Válka s šoky

S čítankovými autory je potíž. Čtenář doživotně zmátořený povinnou školní docházkou je k nim skoro ze zásady shovívavý, protože tomu, co je prověřeno léty a posvěceno hlavami pomazanými, se povětšinou neodvažuje vzdorovat. Neboť člověk je tvor veskrze mdlého rozumu, dobře přizpůsobivý, kritického smýšlení se mu dostává jen zřídka a pomálu. A proto kolikrát čte i v dospělosti opakovaně to, co mu bylo v mládí hezky naordinováno, a vydavatelé klasiky si spokojeně mnou paže, jak jim ti Remarqueové, Hemingwayové, Škvorečtí a Hrabalové, Nerudové, Seifertové a jim podobní mizí pod rukama. Našinec by si mohl myslet, že si nakladatelé dobře prodejné autory budou hýčkat a jejich knihám dopřejí patřičnou redakční péči, kvalitní materiály a nejlepší možné úpravce za to, že jim tyto takzvané držáky vytrvale přinášejí zisk. Chyba!

capek1

Náhodné (tím osudovější) setkání s hromádkou aktuálních vydání děl Karla Čapka ve mně vzbudilo upřímný děs a zlou předtuchu, že tuzemští nakladatelé v některém ze svých četných záchvatů zvrhlosti soutěží o to, kdo se Čapkovi in memoriam nejvíce pomstí za to, že se nedožil deportace do koncentračního tábora. Válka s mloky, vydaná letos v nakladatelství Leda, je ukázkovým příkladem toho, jak knížka v roce 2009 nemá vypadat. Pánové Robin Brichta a Jiří Hladký tvoří designérské duo, jemuž se máloco vyrovná. Obálka s odrazivostí čerstvě přeleštěného psího šourku obsahuje v jediné computerové koláži efektní prolnutí novinových výstřižků, sakrální architektury, dívčího obličeje, robotické masky, spartakiádně vyrovnaného zástupu fantomasů… a pro jistotu i několika nezbytných mloků, aby ani případný zbloudilý analfabet neměl důvod ke zbytečným pochybnostem. Korunovat tučnou typografií — úspěch zaručen. Mít zánět spojivek, vnitřní typografickou úpravu označím jen za nenápaditou. Víc ale zaráží zřejmý fakt, že autoři svůj díl práce dělali odděleně, bez jakékoliv vzájemné vazby, takže kromě názvu knihy na patitulu a titulní stránce nemají vnitřní a vnější úprava svazku společné zhola nic.

capek2

Výbušná směs tandemu Brichta + Hladký nejspíš inspirovala Krakatit vydaný v  podivném nakladatelství Millennium Publishing jako první svazek Edice dobrodružství. Obálku nakreslil Milan Fibinger, graficky upravil a knihu vysázel Petr Táborský. Přestože sazba je vyvedena pěkným renesančním písmem a tentýž typ se opakuje i na záložkách přebalu, výsledek je zejména vinou ohyzdné typografické úpravy titulu stejně tristní jako vydání u dříve zmíněných kolegů. Těžko uvěřit, že tendenční titulkové písmo jako z dvacátých let lze ještě více pokazit. A přitom stačí přidat v počítači plastický efekt, aby z přebalu pěkně trojrozměrně vystupovalo! Inu každý den nové poznatky.

Nejde mi do hlavy, kde autoři přišli na to, že Čapkovým nejčtenějším knihám bude slušet úprava na způsob nejbídnější překladové sci-fi. Ačkoliv ve dvou zmíněných dílech (ale také v R.U.R., Věci Makropulos a dalších) je prvek vědecké fikce přítomen jako hlavní hybatel dějů, nejedná se o typické vědeckofantastické romány ani náhodou. Na rozdíl od nestora žánru Julese Verna a mnohých jeho pozdějších následovníků se Čapek nezaobírá technickými aspekty robotismu, výbušnin či nesmrtelnosti, ani nijak neusiluje o jejich faktickou uvěřitelnost. Vědeckofantastický rámec románů je pouhým prostředkem k vytvoření metafory o stavu společnosti a možných dopadech lidského konání. Knihy jsou i přes zřejmou schematičnost, která z nich po letech čiší, více dobovými sociálními dramaty než zábavnou odpočinkovou fikcí.

Když se takto zvrácené grafické úpravy dopustí jediné nakladatelství, lze to chápat jako selhání jednotlivce. Pokud ale většina Čapkových děl vypadá jako brak, který nosí do firem podomní prodejci, jedná se o cílenou sabotáž vkusu a dehonestaci ikonického českého autora. Příčiny mohou být dvě: bezbranný amatérismus nadšených vydavatelů, nebo jen věcná snaha vydělat svých pár grošů bez ohledu na to, zda prostřednictvím literatury či párků v rohlíku. Hádám to druhé a je mi líto našeho žactva a studenstva konfrontovaného s takovou grafickou šmírou. A je mi líto i cizinců, když pomyslím, že mnozí z nich se s kultivovanou češtinou seznámí právě prostřednictvím podobně nekultivovaných knih.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 6/2009. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

6 komentářů

  • Je to moc smutné čtení, alespoň tvoje slohová forma činí článek trochu přežitelnějším.
    Mám dojem, že k tvému závěru bych přidal notným dílem i příčinu první: co jsem poslední dobou viděl u vedoucích pracovníků zcela neziskových nakladatelů mi doteď vyráží decha a devastuje krční páteř (nepřestávám kroutit hlavou). Viz článek na webu UGD.
    Situace je fakt strašná…

  • Ovšem největší chuťovka je to velké „M“ ve Válce s mloky! Třeba jde vlastně o překlad z němčiny. Ve „Der Krieg mit den Molchen“ je taky velké M :-D

  • Velmi pěkně napsaný článek. Otázkou však je i to, zda by se nestálo zamyslet nad nemalou odpovědností, kterou nese nakladatel. Ten vždy vynáší verdikt nad realizací dodaného návrhu, a to vkusného či nevkusného. Sám jsem dělal a dál dělám mnoho knižních úprav a poznal mnoho nakladatelství. Bohužel jak šel čas tak mi byla postupně ubírána práce na celkové úpravě knih s tím, že když dělám i sazbu, tak to stojí nakladatele moc peněz a údajně se takto zaplacené knihy stávají prodělečným artiklem. Toto já nemůžu posoudit, jelikož knihy nevydávám. Vím však, že jsem se postupem času dostal do situace, kdy jsem zhotovil návrh vazby a potahu a přebalu zároveň s předpisem sazby a ten jsem pak donekonečna připomínkoval (levnému) sazeči, který neustále tvrdil, že to vše už „udělal“ nebo nechápal co po něm chci… Jednou jsem byl dokonce označen „nabubřelým a pořád nespokojeným umělcem“. U jiného nakladatele jsem pak byl zase tlačen do obálky knihy (sazbu po mě samozřejmě vůbec nechtěl), která bude hodně prodejná. Absolutně nepřicházelo v úvahu, že by se grafika pohybovala pouze v rovině typografie. Naopak hlavní důraz byl kladen na obecně známé fotografie a pokud možno co nejčervenější písmo. Pak vyvstává otázka zda takovou práci dělat. Je jasné, že pokud si chci zachovat nějaké renomé, tak tuto zakázku musím odmítnout. Inu proč ne, že? Ale co pak řeknu doma ženě a dítěti? Něco jako „miláčku, to musíš pochopit! Tohle jsem přece nemohl udělat! To by bylo naprosto šílený!!!“ Blbost, udělal jsem to a doma přibylo v kasičce o něco málo peněz navíc. Touto litanií nechci nikterak omlouvat špatné úpravy knih, spíše chci poukázat na nelehkou roli designera právě v oblasti knižní tvorby. Myslím, že právě názor designera by měl být brán nakladatelem vážně a pokudmožno by měl nakladatel spoléhat na to, že sám designer se snaží být tvůrčí a inovativní. Pokud tomu tak není, tak se budou pořád objevovat podobné typy knih a pěkných bude pomálu…

  • Jiří, děkuji za Váš komentář. Jistěže nakladatel je ten, kdo rozhoduje, jak bude jím vydávaná knížka vypadat. Já sám dennodenně řeším podobné problémy, které popisujete. Je to nekonečný boj plný přesvědčování, přemlouvání. Sám, ač nerad, produkuji „prodejné“ knižní obálky, které se podle nakladatele nemohou obejít bez líbivé fotografie. Existuje ale určitá pevně daná hranice, kterou nehodlám překročit. A zároveň i na té komerční obálce jde vždy poznat, zda ji dělal designér, nebo amatér. Výběr písma obyčejně nakladatel neovlivní. Kýčovité efekty tam také sám nedá.

    Sám knížky většinou nesázím, ale mám štěstí na schopné sazeče. Dodávám jim otevřená data v InDesignu, kde mají nastavené všechny styly a předpřipravených dvacet či třicet vzorových stran. Sazbu po nich vždy alespoň zběžně kontroluji a nedostatky vyznačuji poznámkami do PDF. To se mi osvědčilo.

  • Podle mého jde o rafinovaný záměr. Mladá generace tradičně revoltuje, povinná četba jí nejde pod fousy a raději se utápí v šestákovém braku. Nakladatelé si toho všimli a chtěli jí zprostředkovat požitek z kvalitního čtení, takže recenzovaná grafická úprava je ve skutečnosti kamufláž, která má nějakého toho Čapka podstrčit do rukou lejzrůchtivé mládeže. Prosím potlesk pro vydavatele! [Nebo že bychom zavedli výraz vydavatelata?]

  • Zoule, při vší úctě a obdivu k tvé konspirační teorii musím dodat, že podobná rafinovanost těmto lidem asi není vlastní. Nicméně jako návod pro další nakladatelata tvůj příspěvek poslouží víc než dobře. :)

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archiv

Rubriky