátu: Kniha, její vznik, vývoj a rozbor, Přehled knihtisku, Zengerova Heraldika a jiné. A Adrian Frutiger: Typefaces. A mnohé další.

  • jak si vede, můžu-li se zeptat, z typografického úhlu jungova červená kniha?

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky