Quid Novi? Quodlibet…!

A cožpak svobodu tisku,
Tu už má přes deset let,
O cenzůře ani vřísku,
Kdo chce, může tisknout hned;
Proto také já již čekám,
Rád bych si co vystačil.
Náklad svůj dám hnedky někam,
Po svatbě bych nestačil.
(Anton Panenka)

Antologie Ivana Wernische „kvodlibet“, mixáž rozmanitých slovesných forem, muchláž naivního básnění i seriózních prozaických textů, vyšla letos tiskem v nakladatelství Druhé město Martina Reinera. Veletučný svazek o čtyřech stech sedmdesáti čtyřech nažloutlých stranách upravil brněnský designér Bedřich Vémola, spojený ponejvíce s již zaniklým Reinerovým nakladatelstvím Petrov, pro které v minulosti zpracoval celou řadu titulů, na jejichž tváři byl vždy vidět osobitý přístup: lapidární grafická zkratka a také zřetelná snaha vyhýbat se slaboduchým klišé.

Jako u mnohých jiných knih mne nejprve upoutalo písmo na titulu, ve kterém jsem už zdálky poznal antikvu Josefa Týfy, jeden z mála báječných produktů složitých padesátých let. Týfova antikva je tedy písmo staré již osmačtyřicet let, ale ještě stále patří mezi proslulé české realizace s širokým ohlasem a nejvyšší mírou originality výrazu zároveň. Na rozdíl od rozličných výstřelků své doby není svébytný výraz písma ani jeho charakteristické detaily na obtíž čitelnosti a užití v knižní sazbě. Ostatně jeho vznik přímo podnítila soutěž na vytvoření původního československého písma pro krásnou literaturu, vypsaná na jaře roku 1959. Písmo je plné zvláštního napětí a kontrastů; na důsledně rovné, monumentální dříky liter (jakoby odvozené z majestátní architektury) jsou napojeny expresivní oblouky a velká kulovitá zrna, jemně barokizující příkrasy, jež vytištěnému textu dávají nezaměnitelný ráz. Snad ještě výrazněji než v základním řezu se virtuozita Josefa Týfy projevuje v omamně životné kurzivě — štíhlé, jiskřivé, rozverné, přesto dobře čitelné a se stojatým řezem dokonale sladěné.

Kladně hodnotím prostou skutečnost, že pro sazbu Vémola vybral právě produkt českého písmaře, který pak s obsahem — vlastně také ryze českým — tvoří ideální soulad. Vždyť u zrodu několika typografických soutěží, které se na začátku druhé půli dvacátého století konaly, stála právě snaha obohatit nuznou výbavu státních tiskáren o nové písmové typy, které by rozšířily paletu vyjadřovacích prostředků tehdejších úpravců o kvalitní soudobé písmo, jež by snad i nahradilo mnohdy opotřebovaný písmový materiál. Dnes je situace pochopitelně jiná — z nebývale široké produkce světových písmolijen může těžit každý, kdo si zaplatí licenci k užití písmového softwaru. Přesto však patří k projevu jakési „národní hrdosti“ a nesnadno popsatelnému pocitu sounáležitosti s důvěrně známým kulturním prostředím, když literaturu českých autorů zprostředkovávají čtenáři litery tak typicky české.

Vydařená Vémolova grafická úprava dokazuje, že Týfova abeceda je vhodná i pro složitěji členěný knižní svazek. V našem případě se jedná o důslednou dvojsloupcovou sazbu, dělenou robustními horizontálními linkami, hvězdičkami, číslicemi, prázdnými řádky i poznámkami pod čarou. Přesto každá dvojstránka přehledně plyne a vyznačuje se příkladnou čitelností. Pouťovou rozmanitost básní, básniček, říkanek, popěvků, kázání i modliteb se podařilo usměrnit do soustavného toku znaků, svislým korytem půlstrany vedenou až k technické části knihy: soupisu literatury a poznámkám. Naneštěstí u nich autor úpravy dvojsloupcový princip opouští, a proto jsou řádky až přespříliš dlouhé na to, aby se četly bez pomocného prstu, vedoucího oko po široké stránce.

Pozornému čtenáři a milovníku rodného jazyka a typografie neuniknou ani některé nedbalostní chyby v sazbě (zejména v úpravě pomlček), jež také poněkud ruší. Výtvarná reprodukce na obálce je dostatečně univerzální, jak to u takto neohraničeného obsahu má být, jen text zarovnaný na střed je na titulu rozmístěn poněkud ledabyle, bez jasného záměru, a pravděpodobně by zarovnání na levý praporek prokázalo dílu lepší službu. Přesto jsem rád, že v Druhém městě vznikají knihy, na kterých je vidět, že se nad nimi někdo zamýšlel, že na nich pracoval rád. A to ve všech fázích díla, nejen při ediční přípravě.

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 9/2008. Publikováno s laskavým souhlasem redakce.

2 komentáře

  • Po dlouhé době jsem zavítal na Tvoje stránky a (předem se omlouvám za svůj OT komentář) jsem příjemně šokován novým vzhledem. Nicméně nějak se můj zrak zadrhl na zápatí. „Typofilos píše Martin T. Pecina a pohání redakční systém WordPress.“ Kdo koho píše a kdo koho pohání? :) Nechceš toho svého Typofila začít ohýbat, čili skloňovat? Pravda, proutek je potřeba ohýbat, dokud je mladý, a Typofilos už není nejmladší, ale já bych ho stejně, neřáda, bez jakýchkoli skrupulí ohnul.

  • Paulie, nový vzhled, ač je opravdu nový, obsahuje ještě celou řadu nedostatků, protože jsem jej před pár dny obnovil a následně zčásti dopracoval z nějaké staré zálohy. Blog byl nějakou chvíli rozbitý a odmítal spolupracovat. :)

    Jinak název Typofilos je podle mě úplně dementní a nechápu, proč jsem něco tak blbého vymyslel. Tímto se mimoděčně omlouvám za všechny možné prohřešky proti češtině i dobrému mravu.

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archiv

Rubriky