Švýcarská typoesence

Až do půli dvacátého století lze rozeznat téměř ve veškerém umění slohovost. Snahu celé jedné historické etapy či jen skupiny podobně smýšlejících lidí stanovit celistvý stylový a myšlenkový proud, kterým se má umění nadále ubírat. Takový sloh je pak buď evolucí předchozích etap a postojů, nebo je s nimi v dokonalém rozporu, vymezuje se vůči nim a boří vše minulé. Toto střídání vlivů je dobře patrné ve volném umění, méně už, zdá se, v tvorbě užité.

Emil Ruder: Typographie
Aktuální vydání Typographie rehabilituje beze zbytku slávu vydání původního.

Na dvacátém století je fascinující množství podnětů, jež dokázalo užité umění absorbovat. Objevily se nové stavební materiály i technologie, válkami zdecimovaná Evropa začala při své obnově brát v potaz sociální hlediska bydlení a požadavky na levnou výstavbu, což vyústilo v architekturu, v níž funkce je nadřazena formě. A budova může být krásná jen tehdy, splňuje-li jasně definované funkční nároky; z domů se stávají takzvané stroje na bydlení, pozvolna se mění i urbanismus…

Zajímavé je, kolik společných principů lze najít mezi architekturou a grafickým designem. Zatímco moderní architektura činí uzavřené prostory obyvatelnějšími, pohodlnějšími, adekvátní potřebám každodenního užívání, grafický design svádí urputný boj na poli srozumitelnosti podávaných informací,
zpříjemňuje čtení, dopravu, orientaci člověka ve veřejném prostoru. Principy přímočaré a jasně definované architektury ovlivnily i myšlení typografů-konstruktivistů a posléze i poválečných evropských designérů, kteří začali produkovat design, v němž pro zpátečnický dekor ani manýru historismů už nezbývá místo. Pro směr koncentrovaný kolem Jana Tschicholda, Maxe Billa, Paula Randa, Josefa Müller-Brockmana či Emila Rudera se zavedlo pojmenování Mezinárodní typografický styl nebo také Švýcarský styl.

Emil Ruder: Typographie
Pečlivě odstupňovaná písmová rodina Univers přinesla ve své době nebývale široké typografické možnosti.

„Totálním manifestem“ Mezinárodního stylu je trilingvální publikace Emila Rudera, nazvaná prostě typographie, doprovázená někdy podtitulem Ein Gestaltungslehrbuch (manuál designu.) Její sedmé vydání, věrné tomu úplně prvnímu z roku 1967, je k dostání u zahraničních knihkupců. Minimalismus, čistota, zhmotnění moderní typografie… to jsou jen některá slova, která mě napadají, zatímco knihou očima procházím. Ruder je papežštější než papež a všechny formální prvky švýcarské typografie dotahuje k dokonalosti. Stránky jsou racionálně strukturované, dodržují striktně takzvanou modulární mřížku, která dělí prostor dvoustránky na pravoúhlou síťovou soustavu, do níž jsou vepsány bez výjimky všechny grafické a textové elementy.

V knize se střídá německý, anglický a francouzský jazyk, typografické plakáty, schémata o působení barev, písmové struktury, ukázky z knih apod., ale hlavně díky jasné organizaci plochy, dnes bychom řekli díky srozumitelnému informačnímu designu, vždy čtenář ví, kde se nachází, kde najde pokračování předchozího textu a kde patřičnou ilustraci. Podstatnou charakteristikou Mezinárodního stylu bylo vyloučení serifových (neodborně patkových) písem a jejich náhrada moderními grotesky — písmy s jednoduchým skeletem bez serifů. Stylovým písmem byla zejména Helvetica Maxe Miedingera, která je dodnes oblíbená po celém světě a důvěrně známá všem typografům i uživatelům počítačů Apple.

Emil Ruder: Typographie
Knihy založené na striktně definované modulární mřížce vynikají přehlednou organizací textu a grafiky.

Emil Ruder však pro úpravu své knihy zvolil písmovou rodinu Univers dalšího Švýcara Adriena Frutigera. Ve své době to byl nevídaný, přelomový počin, protože se jednalo o první takto komplexní rodinu písem, obsahující širokou škálu více než dvaceti řezů, lišících se šířkou, nakloněním či tučností. Daný písmový systém umožňuje obrovskou variabilitu v rámci stylově jednotného typografického pojetí, což Ruder bez rozpaků demonstruje tím, že takřka všechny grafické ukázky využívají Univers jako jediné písmo. Ba co víc, v absentování dekoru a veškerých nadbytečných grafických prvků zachází tak daleko, že v drtivé většině realizací je písmo jediným obrazem na kulturním plakátu, pozvánce či obalu knihy. Jak ozdravné, srovnáme-li to se současnou, mnohdy přeestetizovanou grafickou produkcí, zahleněnou vyprázdněnými ornamenty.

Jakkoliv omezené možnosti dalšího rozvoje švýcarský minimalismus výrazu nabízí, i po více než padesáti výtvarně i technologicky bouřlivých letech láká ve světě u nás řadu následovníků, kterým jeho univerzální typopurismus učaroval…

Vyšlo v literárním měsíčníku Host 5/2008. Publikováno
s laskavým souhlasem redakce.

2 komentáře

  • a už fakt poslední koment:

    „Až do půli dvacátého století lze rozeznat téměř ve veškerém umění slohovost.“

    pecino, víte Vy proč lze něco takového napsat a připadat si jako mudrc? (rádi bysme, abyste začal trošku pochybovat…) protože odkazujete ke školním „pravdám“ 19. století. „sloh“ lze rozeznat, když při vnímání umění vycházíte výhradně z jeho definice, resp. považujete za pravé umění to, které jí odpovídá… nevíme, jak jste se dokázal seznámit s téměř „veškerým uměním“, ale onu „slohovost“ na něj aplikujete jaksi násilně, expost. dovolili bysme si tvrdit, byť dosud neznáme „veškeré umění“, že drtivá většina nebude odpovídat jasné slohovosti, jasné myšlence a bude tak pro Vás silným zklamáním (a podobně to vidíme s vaším vnímání typografie…)

    ale proč zase píšeme (krom snahy o vyvolání Vašich pochyb…): „…z domů se stávají takzvané stroje na bydlení…“ pecino, skutečné „stroje na bydlení“ byly koncentráky, po WW2 byl tento „neúspěšný“ utopistický koncept postupně na západě opouštěn a až dnes se navrací s glogalizací/neoliberalismem a znovuobjevenou „pracovní silou“. co to ale říká k typo? důvtipný se dovtípí, byť ve výčtu „slohů“ vypustil postmodernu. s parafrází h. millera: „dělej co chceš a zemři šťastný“. Vám taky…

  • Milánku, je jistě zajímavá otázka, zda postmodernu lze považovat za sloh, protože to je čistě věcí definování termínu sloh. Pokud jej budu brát jako sdílení obsahového (myšlenkového) základu společně s patřičnou výtvarnou formou, pak postmoderna do tohoto rámce zapadat nebude. Pokud ale budu termínem sloh nazývat pouze onen myšlenkový základ, pak také postmoderna může být v jistém slova smyslu slohem, poněvadž jí je vlastní vymezování se vůči předchozím etapám (výtvarného) umění. Já se s dovolením přidržím prvního významu a budu nadále slohem nazývat dominující výtvarné tendence v blíže ohraničeném časovém období, a to v kontextu evropského, případně zaoceánského umění. Inteligentní čtenář toto měl z textu vyrozumět.

    Stroje na bydlení, toť klasický termín funkcionalistické architektury, ať už si o něm myslíme, co chceme. Doplňte si vzdělání. Funkcionalismus je mimochodem typickým slohem v dobrém i špatném slova smyslu, stejně jako avantgarda v grafickém designu nebo švýcarský styl, byť dva poslední případy už nebyly tak docela dominující.

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archiv

Rubriky